Už více než 10 let fungují v České republice agentury, u nichž si můžete koupit službu péče o děti. Deklarují, že tato péče je kvalifikovaná a profesionální. Jak kvalifikace a profesionality dosahují? A jaká jsou úskalí?
Když v roce 2002 vyšla poprvé kniha Global Woman: Nannies, Maids, and Sex Workers in the New Economy (Globální žena: Chůvy, služky a sexuální pracovnice v nové ekonomii, New York: Metropolitan Books), zařadily do ní její editorky, americké socioložky Arlie R. Hochschild a Barbara Ehrenreich, také text s Barbary Cheever s krátkým a výstižným názvem The Nanny Dilemma. Esej Barbary Cheever, jak napovídá její název, přináší několik zajímavých postřehů o dilematech spojených s najímáním chův. Autorka upozorňuje mimo jiné na to, že pro pracující matky je hledání chůvy katastrofou, neboť najít „spolehlivou chůvu na nespolehlivém trhu“ je téměř nadlidský úkon. I přes nespolehlivost trhu si však v mnoha zemích model nájemné péče o děti našel své místo a přesouvání péče na placenou osobu je běžnou strategií slaďování rodinných a pracovních povinností. Poněkud odlišná situace panuje v českém kontextu, kde se s tímto fenoménem setkáváme spíše zřídka – sociologické výzkumy ukazují, že placenou péči o děti využívají asi 2 % rodin. Důvodů pro nízký zájem o tuto formu péče může být několik – od poměrně dlouhé rodičovské dovolené přes časté využívání babiček na hlídání až po nedůvěru v cizí osoby vstupující jako pečovatelky do soukromého prostoru rodin.
A právě na to reagují agentury péče o děti, které se od začátku nového milénia objevují na scéně a vytvářejí svébytný trh s péčí. Hlavní sdělení, jež tyto agentury vysílají do světa, by mohlo znít následovně: nebojte se najmout si naši chůvu, je to kvalifikovaná a prověřená profesionálka, takže vaše dítě bude v dobrých rukou. V tomto jednoduchém sdělení se nacházejí tři komplikovaná slova: kvalifikace, prověření, profesionalita. Tato tři zaklínadla, jimiž se fungování agentur řídí, hrají stěžejní roli ve vytváření nabídky služeb péče o děti, která se liší nejen od péče rodinné (mateřské či babičkovské), ale také od modelu fungujícího v zahraničí. V čem tento rozdíl podle majitelek agentur spočívá? Především v klíčové roli agentury jako takové, která kontroluje (a neustále prověřuje) celý proces „stávání se chůvou“ a následného kvalifikovaného a profesionálního vykonávání pečovatelské práce. Jakkoli banálně může popis činnosti agentur znít, jedná se o složitý proces, který navíc může do určité míry nabourat naše zažité představy o péči o děti jako takové.
Chůvou se nerodíte, chůvou se stáváte
První výzvou tradičnímu chápání pečovatelské role je způsob, jakým je v agenturách pracováno s konceptem ženství a se vztahem mezi ženstvím a pečovatelstvím. Pravdou sice je, že většina (ne-li všechny) chův pracujících v agenturách jsou ženy, nicméně to neznamená, že by všechny ženy byly podle agentur vhodné pro vykonávání této práce. „To, že jste matkou, ještě neznamená, že budete dobrá chůva,“ zaznívá například od majitelek těchto agentur. Jak ale poznat, že někdo bude dobrou chůvou? Recept, který agentury nabízejí, zní jasně: prověřovat a vzdělávat.
Profesní prověřování je termín, který v roce 1995 vneslo do diskuse o placené péči kanadské autorské duo Bakan a Stasiulis. Zároveň je to termín, který perfektně vystihuje to, co majitelky agentur vyzdvihují jako přidanou hodnotu svých služeb a čím reagují na nedůvěřivost potenciální klientely a předpokládanou nedůvěryhodnost placené péče. Představte si následující situaci: Jste rodičem ročního dítěte a právě jste dostali od svého zaměstnavatele lukrativní nabídku práce, která ovšem vyžaduje vaši přítomnost na pracovišti třikrát týdně na čtyři hodiny. Potřebujete někoho, kdo vám pohlídá vaše batole. Jenže partner má svou práci na plný úvazek, jedna babička je daleko, druhá ještě pracuje a jesle nikde. Co teď? Možná si dáte inzerát, na který se vám ozvou desítky lidí, a vy si budete muset vybrat tu jednu správnou osobu. Dokážete to? Odpověď agentur na tuto otázku je jasná – nedokážete, a proto jsme tu my! Typický příklad toho, jak majitelky agentur popisují těžkosti, s nimiž se běžný člověk při výběru chůvy střetává, nabízí tento postřeh z rozhovoru: „Je to strašně otravný, je to šílený, protože vy samozřejmě vůbec nic nepoznáte z životopisu, vůbec nic nepoznáte z fotografií, musíte si de facto udělat nějaké výběrové řízení, což spousta lidí neumí udělat nebo nechce udělat, nebo si řekne ‚tak a jdu do toho‘ a pak jsou z toho úplně hotoví, protože to taky není žádná legrace ty lidi vybrat.“
Zdůrazňování potřeby po důkladném prověření uchazeček o práci chůvy, které zahrnuje požadavky na vzdělávání (preference studentek či absolventek pedagogických nebo zdravotnických škol), dřívější zkušenosti s hlídáním, čistý trestní rejstřík apod., můžeme chápat dvojím způsobem. Na jednu stranu se může jednat o přesvědčovací strategii fungující v kontextu České republiky, kde je preferován model intenzivního mateřství (viz současné diskuse o tom, zda dvouleté děti patří do školky, a nastavení rodičovské dovolené až na 4 roky), ve které má placená péče malou tradici a placení za péči bývá spojováno se selháním či nedostatečným naplňováním mateřské role. Tato strategie jako by říkala: „Nebojte se nechat péči o děti na někom jiném, je to bezpečné.“ Na stranu druhou můžeme profesní prověřování interpretovat jako marketingovou strategii. Potom to, co pro jedny „není žádná legrace“, se pro druhé stává základem, kolem kterého si budují svůj byznys. K tomu závěru docházejí také zmíněné kanadské autorky, když píší, že kdyby si rodiny dostatečně věřily, že vyberou správnou osobu, nebylo by agentur vůbec potřeba. A proto je součástí role agentury vytvářet vyšší poptávku po svých službách právě zdůrazňováním profesního prověřování.
Jak jsem již uvedla výše, jednou z prověřovaných věcí je vzdělání chův. Vzdělání však není v agenturách dokončeným procesem, právě naopak. Vzdělání, se kterým daná žena vstupuje do kolotoče profesního prověřování, je pouze základem pro další kultivaci a následné vzdělávání, k němuž dochází po přijetí ženy do týmu budoucích chův. Následné získávání kompetencí může nabývat několik podob – od výuky základů vývojové psychologie přes školení o první pomoci až k tematickým seminářům různých kreativních aktivit (patchwork). Běžnou praxí je taktéž pořádání více nebo méně formálních setkání, během kterých si chůvy vyměňují své zkušenosti s hlídáním dětí za účelem dalších posunů v jejich kompetencích. Pro pochopení této logiky můžeme využít modifikaci klasické teze, s níž před více než půlstoletím přišla francouzská filozofka Simone de Beauvoir: chůvou se žena nerodí, ale stává se jí. Tento přístup má potenciálním klientům sdělit, že jejich dítě nebude hlídat „nějaká holka z ulice“ (jak se vyjádřila jedna z majitelek agentur o au pair, které nejsou podle jejích slov ani prověřené, ani kvalifikované), ale vzdělaná chůva v ledasčem připomínající kultovní Mary Poppins.
Nehlídají, rozvíjejí
Jakmile se žena stane chůvou pracující přes agenturu a je dosazena do domácnosti k danému dítěti, dochází k potvrzení toho, že je kompetentní kvalifikovanou pečovatelkou. Agentura pak samozřejmě na dálku ze zákulisí bdí nad celým pečovatelským procesem. Je tam, když chůva onemocní, aby mohla zajistit okamžitou náhradu, a k dítěti dodá stejně kvalitní a kvalifikovanou ženu. Je tam i v těch případech, kdy se něco stane a je třeba využít pojištění, kterým agentury disponují. Hlavní osobou na scéně je však samozřejmě chůva samotná. Ta vchází do soukromého prostoru domácnosti starat se o dítě, přičemž ve své praxi musí využít všechny své kompetence a kvalifikace. Pojem „starat se“ zde nezahrnuje pouze hlídání, jak vyplývá mimo jiné z následujícího úryvku z rozhovoru s jednou z majitelek: „Vy si za to platíte, tak nechcete, aby vám tam šel někdo jenom pohlídat, aby se Anička neuhodila do hlavy nebo aby tady nespadla, nerozběhla se vám přes silnici. Tím, že nedáte to dítě do jeslí, kde bude v kolektivu dalších deseti dětí, na které bude jedna paní, si zaplatíte chůvu doma, která s dítětem bude individuálně pracovat, bude ho nějak rozvíjet.“ Co z tohoto úryvku plyne? Kromě ospravedlňování ceny za hodinu hlídání (která se liší podle regionu, je však pochopitelně mnohem vyšší než v případě neformální péče vykonávané „načerno“) můžeme v praxi agentur pozorovat dva aspekty definice péče.
Zaprvé je to důraz na to, že chůvy nejsou pouhé hlídačky dohlížející na – hrubě řečeno – přežití dítěte po dobu nepřítomnosti rodičů. Chůva vchází do rodiny s určitým kurikulem a kulturním kapitálem, které má po dobu své přítomnosti zprostředkovat dítěti. Zmíněný kulturní kapitál může dosahovat různých podob – může se jednat například o umělecké dovednosti jako hru na flétnu nebo kreslení, které rodiče nemusejí ovládat, a díky přítomnosti chůvy tak podle majitelek agentur není dítě o tyto činnosti ochuzeno. Jinými slovy, chůva vnáší do domácnosti něco nového, neotřelého a orientovaného na rozvoj dítěte a v tom spočívá její přidaná hodnota. Zde se samozřejmě můžeme ptát, nakolik jsou tyto složky kulturního kapitálu důležité pro rodiče při výběru chůvy a nakolik jsou zásadní pro péči o batolata, ale to už je na jinou diskusi. Co však za zmínku stojí, je důraz na jazykovou vybavenost chův. Agentury celkem jednoznačně preferují chůvy, které hovoří plynule česky. Respektive jiné než česky hovořící chůvy nenajímají (výjimku tvoří ty agentury, které se soustředí na anglicky mluvící klientelu, do těchto rodin pak dosazují chůvy ovládající angličtinu). Argumentují přitom nejen jazykovou socializací dítěte, ale také odmítavými postoji českých rodin vůči chůvám s „jinou mentalitou“, tedy chůvám z jiného než českého prostředí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od agentur fungujících v zahraničí, které velice často zprostředkovávají jako chůvy migrantky.
A za druhé, důraz je kladen na specializaci a zaměření se výhradně na péči o dítě. Péče je zde vyjmuta ze spektra dalších činností, které se v domácnosti odehrávají (úklid, vaření apod.). A to je luxus, který si málokterý rodič či prarodič může dovolit. Proto také můžeme v tomto sektoru trhu pozorovat specializaci jednotlivých agentur, kdy jeden typ agentur poskytuje péči o děti, další typ péči o seniory a ještě další péči o domácnost. Právě tato úzká specializace agentur a jejich chův dovoluje poskytování kvalitních služeb. Slovy jedné z majitelek agentur: „To vůbec není tak, že to dítě odložíte k někomu a ono tam bude hrozně trpět. Ono to ve skutečnosti to dítě hrozně obohatí, když tam potom přijde někdo, kdo se věnuje jenom jemu.“ Obohacením je zde tedy jak to, že se o dítě stará kvalifikovaná žena s určitým kulturním kapitálem, tak to, že se daná žena věnuje jen péči. Díky tomu pak skrze placenou péči dochází k rozvoji dítěte – k rozvoji, který je kvalitativně odlišný od péče rodičovské či mateřské.
Nekecají, taktně radí
Chůva je tedy pasovaná do pozice odbornice na péči. Tato pozice však v sobě skrývá řadu úskalí a možných tenzí, a to především ve vztahu k matce dítěte, ale také třeba ve vztahu k babičkám, které v českém kontextu hrají tradičně důležitou roli v péči o děti. Jedna z majitelek agentur uvedla rozdíl mezi profesionálními chůvami a (neprofesionálními) babičkami následovně: „Ty chůvy tam (v domácnosti) neřeší své vlastní problémy, ony prostě chodí do práce, tam neuslyšíte o problémech s jejich zdravím, prostě nemůžu přijít, protože tehdy se zpozdím, apod. Veškerá ta péče by měla být opravdu profesionální, to znamená, že ta chůva může mamince poradit, ale radí jí taktně, nezasahuje jí do domácnosti, musí to být přizpůsobivý typ, když máte babičku, tak si nevyberete, jestli vám do domácnosti kecá nebo nekecá, ale prostě u té chůvy je jednoznačné, že bude vybírána tak, aby do té domácnosti jednoznačně zapadla.“ Profesionalizace placené péče zpochybňuje pojetí péče o děti jako činnosti intuitivní, jako činnosti, kterou ženy „prostě“ a „přirozeně“ vykonávají. Jak uvádí německá socioložka Helma Lutz, profesionalizace péče o děti destabilizuje klíčovou oblast ženské práce. Profesionalizace péče o děti tak vzbuzuje mnoho otázek, které shrnuje britská autorka Bridget Anderson: Kdo je profesionálka – paní domu, nebo pracovnice v domácnosti? Pokud pracovnice v domácnosti musí být vzdělána pro své zaměstnání, jak může práce v domácnosti nadále být přirozenou schopností žen obecně? Když hledá profesionální náhradu za sebe samu, nachází paní domu někoho, kdo je lepší ve „své“ profesi?
Placená péče o děti se stává důležitým tématem nejen sociálních politik, ale také sociologického zkoumání, protože odkazuje ke strukturálním proměnám společnosti a krystalizuje nové formy sociálních vztahů. Vztahů mezi těmi, kdo jsou placeni za péči, a těmi, kdo za péči platí. Vztahů mezi dvěma ženami, které mají společný cíl – péči o děti –, avšak různé motivace tento cíl naplnit (mateřství versus profese). V kontextu českých agentur zprostředkovávajících péči o děti můžeme sledovat pokus o profesionalizaci této činnosti, přičemž nezbytným stavebním kamenem, na němž je tato profesionalizace vystavena, je pozice agentury jako prostředníka a garanta kvality a kvalifikace služby. Agentura vystupuje v roli experta na péči, který má kompetence vybrat správná kritéria pro výběr správných žen, následně z těchto žen udělat kvalifikované chůvy a dohlížet nad profesionalitou poskytovaných služeb. Klienti tak nemusejí volit z několika stovek potenciálních chův, ale z jednotek či desítek dostupných agentur. Tím na jednu stranu ulehčují rodičům výběr chůvy, na stranu druhou jejich práce připomíná domlouvání sňatku bez přítomnosti nevěsty a ženicha. Můžeme se však domnívat, že praxe agentur může významným způsobem napomoci uznání placené péče o děti jako plnohodnotného zaměstnání vyžadujícího odbornou přípravu.
