Rudolf Huliak, bývalý kandidát na ministra životního prostředí, tvrdí, že svět ovládají perverzní elity, které chtějí legalizovat pedofilii a kanibalismus a využívají klimatickou změnu jako nástroj globální kontroly. Tato šokující tvrzení nejsou ovšem lokálními fantaziemi, ale projevem globálního fenoménu, jehož součástí je využívání potenciálu internetu a sociálních sítí k orchestrování kolektivních fantazií za účelem získání politického vlivu.

Kandidát na ministra životního prostředí Rudolf Huliak pravidelně vyvolává senzace na Slovensku i v zahraničí. Ať je to jeho foukání tabákového dýmu do květináče s deklarovaným cílem prokázat prospěšnost oxidu uhličitého, nebo nesmyslná tvrzení o tom, že by atmosféra vybuchla, pokud bychom zastavili emise skleníkových plynů. Jindy Huliak tvrdil, že by se jel odprošovat do Moskvy nebo že antropogenní klimatická změna je podvod, který slouží k zotročení a zavedení celosvětového totalitního režimu.

Před posledními parlamentními volbami v rozhovoru s „malfluencerem“ Dannym Kollárem, který se ukrývá před trestním stíháním v Británii, Rudolf Huliak prohlásil: „A vlastne sme odhalili celý ten komplot a celú tu aktiváciu probruselsky smerovanej našej tejto vlády, ktorá bola čiste a čiste založená v rámci tej enviromafie, ktorá je momentálne v rámci sveta tej uhlíkové stopy, toho CO2, tej klímy a tej falošnej ideólogie, ktorá je vlastne momentálne na všetky odvetvia národného hospodárstva neoddeliteľne namotaná. Prostredníctvom tohto nás chcú zlikvidovať.“

A pokračoval: „Jednoducho, my sme asi odhalili, o čo im v skutočnosti ide, a toto pánom začalo nevyhovovať. A momentálne zistili, že všetky tie výdobytky techniky nám treba stopnúť, že rast celej civilizácie treba zastaviť, svedkami sme toho v obmedzovaní kúrenia, sťahovaní spaľovacích motorov, obmedzovaní lietania, obmedzovaní cestovania.“

Když se Danny Kollár zajímal o to, kdo za tímto ďábelským plánem stojí, Huliak ochotně sdělil: „Takto, svet vlastní zhruba 60 ľudí a ich rodiny. Sú to tí hegemóni, de facto majitelia sveta, a prostrednictvom tých nastrčených politických bábok, ktoré ovládajú cez rôzne gender a ja neviem aké ešte iné ideológie.“

Podle Huliaka jsou to následníci feudálních elit, které se po staletí incestními vztahy zdegenerovaly do podob zvrácených úchylů. Jejich dlouhodobým cílem je proto například legalizace kanibalismu a pedofilie, aby nebyli vydíratelní. Součástí jejich komplotu je i klimatická problematika, která je podle Huliaka pouhým nástrojem k absolutní světové kontrole. Elektromobily jsou potom především nástroje, aby vás pedofilní kanibalové ovládající svět dokázali na dálku usmažit, a snaha omezovat CO2 potom forma úplného zotročení, které nás všechny připraví o komfort moderní společnosti.

No a nakonec, kdo za tím vším podle Huliaka stojí především?

„Hej, Izraelci. […] V každej krajine, v každej mentalite, ja si myslím, oni nás každého jedného majú pod palcom,“ odpověděl Dannymu Kollárovi a připomněl staré známé antisemitské kořeny velkého množství konspiračních teorií.

Když člověk poslouchá rozhovory s Huliakem, nemůže si nevzpomenout na Brandoliniho zákon neboli „bullshit asymetry principle“, který formuloval italský programátor Alberto Brandolini v roce 2013. Ten tvrdí, že množství energie potřebné k vyvrácení nesmyslů je o řád větší než to, které je potřeba k jejich vytvoření. V praxi to znamená, že na uvedení množství omylů, mýtů a nesmyslů, které stihne Huliak vyprodukovat za jeden rozhovor, byste potřebovali alespoň rok a napsat o tom knihu. Rok, během kterého Huliak stačí vyprodukovat podobných rozhovorů desítky.

Nicméně Huliakova šokující tvrzení jsou stejně nesmyslná jako virální. A známý bonmot říká, že na internetu a sociálních sítích nejsme zákazníci, ale produkt. Přesněji řečeno produktem je naše pozornost, kterou provozovatelé internetových serverů, médií a sociálních sítí přeprodávají v rámci „ekonomiky pozornosti“. Poskytovatelé internetového obsahu se snaží naši pozornost různými způsoby lapit a prodat ji svým skutečným klientům – inzerentům. A skutečnost je taková, že bullshit je k lapení pozornosti velmi dobrý.

QAnon, apofenie a konspirační teorie

Trochu to svádí označit Huliakovy fantasktní příběhy za bláznivinu jednoho vesnického starosty, který se nějakým způsobem dostal do vysoké politiky. Tak to ale není. Každý, kdo sleduje konspirační scénu, vidí, že Huliak opakuje velmi známé figury konspiračních teorií, které jsou populární po celém světě. Huliak je nemá ze své hlavy, nýbrž jsou součástí globálního fenoménu, který má značný vliv na světovou politiku.

Velká část Huliakova rozhovoru s Dannym Kollárem v podstatě zní jako převyprávěná verze konspirační teorie pocházející z USA a známé jako QAnon. Ta se postupně z víceméně neškodného internetového fantazírování vyprofilovala do fenoménu s rysy kultu a teroristické hrozby. Vrchol pozornosti získala, když masivní šíření klamů, mýtů a dezinformací bylo použito k vyvolání násilného pokusu o ovlivnění výsledků voleb v USA roku 2021. Ve snaze udržet při moci Donalda Trumpa se příznivci teorie QAnon probili do Kapitolu, mimo jiné se zřejmě snažili zajmout i zákonodárce. Útok byl sice nakonec neúspěšný, přesto při něm ale zemřelo několik lidí a stovky jich byly zraněny.

Teorie QAnon vznikla na základech již existujících konspiračních teorií v prostředí internetového fóra 4chan v roce 2017. V příspěvku Klid před bouří anonymní uživatel, který později začal používat označení Q, napsal: „Hillary Clinton bude zatčena mezi 7:45 a 8:30 EST v pondělí ráno 30. října 2017.“ Byla to jedna z mnoha mylných předpovědí, které anonymní profil Q v rámci svých „dropů“ učinil. Samotná „Bouře“ se později stala kvazimytickým výrazem teorie QAnon pro blížící se událost, při níž budou zatčeny, uvězněny a popraveny tisíce údajných podezřelých z toho, že jsou to pedofilové požírající děti. Písmeno Q v uživatelském jméně pak odkazovalo k nejvyšší bezpečnostní prověrce v USA pro přísně tajné dokumenty, které poskytují informace o jaderných zbraních a materiálu.

Mediální vědec Ethan Zuckerman si všímá toho, že celé hnutí částečně začalo na základě „luštění hádanek“. Uživatel Q v rámci svých (později několika tisíc) anonymních příspěvků zveřejňoval mimo jiné kryptické šifry, při jejichž luštění se vytvořila komunita sledujících, kteří soutěžili o to, kdo na řešení hádanky přijde dřív. Šifra kombinuje reálné události, které doplňuje nějakým prvkem strašidelného či fascinujícího příběhu. Ten při vyluštění šifry odhalíte. Nicméně jejich luštění u účastníků postupně začalo vytvářet pocit, že události jsou skutečné a oni „vidí za oponu“ a stávají se privilegovanými výzkumníky, kteří odhalují velké spiknutí.

Celý fenomén přitom mistrně využívá apofenii – schopnost vidět v náhodném uspořádání prvků nějaký logický a smysluplný vzorec. Jak apofenie funguje v praxi, ukazuje Reed Berkowitz, designér her, které se odehrávají v reálném prostředí. Berkowitz navrhoval únikovou hru, ve které se měla skupina lidí dostat z uzavřené místnosti. K tomu jim měl pomoci ukrytý předmět, který měli za úkol najít.

Při svém hledání si hráči všimli poházených kousků dřeva, které tvořily tvar dokonalé šipky mířící přímo na zeď. Kousky dřeva byly součástí dekorace, tvar šipky tvořily naprostou náhodou, čehož si Berkowitz při přípravě hry nevšiml. Účastníci ale ano a usilovně se snažili přijít na to, co toto vodítko znamená. Celá hra byla vykolejená a zároveň eskalovala k nečekanému a destruktivnímu závěru. Protože šipka směřovala do zdi, nabyli zúčastnění přesvědčení, že v ní něco musí být. V místnosti byla k dispozici také sada nástrojů, což je ještě utvrdilo v tom, že jejich domněnka je správná. Nářadí přeci dává možnost rozbít zeď!

Reed Berkowitz v článku píše: „Sledoval jsem to s hrůzou, protože všechno do sebe dokonale zapadalo. Bylo to lepší a jasnější než nápověda, kterou jsem připravil já. Sám jsem to tam viděl. Byla to sice prostě náhoda, ale zároveň to bylo zcela logické. Měl jsem hrubý záložní plán pro případ, že se hra zvrhne, a rychle jsem ho použil, než hráči stačili rozbít zeď páčidly při hledání nápovědy, která tam nebyla. Byli to běžní lidé, jejich závěry dokonale logické – a zcela mylné.“

Když se na scéně objevil konspirační fenomén QAnon, Berkowitzovi bylo jasné: tu hru jsem už viděl. Je to zlé dvojče her. Hra, která hraje vás. Jinými slovy, hrajete hru, ale nevíte o tom. Spisovatel Walter Kirn popisuje Q jako mistrovského vypravěče, který pochopil základní princip vyprávění na internetu: „Publikum internetových vyprávění nechce číst, chce psát. Nechce, aby mu byly poskytnuty odpovědi, chce je hledat. Nechce sedět a bavit se, chce být vysláno na misi. Chce konat.“

Kirn dále píše: „Q proměnil své čtenáře ve špiony a vojáky tím, že vydával kódované rozkazy a předpovědi, jejichž interpretace vyžadovala velké úsilí a zůstávala nejednoznačná i po dlouhém přemýšlení. Zprávy často sestávaly z poskládaných jednořádkových textů, které vypadaly jako básně. Vyzařovalo z nich tajemství a náznaky. Vezměme si tento příklad z 3. března: „Kdo ovládá narativ? Kdo napsal cenzurní algoritmus? Kdo nasadil algoritmus? Kdo jim dal pokyn nasadit algoritmus?“

A byl to právě hravý a participativní charakter konspirační teorie QAnon, který stojí za jejím úspěchem a růstem v globální fenomén. A který překonal i to, že informace pocházejí od někoho tak chronicky nedůvěryhodného, jako je internetový anonym na obskurním internetovém fóru. Tím, jak bylo v rámci teorie QAnon do tvorby zahrnuto publikum, se také konspirační teorie stávala imunní vůči kritickému zkoumání. Závěry si z předložených stop často tvořilo publikum. To je pak považovalo za výsledek svého zkoumání – a jako takové je bylo schopné bránit. Je to přeci jejich objev!

Dalším faktorem je, že principem není „odhalení skutečnosti“, jak je tomu například u investigativních projektů, soudních sporů nebo vědeckého výzkumu. Ethan Zuckerman říká, že jde spíše o kolektivní improvizační hru, jejímž cílem je objevit či vynalézt příběh, který se stane v QAnon komunitě virálním. Příběh vytvářejí amatérští výzkumníci v tisících různých (často si protiřečících) decentralizovaných vyprávění. I když to na první pohled vypadá jako slabina, ve skutečnosti je to silná stránka.

Lidé, kteří propadnou konspirační teorii, tedy nejsou jen jejími „oběťmi“, ale aktivními tvůrci, kteří se zoufale snaží vynalézt příběh, který jim přinese pozornost. Kromě pocitu subjektivního uspokojení a kolektivního ocenění je ale možné tuto pozornost akumulovat formou získaných lajků a sledování na profilech. Díky tomu je každý další příspěvek algoritmy zobrazován většímu a většímu množství lidí. Nakonec si tak jednotlivci dokážou budovat infrastrukturu, která má mnohdy větší dosah než celá média. A tím je do velké míry obejít.

Takto vybudovanou infrastrukturu dosahu lze potom směnit za finanční statky (třeba prostřednictvím prodeje reklamy, ale také věcí, předmětů, někdy dokonce i léčebných prostředků), ale také za politický vliv.

Zahltit je hovny

Jak konspirační teorie využít k budování politického vlivu, velmi dobře pochopil Steve Bannon, bývalý stratég exprezidenta Spojených států Donalda Trumpa. Steve Bannon se již dlouhou dobu pohyboval na krajní pravici, byl CEO krajně pravicového mediálního projektu Breitbart News, asociovaného s konspirační scénou. Angažoval se také v Tea Party, hnutí, které mělo dalekosáhlý vliv na konzervativní politiku.

Jak konspirační scéna, tak prostředí krajní pravice se přitom staly výspou útoků proti klimatické vědě, jejíž poznatky vedly od počátků devadesátých let k pokusům o regulaci fosilního průmyslu – nejmocnějšího odvětví současnosti. Breitbart News se staly hlásnou troubou antivědecké propagandy a falešných zpráv o klimatu. Financování získávaly od blízké podporovatelky Donalda Trumpa Rebeky Mercer. Hnutí Tea Party se dočkalo rozmachu díky masivním investicím fosilních oligarchů Charlese a Davida Kocha, kteří patří k hlavním tahounům dezinformačního hnutí. V Trumpově administrativě se poté objevilo plno lidí z fosilního průmyslu, včetně bývalých vedoucích fosilních korporací, které dlouhodobě šíří propagandu zaměřenou proti klimatické vědě.

Fosilní průmysl ostatně již od počátku devadesátých let s velkým úspěchem používal „tabákovou taktiku“ na zakrývání problematiky klimatické změny a vědeckých poznatků. A význačnou roli zde hrají právě i konspirační teorie, které byly používány k pokusům o diskreditaci klimatických vědců, výzkumů nebo odborných institucí.

Analýza financování politických stran také ukazuje, že fosilní průmysl výrazně investoval do Republikánské strany, kterou postupně fakticky ovládl. Ta tak spojila svůj osud s šířením antivědecké propagandy, což se stávalo pravidelným terčem nevítané negativní mediální pozornosti. Nicméně svět nových médií umožňoval tenhle problém inovativně konfrontovat. Steve Bannon řekl v roce 2018 novináři Michael Lewisovi: „Na demokratech nezáleží. Skutečnou opozicí jsou média. A způsob, jak se s nimi vypořádat, je zahltit prostor hovny.“

Bannon média chápe především jako nástroj politického boje, nikoli nějakého pokud možno nestranného informování. Když se po odchodu z pozice v Trumpově exekutivě vrátil do Breitbart News, řekl v rozhovoru pro Weekly Standard: „Mám opět v rukou své zbraně. Rozhodně se chystám rozdrtit opozici. O tom není pochyb. V Breitbartu jsem vybudoval zasranou mašinu. A teď se chystám vrátit, když vím, co vím, a chystáme se tu mašinu roztočit. A my to rozjedeme.“

Ovšem díky Brandolinimu zákonu je zahltit informační prostor nesmysly poměrně jednoduché – s dostatečnou kadencí je totiž prakticky nemožné všechny nesmysly vyvrátit, to by média musela řádově navýšit své kapacity daleko za svoje ekonomické možnosti. Skutečné problémy a skandály tak zůstanou potopené v informačním chaosu, kouřové cloně.

Zároveň vymyslet virálně se šířící nesmysl či dezinformaci je nepoměrně jednodušší než skutečnou zprávu. Nejste totiž limitováni skutečnými událostmi, ale pouze vlastní imaginací. A případné vyvrácení nepravdivé zprávy má zpravidla mnohem menší dosah než původní sdělení.

A vzhledem k tomu, že je možné získanou pozornost generováním bullshitu akumulovat a vytvářet paralelní informační struktury, jedná se o velmi účinnou politickou technologii, která dává informační přístup k obrovskému mobilizovanému publiku, který obchází tradiční mediální struktury. To pochopila i vládnoucí elita v Rusku.

Konspirační teorie jako obrana fosilního impéria

Rusko zažilo v devadesátých letech strašlivý ekonomický propad, který vedl k naprostému zoufalství a k jedné z největších ekonomických krizí moderní historie. Tento propad se podařilo zastavit po nástupu Vladimira Putina k moci a díky souhře faktorů, jako je opuštění neoliberálních reforem, podmanění si klíčového fosilního průmyslu do rukou státu, ale také růst ceny fosilních paliv na světových trzích, se propad ruské ekonomiky zastavil a začal zřetelně stoupat.

Výnosy z exportu fosilních paliv vedly k výraznému zvýšení životní úrovně a ke vnitropolitické stabilizaci, umožnily obrovské investice do armády a budování energetické závislosti také sloužilo jako masivní posílení geopolitické pozice Ruské federace, daleko za možnosti jejího ekonomického výtlaku. Spolu s tím začala Ruská federace též razantněji vstupovat do budování svého mezinárodního obrazu.

Toto úsilí ještě zintenzivnilo po sériích prozápadních „barevných revolucí“ v postsovětském prostoru, kdy si ruský establishment začal uvědomovat rostoucí antipatie v zemích, které chápe jako objekty svého zájmu. Ostatně ztráta veřejné podpory pro vládnoucí elity se projevila i v samotném Rusku při masivních protestech ruské (především liberální) veřejnosti mezi lety 2011 a 2013 proti omezování občanských práv a podezření ze zmanipulování voleb při opětovném zvolení Vladimira Putina prezidentem.

Jak popisuje například Ilja Jablokov nebo Peter Pomerantsev, konspirační teorie a informační chaos se staly preferovanou politickou technologií ruské vládnoucí elity v domácím i zahraničním politickém boji. Slouží k udržování podpory vládnoucích kruhů, k vysvětlení problémů ruské společnosti i k diskreditaci politických oponentů, ale také třeba k neutralizaci poznatků klimatické vědy.

Jak popisuje Thane Gustafson v knize Klimat – Russia in the Age of Climate Change, Rusko totiž exportem fosilních paliv zajišťuje domácí politickou i ekonomickou stabilitu a je na exportu fosilních paliv zásadně ekonomicky a geopoliticky závislé. Na rozdíl například od Číny přitom dodnes nemá žádný kredibilní plán na dekarbonizaci ekonomiky, jeho závislost na fosilních palivech se naopak v čase významně zvýšila a přechod světa na nízkouhlíkovou energetiku chápe jako bezprostřední ohrožení. Katastrofický úpadek Ruska v průběhu devadesátých let spojený s nízkou cenou fosilních paliv na světových trzích je stále v živé paměti. Z hlediska fosilních infrastruktur je přitom dekarbonizace do roku 2050, ke které se zavázala EU a celá řada zemí, velmi blízko.

Zároveň část ruské veřejnosti i odborníků byla také poměrně dlouho přesvědčena, že zrovna Rusko bude z oteplování, na rozdíl od ostatních, spíše profitovat (snížením potřeby vytápění, prodloužením vegetační sezony, otevřením arktické námořní cesty). Ačkoli novější výzkum odhaluje i významná rizika klimatické změny pro Rusko, historicky je zde i v odborných kruzích vnímání urgence řešení klimatické změny spíše nízké. Souhra těchto vlivů vyústila ve skutečnost, že popírání závažnosti klimatické změny má v Rusku dlouhodobě silné zázemí.

Takový vývoj není sice jediný nutný, jak ukazuje například Veli-Pekka Tynkynen v knize The Energy of Russia: Hydrocarbon Culture and Climate Change. Rusko má poměrně výhodnou pozici pro to, stát se mezinárodním lídrem v přechodu k obnovitelné energetice. To by ovšem znamenalo značnou změnu v jeho mocenské struktuře nebo politické kultuře. Konzervativní kruhy kolem Vladimira Putina se ale podle všeho touhle cestou vydat nehodlají.

„Jedná se o nevyhlášenou válku proti Rusku,“ prohlašoval o Kjótském protokolu zaměřeném na snižování emisí Andrej Ilarionov, tehdejší poradce Vladimira Putina. Konzervativní kruhy kolem Putina dle všeho svůj postoj příliš nezměnily.

Není proto divu, že víceméně všechny proruské subjekty v regionu střední Evropy šíří nějaké formy klimatických dezinformací, mýtů a klamů. Šíření bláznivých konspiračních teorií slouží jako způsob ochrany politických zájmů – mimo jiné i zhatění politiky ochrany klimatu. A vyjadřování Rudolfa Huliaka je pouze jedním z mnoha příkladů, které doslova zahlcují veřejný prostor.

Autor je analytik klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a autor knihy Továrna na lži – výroba klimatických dezinformací