Udržitelná města: nová dimenze nerovností 

Všichni toužíme po bydlení v energeticky úsporných budovách s vertikální zahradou, jízdě na kole do práce a školy a čerstvém vzduchu. Ještě než jsme si to stihli představit, byznys už tuhle krásnou představu proměnil na zboží, a tak vznikl jev, kterému se říká ekologická gentrifikace. Sexy znějící výrazy „climate-friendly urban environment“ nebo „low carbon lifestyle“ mohou ve skutečnosti vést k vlně vysídlení a posilovat nerovnosti. 

Do tohoto druhu gentrifikace spadají již známé regenerace brownfieldů a budování nových parků, které zvyšují kvalitu života, ceny nemovitostí a následně vytlačují chudší vrstvy obyvatelstva. Jak ukazuje Jennifer Rice a další autoři na příkladu transformace ústředí Amazonu v Seattlu, snaha o nižší uhlíkovou stopu vede k paradoxu: udržitelné a ekologické městské prostředí (zeleň, parky, cyklostezky) přitahuje bohatší vrstvu obyvatelstva, která má větší spotřebu a tím pádem uhlíkovou stopu naopak zvyšuje. Když se na to podíváme ne z lokálního pohledu zelenější městské čtvrti, ale globálně, tak je paradoxně výsledek celé snahy o udržitelný život téměř nulový.

Americké prostředí, v němž plánuje Amazon pro své zaměstnance a zaměstnankyně postavit celé čtvrtě plné zeleně a cyklostezek, je zatím daleko od našeho postsocialistického kontextu, kde cyklostezky ještě nejsou dostatečně cool. Ale propojení městského a klimatického hnutí se stává čím dál tím víc nevyhnutelným. V Česku to souvisí například s transformací uhelných regionů, která musí zahrnovat nejen ekonomický, ale také sociální aspekt. Musí zohledňovat procesy vymístění, které tato transformace vyvolává, a tvorbu nerovnosti na základě spotřeby zdrojů, zejména energie. Bez celistvé představy transformace, která zahrnuje sociální, ekonomický a ekologický aspekt, se naše společnost ponoří do nových nerovností na základě ekologičnosti městského prostředí.

Lokalita Liščina

Jsem organizátorkou v českém hnutí za bydlení. Organizuji nájemníky a nájemnice v Ostravě. Několik posledních měsíců jsem pracovala na Liščině, což je bývalá havířská kolonie čítající 140 finských domků, které místní lidé pronajímali od těžební společnosti OKD. Dneska většinu domků vlastní švédská společnost Heimstaden. Část obyvatelstva má obavy z toho, že se z Liščiny stane vyloučená lokalita. Když jsem se tu naposledy procházela s místní komunitní organizátorkou, všimla jsem si, že přibylo opuštěných a vyrabovaných domků. Některé z nich byly plné odpadků a měly vylámané dveře a okna. Jejich obyvatelstvo nesneslo tlak nestability bydlení a odjelo pryč. Přitom to je krásná klidná lokalita: je tu hodně zeleně a stromů, každý domek má zahrádku a každý je jinak upravený podle vkusu nájemníka. Domky stále stojí jen díky úsilí místních lidí, kteří se o ně starají. Ale v takto nestabilním sociálním a ekonomickém prostředí krása nemůže být dlouho udržitelná.

Ve druhé polovině 20. století na Ostravsku dvě třetiny všech zaměstnanců tvořili horníci, hutníci a inženýři. Proměna ekonomiky, která přišla v devadesátých letech, pro bývalé horníky znamenala  nejenom ekonomickou nejistotu a hledání nových pracovních pozic, ale taky snahu udržet sociální status. Bývalí horníci měli možnost dostávat rentu.  Ti, kteří hledali práci, narazili na neochotu zaměstnavatelů přijímat lidi se špatným zdravotním stavem. Kvalitativní výzkum, který by přinášel poznatky o sociálním významu ztráty povolání horníků v českém prostředí, překvapivě chybí. Příběhy horníků, na něž jsem narazila, byly zejména o (ne vždy úspěšném) hledání nové práce a o důležité roli žen, které své muže podpořily. Docela překvapivý je příběh stovky horníků, kteří se po ukončení těžby v Česku odstěhovali na sever Španělska, kde mohli v těžbě pokračovat. V Moravskoslezském kraji mezitím nezaměstnanost dosahovala skoro 20 procent.

Životní nejistota se ale netýká jenom pracovních podmínek. Finské domky i další byty, kde horníci, jejich rodiny, ale i další lidé v regionu bydleli a které jim pronajalo OKD, měly být v privatizaci v devadesátých letech prodány do osobního vlastnictví svým obyvatelům. Díky tomuto příslibu se nájemci nebáli do bytů a domků investovat, od renovací interiérů až po například nákladné výměny oken. Nakonec však všechny byty privatizoval miliardář Bakala a přes kolotoč dalších nadnárodních firem (Blackstone, RPG) se ocitly v majetku švédské korporace Heimstaden. Při každém přechodu z jednoho nadnárodního giganta na druhý se lidé snažili získat zpět své právo na odkup do osobního vlastnictví, ale nikdy nebyli úspěšní. Portfolio Heimstadenu v regionu momentálně čítá 42 644 jednotek. Heimstaden je investiční firma, kde většinový podíl vlastní švédské penzijní fondy. Investuje v deseti evropských státech a v Česku vlastní druhý největší počet jednotek po svém domácím Švédsku (kde vlastní jen o pár bytů víc než v Moravskoslezském kraji, tj. 43 196).

Obyvatelé Liščiny investovali do domků peníze a svou vlastní práci, protože nepočítali s tím, že by je někdo mohl vyhodit na ulici. Byli to přeci lidé, kteří dřeli v nebezpečném zaměstnání. Alespoň tak na ně nazíral předchozí režim. Dnes jsou ale tito starší lidé objektem výdělku pro švédskou firmu. A stále žijí v nejistotě. Od roku 2022 Heimstaden není schopný poskytnout lidem jednoznačnou informaci o budoucnosti lokality. Někdo z místních lidí dostal nabídky na odkup domků, ale byly hodně vysoké – lidé v důchodu si to nemohli dovolit. Báli se, že pokud domky nekoupí, budou nabídnuty někomu jinému a noví vlastníci s nimi nebudou počítat. Jiní obyvatelé naopak místo nabídky na odkup dostali nájemní smlouvy s navýšeným nájemným. Nakonec se pomocí organizování, tlaku a ústupků ze strany Heimstadenu podařilo dosáhnout snížení ceny pro ty, kdo domky chtějí odkoupit. Tato cena ovšem není nijak výhodná a nezohledňuje fakt, že naprosto zásadní hodnotu finských domků zvedly právě svépomocné rekonstrukce, které jejich obyvatelé provedli na vlastní náklady. Heimstaden tak vydělal dvojitě: nechal nájemníky chátrající domy vylepšit často kompletní rekonstrukcí (jedná se o provizorní dřevostavby, postaveny byly po druhé světové válce, jejich původní životnost byla počítána na 30 let) a potom jim tuto hodnotu naúčtoval, když si domky chtěli odkoupit. Některým nájemníkům a nájemnicím, které si domky koupili, v některých případech zbylo méně než 200 korun na den. Připomeňme, že se nejčastěji jedná o lidi v důchodovém věku, často o bývalé horníky s chronickými zdravotními problémy. Těm, kdo na odkup nemají, Heimstaden slíbil dvouroční smlouvy místo klasických jednoročních. Nájem přitom stabilně roste. Nižší cena odkupu nebo nájmu podle Heimstadenu není možná. To je jasné, vždyť z těchto nájemníků se živí celý řetězec investorů.

(Ne)spravedlivá transformace jako nástroj tvorby nových sociálních a ekonomických nerovností

Tento příklad ukazuje, že proces deindustrializace souvisí s hledáním nových možností, jak vytěžit zisk, v tomto případě z  komodifikovaného bydlení. Příplatky, co dostávají bývalí horníci za svou těžkou práci, jdou do kapes zahraničním investorům v podobě nájemného. Vykořisťovaní se tak z pracoviště a přírody přesouvá na domácnosti.

Když se díváme na projekty podpořené Fondem spravedlivé transformace EU v Ostravě (naprostá většina z nich se odehrává ve znamení tzv. zeleného růstu), lze očekávat, že kromě příležitosti pro stavební a developerské firmy představují riziko tvorby nových sociálních a ekonomických nerovností, včetně ekologické gentrifikace. Bezesporu to je dáno také formulací výzvy EU, která cílí na produktivní investice přispívající k růstu HDP.

Celistvá představa místních komunit vychází naopak spíš z reálné zkušenosti než z ekonomických ukazatelů. Soustředí se na sociální spravedlnost a soudržnost, stabilní ekonomiku a ekologickou udržitelnost. Z hlediska místních obyvatel je důležitá smysluplná participace na politickém procesu, stabilní práce a bydlení, dostupné ceny energií a udržitelné spravování krajiny. Je důležité zmínit energetickou chudobu, do níž spadá část obyvatelstva, často nájemníci. Pronajímatelé nemají dostatečnou motivaci investovat do udržitelnosti budov, a tak mají chudší vrstvy horší topení a neizolovaná okna, spotřebovávají víc energie a platí za to víc peněz. Sociální (ne)spravedlivá ekologická transformace tak na jedné stráně vede k výše popsané ekologické gentrifikaci, na straně druhé nechává ty chudší ještě víc propadnout do ekologicky neudržitelné energetické chudoby, a tak se stává nástrojem ekologicko-prostorové nerovnosti a segregace. To dosvědčuje i Bankwatch Network report. Kritizuje Česko za to, že v kontextu šířící se energetické krize a války na Ukrajině z Fondu spravedlivé transformace věnuje pouhých 1,3 procenta na sociální integraci lidí zažívajících energetickou chudobu a vyloučení.

Musíme překonat fragmentarizaci a dívat se na věci holisticky

Příklad malé lokality Liščina ukazuje, jak je organizování za bydlení také organizováním za spravedlivou ekonomickou a sociální transformaci, která zahrnuje nejen produkci (ekonomiku), ale také reprodukci (bydlení včetně spotřeby zdrojů). Z určitého pohledu je to snaha o záchranu klesajícího sociálního statusu lidí, kteří ztratili význam pro určité ekonomické odvětví a stali se zdrojem zisku pro nově přicházející zahraniční investory. Tento příklad ukazuje na nevyhnutelnost propojení klimatických a městských hnutí.

Posílení hnutí přes kooperaci je snaha o sebezáchovu v kontextu oslabené levice v České republice. Ovšem nese v sobě větší smysl než jen strategický. Toto propojení se týká epistemologické roviny, chceme navrhovat a promýšlett nové pojmy, pomocí nichž můžeme zkoumat svět. Uvažujeme v holistických pojmech, jako je nerůst, nebo se inspirujeme představou dobrého života (bueno vivir) od původních obyvatel Jižní Ameriky. Snažíme se otočit kompas od ekonomických ukazatelů směrem ke kvalitě života, která přímo závisí na prostředí, v němž fungujeme. Tyto holistické přístupy plynou mimo jiné z uvědomění si klimatické krize. Zároveň svědčí o krizi moderny, kde existovala pozitivistická představa oddělených světů, které zkoumají různé vědy, morálka je oddělena od politiky, politika od vědy a věda odděluje živý a neživý svět.

Právě celistvý přístup by měl být na pozadí politické praxe. S ohledem na probíhající kolaps české levice je jasné, že politická práce by momentálně měla spočívat zejména v organizování lidí, česká občanská společnost zastoupená profesionálními neziskovými a nevládními organizacemi nemůže nekonečně nabírat sílu bez podpory zdola. Organizace, které dělají lobbing a advokacii, nemají podporu většiny obyvatel, často nejsou schopné čelit jejich poptávce po uspokojení (materiálních) potřeb a nevedou k emancipaci a uvědomění si kolektivní moci. Problém ale netkví v neziskových organizacích, které často usilují o prospěšné záležitosti a jsou bezesporu důležitými aktéry pro sociální změnu. Spíše je závažná absence masových hnutí, která je v odborné literatuře často přisuzována postsocialistickému kontextu. Je naším úkolem tento kontext změnit. Jak ukazují sílící odbory v jiných postsocialistických státech, můžeme i v našem kontextu vytvářet smysluplnou občanskou participaci. Jenom to vyžaduje odvahu, hodně práce, ochotu propojit se s jinými hnutími na základě sjednocené představy dobrého života a pokoušet se s touto představou vyhrát politický boj.

Autorka je členka platformy pro sociální a ekologickou transformaci re-set a organizátorka pro české hnutí nájemníků a nájemnic 

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.