Zdeněk Uldrych studuje v posledním ročníku bakalářského studia na vysoké škole. „Studium mě baví. I když je někdy obtížné skloubit učení s dalšími zájmy,“ usmívá se. V Praze bydlí na univerzitní koleji, a protože má od narození potíže s rovnováhou, jediný bezpečný pohyb pro něj představuje vozík. Ve městě přitom naráží na různé typy překážek.
Čtyřiadvacetiletý Zdeněk má postižené obě nohy, v levé ruce má omezenou hybnost. Ovládat vozík zvládá sám, ale na některé situace nestačí. Kvůli docházce na základní školu, za níž dojížděl z vedlejšího města, museli rodiče Zdeňkovi sehnat asistentku: „Byla to průkopnická aktivita. Na této škole doposud žádná asistentka nepůsobila. Na škole zůstala i poté, co jsem odešel na střední, dokonce jich poté přibylo ještě víc. Naši tím předběhli dobu (směje se).“
Složitější začátky
Pomoc rodiny byla pro Zdeňka zásadní i v mnoha jiných ohledech. Aby se žák prvního stupně mohl účastnit školní docházky, potřeboval schodolez. „Pojišťovna sice částečně vypomohla, ale škola žádnou finanční pomoc nenabídla. Máma mě musela celou první třídu vynášet do patra. Jak jsem rostl, už to nebylo fyzicky možné. Nechci znít egoisticky, ale naši brali pořízení schodolezu jako investici. V rodině jsem měl a mám velkou podporu. Nevím, co bych bez nich dělal. [Read More]