Pokud chceme odvrátit klimatickou katastrofu, nelze spoléhat na elity a s nimi spojené instituce, že to vyřeší za nás. Je třeba začít být neposlušní. Jak by taková občanská neposlušnost měla vypadat? Co to obnáší? A měla by být jen občanská?
Je to již téměř třicet let kdy mezinárodní společenství na půdě OSN uznalo vážnost rizika klimatických změn, a dvacet pět let od doby, kdy se v Berlíně konala první konference United Nations Climate Change Conferences (COP). Za tu stejnou dobu, tedy za posledních třicet let, se spotřebovalo padesát procent fosilních paliv. Od pádu „komunismu“ a nástupu konce historie a triumfu globalizace kapitalismu se spotřebovalo stejné množství, polovina všech fosilních paliv, jako za celou předchozí historii. S rostoucí spotřebou fosilních paliv se navyšovaly i finanční výdaje na popírání klimatických změn, respektive popírání příčin, které spočívají ve spalování fosilních paliv. Ekolog Andreas Malm píše, že pro rozvoj kapitalismu, tedy společnosti založené na maximalizaci zisku, akumulaci kapitálu, a tudíž i neustálém růstu, bylo využívání fosilních paliv natolik zásadní, že hovoří přímo o fosilním kapitalismu. Problematizovat fosilní paliva by tak znamenalo zpochybňovat kapitalismus a nabourávat stávající vládnoucí systém.
Zatímco klimatické změny se projevují už v takové míře, že i v médiích hlavního proudu se začíná mluvit o klimatické krizi a klimatické katastrofě, zároveň se projevuje také neschopnost dominantních institucí, ať už to jsou národní státy, ekonomické elity, nadnárodní korporace, nebo mezinárodní instituce, řešit tuto krizi a odvrátit klimatickou katastrofu. Francouzský sociolog Bruno Latour ve své poslední knize Down to Earth píše o tom, že v souvislosti s klimatickou krizí elity jednají tak, že odmítají sdílet planetu se zbytkem světa. Roste pocit, že na dominantní instituce a elity již nadále nelze spoléhat. Dokonce i podle Christiany Figueres, která byla v letech 2010–2016 výkonnou tajemnicí United Nations Climate Change Conferences, „nastal čas participovat na nenásilných politických hnutích všude tam, kde to je možné“. A přímo vyzvala k občanské neposlušnosti. „Občanská neposlušnost není jen otázkou morální volby, představuje také ten nejmocnější způsob, jak utvářet světovou politiku,“ prohlásila. Jako by tak dostávala za pravdu ta radikálnější část klimatického hnutí, označovaná také hnutí za klimatickou spravedlnost, která již od počátku tisíciletí prosazovala nejen systémovou změnu, ale také různé formy občanské neposlušnosti, pořádala klimatické kempy a blokovala fosilní infrastrukturu – doly, elektrárny, letiště. Čím dál tím více se zdá, že pokud máme odvrátit klimatickou katastrofu, je třeba být neposlušní. Co ale občanská neposlušnost znamená?
Občanská neposlušnost
Podle Johna Rawlse je to „veřejný, nenásilný, vědomý a přitom politický akt protestu proti zákonu obvykle provedený s cílem změnit zákon nebo politiku vlády“. Veřejná je v tom smyslu, že se provádí veřejně bez snahy uniknout zatčení. Nenásilná v tom smyslu, že se snaží vyhnout tomu, aby způsobila emoční či fyzickou újmu lidem a škody na jejich majetku. Vědomá proto, že je motivována upřímným nesouhlasem se zákonem či politikou na základě etických, morálních či politických principů. A politická proto, že se snaží tento nesouhlas sdělit veřejnosti a změnit zákon či politiku. Podle Pavla Barši „u občanské neposlušnosti leží těžiště protizákonného jednání na straně dialogických a nenásilných strategií. Je tomu tak především proto, že se předpokládá výchozí souhlas jejích nositelů se základními hodnotami systému a celková loajalita k jeho zákonům i politické moci, která je vynucuje. Z hlediska liberální teorie se občanská neposlušnost odehrává vždy v režimu založeném na liberálních hodnotách, které jsou však v určitém případě systematicky porušovány… takže po vyčerpání všech legálních prostředků se nesouhlasící menšina uchyluje k protizákonnému jednání.“
Občanská neposlušnost v podobě blokád nebo třeba stávek se také občas označuje jako přímá akce. V tomto liberálním pojetí však přímá akce není řešením, ani není cílem sama o sobě, nýbrž jedinečným prostředkem, jak přitáhnout pozornost k tématům. Toto liberální pojetí přímé akce či občanské neposlušnosti je charakteristické třemi rysy. Za prvé, liberální přímá akce je vnímána jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné prostředky. Za druhé, je to určitá forma lobbování, taktika, jak přitáhnout pozornost a skrze média a veřejné mínění vyvinout tlak a ovlivnit rozhodování. Za třetí, liberální přímá akce vyžaduje vnější „demokratickou“ legitimizaci, a měla by se tedy využívat tehdy, když úřady či jiné autority porušují svoje zákony anebo jednají nezodpovědně, a vyžaduje také převzít za tuto akci plnou odpovědnost, včetně přijetí trestu.
Do tohoto typu liberálního pojetí spadá převážná část přímých akcí, které v minulosti prováděli Greenpeace. Greenpeace se snažili vytvořit obraz ekologického týrání, který je možné dostat prostřednictvím médií k co nejširšímu publiku. Myšlenka spočívá v tom, pozvat veřejnost, aby se stala svědkem, umožnit lidem po celém světě, aby se dozvěděli o ekologických nebezpečích, a snažit se v nich vyvolat pocit pobouření. Greenpeace se snažili získat rozsáhlou mediální pozornost a skrze ni ovlivnit veřejné mínění a vyvinout tlak na politiky a korporace. Z určitého hlediska je to však nepřímá akce, protože je závislá na pozitivním mediálním pokrytí, které samotní aktivisté neovlivní a musí se spoléhat na to, že média efektivně přenesou veřejnosti zamýšlené poselství. Navíc, jak kritizuje řada aktivistů a aktivistek, problémem je, že některé organizace, které tuto taktiku uplatňují, se spoléhají na malou skupinu „elitních“ aktivistů, kteří mají „být svědky“ nespravedlnosti za všechny ostatní.
Barikádou jsme my
Toto liberální pojetí občanské neposlušnosti se ukazuje jako limitující a nedostatečné. Když se podíváme na hnutí za klimatickou spravedlnost, které v návaznosti na alterglobalizační hnutí začalo v roce 2006 organizovat klimatické kempy, tak mělo čtyři cíle: demonstrovat udržitelný způsob života, vzdělávat, budovat hnutí proti klimatickým změnám a umožňovat masové přímé akce, při nichž stovky a tisíce lidí blokovaly fosilní infrastrukturu nebo instituce, které za klimatické změny nesou odpovědnost. Neposlušnost tak měla charakter přímé akce, jež sama o sobě představovala preferovaný způsob jednání, což se odráželo jak v podobě samotného hnutí s důrazem na antiautoritářskou přímou demokracii, nehierarchičnost, participaci či rozhodování konsenzem, tak v jeho odmítání a kritice státu a kapitalismu. Hnutí za klimatickou spravedlnost však také využívalo přímou akci jako taktiku a občanská neposlušnost představovala určitou strategii. Při blokádách elektráren, letišť či dolů aktivisté a aktivistky vytvářeli a používali efektivní a imaginativní taktiky, které měly prodlužovat okupaci místa a skrze „vyráběnou zranitelnost“, jež spočívala v tom, že ze svých těl dělali barikády a snažili se veřejně demonstrovat svoji odhodlanost a morální převahu. Ačkoli jejich cílem bylo přímo narušit chod fosilní infrastruktury a popírali, že by přitáhnutí mediální pozornosti bylo cílem samo o sobě, jedním z jejich očividných úspěchů bylo vytváření a udržování dramatických mediálních příběhů. V liberálních demokraciích se blokády jako formy protestu staly v minulosti rutinní záležitostí a pro policii nepředstavovaly překážku, kterou by nebylo možné rychle odstranit. Imaginární vynalézavost hnutí ohledně nových taktik, ať to byly tunely, trojnožky, zámky, tree-houses, či provazové chodníky ve stromech, prodlužovala blokády nikoli o hodiny, ale jako v případě hambašského lesa o dny a týdny. Všechny tyto nové taktiky měly společnou „vyráběnou zranitelnost“. Eko-aktivisté využívali různé technické prostředky k tomu, aby svá zranitelná těla udělali součástí blokády. Zatímco dříve barikády poskytovaly protestujícím ochranu, teď trojnožky vystavovaly zranitelnost protestujících. Nestaví se síla proti síle, ale odpovědnost za bezpečí protestujících se klade do rukou zasahujících autorit. Rychlé a bezohledné odstranění protestujícího ze stromu, z trojnožky či tunelu by tak mohlo způsobit jeho vážné zranění či smrt. Taktiky pracující s touto „vyráběnou zranitelností“ implicitně předpokládají, že zasahující autority budou hrát podle pravidel, dodržovat vlastní liberální zákony a respektovat práva protestujících. „Vyráběná zranitelnost“ je tak příkladem, kdy se v praxi mísí přímá akce s občanskou neposlušností.
Neposlušnost více než jen občanská
Klimatické hnutí v Německu, ale i v Česku může tuto strategii úspěšně využívat, přičemž se však neomezuje liberálním pojetím občanské neposlušnosti. Aktivisté a aktivistky Ende Gelande, ale třeba i uskupení Limity jsme my v Česku odmítají převzít plně „odpovědnost“ za své jednání a přijmout trest. Při akcích občanské neposlušnosti se tak odmítají legitimovat, nechtějí vypovídat, ztěžují svoji identifikaci a snaží se vyhnout svému potrestání. Do praxe se tu tak převádí heslo z transparentů a plakátů: Změna systému, ne změna klimatu! Hnutí za klimatickou spravedlnost totiž v převážné míře nepovažuje instituce státu za neutrální, ale spíše za jakési komplice fosilního kapitálu a nelze se tak spoléhat na jejich férovost a nestrannost. Občanská neposlušnost se tu potkává s tím, co Rawls s Baršou nazývají politickým odbojem. Ten vychází z radikální opozice k danému systému a z programu jeho zásadní proměny. Buď považuje hodnoty, na nichž je tento systém založen, i způsoby jejich realizace za naprosto nepřijatelné – nemorální, nelidské atp. –, anebo sdílí konsenzus ohledně proklamovaných hodnot, avšak pokládá jejich politické ztvárnění za zcela nedostatečné nebo kontraproduktivní. Odbojář se necítí být vázán institucemi systému a vyhýbá se případným trestním důsledkům svého jednání, neboť nerespektuje daný systém zákonnosti.
Oba dva důvody hrají roli v rostoucích případech klimatické neposlušnosti. V případě německých blokád Ende Gelande je to výrazně antikapitalistická kritika systému s požadavkem větší demokratizace společnosti. Pořád je však značná část klimatického hnutí, ta umírněnější, která stále sdílí konsenzus ohledně proklamovaných hodnot liberální demokracie.
V česko-slovenském kontextu tak v současnosti můžeme vidět dva přístupy k občanské neposlušnosti. Ten radikálnější, okořeněný politickým odbojem, nevnímá stát a policii jako neutrální instituci a neomezuje se na liberální pojetí. Ten umírněnější stále vidí v policii „lidi jako jsme my“ a státních instituce jako neutrální arbitry. Zatímco ti první při neposlušnosti nemají občanské průkazy, nevypovídají a na prsty si dávají lepidlo, aby se vyhnuli trestu, který považují za nelegitimní, ti druzí tresty přijímají. Je to rozdíl mezi přístupem německých Ende Gelande a českého uskupení Limity jsme my na straně jedné a Extention Rebellion na straně druhé.
Již víme, že k odvrácení klimatické katastrofy lobbování a soudní procesy samy o sobě nestačí. Potřebujeme široké hnutí, organizované zdola. Protivník, jemuž čelí, je mocný a ledačeho schopný. Pokud máme vytvářet hnutí, které bude občanskou neposlušností utvářet světovou politiku, jak tvrdí Christina Figueras, pak to musí být hnutí, které bude používat nejrůznější strategie a taktiky. To znamená i různé formy občanské neposlušnosti. Nejen tu liberální, ale také tu okořeněnou politickým odbojem, protože instituce stávajícího systému, jež nás dovedly na pokraj klimatické katastrofy a které jsou často komplicem fosilního kapitálu, si nezaslouží legitimitu a už vůbec ne naši plnou poslušnost.
Autor je environmentálny sociológ
