„Mám potřebu přinášet filmem zprávu o současném světě, elitářství je mi cizí,“ říká Klára Tasovská, jejíž film bude reprezentovat Česko na Oscarech

Poprvé v historii rozhodla Česká filmová a televizní akademie ve prospěch dokumentárního snímku. Klára Tasovská je režisérka a producentka oceňovaných dokumentárních filmů. Její nejnovější film Ještě nejsem, kým chci být už více než rok a půl obráží světové festivaly, promítán byl na více než stovce z nich, byl uveden na Netflixu, získal distribuci v různých zemích Evropy i mimo ni, nejnověji také v USA.

V České republice během jara posbírala Tasovská všechny zásadní ceny, a to nejen ve své „dokumentární“ kategorii. Českého lva získala ona i její střihač Alexander Kashcheev, bodovala na Cenách filmové kritiky. Teď díky jedné z mnoha festivalových cen trávila čas na pracovní rezidenci v New Yorku. Ve slavném Anthology Film Archives, který založil Jonas Mekas, proběhlo několik naplněných projekcí, pro Ještě nejsem, kým chci být získala spolupráci amerického distributora a také zde připravovala scénář ke svému novému filmu. Tentokrát hranému.

Tasovská také před lety založila společně s Lukášem Kokešem firmu Somatic Films, do níž minulý rok vstoupil slovenský producent guča films a zakladatel distribuční společnosti Film Expanded Matěj Sotník. Ten dlouhodobě spolupracuje s řadou slovenských autorek, například s Vierou Čákanyovou nebo Paulou Ďurinovou.

Klářina cesta k filmu jako primárnímu médiu přitom byla dlouhá a napínavá. S uměním totiž začala už v patnácti letech, když se odstěhovala 300 kilometrů od domova a věnovala se kovorytectví. V rozhovoru se vracíme ke kořenům – k rytinám, ke šperku, k podnájmu v Turnově, k monumentálním instalacím i tvorbě videoartu. Mluvíme o letech společné práce s partnerem Lukášem Kokešem, o tom, jak se prolíná práce a vztah, film a rodičovství. O tom, co všechno znamená točit dokument, jak moc velký závazek to je – a kdy přijde potřeba změny.

V pondělí 11. srpna ohlásila Česká filmová a televizní akademie výsledky hlasování o filmu, který bude letos Českou republiku reprezentovat v boji o Oscara. Vyslaným filmem bude ten tvůj, je to poprvé v historii, kdy Česko do klání posílá dokumentární, ne hraný film. Co to pro tebe osobně znamená? A také mě zajímá, jaká práce tebe a Lukáše (Lukáš Kokeš, producent filmu a partner Kláry – pozn. red.) teď čeká. Co vím, získat si pozornost amerických akademiků a akademiček není jen tak, je to nákladné jak energeticky, tak finančně.

Opravdu oceňuji odvahu českých akademiků a akademiček, že pro nás hlasovali, a moc si toho vážíme. Je to skvělá zpráva nejen pro nás, ale i pro dokumentární film obecně. I když jsme na festivalech často soutěžili i mezi hranými filmy, toto je ještě o krok dál. Ale samozřejmě to, co nás teď čeká, je hlavně práce na kampani, to znamená shánění financí na propagaci našeho filmu ve Spojených státech, aby si ho američtí akademici a akademičky všimli. Zviditelnit se po boku zahraničních filmů je velký oříšek a pro jistotu jsme na něm začali pracovat hned po vyhlášení naší nominace. Jen samotný rozpočet kampaně posledního vítězného filmu Anora byl podle veřejných zdrojů 18 milionů dolarů, tomu prostě nemůže konkurovat žádný český film.

Vysvětlila bys, v jakých kategoriích teď vlastně máte šanci? Můžete se třeba – čistě hypoteticky – dostat do situace, kdy se budete ucházet o nejlepší cizojazyčný film a zároveň o nejlepší dokument?

Teoreticky se to může stát, určitě se přihlásíme i do kategorie nejlepší dokument. Stalo se tak například s makedonským dokumentem Honeyland a později se ve dvou nominacích – právě jak pro „International Feature Film“, tak pro „Documentary Feature Film“ – objevil i rumunský dokumentární film Collective.

Když jsem začínala studovat FAMU, byla jsi o dva nebo tři ročníky výš. Pamatuju si, že už tehdy se o tobě mluvilo jako o silném hlasu českého filmu. Až když jsme se začaly přátelit, zjistila jsem, že jsi ale vůbec neplánovala být filmařkou a tvoje cesta k režii byla strašně dlouhá. Docela mě to šokovalo.

Já jsem chodila už na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor kovorytectví. Věnovala jsem se ocelovým rytinám, ale ten obor byl vlastně jen zástupný, chtěla jsem se hlavně naučit kreslit a modelovat. Tehdy to byla vyhlášená umělecká škola. Jenže já pocházím z Vysočiny a Turnov byl 300 kilometrů daleko, takže jsem v patnácti odjela, bydlela jsem v podnájmu a už jsem se vlastně domů nikdy nevrátila.

Jaké to pro tebe bylo, odjet takhle mladá z domova a žít v úplně jiné části Čech, sama, bez rodičů?

Byl to šok. Turnov byl známý tím, že tam chodili studovat třeba lidi po maturitě, protože tam byla kvalitní výuka řemesla. Takže mně bylo patnáct a se mnou studovali lidi, kterým bylo i více než dvacet let. Musela jsem se naučit být samostatná, chtěla jsem je dohnat. Po čase jsem úplně přestala jezdit domů a trávila čas už jen na severu.

Umíš si představit, že by se 300 kilometrů daleko odstěhoval tvůj dnes dvanáctiletý syn?

Skoro ne. Ale víš, na maloměstě, kde jsem žila, nemáš tolik možností a vnímáš tu situaci jinak než v Praze. Ale na odchod z domova je patnáct let celkem brzo, někdo to zvládne, ale někdo vůbec. Na té naší škole, asi podobně jako na jiných středních, se hodně pilo, byly tam i jiné drogy, člověk se s tím musel nějak popasovat sám, když neměl rodinnou oporu v zádech. I pro mě to byla taková škola života.

Kdy ses rozhodla, že to hlavní médium, kterým se budeš nějak vyjadřovat, bude film?

Ta cesta byla dlouhá. Já jsem chtěla na UMPRUM studovat šperk, ale to nevyšlo, tak jsem šla studovat monumentální tvorbu na AVU. Dělala jsem obří, monumentální objekty.

Počkej, takže od drobných šperků a kovorytectví jsi skočila rovnou na monumenty?

Ano (směje se). Ty miniaturní rytiny mi ale přijdou v určitém slova smyslu taky monumentální, množství času, který jim dáváš, je šílené. U těch soch mě ale překvapilo, že ačkoli je to hodně osamocená a individuální práce, musíš mít kolem sebe lidi, kteří ti pomáhají. Ale dělat sochy vyžaduje velké nároky na prostor, celkově mně pak začalo vadit, že za sebou nechávám spoustu věcí, které nikam nepatří. No a pak jsem si ještě dělala svářečský kurz, to mě hodně bavilo.

To ale pořád nejsme ani u videa…

Nejsme. Ale právě někdy v téhle době jsem u jedné své instalace použila i videoprojekci a nadchlo mě to. Najednou jsem zjistila, že je mi tenhle způsob vyjadřování blíž. Myslím, že jsem hodně konceptuální člověk, ale v době, o které se bavíme, jsem neuměla své záměry moc vysvětlit. Já jsem totiž tehdy vůbec nemluvila, byla jsem strašně zamlklá. Přestoupila jsem proto na obor Nová média a začala se věnovat videu.

Jaká témata tě tehdy zajímala?

Pro mě bylo asi hlavní vymanit se z nějakého intelektualismu. AVU jsem tehdy vnímala jako tíživé prostředí, které mi připadalo moc uzavřené do sebe. Ale já jsem chtěla jít blíž k lidem a jejich příběhům. Vzala jsem si kameru a šla mezi lidi.

Bylo to super, ale po čase jsem zjistila, že neumím nalézt smysl jen ve videoartu samotném. Nechtěla jsem dělat věci jen do galerie. Nevyhovovala mi představa umění, které někde visí a lidé se na něj přijdou podívat. A tehdy mi došlo, že musím jít dělat film a být blíž lidem, vyprávět normální příběhy.

Aha. Tvoje cesta životem vysvětluje, proč zároveň tvoříš hodně konceptuální filmy, ale přitom s tématy, která se dotýkají nás všech.

Možná. Zároveň myslím, že roli hraje i jiná věc: já film nevnímám jako produkt a necítím se být součástí filmového průmyslu v tom slova smyslu, že potřebuju generovat zisk v kinech. Film je pro mě umělecké dílo, ale chci, aby mělo i jinou hodnotu, tu pro lidi. Hrozně obdivuju, když někdo dělá vyloženě angažované filmy a rozpoutá jimi debatu. Ale to zase já neumím. Pro mě je ten film výpověď sám o sobě, takový tvar já hledám.

Když opomenu nějaké kolektivní věci typu adaptace knihy Gottland, na které ses podílela, jako sólo autorka, prorazila jsi filmem Půlnoc. Dnes má hodně lidí tendenci označovat tě za debutantku, ale ty máš za sebou dost úspěšných projektů. Půlnoc, filmy Pevnost a Nic jako dřív, které jsi dělala se svým partnerem Lukášem Kokešem…

Půlnoc objela hodně velkých festivalů, to byl rok 2010, to je pravda. Ten film je taková vícevrstevnatá esej kombinovaná s deníkem a vlastní zkušeností: nechala jsem se na týden zavřít do tmy a tato zkušenost tvoří část filmu. Zároveň je to film o světelném znečištění.

Je to vlastně jediný tvůj film o tobě, jediný film, kdy sama jsi postavou a nějak se odkrýváš. Proč jsi v tom nepokračovala?

Nedá se říct, že mi to nevyhovovalo. Já vždycky se snažím k tomu tématu, které mě zajímá, přistoupit nějak nově a zvážit, co je pro to dané téma nejlepší. Paradoxně mi připadá, že filmem Ještě nejsem, kým chci být o Libuši Jarcovjakové jsem se k sobě zase vrátila a dnes vůbec nevylučuju, že některý z dalších projektů bude vyloženě osobní.

Hodně jsi tvořila a stále tvoříš ve tvůrčí dvojici se svým partnerem. Jaké je tvořit v páru s člověkem, se kterým žiješ a vychováváš dítě?

Je to náročné. Ta spolupráce vznikla ještě na FAMU, kdy jsme spolu ještě nežili. Lukáš dělal kameru, já střih a zvuk, prostě nám to tak vyhovovalo a zvládli jsme jen sami dva vyrobit film, který pak objížděl festivaly. Klidně i bez podpory a honoráře. Ale jakmile máte dítě, je to mnohem náročnější. Hodně věcí se tím změnilo.

Mně osobně přijde ideál uměleckého páru hodně zromantizovaný. Vypadá to hezky, ale musí to mít dost omezení, ne?

Ano. S tím člověkem trávíš téměř veškerý svůj čas. Nikdy úplně nevíš, kdy pracujete a kdy ne. Můžeš ležet na dovolené a bavit se s partnerem a zároveň se bavit se spoluautorem filmu, stane se ti, že posíláš grant na nový projekt z pláže. Oba akceptujete, že ta pracovní rovina je důležitá, ale stírá se ta osobní. Byly momenty, kdy toho bylo už moc, to je vlastně i důvod, proč jsme se s partnerem režijně rozdělili a já jsem začala dělat film zase sama. Pro snímek Ještě nejsem, kým chci být Lukáš ustoupil do role producenta a začal spolupracovat i s jinými lidmi než jen se mnou. Potřebovali jsme prostě každý najít to své místo.

Co se vlastně stane ve chvíli, kdy do takového vztahu na ose práce–soukromí vstoupí ještě dítě?

Když se nám narodil syn, měli jsme roztočený film Nic jako dřív, kde Lukáš dělal kameru a o režii jsme se dělili. Bylo ale jasné, že zároveň jako kameraman bude on jezdit na natáčení. Já jsem se tehdy rozhodla, že budu film stříhat, že ho postavím ve střižně. Syn byl malý, nedostal se do školky, taky byl často nemocný, jak už to u dětí bývá, v Praze nemáme nikoho z rodiny, kdo by pomohl. Ale já jsem u toho filmu chtěla zůstat, tak jsem prostě režírování upozadila a dělala jinou složku té práce.

Upřímně ale dodávám, že pro mě by ani nebylo jezdit s malým dítětem na plac, někde odstříkávat mléko na benzince, na to nemám nervy. Spíš jsem si řekla, že počkám, a hledala, co můžu dělat. Měla jsem dílnu na FAMU, zkusila jsem si práci dramaturgyně v HBO, nahlédla jsem do produkce, získala zase jiné zkušenosti. A dneska jsem ráda, že jsem taky hodně byla se svým dítětem, protože to je pro mě důležitá investice a čas, který se už jindy nevrátí.

Máš pocit, že se to za tu dobu zlepšilo? Že dneska to třeba matky v audiovizi mají jednodušší?

Mluví se o tom víc. Ale nevím, jestli se něco výrazně zlepšilo. Já sama jsem producentka, mám vlastní firmu a vím, že alokovat peníze třeba na hlídání dětí znamená ubrat je někde jinde. Faktem ale je, že před těmi dvanácti roky nikoho nezajímalo, že mám dítě. Přišla jsem si hrozně, stříhala jsem Nic jako dřív, později třeba i film Bratrství, který pak vyhrál v Locarnu, trvalo mi to za těchto okolností podstatně déle. Tehdy jsem kolem sebe měla jen mladé a bezdětné tvůrce a kolegyně a oni tu mou situaci logicky úplně nechápali. Ale zase je to ve všech odvětvích, moje příbuzná třeba chodí jen na noční a to má doma tři děti.

Hlavní změna dnes je, že si řada lidí už umí říct, co potřebuje a co chce, a tomu se dá nějak vyjít vstříc. Ale mě by dítě na natáčení rušilo, takže největší pomoc by v mém případě byla ta systémová: například dostupné školky nebo větší finanční podpora. Mé dítě se do státní školky dostalo až ve čtyřech a půl letech, ale já jsem nikdy rozhodnutí být s ním nelitovala a všechny ty vedlejší práce jsem brala jako přípravu na to, co mě čeká v životě dál.

Tvůj nejnovější film je vlastně světovým bestseller: desítky ocenění, prestižní festivaly, uvedení na Netflixu, distribuce v mnoha zemích Evropy. Jsi jeho režisérkou a částečně i producentkou, ale přizvala jsi celý široký tým. Jen hudbu dělalo několik různých lidí. Kdy tě napadlo udělat film o Libuši Jarcovjákové jen z jejích fotek?

Trochu jsem si zavzpomínala a vrátila jsem se na začátek své filmové tvorby. Kdysi jsem udělala krátký film, kde byly fotky kombinované s filmovými záběry. Když jsem se začala blíže zabývat Libuší a její tvorbou, pochopila jsem, že její příběh jde vystavět a její svébytný svět ukázat jen pomocí archivního materiálu: fotek, zvuků, hudby, voiceoverů atd. Věřila jsem, že je to ta nejlepší cesta, jak film o Libuši udělat a zanechat tak její unikátní pohled na svět. Ten film je samozřejmě moje interpretace, ale nechtěla jsem do Libušina příběhu vnášet další obrazy. Věděla jsem ale, že sama to nezvládnu, nejsem ani tak technicky zdatná. Potřebovala jsem k sobě lidi.

Film jste dělali několik let, jen ve střižně jste s oceňovaným střihačem Alexanderem Kashcheevem strávili dva celé roky. Jaké pak bylo vidět své dílo na jednom z nejprestižnějších světových festivalů, na Berlinale, a prožívat tam vše, co k takovým festivalům náleží: limuzíny, standing ovation, desítky rozhovorů denně, pozornost kritické obce i diváctva?

Já jsem strašný stresař, každá premiéra je pro mě šílený tlak. Takže já už jsem přestávala mluvit ve vlaku do Berlína (směje se). Bylo to náročné, v den po premiéře jsme měli asi dvanáct rozhovorů do různých médií. Takže na Instagramu to vypadá hezky, ale převážně je to hlavně zase práce. Na jednu stranu to byl skvělý pocit, vědět, že se film líbí profesionálním festivalovým selektorům. Ale do premiéry ho vidělo opravdu jen pár lidí, najednou s ním máš vyjít před obrovské mezinárodní publikum na festivalu, kde je na tebe opravdu stále vidět. Občas mám pocit, že jsem na Berlinale ani nebyla. Vypla jsem a necítila emoce. Samozřejmě že reakce byly krásné, lidé to ocenili, byly tam krásné momenty, dojemné momenty. Ale pro mě to bylo dost stresující. Když mluvím na festivalech s ostatními týmy, mnozí to mají podobně.

Ještě nejsem, kým chci být je opravdu jeden z mála filmů, na který jsem snad neviděla jedinou negativní reakci. Skoro na každé projekci máte ovace vestoje. Všichni jsou na vás napojení. Vzbuzuje velké, přitom niterné emoce. Všichni si s vámi chtějí povídat a sdílet nějakou svou zkušenost, hlavně ženy. Často se spolu bavíme o tom, že hledáš svou angažovanou polohu, i tady jsi to vlastně zmínila. Podle mě existuje angažovaný výklad tohoto filmu, protože on zkrátka spojuje lidi. A to je v té dnešní polarizované době velká hodnota. A je to tvá režijní zásluha, podle mě je to zásluha tvé preciznosti.

Jsem ráda, že to říkáš, díky. Já jsem dlouho hledala nějakou pro sebe ideální ženskou hrdinku, skrze kterou bych mohla formulovat nějaká témata. Společenská, mezinárodní, ale vyprávěná lidsky a s odstupem. Tím, že příběh Libuše vyprávíme retrospektivně, že ona už velkou část svého života prožila, můžeme vidět chyby, ale i ponaučení z nich. Ona je velká osobnost umělecké scény, ale pro mě je to stejnou měrou lidský příběh, který ve filmu vyprávíme.

Já nemám ráda velké proslovy, neumím je. Nemám ráda ani debaty. Občas mi přijde, že mohou společnost dále rozdělovat, protože nikdy nemůžeš říct věci dost komplexně. Z proslovu může zbýt jen výkřik. Ale cítím, že filmem se chci vyjadřovat k současným problematikám. V Libušině příběhu je to třeba queer tematika nebo postavení žen ve společnosti, také téma mateřství nebo jeho odmítání nebo vůbec to, jak obstát ve světě, kde stále ještě dominují muži. A jsem ráda, že to vidí i lidé. Po projekcích říkají, že je ten film motivuje začít v životě dělat něco jinak, žit jinak, někdo si třeba jen koupí foťák a jde fotit, ale někdo třeba změní práci a uvědomí si skrze něj, že potřebuje najít nějakou novou polohu. Zároveň mi připadá, že i já jsem se na Libušin osobní příběh dokázala napojit a najít v něm styčné body pro svůj život, pro to, jak ho prožívám, co v něm řeším nebo co jsem prožívala v minulosti.

Co tím myslíš konkrétně?

Určitě nějaký souboj života s uměním. Stěhování, hledání místa, kam patříš. Deprese, kterými taky trpím, že nemusíš vyprávět jen o hezkých věcech, ale ukazovat život komplexně, nějak se ho pokusit dotknout. Přišlo mi, že tak trochu můžu vyprávět i o sobě a o lidech kolem sebe. Takže to mě na tom bavilo. A další věc je, že ačkoli je to příběh z minulosti, je všemi těmito tématy velmi současný.

Jsi teď pořád na cestách, před časem jsi se vrátila ze své dvouměsíční umělecké rezidence v New Yorku, kterou jsi získala jako výhru na jednom z festivalů. Lidé často mají představu, že film končí s premiérou, ale naopak: i má zkušenost je taková, že tím to jen začíná. Pro mě je to třeba vždy ta nejtěžší fáze. Jezdit po festivalech, nebýt doma, pořád být s novými lidmi, pořád se s někým bavit, diskutovat…

Já to beru jako součást té profese. Někde jsme dokonce měli k uvedení filmu i Libušinu výstavu, což byla organizace navíc. Ale i když jsem introvertní, snažím se z těch festivalů něco načerpat a řekla jsem si, že si je prostě užiju. A potkala jsem spoustu skvělých lidí. S minulými filmy hodně jezdil můj partner, tak teď jezdím se svým filmem já a hledám cesty, jak to vše zužitkovat pro své další projekty.

Ještě nejsem, kým chci být je film konceptuální a hodně režijní. Teď jdeš o kus dál a připravuješ hrané filmy. Chci se tě zeptat: co to je za krok?

Mám pocit, že jsem si v oblasti dokumentu už vyzkoušela to, co jsem chtěla. Neříkám, že už nikdy dokument neudělám, ale teď mě láká překročit ten rámec a zkusit čistě hraný film – s herci, s vlastní vizí. Jsem na to hodně zvědavá, zatím mě to baví a těším se hlavně na práci s herci. U hraného filmu herci nějakým způsobem ztvárňují moji představu, jsou nástrojem výpovědi.

Kdežto v dokumentu musíš investovat obrovské množství času do budování vztahů s protagonisty. Máš za ně zodpovědnost. Vlastně doživotní. A to s sebou nese spoustu překážek a komplikací – nikdy nemůžeš ukázat úplně všechno, říct všechno, protože by to vůči těm lidem třeba nebylo fér.

Cítím tu zodpovědnost stále silněji. Dřív jsem to tolik neřešila, ale dnes hodně přemýšlím nad tím, jak lidi zobrazovat, co si vůbec můžu dovolit. Proto si teď říkám, že pokud ještě někdy budu dělat dokument, bude to buď osobní věc, nebo film postavený na archivu, nějaká esej na určité téma – ale asi už ne klasický dokument s postavami.

Výjimkou byl projekt o Libuši – ten mi vyhovoval, protože ona nebyla jen postava, ale členka týmu. Byly tam její fotky, věděla, do čeho jde a jakého projektu je součástí. A to je pro mě zásadní – lidé prostě často nedohlédnou, co všechno z účasti ve filmu může vyplynout.

V tu chvíli si říkám: jasně, je důležité přinášet svědectví o věcech, na kterých záleží, ale zároveň už možná potřebuju udělat krok jinam. A víc se ponořit do kreativity. Ale tento proces člověk musí taky ošetřit, i když děláte hraný film na nějakém reálném podkladu. Tam se to vlastně nemění.

Odneseš si něco z dokumentární zkušenosti do hraných projektů?

Asi touhu přibližovat se lidem, porozumět jim. Autenticitu a nějakou míru improvizace.

Myslím si, že i v hraném filmu chci ukazovat příběhy, které jsou přehlížené – ať už se týkají chudoby, nebo něčeho jiného. Pořád mám potřebu přinášet zprávu o současném světě. A to podle mě může fungovat jak v dokumentu, tak v hraném filmu.

Rozhovor viedla Apolena Rychlíková