Kdo prohrává uhlíkový třídní boj?

2. 1. 2026

Snažím se žít na této planetě šetrně. Přesněji řečeno ve Frankfurtu v Německu, ve městě, které se shodou okolností stalo mým domovem. Nevlastním auto, nejím maso, jezdím vlakem a po městě na kole. Neplýtvám jídlem, recykluju a často nakupuju věci z druhé ruky. To, že nemám auto a jím převážně rostlinnou stravu, docela snižuje mou uhlíkovou stopu. Bydlím ale ve starém neúsporném domě s plynovým topením a párkrát do roka pracovně létám letadlem, což mou uhlíkovou stopu zase zvyšuje.

Podle kalkulačky Spolkové agentury pro životní prostředí je moje roční uhlíková stopa – tedy součet emisí ze spotřeby energie, vytápění, dopravy, potravin a další spotřeby vyjádřený v tunách ekvivalentu oxidu uhličitého (tCO₂e) – 10,23 tuny. To je číslo, které odpovídá průměrné uhlíkové stopě středových 40 procent obyvatel EU podle příjmu. Je to víc než průměrných 5–6 tCO₂e, které produkuje 10 procent nejchudších Evropanů a výrazně víc než hodnota 0,2–1,0 tCO₂e, typická pro běžné obyvatele rurální Afriky.

Moje uhlíková stopa evropské střední třídy je nižší než uhlíková stopa americké střední třídy , která může dosahovat 40–50 tCO₂e ročně. Je také nižší než průměr 23 tCO₂e nejbohatších 10 procent Evropanů – lidí, kteří vlastní jeden nebo více velkých domů, denně jezdí velkými SUV, často létají za prací a na dovolenou, kupují kvanta nových věcí a mají investiční portfolia spojená s fosilním nebo energeticky náročným byznysem. A samozřejmě jde jen o zlomek emisí ultrabohatých – miliardářů a celebrit s obrovskými sídly, bazény, soukromými tryskáči a superjachtami. Emise lidí jako Kim Kardashian, Jeff Bezos nebo Elon Musk mohou dosáhnout 800–1000 tCO₂e ročně, což je odhadovaná průměrná uhlíková stopa nejbohatšího jednoho promile světové populace. To je mimořádně vysoká uhlíková stopa, která zcela zastiňuje průměry jiných příjmových skupin a stačila by pokrýt roční potřeby stovek běžných domácností.

Ne všechny emise jsou si rovny

Moje vlastní uhlíková stopa, průměrné emise evropských vysokopříjmových a nízkopříjmových skupin, venkovských komunit v Africe i světových superboháčů dohromady ilustrují realitu uhlíkové nerovnosti. Tento pojem se vžil k zachycení rozdílů v emisích skleníkových plynů mezi příjmovými skupinami v rámci jednotlivých zemí a regionů. Dnes tak doplňuje – a v mnoha ohledech koriguje – tradiční fokus globální klimatické politiky a debaty o klimatické spravedlnosti na nerovnosti mezi celkovými emisemi jednotlivých zemí.

Myšlenka, že bohatství a spotřební vzorce zásadně ovlivňují míru dopadu na životní prostředí, je dlouho součástí výzkumu v oborech jako ekologická ekonomie nebo environmentální sociologie. Do klimatického výzkumu se uhlíková nerovnost nicméně dostala relativně nedávno. V roce 2020 zveřejnila organizace Oxfam ve spolupráci se Stockholmským institutem pro životní prostředí zprávu The Carbon Inequality Era (Éra uhlíkové nerovnosti). Na základě analýzy emisí založených na spotřebě napříč příjmovými skupinami ve 117 zemích zpráva ukázala, že nejbohatších 10 procent obyvatelstva se podílelo na polovině všech emisí uhlíku vypuštěných v letech 1990–2015. Nejbohatší jedno procento přispělo přibližně 15 procenty, více než dvojnásobkem emisí nejchudší poloviny lidstva, které se stabilně pohybují okolo 7–8 procent.

Oxfam touto zprávou popularizoval pojem uhlíková nerovnost, který se dnes používá jako klíčová analytická a kritická perspektiva v sociálněvědním výkumu klimatické změny. Její závěry byly následně potvrzeny a rozšířeny v dalších zprávách, například Climate Equality: A Planet for the 99% (Klimatická rovnost: Planeta pro 99 %) a Carbon Inequality Kills (Uhlíková nerovnost zabíjí). Tato druhá zpráva přinesla šokující data o emisích nejbohatší 0,1 procenta lidí pocházejících zejména z používání soukromých letadel, superjachet a kapitálových investic. Jeden miliardář může ročně vyprodukovat až 8 000 tCO₂, což je asi tolik, kolik vyprodukuje chudý migrant v Americe pracující v zemědělství za 50–70 let nebo malý farmář v subsaharské Africe za 800–1 000 let.

Následující výzkumy a studie (například World Inequality Report z roku 2022 a další) se shodují v tom, že nejvyšší příjmová skupina produkuje neúměrné množství emisí a že tyto rozdíly existují v rámci většiny zemí. V Německu, jak vyplývá z dat německého Institutu pro hospodářský výzkum, vyprodukuje nejbohatších 10 procent lidí zhruba dvakrát tolik emisí jako nejchudších 10 procent. Ve Spojených státech vypustí nejchudších 50 procent obyvatel ročně přibližně 10–15 tCO₂e, středních 40 procent 40–50 tCO₂e, nejbohatších 10 procent 75–90 tCO₂e a nejbohatší jedno procento dokonce 500–600 tCO₂e (data zde). V relativně rovnostářské České republice vypouštějí podle výzkumu pro Český rozhlas dvě nejbohatší sociální třídy přibližně o jednu tunu uhlíku více než skupiny s nižšími příjmy.

Uhlíková nerovnost, zejména nadměrné množství uhlíku vypouštěné těmi nejbohatšími, je z morálního hlediska velmi problematická. Představte si atmosféru jako společnou žumpu s omezenou kapacitou. Většina lidí vypouští malé, nevyhnutelné množství odpadu z běžných a nutných každodenních aktivit, zatímco bohatá menšina splachuje do jedné společné jámy obrovské množství splašků z extravagantní spotřeby. Žumpa začíná přetékat, znečišťuje vzduch a vodu a ohrožuje zdraví všech v důsledku výrazného překročení férového podílu na odpadní kapacitě malou skupinou.

Zrychlující se klimatická změna je variantou tohoto problému: průmyslové národy zaplňují atmosférickou jímku skleníkovými plyny od začátku průmyslové revoluce. Malý zbývající prostor pro CO₂, který lze přidat, abychom udrželi globální oteplování pod 2 °C, dnes zcela disproporcionálně zaplňuje menšina nejbohatších. Jejich emise neúměrně plýtvají ekologickou kapacitou atmosféry absorbovat skleníkové plyny a regulovat klima, jehož stabilita je základní environmentální potřebou všech. Atmosférický rezervoár musí být proto využíván spravedlivě a udržitelně, tak aby ekologické funkce byly zachovány pro budoucí generace. Rychlým a plýtvavým zaplňováním jímky urychlují nejbohatší globální oteplování a zvyšují klimatická rizika pro všechny ostatní – zejména pro ekonomicky slabší, pro které klimatické změny znamenají větší náklady, nevýhody a škody.

Luxusní emise versus emise nezbytné k životu

Paralela s žumpou naznačuje, že problém uhlíkové nerovnosti přesahuje rámec pouhé nerovnosti objemu emisí. Jde také o typ činností, které produkují emise. Emise skupin s nižšími a středními příjmy pocházejí převážně z vytápění a elektřiny, mobility související s prací, konzumace potravin a základních volnočasových aktivit. Tyto emise je obtížné snížit a často leží mimo kontrolu jednotlivců. Nájemník nemůže vyměnit systém vytápění ve staré budově a obyvatel venkova se nemůže vzdát dojíždění do práce autem, když nejezdí autobus. Nejbohatší domácnosti produkují nadměrné emise hlavně prostřednictvím soukromé spotřeby a životního stylu – údržby velkých domů, provozu velkých aut, častého létání a nákupu luxusního zboží a kapitálových investic do fosilního průmyslu.

Akademická debata o klimatické spravedlnosti zachytila tyto rozdíly pojmy životně nezbytné emise a luxusní emise. Henry Shue ve své kanonické eseji Subsistence Emissions and Luxury Emissions (Emise nezbytné pro život a luxusní emise) argumentoval, že emise potřebné k naplnění základních potřeb mají zásadně odlišný morální status než emise vznikající v důsledku zbytných, nepodstatných činností. Emise nezbytné pro život se samozřejmě liší v různých regionech světa, jsou nicméně nedílnou součástí každodenního života – vaření, vytápění, zaměstnání, nutné přesuny z místa na místo. Luxusní emise naopak vznikají z činností, jimž se lze vyhnout a které mají primárně za cíl upevnit společenský status. Neslouží k uspokojení základních lidských potřeb, ale spíše k demonstraci společenského postavení prostřednictvím okázalé spotřeby. Luxusní emise jsou hédonistické, přemrštěné, okázalé, mrhající a jsou výsledkem aktivit, které jsou pro většinu domácností po celém světě nedostupné. Na rozdíl od emisí souvisejících se základními potřebami neexistuje žádný morální nárok na luxusní emise. Jejich omezení je požadavkem spravedlnosti: zabraňuje malé menšině monopolizovat omezenou ekologickou kapacitu atmosféry pohlcovat skleníkové plyny a akcelerovat nebezpečnou klimatickou změnu.

Kdo platí účty za luxusní emise?

Pokud globální emise CO₂ do roku 2030 klesnou přibližně o čtvrtinu, existují reálné šance udržet globální oteplení pod 2 °C. Evropská unie se zavázala do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů nejméně o 55 procent ve srovnání s úrovní z roku 1990 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Tyto cíle vyžadují komplexní transformaci, která musí zohlednit fakt uhlíkové nerovnosti a z ní plynoucí etické otázky: Na které přesně emise má cílit politická regulace? Čí emise, jak moc a jak rychle omezit? Od koho se očekává změna chování a kdo je před takovým tlakem chráněn? Není snížení luxusních emisí jednou z morálně nejpřesvědčivějších cest k řešení problému klimatické krize, tak abychom zajistili dostatek ekologického prostoru pro nezbytné a nevyhnutelné emise?

Dosavadní klimapolitika tento etický imperativ bohužel neodráží. Výzkumy a analýzy, včetně studií Oxfamu, ukazují, že regulace převážně cílí na standardní emise domácností a průmyslu, zatímco uhlíkově intenzivní luxusní životní styl zůstává z velké části nedotčen. Hlavní nástroje Zelené dohody EU – závazné limity emisí, cíle v oblasti obnovitelných zdrojů energie, normy energetické účinnosti a systém obchodování s emisemi – jsou nasměrovány na každodenní spotřebu energie, dopravu a průmysl. Tyto reformy jsou správné a naprosto nezbytné. Je nicméně fakt, že zvyšují ceny energií, zboží, služeb a dopravy a že tyto náklady neúměrně dopadají na domácnosti se středními a nižšími příjmy, jejichž emise souvisejí především s prací, bydlením a dalšími základními potřebami. Luxusní emise ze soukromé letecké dopravy, jachet a naddimenzovaných sportovních aut, nemovitostí a uhlíkově náročných investičních portfolií nejsou objektem dostatečného zdanění (například letecké palivo pro soukromá letadla je osvobozeno od daně) nebo nespadají do sektorů, které musí závazně snížit emise.

Zatímco střední a nižší společenské třídy trvale snižují emise, emise nejbohatšího jednoho procenta přitom nadále rostou, poháněné technologickými inovacemi a novými formami ultraluxusní spotřeby, jako je například vesmírný turismus. To je klimatická spravedlnost naruby – zatímco ti, jejichž luxusní životní styl znečišťuje a akceleruje klimatickou krizi, nenesou prakticky žádné náklady na její řešení, nízkopříjmové vrstvy s nízkými a životně nezbytnými emisemi nesou ekonomické náklady klimatické politiky. Tento problém uhlíkové nerovnosti a nespravedlivé distribuce břemen klimapolitiky není věcí pouhé akademické analýzy, je to reálný politický konflikt.

Francie v roce 2017 zrušila daň z majetku na finanční aktiva, čímž výrazně snížila daňové zatížení nejbohatších domácností a omezila veřejné příjmy odhadem o 3–4 miliardy eur. Když vláda o rok později v rámci své klimatické strategie zvýšila daně z pohonných hmot, zemi zachvátily masové a konfrontační protesty hnutí žlutých vest, které po mnoho měsíců narušovaly běžný život prostřednictvím demonstrací, blokád a střetů s policií. Jádrem protestů byl odpor proti tomu, aby zátěž klimatické politiky – zejména prostřednictvím regresivních daní na pohonné hmoty – nesly především nízkopříjmové vrstvy, zatímco uhlíkově nejintenzivnější formy spotřeby zůstávaly z velké části nedotčeny. Pod tlakem veřejného odporu musela vláda Emmanuela Macrona plánované zvýšení daně z pohonných hmot pozastavit. Poučení je zřejmé: klimatická politika, která ignoruje uhlíkovou nerovnost, podkopává důvěru i demokratickou podporu ekologické transformace a je politicky neudržitelná.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.