Jan Motal: Chemtrails sú hlúposť, ale geoinžinierstvo je reálne a musíme o ňom hovoriť

„Chemtrails sú hlúposť, ale geoinžinierstvo je reálne a musíme o ňom hovoriť, pretože nakoniec ho budú realizovať veľké korporácie. A my nesmieme byť ich rukojemníkmi,“ tvrdí filozof, teoretik médií a religionista Jan Motal v rozhovore s filozofom Petrom Daubnerom o etike médií, dehumanizácii palestínskeho obyvateľstva, konšpiračných teóriách, kresťanstve, filozofii Martina Bubera, koncepte antropocénu, postantropocentrizme, anarchizme, umelej inteligencii, láske, radikalite a dialógu.

Odborne sa venujete etike médií. To, akým spôsobom médiá pokrývajú konflikt v Pásme Gazy, podľa vás, prispieva k dehumanizácii palestínskeho obyvateľstva. Aké konkrétne etické rámce by mali médiá aplikovať na prekonanie tejto formy dehumanizácie?

Dehumanizace nabývá mnoha forem a v určitých případech může být sice nikoli obhajitelná, ale pochopitelná – například v boji proti okupantům, proti vykořisťovatelům, lidem páchajícím bezpráví. Dokážu lidsky i historicky rozumět tomu, proč v určitých situacích po dehumanizaci sahají porobené národy, ale měly by se jí rozhodně vzdát ve chvíli, kdy se stávají vítězi. A i v rámci boje proti silnějšímu vede dehumanizace ke zvěrstvům, k nelidskosti a násilí. Média by se proto měla dehumanizace zdržet úplně. Vyplývá to z jejich etického závazku bránit lidskou důstojnost bez rozdílu, jenž vychází z jejich demokratické mise.

Čo je v tomto kontexte špecifické práve pre Gazu?

Odlidšťující mediální obraz Gazy se nedá obhájit. Tady jsou tím slabším historicky jednoznačně její obyvatelé. Palestinci, a to i ze Západního břehu. Nejen proto, že čelí bezpráví a násilí ze strany Izraele, jenž je bez debat silnější, ale že mají stále malou mezinárodní podporu a musí se spoléhat na toxická partnerství, jako například s teroristickými skupinami. Palestinci, rozumějme většinová arabská část obyvatel území, až do první světové války takzvané Syropalestiny, jsou v klinči mezi národními zájmy arabských států a Izraele. Domnívat se, že Egypt, Sýrie, Libanon nebo kdokoli jiný stojí za běžnými Palestinci, je bláhové – je to postkoloniální boj o území, které nikdy nebylo strukturováno do národních států jako dnes. Mezinárodní podpora Izraele byla naproti tomu v posledních letech nebývalá a poskytla Netanjahuovi netušenou svobodu realizovat svoje destruktivní plány. Z tohoto hlediska by média podle mě měla především opustit všechna ta zjednodušující schémata o vrozeném násilí Palestinců, o arabském světě, který má v Palestině svoji laboratoř antisemitismu, apod. Prvním krokem opuštění dehumanizace je spoluprožívat životy Palestinců, jejich příběhy, pocity, touhy. S tím souvisí změna jazyka, vizuálního i slovního, který používají média.

Čo konkrétne by teda novinári a novinárky mali robiť?

Z hlediska novinářské profesní etiky by bohatě stačilo začít uplatňovat, co se píše v etických kodexech po celém světě. Že novináři a novinářky nesmějí narušovat lidskou důstojnost, přispívat ke genocidám, k násilí. Opravit omyly a lži, které média pomáhala šířit, a upravit i obraz toho nelidského a odsouzeníhodného útoku z října 2023. Mnohé informace, které tehdy tekly médii, se později ukázaly jako vyfabrikované nebo fakticky nesprávné – propaganda. To samozřejmě nic nemění na brutalitě útoku na civilisty. Ale média se prostě stala ozvučnou deskou izraelské vlády. Tedy ani ne židovstva, které je mnohohlasé. Podporují mylné přesvědčení, že Izrael rovná se Židé a naopak. To není pravda. Čeští a slovenští novináři a novinářky by taky měli konečně zjistit, že v Palestině zemřelo za krátkou dobu takové množství jejich kolegů a kolegyň s celými rodinami, že to nemá v posledním čtvrtstoletí v žádné válce obdoby.

V Pásme Gazy, a nielen tam, sa porušuje medzinárodné právo, neplatia tam žiadne etické štandardy. Civilné obyvateľstvo tam bolo zredukované na „holý život“, aby som použil termín Giorgia Agambena. Politika tam splynula s biopolitikou a občania Palestíny splynuli s „homo sacer“, s ľudskými bytosťami, ktoré je možné kedykoľvek zabiť.

Nemyslím, že tam neplatí žádné etické standardy. Izraelská armáda, stejně jako teroristé z Hamásu, mají svůj vlastní normativní systém. Řekněme tedy spíše, že se zde uplatňuje určitý étos. Osobně zastávám názor, který jsem převzal z antropologie, že neexistuje společnost bez étosu. Jen se od sebe liší, vylučují, mohou být v konfliktu. To bych nenazval relativismem, ale realismem. Čili ptejme se, na čem je založena tato dehumanizující „etika“, s níž máme velké zkušenosti v moderní historii prakticky všude – a týká se i Čechů a Slováků, kteří ji uplatňovali například vůči Němcům, Maďarům, Židům, Romům… nebo dnes vůči migrantům, uprchlíkům, muslimům. Z filozofického hlediska je podle mne nejen důležité takové pojetí morálky odsuzovat, ale také studovat jeho strukturu, pátrat po základech, dějinách, z nichž vychází.

Môže byť étos založený na záujme väčšiny kompatibilný s ochranou dôstojnosti všetkých ľudí?

Zjednodušeně řečeno, tento druh étosu upřednostňuje buď zájem většiny určité společnosti, anebo realizaci nějaké myšlenky nehledě na druhé lidi. Pokud bych si vypůjčil a parafrázoval typologii veřejného zájmu od Virginie Held, je to buď kumulativní, nebo ideologický přístup – menšiny, marginalizovaní, zkrátka „ti druzí“ jsou dehumanizováni, protože je buď většina, nebo nějaká myšlenka, například nacionalistická, bolševická, náboženská, na základě určitého normativu vylučuje z lidské společnosti. Je to sanitizační etika. Chce očistit společnost. Proti tomu bych postavil radikální etiku levicovou, která vychází z myšlenky rovnosti všech lidí na světě, nadaných lidskou důstojností nezávisle na tom, zda je jich moc, málo, anebo zda zastávají jiný myšlenkový systém. Doporučuji k tomu knihu Bída etiky izraelské filozofky Anat Matar. Ta dokládá, že étos, který můžeme chápat jako filozoficky i lidsky obhajitelný, je historický projekt spravedlivé společnosti pro všechny. Mimochodem, Matar v knize svoje teze demonstruje právě i na bezpráví, jež ve jménu „etiky“ páchají Izraelci na Palestincích. Je to velmi aktuální čtení.

Slovensko sa podľa viacerých prieskumov aktuálne javí ako krajina s najvyššou mierou náchylnosti viery v konšpiračné teórie v strednej Európe. Akým spôsobom by mali médiá reagovať na epistemické výzvy doby, ako sú normalizácia konšpiračných naratívov alebo polarizácia verejného priestoru?

Především by sama měla hrát fér hru a neměla by se uchylovat k paternalismu, k logickým a argumentačním faulům. Je potřeba pochopit sociální a historické podmínky, které ke vzestupu konspirací vedou. Tomu je třeba se věnovat v první řadě. Musíme opustit neoliberální přesvědčení, že vše se vyřeší vzděláním a konspiracím „věří“ pouze idioti nebo zmanipulovaní lidé. To je z hlediska kognitivní a sociální psychologie neudržitelné tvrzení. Je nerealistické. Nebezpečné. Navíc od kolegyň u nás na katedře, které k tomu dělají empirický výzkum, vím, že lidé označovaní v Česku za „dezoláty“ jsou často mediálně gramotní.

Akým spôsobom teda majú médiá pristupovať ku konšpiračným teóriám tak, aby nepolarizovali spoločnosť, ale zároveň chránili verejnosť pred dezinformáciami?

Je třeba uznat, že konspirační teorie obsahují zrníčka pravdy, i když třeba jen v homeopatickém množství. V některých případech se dokonce mohou z dlouhodobého hlediska ukázat jako zcela pravdivé. V dějinách i v současnosti lze nalézt množství příkladů utajovaných politických a ekonomických manipulací. Od vládních experimentů na lidech po druhé světové válce v USA přes Watergate a zatajování škodlivosti kouření tabákovými koncerny po nerealizovanou Operaci Northwoods, kdy armáda USA plánovala falešné útoky na americké cíle, aby ospravedlnila invazi na Kubu. Tvářit se, že konspirace neexistují, je stejně nerealistické jako věřit, že Země je placatá. Navíc bychom měli chápat, že vzedmutí lidových sentimentů proti expertnímu vědění je obranou člověka proti biomoci a technokratismu. A ten skutečně zažíváme, nehledě na to, jestli věříme v chemtrails, nebo ne. Chemtrails jsou blbost, ale geoinženýrství je reálné a musíme o něm mluvit, protože realizovat ho nakonec budou velké korporace. A my nesmíme být jejich rukojmími. Mimochodem – je pozoruhodné, jak se za covidu začaly na konspirátorské scéně šířit citáty z Michela Foucaulta. Liberálové se tomu vysmívali, ale podle mě to dobře ukazuje, že konspirační teorie jsou vlastně obranným mechanismem proti systémovému tlaku zoufalých, ponížených lidí. A mocnosti jako Rusko toho pak využívají ve svůj prospěch.

Klíčové tedy podle mě je, aby novináři a novinářky brali konspirační teorie vážně v tom smyslu, že je nebudou prostě jen odmítat, ale budou je analyzovat, ověřovat, dekonstruovat. Výborným příkladem je třeba projekt Ověřovna Českého rozhlasu. Média nesmějí vyhlásit boj lidem, kteří tomu věří, ale snažit se pochopit, proč se k nim přiklánějí, zjistit, kterým sentimentům ve společnosti odpovídají. To je další krok: jestliže se tonoucí chytá stébla, když mu to stéblo vezmete, utopí se. Je proto lepší podat mu ruku a to můžete jen tehdy, když s ním dokážete navázat řeč, sdílet, rozumět. To je metafora nejen slovenské společnosti.

Vo svojej výskumnej práci sa venujete aj konceptu antropocénu. Ako sa vo vašej koncepcii etiky premieta postantropocentrická perspektíva v kontexte výziev antropocénu? Je v epoche antropocénu nevyhnutné rezignovať na výlučne ľudsky centristické rámcovanie sveta?

Ano, doposud jsme se věnovali jen lidem. Ale pokud přijmeme skutečně materialistický pohled na etiku, musíme do ní zahrnout vše živé. Mimochodem, materialistická etika se nevylučuje s vírou. Nejde teď o to, abychom jako Peter Singer třídili bytosti podle schopnosti uvědomovat si utrpení a hádali se, jestli novorozeně je kognitivně níže delfínovi. To jsou zajímavé otázky pro filozofii a určitě v určitých momentech mohou přinést i užitečné poznání, ale my potřebujeme především zařadit člověka do kontextu přírody, anebo řečeno teologicky – Stvoření. Z tohoto hlediska před námi stojí stále nedořešený úkol, jak zachovat svoji lidskou zodpovědnost za svět, v němž žijeme, ale zároveň opustit antropocentrismus. Myslet si, že etika je pouze lidská záležitost, to je rovněž forma sanitizace.

Ako môže materialistické chápanie radikality, ktoré spája ľudskú individualitu s kolektívnou podstatou a prírodou, prispieť k prekonaniu antropocentrizmu v etike?

Právě tak stavím koncept radikality. Hledání kořene lidství v jednotlivci i společnosti nepojímám jako ponor do nějakých esencí, věčných vzorů, gnostické pátrání po eidos. Je to spíše cesta lidskou osobností jako komplexem psychických i fyzických prvků, jež v určité hloubce znamená kontakt s našimi předky lidskými, ale i zvířecími, rostlinnými, nakonec i s takzvanou neživou přírodou. To je ten materialismus. Radikál hledá cestu z individualismu ke kolektivní podstatě lidství. Anarchista Gustav Landauer o tom napsal esej nazvanou Oddělením ke společenství, jež mě velmi ovlivnila. Vedle toho vidím nutnost vydat se zároveň opačným směrem a zpochybnit racionalistické přesvědčení, že etiku lze postavit na nějaké logické konstrukci. Podle mě je morálka především kolektivní dohoda navazující na nějaké sdílené historické zkušenosti. George Orwell to nazýval „common decency“ a Jean-Claude Michéa se tuto představu snaží rehabilitovat v rámci levicového myšlení. To je mi sympatické, ale je potřeba nezastavit se u bran lidského druhu. A to proto, že i v našem rozhodování, v našich morálních dilematech hrají roli ne-lidští aktéři. Podle mě každá taková „common decency“, která se pro příště může stát důvěryhodnou morálkou, musí uznat, že v našich tělech, ale i v prostředí, kde žijeme, se na konání podílejí stroje, příroda, zvířata. Všichni jsme kolektiv, musíme navzájem uznat svoji roli v rozhodování a zpochybnit kohokoli, kdo by si chtěl uzurpovat privilegium posledního slova. Protože pokud máme za to, že jsme našli tento pevný, neotřesitelný bod pro etické rozsuzování, nastupuje opět sanitizace. To je vlastně princip demokracie rozšířené za hranice lidského symbolického vesmíru.

Kapitál nedávno zverejnil môj rozhovor s profesorom Petrom Šajdom, v ktorom hovorí o výnimočnosti diela Martina Bubera. Prečo je podľa vás v súčasnosti dôležitý Buberov filozofický odkaz týkajúci sa „dialógu“ a vzťahu Ja-Ty?

Buber byl výrazně environmentálně zaměřený. V biografických fragmentech, ale i v narážkách rozmístěných různě po svém díle zdůrazňuje, jaký význam pro něj má setkání s přírodou, se Stvořením jako celkem. Vždyť i v Já a Ty hovoří hned na začátku o setkání se stromem! Buber chápe dialog jako setkání s jinakostí, které nemá skončit sloučením, dohodou, přesvědčením druhého. Podle mne předjímá Foucaultovu etiku, jež rovněž usiluje o vytvoření dialogické situace při zachování napětí mezi růzností. Především si ale myslím, že Bubera musíme začít číst znova. A úplně jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Zmínil jsem už Orwella, dalšího z mých velkých inspiračních zdrojů – jeho se to podle mě týká také. Oba byli socialisté, oba se k socialismu hlásili a oba promýšleli radikální vizi svobodné, rovné společnosti odlišně od socialistů své doby. Oba zdůrazňovali procesuální charakter mezilidských vztahů, potřebu dialogu. A oba si ukradl liberalismus a vykostil jejich politické vize ve prospěch apolitického existencialismu.

V akom zmysle?

Buber byl za minulého režimu u nás, ale i na Západě depolitizován. Politický rozměr z něj byl vymazán a stal se podobně jako Orwell jen vyprázdněným symbolem odporu proti technologické a autoritářské společnosti. To je karikatura, která jde proti odkazu těchto intelektuálů. Pro Bubera dialogickou teorií vše začíná, podobně jako politika pro Aristotela začíná etikou – z ní vyrůstá jak teologie, která u něj nese výrazně anarchistické prvky, tak i sociální a politická teorie. Buber prosazoval samosprávné, rovnostářské kolektivy, kritizoval bolševismus i kapitalismus, proti dobovým náladám se snažil hledat cestu ke společnému životu Palestinců a Izraelců. Kritizoval politický sionismus. I proto má smysl jej dneska číst, přes vše, co z něj promlouvá z jiného světa, než žijeme my.

Ako konkrétne formuje vaše myslenie anarchistická politická filozofia? V čom sú, najmä v kontexte antropocénu, filozofické diela „klasikov anarchizmu“ výnimočné a aktuálne?

Zmínil jsem Landauera. Sice nevytvořil nějakou ucelenou filozofii nebo politickou ideologii, ale je velmi inspirativní, jak dokáže kořenit lidský étos v přírodě, jak klesá pod úroveň symbolického například ve své knize Skepse a mystika. Podobně má smysl dodnes číst Petra Kropotkina, jenž kotví anarchismus hluboko do přírodních podmínek lidského života. Je skvělé, že mu věnuje pozornost české nakladatelství Neklid a vydává jeho dílo. To, jak Kropotkin přistupuje k etice, mi evokuje výzkumy primatologa Franse de Waala, jež poukazují na to, že lidská etika spíše navazuje na to, co se děje ve zvířecí říši, než že by stála proti tomu. A samozřejmě Élisée Reclus, jehož ekologický anarchismus je rovněž nedoceněn. Mimochodem, u tohoto anarchisty lze nalézt i zajímavou českou stopu – pro svůj opus magnum Člověk a zeměsi objednal ilustrace u Františka Kupky, jenž patřil ke stejným pařížským anarchistickým kruhům. Pochybuji, že by milionáři, kteří se dnes Kupkou chlubí ve svých sbírkách, souzněli s jeho tehdejšími protikapitalistickými satirami z radikálních časopisů Les Temps nouveauxnebo L’Assiette au Beurre… Pozoruhodný paradox.

V jednej eseji o umelej inteligencii si kladiete otázku „Ako sa môžeme vrátiť k demokratickému ideálu spoločného rozhodovania?“. Podobné otázky sa pýta belgický filozof Mark Coeckelbergh v jeho knihe Zelený Leviathan aneb Poetika politické svobody. Čo je hlavnou výzvou pre ideál demokracie v ére umelej inteligencie a globálnych klimatických zmien?

Ve své práci sice používám pojem umělá inteligence pro jeho obecnou srozumitelnost, ale myslím, že ta výzva je od křemíkové revoluce vlastně pořád stejná, jen se výrazně mění její intenzita. Už dávno jsme významnou část svého rozhodování, a tedy i řešení etických dilemat delegovali na stroje. To je ostatně i původní význam kybernetiky, jak si ji představoval Norbert Wiener: ulehčit člověku tím, že dokážeme lépe čili efektivněji řídit společnost. K tomuto ideálu se shodně odkazovali sovětští komunisté i západní technokraté. Ale teprve neoliberalismus jej dokázal realizovat tím, že naše životy podřídil finanční, síťové a informační ekonomice. Takže hlavní výzvou je, jak integrovat nástroje, které jsou dnes součástí mechanismů, jež utiskují nás i přírodu, do kolektivního rozhodování. Klíčová podle mě je možnost kontroly a samosprávy mechanismů, kterými se tyto stroje řídí. To je třeba princip hnutí open source. Musíme vidět těm strojům pod kapotu, vědět, jak fungují. Každý může začít tím, že se zeptá ChatGPT na to, proč odpověděl, jak odpověděl. Ale nejlepší cestou je zapojit se do hnutí svobodného a otevřeného softwaru a začít se podílet na spolurozhodování o naší společnosti tím, že převezmeme zodpovědnost za techniku, která spoluřídí život lidský i přírodní.

Ako teda vnímate kľúčové etické a environmentálne výzvy spojené s rozvojom súčasných digitálnych technológií, najmä umelej inteligencie, a aké spoločenské či technické mechanizmy by mohli zabezpečiť ich demokratickú kontrolu a udržateľné využívanie?

Je samozřejmě extrémně důležité začít zcela vážně řešit ekologické škody, které způsobuje nejen generativní AI, ale vůbec veškerý ten internetový provoz včetně streamovacích služeb, jako je Netflix nebo YouTube. Cloudy, streamy, to oslepující množství videí a fotografií, které všichni produkujeme, sdílíme a ukládáme – to vše je nebývalou hrozbou pro planetu. Stejně jako e-waste ze zařízení, která se těžko opravují. Začal jsem se po pandemii věnovat historické, experimentální a udržitelné fotografii. Naučil jsem se se střídavými úspěchy opravovat staré foťáky a kamery na úzký film. Používám sto let starou techniku, která při trochu péče a menších zásazích funguje dodnes a na kvalitě nic neubírá. Naopak, klasické postupy mi umožňují uvědomovat si všechny ty spolupracovníky, hmotu, látky, stroje – vše, co se podílí na tvorbě výsledku. Proti tomu je fotoaparát ve smartphone blackbox, který prostě jen buď funguje, anebo ne. Do toho druhého stavu se může snadno dostat s každou novou aktualizací operačního systému, která z pět let starého přístroje udělá šrot. Zajímavé rovněž je, jak tyto technologické problémy souvisejí se sociálními. Například overturismus, který je ohromným problémem třeba i zde v Praze, je vnitřní logikou spojen s proliferací digitálních obsahů z dovolených na cloudech. A tato proliferace zase nutí turisty, aby na dovolené vyjížděli s posledními modely smartphonů… čili jak psal už Marx, kapitál není věc, je to proces. A tohle jsou jedny z jeho podob, aniž bychom si to uvědomovali. Roztáčejí jeho pohyb rychleji a rychleji.

Jeden rozhovor ste ukončili konštatovaním, že v sebe nosíte nádej, že ak budeme všetci radikálmi, ktorí spájajú otvorenosť s integritou, dokážeme naplniť aj politický ideál demokracie, pretože potom budeme schopní spolu hovoriť, žiť, pracovať – a milovať sa. Čo pre vás znamená láska?

Lásce se filozoficky nevěnuji. A to proto, že ji řadím do teologie. Je to symbolický řád překračující spojení jinakosti při zachování jedinečnosti obou pólů. Nemůže být tedy teoretická, ale pouze se dít. Základem lásky je událost. Setkání. A v tu chvíli se stává, jak píše Alain Badiou, procedurou pravdy. V lásce vidíme svět z perspektivy obou, ne jen jednoho. Je křehká, pomíjivá, neustále ohrožená. A to mě vede ke svatému Pavlovi… Jsem křesťan. V mé práci je křesťanství výrazně přítomno. Vycházím však z tradice apofatické teologie, tedy z takového přístupu k problematice víry, který se nesnaží budovat dogmatické systémy, říkat co je Bůh a co není. Pro mě je klíčová právě láska, která pramení z dialogu, jenž je možný pouze ve spojení radikality a otevřenosti. A tím je každý láskyplný vztah analogií či znovuobnovením víry. Demokratické to je proto, že v lásce, v dialogu a ve víře nikdy nemohu být ten, kdo diktuje. Musím se vždy snažit pochopit, porozumět, sdílet a podílet se.

Ste autorom knihy Radikální teologie. Čo pre vás znamená kresťanstvo? A aké sú jeho súčasné výzvy v 21. storočí?

Křesťanství není jedno, má mnoho podob. Společným základem je následovnictví Ježíše Krista, což konkrétně může znamenat ledasco. Pro mě jako pro věřícího bylo vždycky důležité tuto duchovní rovinu v práci nějak zohledňovat. A po Buberovi, kterému jsem se odborně věnoval několik let, je logický krůček k radikální teologii. Myslitelé a myslitelky jako Dorothe Sölle, Harvey Cox nebo Jacques Ellul jsou velmi inspirativní v tom, jak otevírají duchovní rovinu boje za spravedlnost. A objevuje to v posledních dekádách i levicová ateistická filozofie. Slavoj Žižek je toho dobrým příkladem. Zkrátka: pokud odhlédneme od křesťanství jako institucionalizovaného náboženství spojeného se systémem útisku, je Ježíšův odkaz pro filozofii i aktivismus čerstvým pramenem síly, inspirace, radosti. Je velice důležité si to připomínat, když se křesťanství opět zneužívá pro ospravedlňování násilí duchovního, fyzického i politického. A to se děje v USA, Evropě, Rusku, na Slovensku… Takže největší výzvou je podle mého soudu čelit těmto tendencím obnovováním původního křesťanského étosu, jímž je nenásilí, sociální spravedlnost a zpochybňování jakékoli lidské autority a instituce. Musíme se vrátit k takovému pojetí Slova, jaké rezonovalo mezi radikálními americkými abolicionisty v devatenáctém století. William Lloyd Garrison nebo Adin Ballou mohou být dodnes vzory odporu nejen proti modernímu otrokářství, ale i církevní perverzi evangelia. Chtěl bych tím podpořit především čtenáře a čtenářky na Slovensku, kteří jsou křesťany, a přitom s hrůzou hledí na to, jak se Bible používá v politice nebo církvi k bití lidí po hlavách. Buďme ježíšovští radikálové!

Radikalita filozofie okrem iného znamená aj to, že mnohí radikálni filozofi sa pokúšali o radikálne zmeny spoločnosti a mnohí sa aj v súčasnosti angažujú v rôznych sociálnych a politických hnutiach. Čo dnes znamená byť „radikálnym filozofom“?

To je hodně těžká otázka, protože to záleží na tom, jaký kdo je. Radikální filozofie má mnoho podob a radikální filozofové žijí různé životy. Radikalita znamená rovněž najít si své místo, svůj způsob filozofické práce. Pro mě to znamená nevěnovat se filozofii jako akademické disciplíně, ale „rozpouštět“ ji v různých kontextech, jimž se věnuji – umění, média, křesťanství. Tím hlavním, co z filozofie zůstává, by ale mělo být zpochybňování. Boj se současným „mythos“, s domněle přirozeným společenským, myšlenkovým a estetickým řádem. A přitom si zachovat otevřenost a nestát se dalším dogmatikem, jenž spolupracuje na tvorbě nového, utiskujícího řádu, na nové sanitizaci myšlení či světa. Každá privilegovaná pozice korumpuje. Čili: nestát na straně vítězů. To je asi dobrý kandidát na moje osobní heslo, jen jsem si to uvědomil až při tomto rozhovoru. Díky za to.

Jan Motal je religionista, filozof, dramaturg, prekladateľ a teoretik umenia. V súčasnosti pôsobí ako docent na Univerzite Palackého v Olomouci a na Masarykovej univerzite v Brne, kde je vedúcim Centra pre mediálnu etiku a dialóg. Vo svojej práci spája rôzne prístupy (M. Buber, P. Bourdieu, J. Ellul) a anarchistickú politickú filozofiu (P. Kropotkin, G. Landauer, D. Graeber). Zaujíma sa predovšetkým o to, ako môžu náboženstvo, umenie a médiá prispieť k dialógu a sociálnej zmene v kultúrne a triedne rozdelenej spoločnosti. Je členom umeleckej skupiny Dílo, nezávislého združenia tvorkýň a tvorcov, ktoré spája chuť venovať sa umeniu a reflektovať ho mimo etablovaných štruktúr. Jeho najnovšou publikáciou je Radikální teologie (Herrmann & synové, 2024). V novembri vystúpi ako hlavný rečník v Bratislave na konferencii Radikálna filozofia a radikalita filozofie.

Peter Daubner je politológ a politický filozof. V súčasnosti pôsobí na Filozofickom ústave SAV, v. v. i. a v Kancelárii Národnej rady SR.

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike. Za obsah je plne zodpovedný vydavateľ; postoje prezentované v texte nemusia nutne predstavovať stanovisko nadácie.