Jan Hanč jako společenský kritik

Ze všech stran dnes slyšíme ohlušující volání po zaujetí jedné ze dvou špatných alternativ, neboť naléhavost situace si prý žádá rozhodnost. Východiskem ve složitých dobách však může být i odmítnutí volby, krok stranou od soupeřících táborů a ostrý kritický pohled vržený na oba do sebe zakleslé rváče.

S básníkem, spisovatelem a lehkoatletickým trenérem Janem Hančem (1916–1963) se vydáváme do světa, který už pro citlivější a poctivější povahy není interpretovatelný na základě velkých myšlenkových systémů. Druhá světová válka a nastolení poúnorového režimu, jenž si přisvojil jazyk revoluce, představovaly události, které narušily smělé avantgardní sny o přeměně života a světa a přivedly část umělecké tvorby nejen k mnohem civilnějšímu a konkrétnějšímu výrazu, ale v případě Hanče také k silně autobiografické výpovědi. Personalizace výpovědi není zdaleka jen návazností na starší formy z přelomu století, které Růžena Grebeníčková nazvala „básnickou autobiografií“, v níž se například u Strindberga „vystavuje […] napospas čtenáři sám autor, se všemi slabostmi, s celou svou intimitou“; spíše se zde setkáváme s tvůrčí reakcí na novou společenskou skutečnost, v níž se už umělec nemohl přimknout k revoluční třídě či zářivému programu, nýbrž musel vystupovat jen sám za sebe, ručit sebou samým a citlivě naslouchat světu a zaznamenávat události, které se odehrávají nikoli na naleštěném povrchu, ale v hloubi každodennosti. Hančovo dílo nesestává z vytrvaleckých románů, ale ze sprinterských útvarů: z básní psaných volným veršem bez blyštivých metafor, z básní v próze, krátkých příběhů, črt, anekdot, aforismů a reflexí, leckdy dlouho cizelovaných a dochovaných ve více verzích. „Dvacet let hledám formu odpovídající mému duševnímu rytmu,“ píše Hanč. Ale snad smíme i dodat, že jde o formu, která má dostát kritické funkci literatury v určitém čase a na určitém místě. Zhroucení velkých společenských a uměleckých programů odpovídají i drobné formy, nikoli velkolepá a vše překlenující vyprávění, jejichž autoři s jistotou vědí, odkud a kam lidský život i dějiny plynou.

Životní a prostorový materiál, který Hanč zpracovává, se také nevyznačuje okázalostí: vzpomínky na určující dětské zážitky v Plzni a v pražských čtvrtích Podskalí a Karlín, vilka na Rokosce, jízdy tramvají do práce, kancelář v budově ČKD, roztodivní zaměstnanci tohoto velkého podniku, atletická hřiště v Libni a Riegrových sadech, lehkoatletické svěřenkyně, pražské nemocnice, včetně jednoho psychiatrického oddělení – jen krátce se zableskne Bělehrad a Itálie. Hanč publikuje svoji první útlou knihu Událostí v roce 1948 a až do smrti se jeho tvorba skrývá v „katakombách“, nikoli na výsluní zaprodaného kulturního provozu.

Už od šedesátých let jisté české intelektuály přitahovala na Hančovi jeho solitérnost, outsiderství, individualismus a drsný sarkasmus vůči každodennosti i pompě poúnorového režimu. V poslední dekádě mu věnovali několik pozoruhodných pomníků: vyjímají se mezi nimi souborné vydání jeho díla, monotematické číslo pražského kulturního časopisu či plzeňská Cesta Jana Hanče složená z několika litinových reliéfů, které upomínají na kanálové poklopy a nesou citace z jeho díla. Přesto se nelze ubránit dojmu, že jeho nesmlouvavému kritickému postoji ani v nejmenším nedostáli, jak dosvědčuje jejich slepota vůči téměř všem nepravostem a obludnostem posledních 35 let. Toto tvrzení se ozřejmí, jakmile se pokusíme zaměřit na jeden výsek Hančova potýkání se světem, na Hanče jako společenského kritika v užším slova smyslu.

Důchodci, živnostníci a kapitalisté

Při velmi povrchním čtení lze Hanče vykládat jako nenápadného elitáře, který stojí proti nevědomé mase: „Žil jsem, mnohem víc než většina ostatních lidí, ale docela jinak než oni. […] V jejich tupé a bědné stádnosti nemohl jsem nikdy nalézt pochopení.“ Třebaže souběžná Hančova sebeironie neušla zcela pozornosti, nedá se totéž říci o jeho sžíravém pohledu na všechny režimy a na všechny společenské třídy a vrstvy. Nadto se jeho často probleskující sounáležitost s jinými lidskými bytostmi neohlíží na společenské postavení a míru vnější kultivovanosti, byť se mu jako outsiderovi zrak často zastavuje u lidí na okraji. Smrt správce skromného atletického hřiště Slavoje Libeň, který před mnoha desetiletími býval známým závodním chodcem, jej přiměje k napsání těchto veršů: „Mlýnský kámen ležel mu na prsou / Dvě stě korun důchod. / Seděl na lavičce ukamenován léty. / Monarchismus / kapitalismus / fašismus / socialismus, / každý ho praštil přes hlavu.“

Jeden z nejčernějších lidských portrétů je Hančem vykreslen v případě bývalého živnostníka Trachty, nyní bezvýznamného zaměstnance v kancelářích ČKD. Jeho existence je natolik pohlcena nutkavou potřebou obchodování, že se v padesátých letech nejen snaží v upocených drobných kšeftech pokračovat, ale dokonce se udržuje v iluzích o existenci soukromých obchodů a firem četbou starých Živnostenských listů: „[…] prolétla-li někdy jeho hlavou neblahá myšlénka o jejich zrušení, vypudila ji vzápětí jiná mocná a silnější, že budou všechny obnoveny v celé síle a slávě, protože tento srab nemůže trvat věčně a každou chvíli to už musí prasknout.“ Dispečer Čermák, jedna z Hančových postav, se vyznává, že ho „sere stejně ta nová šlechta jako ta verbež, která furt čeká, až to praskne“. Maloburžoazní monomanie v něm budí hrůzu: „Představ si jen toho mrťafu Trachtu, kdyby se náhodou dostal k veslu! To bysme se mohli jít taky rovnou oběsit!“

Hančovy reflexe se dotýkají osob i na vyšších příčkách staré společenské hierarchie. Jako účetnímu a obchodnímu zástupci otčímovy firmy Pragofruct, která se zabývala dovozem exotického ovoce, mu bylo umožněno poznat „největší evropské ovocnáře“, pracovní fanatiky neznající nic jiného než obchod, jimž se Hanč samozřejmě nikdy rovnat nemohl. „Byli to nadmíru omezení tahouni vyžívající se plně ve své napůl burziánské činnosti a plně spokojení vědomím vlastní schopnosti, všeobecné úcty, kterou v svém okruhu požívali, a existenční jistoty ze stále vzrůstajícího movitého i nemovitého majetku.“ Hanč si všímá, že podnikatelským zájmům italských a německých ovocnářských magnátů nijak nepřekážel fašismus – spíše byl s nimi v souladu. Nikdo z nich nebyl „fanatickým nacistou nebo fašistou, stejně však nikoho z nich ani ve snu nenapadlo byť jen na malou chvíli uvažovat o všivárně cechu, jehož se stali stoupenci“.

Útisk a falešný vzdor

Hančova společenská kritika dosahuje největší pronikavosti tam, kde se mu společenské převraty a střídání režimů ukazují jako tvrdá a nemilosrdná logická následnost. V jednom z nejpozoruhodnějších textů se typickým obrazem takového sledu dějinných událostí stává ošklivý dělnický Žižkov, jenž postrádá všechnu romantiku pavlačí a strmých ulic, která se s ním v pozdější imaginaci pojí. Ačkoli Hanč pozitivně zmiňuje bojovného ducha jeho obyvatel, vyzdvižen je mnohem výrazněji resentiment, pro který byl Žižkov tou nejplodnější půdou. „Jak je to možné, že někdo nechal vyrůst tak velikou a ohyzdnou čtvrť a vůbec se nestaral o to, co z toho pojde? Byli lidé skutečně takoví blázni, že se domnívali, že si to zdejší lidé nechají líbit? Možná ti první, ale nikoliv jejich děti, nepochopící nikdy, proč by měli žít v takových špeluňkách. […] Co jiného mohl kdokoli očekávat nežli bezohlednou pomstu?“ Avšak slepota zdaleka nebyla nahodilým jevem: všechna práce podnikatelů „směřovala výhradně k tomu, vydělat peníze, neustále vydělávat peníze, co nejvíce peněz“. Kult takové práce zachvacoval celý hodnotový systém společnosti: „Jako protiklad vlastní úspěšnosti kladlo se hrozné slovo: neschopnost. V práci se necenil člověk, ale snaživec“ – tito snaživci „stavěli s nelidskou pílí luxusní budovu na podminovaných základech“. A podle Hanče se nelze divit, že se budova zřítila a tito lidé se stali oběťmi lidí hluboce ponížených, žižkovských „kádrováků“, těch, „kteří s největší rozhodností likvidovali majetek boháčů v minulých letech“. Hanč sice konstatuje, že to byl „pramálo radostný pohled“, ale hrůznost třídního převratu vzešla z tuposti a bezohlednosti těch, kteří byli shozeni z piedestalu: „Dnes si mohou dát svoji úspěšnost a snaživost za klobouk. Není jim vůbec nic platná. Na jejich hrobě nebude dokonce ani kouzelných slov: komerční rada nebo majitel realit nebo velkoobchodník nebo továrník. Nic než Josef Kvasnička nebo Václav Skočdopole, ačkoliv měli tolik mimořádných schopností a nepřijít tahleta prokletá doba, bůhvíkde by byli!“

V Hančových textech se kritiky nedostává jen dobře známým služebným básníkům a spisovatelům poúnorového režimu, ale v jednom z dopisů nacházíme také rozčarování nad těmi, kdo se mnohým zdáli (a zdají) umělci buřičskými a vidoucími; zdánlivě narušovali onu tupost a bezohlednost první republiky, ale v zákulisí Osvobozeného divadla vězeli ve stejných společenských vztazích jako jejich protivníci. Podle Hanče se luxusní život Voskovce a Wericha nijak nelišil „od života továrníků, ředitelů, velkoobchodníků, leda v tom, že si večer obléknou v divadle hadry a hrají si na chudáky“. Tato kritika ovšem nezapadá mezi oblíbená klišé o levicových umělcích, u nichž je se škodolibou radostí odhalen poněkud odlišný a bezstarostnější životní styl než u dělníka z nouzové kolonie; obvykle se tímto způsobem naznačuje, že každý ochotně sáhne po luxusu, má-li tu možnost, a že kritika sociálních nerovností bývá sama o sobě pokrytecká. Hanč do osidel takového světaznalého konformismu neupadá: „Když jsem potom ještě zjistil, jak platí své herecké spolupracovníky a jak nesmírně se liší jejich ziskuchtivost od pravého opaku, kterým ohlupovali lidi, zhnusili se mi do té míry, že mne do jejich divadla nedostal už nikdo a raději bych se byl šel podívat na poslední ochotníky nežli na ně.“

Duch negace je tvůrčí duch

Hančova kritika je svou podstatou kritikou negativní. Avšak negaci toho, co Hanč kriticky zaznamenává, nelze směšovat s negativismem či narcistním opovržením lidmi. Negativnost kritiky u Hanče znamená, že taková kritika úmyslně nenabízí prakticky žádnou pozitivní alternativu, žádnou „integrační perspektivu“, ale pouze odhaluje paradoxy, jež byly společenskými převraty obnaženy a jež se kritik zdráhá překlenout tou či onou abstraktní frází. „Zamyslí-li se člověk nad tím, čeho se dosáhlo různými způsoby politického zřízení, má dojem, že se ocitl v pralese nebo v bludišti. Při liberálnosti dochází na jedné straně k velkému bohatství a na druhé k velké bídě. V diktatuře k nesvobodě. V prvém případě mají lidé strach o existenci, ve druhém strach o svobodu. Na nic lepšího se prozatím nepřišlo. Buď schopný využívá neschopného, nebo neschopný schopného. Obojí je nesmyslné, ale je tomu tak.“

Kdo zaujal stanovisko negativní kritiky, obvykle poznává, že taková pozice je vratká: tlaky na afirmaci společenských a politických perspektiv, na takzvaná řešení, vyvěrají jak z vnitřního puzení zastínit vlastní nejistotu získáním pevného bodu, k němuž by se bylo možné upnout, tak z moci společnosti, která nutí k identifikaci s těmi či oněmi společenskými a politickými silami. V moderních dějinách jsou mnohá dlouhá období, kdy si umění a myšlení nemohou uchovat svoji kritickou funkci jinak než tvrdošíjným odmítáním identifikace se stávajícími poměry i s jejich falešnou kritikou naplněnou resentimentem. Rozšíří-li se však takový postoj natolik, že přestane být stanoviskem izolovaným, překoná tím sám sebe a dá vzniknout síle, která by snad nakonec mohla nabídnout východisko ze slepé uličky.

Autor se zabývá dějinami marxistického myšlení