Ze všech stran dnes slyšíme ohlušující volání po zaujetí jedné ze dvou špatných alternativ, neboť naléhavost situace si prý žádá rozhodnost. Východiskem ve složitých dobách však může být i odmítnutí volby, krok stranou od soupeřících táborů a ostrý kritický pohled vržený na oba do sebe zakleslé rváče.
S básníkem, spisovatelem a lehkoatletickým trenérem Janem Hančem (1916–1963) se vydáváme do světa, který už pro citlivější a poctivější povahy není interpretovatelný na základě velkých myšlenkových systémů. Druhá světová válka a nastolení poúnorového režimu, jenž si přisvojil jazyk revoluce, představovaly události, které narušily smělé avantgardní sny o přeměně života a světa a přivedly část umělecké tvorby nejen k mnohem civilnějšímu a konkrétnějšímu výrazu, ale v případě Hanče také k silně autobiografické výpovědi. Personalizace výpovědi není zdaleka jen návazností na starší formy z přelomu století, které Růžena Grebeníčková nazvala „básnickou autobiografií“, v níž se například u Strindberga „vystavuje […] napospas čtenáři sám autor, se všemi slabostmi, s celou svou intimitou“; spíše se zde setkáváme s tvůrčí reakcí na novou společenskou skutečnost, v níž se už umělec nemohl přimknout k revoluční třídě či zářivému programu, nýbrž musel vystupovat jen sám za sebe, ručit sebou samým a citlivě naslouchat světu a zaznamenávat události, které se odehrávají [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
