Zemětřesení v sektoru pomoci: Jak zastavení amerických prostředků dopadá na Libanon

Na popud Elona Muska byly den ze dne zastaveny veškeré americké finance proudící do humanitárního a rozvojového sektoru. Co rozhodnutí vypovídá o překreslování politických vztahů a jak dopadá přímo na Libanon?

Mnoho občanských organizací i akademiků věnujících se kritickým rozvojovým a humanitárním studiím po desetiletí kritizovalo činnost USAID. Hlavní výtky vůči této organizaci a sektoru, který reprezentuje, se týkají paternalismu, nedostatečné účasti místních komunit, vytváření závislostí, navrhování technických řešení v případě složitých společenských otázek a nedostatečné reflexe spoluviny na problémech, které se následně snaží řešit. 

Některé radikální hlasy volaly i po zrušení USAID a jiných rozvojových agentur globálního Severu. Jako hořké překvapení však přišlo, že se s tímto názorem doslova ztotožňuje i nejbohatší člověk světa. 

„Je na čase, aby USAID zanikla,“ prohlásil Elon Musk, který bezprostředně po druhé inauguraci staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa získal poradní pozici v DOGE (Úřad pro efektivitu vlády). Ačkoli Bílý dům popírá, že by miliardář stál v čele úřadu, Musk začal vydávat rozhodnutí, která mají zeštíhlit státní rozpočet a jsou vždy podpořena prezidentem. Jedním z nich je také okamžité zamražení veškerých finančních zdrojů určených na mezinárodní pomoc, s výjimkou vojenské podpory Izraele a Egypta. 

Prostředky vynaložené na mezinárodní pomoc sice představují méně než jedno procento amerického federálního rozpočtu, i tak však platí globálně téměř polovinu humanitárních a rozvojových programů. Jejich náhlé stažení tak otřáslo organizacemi po celém světě. 

Tento šok nicméně pouze předznamenává obrysy budoucích trendů na poli sektoru pomoci a překreslování globálních mocenských vztahů. Jak situace dopadá přímo na Libanon, který se momentálně vzpamatovává z poslední izraelské války?

Současný Libanon

„Je to naprosté peklo“ nebo „promiň, ale máme nařízeno o tom nemluvit“. To jsou dvě nejčastější reakce, které slýchám, když se na aktuální situaci vyptávám zaměstnanců rozvojových a humanitárních organizací, ať z řad místních obyvatel, či expatů. 

Základní rozdíl mezi rozvojovou a humanitární pomocí by měl spočívat v dlouhodobosti cílů, v praxi se však v Libanonu tyto oblasti často prolínají, zejména kvůli přetrvávajícím problémům původně řešeným humanitárními intervencemi. Z Ameriky se v zemi platí přibližně 20 procent projektů. 

Zastavení prostředků zanechalo zaměstnance v šoku, mnohé z nich bez práce a obrovské množství příjemců bez základních potřeb. Závislost na zahraniční podpoře přímo v Libanonu prohloubila také rozsáhlá privatizace, která byla v zemi provedena v rámci válečné obnovy a byla do velké míry tlačena strukturálními reformami rozvojových institucí, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. 

Ukončení podpory přišlo bezprostředně po konci poslední izraelské války, během které IDF zabila téměř čtyři tisíce lidí a další desítky zranila. Dojednané příměří je současně ze strany IDF pravidelně porušováno. Armáda za sebou v mnoha regionech zanechala několik vesnic zcela srovnaných se zemí a zdevastovanou zemědělskou infrastrukturu. Otřesy v humanitárním a rozvojovém sektoru tedy jednoduše přicházejí ve chvíli, kdy země jejich služby nejvíce potřebuje. 

Momentální situaci charakterizuje chaos, nedostatek informací a strach o budoucnost. Dopady nabírají různou formu a intenzitu na úrovni zaměstnaneckých struktur a přímo mezi příjemci podpory. 

Zastavte všechno!

S pětačtyřicetiletým Walidem hovořím po telefonu. Jeho vesnice vysoko v horách na severu Libanonu zapadla přes noc sněhem a nedá se do ní dostat. V oblasti byly z prostředků USAID financovány především zemědělské projekty. Walid v nich vystupoval jako zástupce své komunity a tlumočil její potřeby koordinátorovi místní neziskové organizace. V jednom z projektů našel krátkodobou práci i jeho bratr, který byl v důsledku dlouhodobé ekonomické krize nezaměstnaný. Nyní o ni zase přišel.  

Walid se v tuto chvíli o ekonomickou budoucnost svojí rodiny ještě nebojí. Sám si přivydělává prodejem medu, ořechů a jiných drobných zemědělských produktů a jeho žena pracuje ve zdravotnictví. Jeho obavy se týkají hlavně budoucnosti místních drobných farmářů. „Zemědělství je klíčová, ale ne výnosná činnost,“ říká mi. „Potřebuje podporu, aby mohlo fungovat.“

Farmáři, s nimiž Walid spolupracoval, probíhající projekty často kritizovali – především proto, že odpovídaly spíše potřebám grantových kalendářů než jejich vlastním. Své výtky však většinou zakončovali prohlášením, že buď bude toto, nebo nebude nic. Nakonec zůstalo jen to nic.

V nedalekém horském regionu, který se také potýká s obzvláště silnou zimou, působí i Zeinab. Třicetiletá žena má na starost koordinaci nouzového bydlení pro uprchlickou populaci, Libanon totiž hostí největší množství uprchlíků na světě na počet obyvatel. Projekt spočívá v hrazení nájemného pronajímatelům, kteří ubytují lidi bez stabilního přístřeší. Prostředky poskytované jejich organizací jsou využity i ke zlepšování stavu nemovitostí. 

„Některé ty domy nemají ani okna,“ popisuje situaci na místě Zeinab, když sedíme v její kanceláři. Ona sama je v tuto chvíli ve výpovědní lhůtě. „Je to psychicky hrozně náročné, protože přesně známe ty potřeby na místě, ale i tak jsme museli najednou všeho nechat.“ Dodává, že situace dopadá hlavně na její kolegy působící přímo v terénu, kteří mají osobní vztahy s příjemci pomoci pramenící z jejich projektu. 

„Od rána do večera jim zvoní telefon, zoufalí lidé volají, aby se ujistili, jestli jim budou slíbené peníze vyplaceny, ale my jim nemůžeme říct vůbec nic kromě toho, že musí počkat,“ sdílí vyčerpaně. „Naprosto to zničí důvěru, kterou jsme si tam roky budovali. Naši příjemci často nevědí, odkud které prostředky přesně plynou, takže nechápou, proč jsme zmizeli,“ doplňuje. 

Rozpad křehké důvěry

„Je očividné, že nám obyvatelé jako organizacím moc nevěří,“ popisuje svoji zkušenost vystudovaný psycholog Karim. Na začátku eskalace války v Libanonu získal pozici koordinátora terapeutické podpory lidem na útěku. „Kamkoli jsme přijeli, koukali na nás skrz prsty ve smyslu ‚dobře, další neziskovka, co nám tady bude něco slibovat, tak se ukažte‘.“ I jejich služby byly nyní zastaveny. 

Zmiňované projevy nedůvěry často pozoruji i během svého výzkumu rozvojového sektoru. Podezření je někdy zaměřeno i přímo na mě jakožto na cizinku s ohledem na potenciální špionáž. Tu si většina lidí nepředstavuje jako přímou spolupráci s bezpečnostními složkami, ale častěji jako zprostředkovaný přenos informací právě skrze neziskové organizace. Instituce budí podezření především sbíráním informací v plánovacích fázích projektů. 

„Jednou jsme tu měli nějakou evropskou organizaci, že tady chtějí budovat vodní infrastrukturu, a tak tady chodili a všechno si zapisovali a pak najednou bum, Izrael zasáhl jednu z našich vodovodních trubek,“ vzpomíná starosta jedné z vesnic na jihu země na izraelskou válku v roce 2006, zatímco si mě zkoumavě prohlíží. 

Subjekty, jimž se ve zranitelných komunitách podařilo vybudovat důvěru, o ni teď přicházejí. Zeinab konstatuje, že nyní situaci ani nejezdí vysvětlovat přímo do terénu, jelikož nemají žádné celistvé informace. „Jenom tady čekáme se založenýma rukama. Je to strašně frustrující.“ Zastavení amerických financí se netýká pouze budoucích projektů, ale i již přislíbených závazků. 

„Oni nám dluží spoustu peněz,“ vysvětluje Elie, který vede humanitární organizaci zaměřující se na poskytování zdravotnických služeb. „Téměř žádní donoři nic nevyplácejí předem. Takže teď čekáme na proplacení již odvedené práce na základě smluv, ze kterých se staly jen cáry papíru.“

Rozpad důvěry vůči rozvojovému a humanitárnímu sektoru se tak nyní posunuje na vyšší patra hierarchie. Odvětví až do současného zvratu představovalo rozsáhlý pracovní trh, na kterém typicky příslušníci středních tříd nacházeli stabilní a dobře placené zaměstnání. I tato konstanta však přestala platit. 

Náhlá ztráta příjmu sice díky předchozímu ekonomickému postavení dopadá na management méně devastujícím způsobem než na místní zaměstnance v terénu, jejich pozice ale nejsou o mnoho jistější. 

Otřesy na pracovním trhu

„Vyhazuje se úplně všude,“ říká mi Sophie, žena evropského původu, která již více než deset let pracuje na různých humanitárních projektech „Znám jednoho vedoucího mise, kterému teď zůstane jen půlúvazek, to je naprosto bizarní.“ Její organizace, pro niž americké finance představovaly převážnou většinu jejich rozpočtu, již musela propustit téměř dvě stě lidí.

Konzultant rozvojové organizace Ozan vystudoval mezinárodní vztahy ve Washingtonu, kde sídlí USAID. „Spousta mých spolužáků, tam šla pracovat a teď dostali den na vyklizení kanceláří a je po všem,“ říká mi do telefonu z Egypta, kam byl momentálně svou institucí vyslán. „A nám teď chodí do e-mailu tabulky, kam se propuštění lidé zapisují v naději, že by je někdo mohl zaměstnat.“ 

„Nejen že jim sebrali jejich komunikační kanály, ale taky jim zakázali s námi mluvit,“ komentuje zánik hlavní centrály, jenž nadále prohlubuje celkový nedostatek informací, Elie. „Ti odvážnější s námi po nocích komunikují přes osobní čísla,“ doplňuje ho Sophie. 

Budoucnost zaměstnanců přímo v Libanonu i bezprostředním okolí zásadně závisí také na místním pracovním právu. Kupříkladu v Sýrii, kde jsou nové struktury teprve nastavovány, může být kdokoli vyhozen na hodinu. Naopak třeba v Turecku právo zavazuje zaměstnavatele k proplacení několikaměsíčního odstupného. 

„Já jsem v tomhle odvětví nově a mám k němu spoustu etických výtek,“ začíná Karim vysvětlovat důvody, proč se rozhodl hledat zaměstnání právě v humanitární organizaci. Kromě přání pokusit se zlepšovat podmínky místních lidí pro něj sektor představoval i vidinu stabilního pracovního prostředí. „Teď se to všechno rozpadá a já si říkám, že nemám žádný plán B,“ sdílí se mnou nad čajem své úvahy a dodává, že začíná zvažovat, zda nepřevzít cukrářskou firmu svého otce v Saúdské Arábii. 

„Po letech této práce pro mě není možné si jednoduše říct, že budu dělat něco jiného. Lidi umírají, ale já budu třeba grafička,“ zvažuje perspektivy jiných zaměstnání Zainab, která stále čeká na rozhodnutí, zda bude moct ve své práci pokračovat. „Kdyby mě odsud dřív vyhodili, tak půjdu hledat práci do jiné organizace, ale takhle už žádný sektor vlastně není.“

Očekávatelná katastrofa?

Ačkoli je již nyní zřejmé, že většina projektů bude po evaluaci ukončena, mnozí si stále uchovávají naději. Otazníky se vznášejí i nad samotným hodnoticím procesem, jehož kritéria nejsou známa. Panuje proto rozšířené podezření, že projekty neprocházejí zevrubnou evaluací, ale jsou vybírány na základě populistických kategorií odpovídajících současné americké politické scéně. O některých projektech již bylo rozhodnuto.  

„Tak máme první zamítnutí,“ píše mi Anna, pracovnice evropského původu, která do svého nového zaměstnání nastoupila teprve nedávno. „Ale to se dalo čekat, protože ten program měl v názvu slovo žena,“ komentuje příkaz zastavení programu měsíc před jeho plánovaným koncem. Několik zamítavých rozhodnutí dostala také Sophie a její organizace tak pokračuje v rozsáhlém propouštění zaměstnanců. 

Překvapivého rozhodnutí se ale dostalo třeba Nahle, výzkumnici žijící v Bejrútu a pracující pro instituci, která vypracovává reporty pro humanitární organizace v Gaze. „Ani jsem se nestihla začít strachovat o svoji finanční budoucnost, protože jsme se po pár týdnech dozvěděli, že náš projekt pokračuje,“ říká mi udiveně. „Ani mě nenapadlo, že máme šanci projít, když se věnujeme Palestině.“ 

V následujících dnech bylo povoleno pokračovat v činnosti i dalším organizacím. V Libanonu je jejich počet ve srovnání se zbytkem regionu překvapivě vysoký, což vede k dalším spekulacím o politických motivacích v rozhodovacím procesu.Ač většina lidí na pozicích managmentu hovoří o šoku, často dodávají, že se jedná spíše o způsob provedení momentálních škrtů než to, že k nim dochází. Ozan vypráví, že někteří jeho známí pracovali dnem a nocí, aby stihli schválit co nejvíce projektů ještě před Trumpovou inaugurací. „Nikoho ale ani nenapadlo, že by mohli zastavit i probíhající programy,“ dodává hořce. 

Wake up call

„Tohle je největší zemětřesení, jaké sektor kdy zažil,“ hodnotí situaci Elie. Dodává, že nyní bude nutné důkladně nejen přehodnotit jeho hodnoty, ale i zvážit celkovou restrukturalizaci.

Jednou z očekávaných změn je posun k alternativním donorům a ten už v posledních letech výrazně probíhá, zejména s rostoucím vlivem Ruska a Číny. Jejich stabilně se rozrůstající programy jsou však v zemích globálního Severu většinou prezentovány jako ohrožení a nedochází ke vzájemné spolupráci. „Když jsem pracoval v Sýrii, tak jsme věděli, že jsou tam nějaké ruské organizace, ale nikdy jsme se s nimi nepotkali, protože mají vlastní koordinační systémy,“ sdílí ředitel humanitární organizace svou zkušenost.   

V Libanonu a okolních zemích se neziskové organizace často obracejí na státy Perského zálivu. Debaty se nyní točí kolem nutnosti diverzifikovat rozpočty. Situace tvrdě dopadla, především na ty, pro něž byly americké peníze hlavním zdrojem příjmu. 

Spektrum potenciálních dárců se však dále zužuje. Mnohé země západní Evropy výrazně omezují finanční prostředky určené na mezinárodní pomoc. Trend vychází především z nástupu pravicových vlád, ale i přesunu financí do nákladů na obranu. „Když do těch žádostí nezačneme místo mír psát bezpečnost, tak už nic nedostaneme,“ komentuje obrat Anna. 

Někteří věří, že cestou k udržení projektů by mohlo být větší zapojení komunit. Instituce, do které nyní nastupuje Karim, se například snaží o lokalizaci financování a oslovuje především arabskou diasporu.

Organizace ale čekají i jiné úkoly než pátrání po nových zdrojích financí. Sektoru, který do velké míry stojí na neustálém vynalézání nových pozitivních horizontů, se nyní zcela rozpadla budoucnost. To by se však mohlo stát i bodem, odkud zhodnotit vlastní minulost.  

Konec hry na neutralitu

„Na sektoru mi nejvíc vadí, že bílým lidem se spasitelským komplexem dává prostor cítit se důležitě a mocně,“ poznamenává Ozan jakožto zástupce rozvojové organizace. „A ještě za to dostanou třikrát víc peněz než místní.“ 

V neziskových organizacích dlouhodobě působilo množství lidí, kteří v práci setrvávali i přes kritické výtky. Nyní se však ideály o jejich systému rozpadají před očima i jejich skalním zastáncům.

„Politický rozměr naší práce ještě nikdy nebyl patrnější,“ hodnotí momentální dynamické diskuse uvnitř odvětví Elie. Dále poukazuje, že myslet si, že donoři nebudou své intervence využívat k prosazování vlastních hodnot, bylo vždy naivní. Dle jeho názoru je však úkolem humanitárních organizací se takovému tlaku bránit. 

Jako příklad zmiňuje situaci nově příchozích uprchlíků ze Sýrie. Předchozí populaci lidí na útěku, kterých v Libanonu sídlilo až na milion a půl, tvořili zpravidla odpůrci režimu Bašára Asada. Nyní přes hranici prchají spíše ti, kdo s režimem spolupracovali. Elie vypráví o francouzském donorovi, který nabídl financování libanonským organizacím pod podmínkou, že asistence nebude poskytnuta dotyčné skupině. 

„Tohle je přesně ta situace, kdy musíme hromadně jako sektor říct ne. Nehledě na politické názory jsou to pořád ženy s dětmi ve stanech,“ pokračuje frustrovaně. „Ale samozřejmě to nakonec někdo vzal a tím se celé naše vyjednávání o humanitárních hodnotách bortí.“

Inherentní politický rozměr aktivit donorů demonstruje skutečnost, že výjimku z přerušení amerických dotací získala již na začátku vojenská podpora Izraele a Egypta. Ve stejné chvíli tlačí nová libanonská vláda – zvolená v souladu s preferencemi Spojených států – na odzbrojení hnutí Hizballáh a převzetí kontroly libanonskou armádou. Dlouhodobě podfinancovaná instituce se však významné materiální pomoci nedočká. Většina místních obyvatel se shoduje, že Spojené státy by nikdy neposkytly podporu v rozsahu, který by mohl ohrozit Izrael, jejich hlavního spojence v regionu. 

Situaci dobře ilustruje obraz, jenž byl k vidění na pohřbu Hasana Nasralláha, bývalého šéfa hnutí Hizballáh. Zatímco událost ze vzduchu monitorovalo postarší letadlo, darované Spojenými státy, ve chvíli, kdy byly prezentovány ostatky bývalého vůdce, nízko nad stadionem proletěly čtyři zbrusu nové izraelské stíhačky od stejného dárce. 

V dynamické debatě se nyní v Libanonu střetávají dva postoje. Jedna strana zdůrazňuje, že Spojené státy podporu regionu dluží za spoluvinu na mnoha problémech, se kterými se potýká. Nejčastěji zmiňují hlavně vojenské intervence a spoluúčast na genocidě v sousední Palestině, ale i ekonomické dopady vycházející z integrace země do globálního ekonomického systému, jenž je nastaven ve prospěch silnějších hráčů. Druhý přístup naopak namítá, že právě z těchto důvodů by na nich neměl být nikdo závislý. 

Debatu je zcela zásadní vést i přesto, že americké prostředky se již nevrátí a bude docházet k dalšímu krácení evropských fondů. Sektor se nutně musí začít připravovat na nové pořádky, nicméně bez toho, aby si nalhával, že jeho fungování bylo před momentálním zemětřesením zcela v pořádku.

Poznámka: Všechna jména byla pro zachování anonymity změněna.

Autorka je doktorandka antropológie, pôsobiaca v Libanone

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.