Imaginace je silnější než zisk a HDP

Knihy jsou zbožím a vždycky byly. Je ale přístup sledovat náklady, výdaje a počet prodaných kusů jediný? U spotřební literatury, tak jak jsme si ji vymezili v prvním díle, to nejspíš stačí. Pokud se ale chceme bavit o literatuře jakožto uměleckém vyjádření, médiu, které nese identitu, zkušenost, jazyk a aspiruje na porozumění mezi částmi společnostmi, kulturami i staletími, pak ekonomická měřítka přestávají stačit. 

Literární historie ukazuje, že tituly, které se ve své době těšily značnému mainstreamovému zájmu a dost pravděpodobně nakladatelstvím vydělaly, jsou dnes často neznámé. Božena Němcová ve své korespondenci pravidelně píše, že nemá peníze, honoráře jí nechodí včas – pokud je má vůbec slíbeny – a často prosí své známé o půjčku, aby mohla svým dětem koupit jídlo nebo nové boty. Českou literaturu si dnes bez ní ale představit dovedeme stěží.

Je více než jasné, že dravý kapitalismus, neoliberalismus a logika peněz nás k rovnosti a prosperitě lidstva evidentně nepřiblíží. Jaké jsou tedy další možnosti a koncepty? V první řadě je to v současné době často skloňovaný nerůst (degrowth). Koncept, který volá po systémové změně, je dosud většinou spojován především s ekonomickým fungováním společnosti, neboť usiluje o zastavení, respektive upuštění od adorace nekonečného ekonomického růstu, jež vytváří obrovské strukturální nerovnosti, směrem k větší solidaritě. Potažmo je spojován i s ekologií, neboť zavrhuje nadprodukci, materialismus, vytěžování přírodních zdrojů atd. Jde o komplexní myšlenkový systém, který vyvrací ideu zeleného růstu a cílí na velkou celospolečenskou změnu. Přestože nerůst je bytostně spjat s kulturou jak v širším, celospolečenském, tak v užším, uměleckém slova smyslu, v kulturním provozu se prosazuje jen zvolna. V Česku k rozšíření nerůstových myšlenek v kulturně-umělecké obci přispěl loňský otevřený dopis ministru kultury, za kterým stáli lidé především z výtvarné a divadelní obce. V divadle má za sebou jednu tzv. nerůstovou sezonu brněnské HaDivadlo a tématu se následně věnovalo i jedno z čísel časopisu Centra experimentální divadla CEDIT. Jak se ukázalo, změnit zcela svou optiku, když všichni okolo vás zůstávají ve starých kolejích, nemusí být zase tak snadné. Má ale smysl to zkoušet.

Víc knih, víc radosti? 

V české literatuře zatím nerůst ani jiné koncepty směřující k solidaritě příliš nerezonují, u nás se stále vyrovnáváme se strukturalismem a snahou odtrhnout literární dílo od všeho živého, tak aby byla obhajitelná jakákoli exploatace.

Ze systémového hlediska má také literatura složitější pozici než jiné umělecké obory. V první řadě je problém, že často literatura vůbec není považována za tzv. živé umění (jak se v Česku ukázalo v covidu, kdy byli spisovatelé, spisovatelky a další literární profese vyřazeni z prvních covidových podpor ministerstva kultury a až po intenzivním vyjednávání se tehdejší předsedkyni Asociace spisovatelů podařilo ministerstvo přesvědčit, že i jim chybějí příjmy, když nemohou na autorská čtení). Přestože je totiž literární provoz velmi živý, v knihovnách jsou dnes stabilní součástí programu besedy s autorkami a autory, existují literární kavárny, festivaly atd., literatura je vesměs vnímána skrze knihovní fond a mrtvé autorky a autory instalované do literárního kánonu.

Druhým problémem je, že i přes veškeré neduhy a potíže, které jsem v jiných dílech seriálu už nastínila a ještě nastíním, je literární provoz – pouze z ekonomického hlediska – velice soběstačný. Roční obraty jdou do miliard a knihy jsou jednou z nejsilnějších oblastí kulturně-kreativního sektoru. Proč se tedy zajímat o vnitřek, když to zvenku vypadá soběstačně a úspěšně? Možná proto, že při bližším pohledu zjistíme, jak toxické, nezdravé a prekarizované odvětví literatura je.

Na základě výše uvedeného, tedy zdánlivě „neživého“ umění a zároveň ekonomické nezávislosti, je literární provoz často nechán napospas sám sobě. Zůstaneme-li však u výrazné součásti nerůstu, kterou je ekologie, tak to je v literatuře, respektive knižním provozu, téma o něco živější. Obvykle se ale smrskne na diskusi, zda tisknout nebo vyrábět jenom e-knihy. Mnoho lidí se domnívá, že problém s ekologií by v knižním průmyslu vyřešilo zrušit papír, tiskárny a fyzické knihy a „frčet“ elektronicky. To však vůbec není tak růžové, jak se může zdát. Výzkumy jsou neprůkazné, dobrat se odpovědi, která podoba knihy je více ekologická a udržitelná, prakticky není možné. Ano, výroba papíru je pro planetu zatěžující, jenže těžba drahých kovů, které těží děti v Kongu, taky. Stejně tak tisk, jenže vyrobení čtečky, a především pak údržba serverů, na nichž e-booky visí, rovněž. Zkrátka – pokud byste chtěli číst skutečně udržitelně e-knihy, museli byste jedno zařízení, které je schroustá, používat nejméně dvacet let, spíš víc, což zase nejspíš nevydrží ony čipy.

Taková diskuse slouží akorát k odvedení pozornosti od reálného problému a tím je nadprodukce. Udržitelně nebo ekologicky vydávat knihy lze totiž jedině tak, že omezíme nadměrnou výrobu, a to jak co do počtu titulů, tak fyzických kusů. Udržitelné jsou jedině malé edice vydávané v pár stovkách kusů nebo nižších tisících tak, aby bylo reálné je skutečně vyprodat. Dále je nezbytně nutné tisknout v zemi původu a ne v Číně, aby se omezily dopravní náklady, a to jak při cestě z tiskárny, tak především při manipulaci – dnes je běžné, že si distributor odebere velkou část nákladu, a když knihy neprodá, za čas vám je doveze zpět. Klíčová je udržitelnost a stabilita, nikoli bezbřehý růst. Jak je zřejmé, nerůstové myšlenky jsou velmi blízké i bibliodiverzitě, které jsme už jeden díl seriálu věnovali. Nositeli bibliodiverzity jsou především malá a nezávislá nakladatelství a knihkupectví, jež inklinují i k nerůstu – často nevědomky, protože není zbytí.

Nezávislá nakladatelství se kromě výše zmíněného udržitelného přístupu protínají s nerůstem i v další oblasti – neorientaci na zisk a profit, jak vyplynulo z výzkumu, který jsem prováděla v roce 2020. Pro drtivou většinu nakladatelek a nakladatelů, kteří jsou malí a nezávislí, není nakladatelství hlavním zdrojem obživy. Většinou proto, že to prostě – ekonomicky – nejde, museli by dělat změny a kompromisy v edičním profilu tak, aby knihy měly masovější potenciál a víc se prodávaly atd. To ale odmítají, vydávat kvalitní tituly v menším nákladu a méně často (většina z nich vydá do deseti titulů ročně) je pro ně zásadnější než vydělat a nakladatelstvím se uživit. Tento přístup jim dává velkou tvůrčí svobodu, jsou schopnější – jak se ukázalo za covidu – reagovat pružně na změny a zádrhely, protože nemají robustní redakční aparát s desítkami zaměstnanců. Mnozí z nich nemají ani kanceláře, obří sklady a objednávky nosí na poštu pěšky. Jejich práce je na řemeslné úrovni profesionální, ale netlačí je obvykle nutnost zisku, stačí pokud skončí na nule, případně mírně vydělají, což typicky investují do dalších knih. Nabízí se otázka, zda je takový model udržitelný personálně, tedy zda je možné nakladatelství takto vést roky. Mnozí a mnohé na Slovensku i v Česku prokazují, že ano. Jistě je složité fungovat neziskově v systému nastaveném na neustálé zvyšování výnosů. Co by se tedy asi stalo, kdyby tlak na růst napříč společností přestal?

Kultura – výplň mezi spánkem a prací

Pokud je kulturní obsah nebo umělecké vyjádření nevýdělečné, což znamená, že neskončí alespoň na nule, musí jeho aktérky a aktéři čelit nekonečným otázkám: Proč? Má to smysl? K čemu to, když si to na sebe nevydělá? Neustálé zpochybňování role kultury a umění ve společnosti je běžné, ale skutečného mistrovství v něm dosahuje právě (neo)liberalismus, jenž degraduje umění, jak píše například Bohumil Nekolný (2014), na pouhou volnočasovou aktivitu a zábavu. Taková pak nemá mít vyšší ambice než zabít čas mezi vyděláváním peněz a spánkem a tím pádem nemusí být valné kvality a vydělá si na sebe sama, protože uspokojí masy. Jenže… umění a kultura nejsou a nemohou být pouze volnočasovou zábavou. Je to – kromě jiného – práce. A to jednak lidí, kteří umění tvoří, ovládají řemeslo a snaží se v často nedůstojných podmínkách svým talentem uživit. A jednak i lidí, kteří umění a kulturu užívají, vnímají a rozvíjejí se skrz ni. Umění a kultura na nás v drtivé většině případů kladou alespoň nějaké nároky – dojít do kulturní instituce, soustředit se, něco si myslet a nějak reflektovat, co se mnou daný počin udělal a co udělal s člověkem, který tam šel se mnou. To je taky práce – intelektuální a emoční. Jenže to jsou práce, jež v současném systému nemají hodnotu, neboť nevytvářejí hmatatelné produkty a statky a negenerují zisk.

Význam kultury si jako společnost údajně uvědomujeme, skoro v každém politickém programu stojí, že vzdělání, věda a kultura jsou stěžejní pro danou politickou stranu. Reálné činy tomu ovšem neodpovídají. Ministerstvo kultury v Česku mívá jeden z nejmenších rozpočtů (společně s ministerstvem životního prostředí, jak ironické) a bývá první „na ráně“, když se má škrtat. Nekolný přitom píše: „To vše (co se nedá jen numericky vyjádřit) souvisí ale přímo s kvalitou života. A za ni, ať chceme, či nechceme, je odpovědný především politický systém.“

Co ale dělat, pokud ten selhává? Pak přichází na řadu přístup/pojem kulturní advokacie, což je ve zkratce neustálé vysvětlování a prokazování, že umění a umělkyně/umělce potřebujeme. Kulturní advokacie se začala rozvíjet už v osmdesátých letech minulého století, u nás je to pojem prosazující se zhruba stejnou rychlostí jako nerůst. Kulturní advokacie spojuje kulturu například s její sociální rolí, pokouší se měřit její dopady na společnost a ukazovat, jak umění může pomáhat ve zdravotnictví i vzdělávání. Zároveň se snaží nerezignovat na estetickou hodnotu a to, co má umění v lidech vyvolávat.

Nekolný píše, že umění je unikátní v tom, že atakuje všechny oblasti lidství – ratio, city i emoce. To přitom jiné lidské oblasti dokážou jen stěží. „Všechnu moc imaginace“ si ale málo uvědomují i samotní umělečtí aktéři a aktérky, většina lidí z kulturního provozu trpí jakýmsi stockholmským syndromem, kdy sami uvěřili, že jejich (tvůrčí) práce nemá takovou hodnotu a takový smysl, aby žádali lepší podmínky a zázemí po politicích, potažmo po společnosti, jíž často bezplatně či za mizivou odměnu poskytují výsledky své práce.

Situace, kdy umění mohou dělat jen zajištění a privilegovaní, může nastat velmi záhy a povede to jen k další polarizaci a ztrátě důležitých – obvykle neprivilegovaných – hlasů, které mohou nabídnout jinou perspektivu na stejné dění. Jako příklad je možné uvést třeba reflexi devadesátých let, často opěvovaných jako čas svobody a nekonečných možností, kterou nabídly povídky romských autorek a autorů a kde se ukázalo, že zdaleka tak růžová doba to pro všechny skupiny obyvatel nebyla. Stejně tak pokud umělkyně, umělci a na ně navázané umělecko-technické profese jednoduše vyhoří, připravujeme se o obrovský kulturní kapitál, který nám bude chybět v době technokratických tendencí.

Kulturní advokacie tak stojí – v našich luzích a hájích – před velkým úkolem. V první řadě si musí sama umělecká obec připustit, že je nepostradatelná pro společnost. To ovšem bude po mnoha letech utvrzování v tom, že kultura je ve vyspělé společnosti zbytnou záležitostí, velmi složité, jak se ukazuje nyní například v diskusích o statusu umělce a umělkyně. Dále je nutné začít přesvědčovat společnost i politiky o tomtéž. V tom všem nám ale mohou pomoct iniciativy a hnutí, jež podobnou práci dělají už léta. Ať už to bude nerůst, klima hnutí, nebo hnutí za práva queer lidí. Jsme o kousek pozadu, ale můžeme se inspirovat. Klíčem je empatie a solidarita, které se nedají vyčíslit, spočítat ani převést na HDP.

Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI. 

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.