Feminismus VÝCHOD x ZÁPAD

Petra Hlaváčková9. marca 202011851

Jak naložit s emancipací žen, která byla po roce 1948 výraznou součástí agendy komunistického Československa? Je možné ji považovat za součást našeho národního feministického dědictví? I když tento státem iniciovaný proces přinesl řadu negativních jevů, na svoji dobu byl ve srovnání se západními zeměmi, zejména v otázkách emancipační legislativy, velmi pokrokový. Státní genderová politika se však během období socialismu měnila, nejde o jedno homogenní období. Navíc existoval výrazný rozpor mezi legislativní, společenskou a politickou realitou. Nové sociologické a historické výzkumy ukazují, že tento fenomén není možné jednoznačně hodnotit a jeho analýza vyžaduje orientaci v širokém dobovém kontextu. Rozhodla jsem se proto zeptat přímo žen, které jako emigrantky z roku 1968 nebo po podpisu Charty 77 zažily genderovou politiku u nás i v sousedním Rakousku, jak tyto rozdíly osobně vnímaly, jak prožívaly specificky ženské zkušenosti a jakou roli v jejich životě hrálo feministické hnutí. Svůj novinářský výzkum jsem měla možnost realizovat v rámci tříměsíční stáže Mileny Jesenské na Institutu lidských věd (IWM) ve Vídni. Tato reportáž přináší informace a osobní zkušenosti žen, které z něj vyplynuly a které považuji za vypovídající.

Měli jsme emancipované manželství

Se Zdenou Souček jsem se sešla na zahrádce restaurace u kostela sv. Leopolda ve vídeňském 2. okrsku. Nedaleko má byt, ve kterém žije již přes čtyřicet let. Náměstí Alexandra Pocha je jejím oblíbeným místem – barokní kostel vymezuje malé prostranství v blízkosti obytné zástavby, vzniká tak malebné zákoutí se stromy a posezením nedaleko rušné Taborstrasse. Čtvrť Leopoldstadt, v níž se jí tak dobře žije, je zašlá i mondénní zároveň – najdete tu neprostupné výlohy košer obchodů místní židovské komunity i designově vytříbené architektonické ateliéry za výlohami bývalých provozoven. Historizující zástavba měšťanských domů z 19. století je doplněna modernisticky strohými bytovými domy z šedesátých a sedmdesátých let 20. století – právě v jednom takovém, postaveném městem Vídní pro mladé páry, začal i rodinný život Jaroslava a Zdeny.

Do Rakouska přišli v roce 1968 jako uprchlíci. Aby mohli vůbec společně žít a hledat si byt, museli se vzít. Tehdy zde totiž platil tzv. paragraf o kuplířství, který znemožňoval společné soužití nesezdaných párů, protože pronajímatelům bytů hrozil nařčením ze sjednávání prostituce. V Rakousku byl tehdy v platnosti také rakousko-uherský rodinný zákon z roku 1811, přijatý za vlády císaře Františka I. Zákon určoval, že muž je po svatbě hlavou rodiny, spravuje majetek (i manželčino věno), zodpovídá za děti po rozvodu a rozhoduje o tom, kde rodina bude bydlet, zda a kam budou děti chodit do školy a bude-li moci manželka pracovat či později vlastnit účet v bance.

Zdena vypráví, že během prvních let emigrace měla tolik starostí sama se sebou, že si tyto skutečnosti neuvědomovala. Z Československa už ale přišla s jasným vnitřním nastavením: „My jsme měli s Jaroslavem emancipované manželství. Pomohli jsme si navzájem vystudovat, a když se narodily děti, bylo jasné, že zůstanu doma vždy jen rok a pak půjdu zpět do práce,“ popisuje. Zdena ve Vídni vystudovala vídeňskou Ekonomickou a obchodní univerzitu (Wirtschaftuniversität) a pak od poloviny sedmdesátých let až do důchodu působila jako vědecká spolupracovnice a vedoucí knihovny výzkumného institutu Ministerstva zdravotnictví. „Byla to de facto sociálnědemokratická instituce, takže rovnost žen a mužů byla samozřejmostí. Se sexismem nebo diskriminací jsem se zde nikdy nesetkala.“

I když se v polovině sedmdesátých let díky tlaku feministického hnutí a působení sociální demokracie zákon o rodině změnil, školek bylo stále málo a byly až pro děti od tří let, ženy tedy nadále běžně zůstávaly doma. „Založili jsme si proto s dalšími osmi levicově smýšlejícími rodinami z naší čtvrti dětskou skupinu, která ženám v naší komunitě, převážně intelektuálkám, umožnila skloubit mateřství i práci. Zároveň jsme chtěli vychovávat děti v duchu pacifismu a genderové rovnosti, každých čtrnáct dní jsme se všichni scházeli a probírali jejich výchovu. Do chodu školky a výchovy byli samozřejmě zapojeni ženy i muži – Jarda třeba tehdy působil jako umělecký kritik na volné noze (pod pseudonymem Jan Tabor – pozn. aut.), takže měl větší svobodu, a ve školce tedy často službu – třeba vařil nebo přebaloval.“

Vídeňské hnutí autonomních žen

Zmíněný rakousko-uherský zákon o rodině z roku 1811, který v Rakousku platil až do poloviny sedmdesátých let, byl v Československu zrušen roku 1949. Během první republiky, kdy ženy již měly volební právo – a obecně je dnes tato doba u nás vnímaná jako zlatá éra ženské emancipace –, nebyl změněn a zůstaly v něm třeba i pasáže o dovoleném kárání manželky a dětí manželem při neuposlechnutí. Nové zákony a opatření komunistického režimu vedoucí ke zrovnoprávnění mužů a žen v prvních letech vlády byly na svoji dobu velmi progresivní. Podle sociologických výzkumů (například Hany Havelkové, která zkoumala zapojení expertů při budování genderové politiky státního socialismu u nás) vycházely z doporučení Kominterny sepsaného marxistickými feministkami a svým obsahem odpovídaly také požadavkům americké feministické organizace National Organisation of Women z roku 1967. Stát také do roku 1967 vybudoval 67 tisíc předškolních zařízení pro děti pracujících žen. Označení „státní feminismus“ tak pro genderovou politiku minulého režimu u nás dává smysl. Stát měl navíc tuto svoji agendu – hlavně v padesátých a šedesátých letech – pečlivě odborně podloženou. K legalizaci interrupce v roce 1957 například došlo po důkladné celospolečenské analýze Státní populační komise.

V Rakousku se podobné změny v rodinném zákoně nebo v otázce umělého přerušení těhotenství začaly formovat až mnohem později, a to díky feministickému hnutí nebo přesněji autonomnímu ženskému hnutí – označení „feminismus“ bylo považováno za buržoazní –, které začalo vznikat na počátku sedmdesátých let hlavně s požadavkem legalizace potratu. Jeho bývalá členka, dnešní profesorka sociologie a genderových studií Hanna Hacker ještě jako studentka stála u jeho zrodu. Sešly jsme se spolu v rušné kavárně Bräunerhof v centru Vídně a po mojí otázce začala vzpomínat, jak organizace tohoto hnutí vypadala: „Scházely jsme se v ženském centru v 9. okrsku v levně pronajatých sklepních prostorech. Tam se odehrávaly diskuze různých pracovních skupin, byla tam kopírka na letáky nebo gynekologická svépomoc – pro potraty i šetrné a respektující vyšetření mimo instituce. Každou středu se odehrávala společná pléna, v pátek byly prostory otevřené pro nově příchozí. Samostatně v ještě menší a tmavší místnosti se scházely radikální lesby, tehdy panovala jasná separace. Otázka péče nebo mateřství (a taky vycházení vstříc matkám s dětmi) v rakouském feministickém hnutí nebyla na pořadu dne, tehdy jsme řešily hlavně otázky svobodného sebeurčení žen, mluvilo se o násilí na ženách, o neplacených domácích pracích, my lesby jsme bojovaly proti „heterosexismu“. Později se feminismus dostal na akademickou půdu v rámci různých akčních skupin na jednotlivých katedrách, stala jsem se také členkou redakce feministických novin.“

O situaci v nedalekém Československu a pokrokových zákonech za železnou oponou tehdy vídeňské feministky prý nic nevěděly. Hanna Hacker si ale vzpomíná na jedinou Češku, která byla aktivní členkou skupiny autonomních žen z 9. okrsku. Bohumilu Taschler původem z Prahy se mi podařilo vypátrat o několik týdnů později: „Největším šokem pro mě bylo, že můj muž, původem z Rakouska, očekával, že po svatbě a narození syna zůstanu doma a budu se starat o domácnost,“ vypráví mi Bohumila při našem setkání v Brně. Nejdříve krátce žili v Mnichově, potom se odstěhovali do Vídně, kde jako vystudovaná geodetka a kartografka začala roku 1974 pracovat jako vědecká spolupracovnice v Rakouském institutu pro východní a jihovýchodní Evropu, nejdříve v geografickém a později ve vzdělávacím oddělení. Po rozpadu manželství se ocitla ve Vídni s dítětem zcela izolovaná, bez přátel a rodiny. Nejdříve začala chodit do ženských skupin jednotlivých politických stran, potom ji nadchl vznik autonomní ženské skupiny. „Velmi mi to v mojí situaci pomohlo, byla tam knihovna s feministickou literaturou a kavárna, setkala jsem se zajímavými ženami a stala se součástí komunity, účastnila se demonstrací za legalizaci potratu. Pamatuji si taky na velmi bujarou první feministickou slavnost v Lichtenštejnském paláci koncem sedmdesátých let. Téma mateřství nebo vycházení vstříc matkám sice vůbec nikoho nezajímalo, hlavní roli hrálo lesbické hnutí, pamatuji si ale na jednu kamarádku z této skupiny, která mi čtrnáct dní hlídala nemocného syna.“ Bohumila začala psát články do různých pokrokových levicových novin a časopisů – hlavně o ženách v Československu a jinde ve východním bloku nebo o dějinách vysokých škol u nás. „V Rakousku o situaci u nás nebo ženských osobnostech z naší historie nikdo nic nevěděl,“ vzpomíná. Její příspěvky proto byly zajímavé i pro různé feministické historické konference nebo sborníky.

Krach osvobozené domácnosti

Požadavky feministického hnutí byly v Rakousku vyslyšeny roku 1974, kdy konečně došlo k legalizaci potratu, a o rok později – díky sociálnědemokratické vládě Bruna Kreiského – byl schválen nový zákon o rodině včetně podpory rodičovské péče a postupně i propracované politiky slaďování profesního a rodinného života. Dnes je v Rakousku hustá síť státem a městy dotovaných školek pro děti od jednoho roku a zajištěná možnost částečných úvazků pro rodiče.

V Československu se oproti tomu státní politika v otázce genderové rovnosti během komunismu proměňovala spíše směrem ke konzervativnějšímu modelu. Ke konci šedesátých let a během normalizace byl kladen větší důraz na roli ženy jako matky než jako rovnoprávné občanky nebo dělnice. Byla prodloužena mateřská dovolená a legislativně ženám znemožněna práce na „rizikových pracovištích“, jako jsou například profese spojené s mechanizací v zemědělství, zatímco namáhavé a méně důležité i méně placené pozice jim zůstaly. Rozpor mezi zněním ústavy a některých progresivních emancipačních zákonů na jedné straně a politickou vůlí a společenskou praxí na straně druhé se prohluboval. Nikdy nebyly do důsledku dovedeny myšlenky osvobozené domácnosti a otázka zapojení mužů do jejího chodu nebyla výrazněji artikulována. Ženám tak při požadavku na plnou zaměstnanost (na plný úvazek) zůstaly na starost i domácí práce a většina péče o děti. Jejich situace tedy byla kritická – podle dobových průzkumů měly o čtyři hodiny denně méně času než muži, byly přepracované, vyčerpané a bez energie a chuti se více politicky angažovat. Ve vládě během celého období státního socialismu zasedaly pouze dvě ženy, za normalizace pak žádná a ani jedna žena nebyla členkou prezidia ÚV KSČ.

Kdo dnes kmitá u plotny

 

S Dádou Libánskou jsem se potkala v parku Augarten ve 2. vídeňském okrsku. Když byly její tři děti malé, bydlely nedaleko a trávily tady hodně času. V létě je tento starý barokní park s kaštanovými alejemi a zelenými trávníky skvělé místo pro pikniky a procházky. Dáda s Abbém a dětmi přišli do Vídně v roce 1982 po šikaně státním aparátem, která následovala po podpisu Charty 77.

„Když jsme do Vídně přišli, různá alternativní hnutí tady často teprve začínala, emancipační a pro-ženské zákony už ale byly schváleny. S feminismem jsem se setkala díky tomu, že syn Tadeáš chodil do alternativní školy ve WUKu, což bylo kulturní centrum a squat a taky jedno z ženských autonomních center. Tam se taky formovali rakouští Zelení. Další důležité místo bylo na vídeňské univerzitě, kde jsem studovala dějiny umění. Byla tam skvělá atmosféra, na semináře jsem si mohla s sebou brát malé děti.“ V jejich undergroundové komunitě v Československu nerovnosti příliš nevnímala. „Byli jsme mladší generace, u nás už to bylo více vyrovnané a asi jiné než ve většinové společnosti nebo u starší generace disidentů. Z Prahy jsme se odstěhovali na statek v Libčicích, abychom měli větší klid, a tam jsme si domácí práce s Abbém dělili – bylo to dost náročné. Neměli jsme tam vodu a třeba praní plín byla vyloženě týmová práce venku na dvoře.“

Popisuje taky realitu emigrantských rodin ve Vídni: „Tím, že tu s námi nebyla širší rodina a neměli jsme babičky a dědečky, byl to velký nápor na partnerský život, protože úplně chyběla možnost hlídání dětí. Mnoho manželství tento tlak a neustálý zápřah neuneslo. Na druhou stranu zde byla státem propracovaná péče o matky samoživitelky a taky systém přídavků na děti. V naší rodině jsme je pobírali jednou za tři měsíce a mohli jsme tak s dětmi třeba v létě hodně cestovat, trávit čas u přátel v Itálii nebo ve Švýcarsku, jezdit k moři.“

Dáda, která se nyní pohybuje mezi Prahou a Vídní, rozdíly v životech českých a rakouských žen vidí často. „Rakušanky jsou díky feminismu mnohem sebevědomější, ženy v České republice ze sebe nechají velmi snadno dělat služebné. Přijdu třeba k přátelům a tam žena kmitá kolem plotny a muž sedí u televize. A pozoruji u nich také vědomé předávání těchto modelů dál svým dětem. V některých rodinách se ještě pořád po synech nechce, aby vynášeli koš nebo myli nádobí.“

Zamrznutý diskurz

Rozhovory, které jsem v rámci svého výzkumu na IWM ve Vídni vedla (celkem pět emigrantek), odkrývaly různá témata a situace – některé z nich mi vzpomínky jednotlivých žen vůbec poprvé více přiblížily nebo vyjevily. Jejich zkušenosti se lišily podle toho, kdy emigrovaly, a podle toho, kolik jim bylo při odchodu ze země let – to znamená, jak hluboká byla jejich zkušenost s genderovou kulturou socialistického Československa. Překvapilo mě, jak rezervovaně se některé respondentky stavěly k feminismu, většinou u nich neproběhla přímá identifikace s tímto hnutím, i když emancipační myšlenky, se kterými se zprostředkovaně setkávaly, přijímaly jednoznačně. Nebyly tedy až na Bohumilu Taschler přímými účastnicemi demonstrací ani pracovních skupin. Jednotně však zastávaly přesvědčené, že domácí práce se dělí mezi partnery a že profese je důležitou součástí jejich identity a seberealizace. Jako by díky včasné emigraci unikly normalizačnímu étosu u nás, který vyzdvihoval ženu jako matku, pečovatelku o domácí krb a až potom (k tomu všemu) jako pracovnici – to vše bez většího zapojení partnerů. Emigrace měla tedy zásadní vliv na jejich sebepojetí.

Socioložka Hana Havelková a právnička Barbara Havelková si v publikaci Vyvlastněný hlas z roku 2015 všímají problematického bodu, který českou společnost provází dodnes a který podle mě souvisí se sebevědomím a sebepojetím českých žen. I když stát svoji politiku v otázce genderu podkládal odbornými posudky i výzkumy, teoretická debata, která by formovala společenské paradigma, jak tomu bylo na Západě, zcela chyběla. V zemích, kde existovalo feministické hnutí zdola a proběhla živá celospolečenská debata včetně demonstrací za ženská práva, docházelo k diskurzivnímu obratu a postupnému přijetí myšlenky o konstruovanosti genderových daností a strukturálně zakotvených nerovností. Toto uvažování se pak vžilo i do chodu a fungování státních institucí. To mělo podle mého názoru dál vliv na vytváření koncepce sociální politiky či školství nebo na zavádění opatření ke sladění profesního a rodinného života a tím pádem také na větší zapojení žen do vedoucích pozic. A i když donedávna například v Rakousku populistická vláda hrozila anti-genderismem a anti-feminismem, jak mi v rozhovoru zdůrazňovala Hanna Hacker, sociálně citlivé nastavení státního aparátu se zřejmě jen tak změnit nepodaří.

V Československu k podobnému obratu nikdy nedošlo. A tato skutečnost společně s genderovou kulturou normalizace nás dodnes pronásleduje na mnoha úrovních. Diskuze o rovnosti mužů a žen bývají v českém veřejném prostoru, v parlamentu i v médiích nepoučené, naivní a opožděné, odkazují se na dávno vědecky vyvrácené biologické danosti nebo vágně formulované a historicky nepodložené „tradiční hodnoty“. Argumenty pro genderovou rovnost jsou často považovány za jeden z názorů v mediální formátech „pro a proti“, ne za neoddělitelnou součást demokratické společnosti, o které se již nemusí diskutovat.

Reportáž vychádza v rámci projektu Angažovaný Kapitál, ktorý je podporený z programu ACF – Slovakia a financovaný z Finančného mechanizmu EHP 2014-2021. Správcom programu je Nadácia Ekopolis v partnerstve s Nadáciou otvorenej spoločnosti Bratislava a Karpatskou nadáciou. 

Jeden komentár

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: