Dva tisíce let starý příběh, který stále bolí
Uchopit téma křesťanství v Palestině a vztahu křesťanů k Palestině a Izraeli ve zkratce je troufalé počínání. Máme před sebou příběh odvíjející se dva tisíce let. Dvoutisícileté dějiny křesťanství v Palestině a vztahu křesťanů k Židům a ke „Svaté zemi“ přímo ovlivňují ty nejaktuálnější události v Palestině a Izraeli, například postoje předních politiků zejména ve Spojených státech formované evangelikálním křesťanstvím a křesťanským sionismem nebo působení proizraelských lobbistických organizací křesťanského ražení v zemích, jako je Slovensko a Česko, ale vlastně po celém světě.
Území dnešního Izraele a Palestiny, zejména jeho historicky nesmírně vlivné centrum, Jeruzalém, je místem vzniku a formování křesťanství, které zpočátku bylo směrem v rámci židovství a postupně se od židovství a židovského prostředí vzdalovalo. Rozporuplný vztah křesťanů a Židů, o kterém bude podrobněji řeč dále, má své kořeny ve společném původu, který se ale namísto toho, aby spojoval, pro obě náboženské skupiny stal příčinou rozdělení, jež bylo z větší části překonáno až v posledním století.
Křesťané v Palestině byli nejprve pronásledovanou náboženskou menšinou, pak několik staletí příslušníky státního náboženství římského impéria, tedy privilegovanou náboženskou skupinou, od poloviny 7. století náboženskou menšinou v islámském prostředí a konečně od poloviny 20. století, po vzniku státu Izrael, menšinou ve většinově židovské zemi a zároveň nadále i menšinou náboženskou v arabské palestinské populaci.
Statisticky vzato tvoří dnes křesťané na území Izraele i Palestiny menšinu v řádu nižších jednotek procent, na palestinském Západním břehu se jejich počet odhaduje maximálně na 2,5 procenta, přibližně okolo 50 000, v Izraeli se uvádí okolo 150 000 křesťanů. Tradičními centry jsou na území Izraele Nazaret v historické Galileji, na palestinském území Betlém, tedy místa spojená s klíčovými postavami křesťanství, Ježíšem a jeho matkou Marií. Nejpočetnější církví je řecká pravoslavná, tedy tradiční původní místní církev (Jeruzalém byl jedním ze sídel patriarchů v prvních křesťanských staletích). Dalšími významnými církvemi jsou katolíci, řeckokatolíci (melkité), další historické východní církve, v menším počtu anglikáni, luteráni a další.
Křesťané ve „Svaté zemi“ byli a jsou ve zvláštní situaci právě proto, že obývají území, ke kterému se vztahují a na něž si v různém smyslu činí nárok tři světová náboženství, židovství, křesťanství a islám. Musí si své postavení vydobýt jak vůči státu Izrael, který je de facto národním židovským státem, tak vzhledem k islámu, který ani v Palestině není imunní vůči fundamentalismu. A pochopitelně i vůči některým směrům světového křesťanství, jež neberou příliš ohled na původní křesťanské obyvatele „Svaté země“.
Tuto zvláštní situaci reflektuje působení a svědectví některých význačných osobností dnešního palestinského křesťanství, jak v Izraeli, tak na palestinských územích. Elias Chacour, emeritní řeckokatolický biskup a zakladatel rozsáhlé sítě vzdělávacích zařízení, svou identitu označuje za „palestinsko-arabsko-křesťansko-izraelskou“. Neúnavně usiluje o smíření mezi palestinskými Araby a Židy a třikrát byl navržen na Nobelovu cenu míru. Mitri Raheb je luteránský pastor z Betléma, zakladatel univerzity Dar al-Kalima v Betlémě, autor mnoha knih, v současnosti nejvydávanější palestinský teolog. Angažuje se například v podpoře sociálně odpovědné či autentické turistiky, o níž bude více řečeno dále. Naim Ateek, palestinský anglikánský duchovní, rozvíjí ve svém díle „palestinskou teologii osvobození“, která aplikuje přístupy teologie osvobození, spočívající v důrazu na konkrétní sociální a politické podmínky dané komunity a místa, na situaci palestinských křesťanů.
Palestinský Kairos: okamžik pravdy (nejen) pro palestinské křesťany
Ve výčtu významných a podnětných osobností současného palestinského křesťanství by se dalo pokračovat, důležité přitom je, že pocházejí ze všech církví a denominací. Palestinské křesťanství má zvláštní ekumenický, sjednocující rozměr. Ten se výrazně projevil v roce 2009, kdy zástupci mnoha palestinských církví vydali společné prohlášení Kairos (v biblické řečtině kairos znamená „příhodný čas“, tedy takový, ve kterém má zaznít prorocké slovo k aktuálním problémům). Dokument je inspirován obdobným prohlášením jihoafrických křesťanů různých církví, jímž v roce 1985 podrobili kritice režim apartheidu a postoj světových církví vůči němu. Palestinský Kairos nejprve konkrétně pojmenovává dopad okupace na život Palestinců, nejen křesťanů. Otevřeně mluví o zabírání půdy, okrádání o vodu a zdroje k živobytí, o každodenním ponižování, jemuž Palestinci čelí ze strany židovských osadníků a izraelského státu. Vyzývá k tomu, nesmířit se s daným stavem, ale stavět se mu na odpor, a to nenásilnou cestou a zejména na půdě mezinárodních institucí.
Mezi podepsanými pod dokumentem Kairos nechybějí Naim Ateek a Mitri Raheb, dále třeba řecký pravoslavný patriarcha Jeruzaléma Theodosios (Atallah) Hanna a katolický latinský arcibiskup jeruzalémský Michel Sabbah. Mnozí ze signatářů zažili opakované zatčení ze strany izraelských bezpečnostních sil. Jeden ze spoluautorů dokumentu a koordinátor následně vzniklého hnutí Kairos Rifat Odeh Kassis byl jako mnoho dalších Palestinců vězněn a je mu zapovězen vstup do Jeruzaléma.
Zvláštní pozornost iniciativa Kairos věnuje podpoře zodpovědného turismu a poutnictví. Upozorňuje na to, že turismus je ze strany Izraele zneužíván k propagandě, opomíjí Palestinu a situaci jejích obyvatel a vytváří u návštěvníků zkreslený, povrchní a nepravdivý obraz reálné situace, navíc vylučuje Palestince z podílu na příjmech z turistického ruchu. Cílem poutnictví „ve znamení Kairos“ je seznámit zahraniční hosty se skutečnou Palestinou, ne pouze s ikonickými místy křesťanských dějin země, ovšem bez jejich dnešních křesťanských obyvatel.
Zajímavou podobou zodpovědného, k palestinské situaci citlivého cestování do Izraele a Palestiny je „Ekumenické doprovázení“, iniciativa Světové rady církví, spuštěná v roce 2002. Křesťané z mnoha zemí a různých církví působí po dobu tří měsíců v Palestině jako průvodci, kde jednak svou přítomností chrání místní obyvatele a mohou monitorovat porušování jejich práv, jednak poté podávají svědectví o tamní situaci a ovlivňují tak postoje svých domovských zemí a církví.
To je v prostředí křesťanských církví o to důležitější, že míra znalostí o palestinských křesťanech i o reálné situaci v Palestině je u mnoha křesťanů ve světě stále nízká a pro nemálo z nich je překvapením sama existence palestinských křesťanů. Na druhé straně, v křesťanském prostředí víceméně napříč církevními hranicemi se lze často setkat s jednostranně proizraelskými postoji. Jejich nejradikálnější podobu představuje křesťanský sionismus, k němuž nyní obrátíme pozornost.
Křesťanský sionismus a vina za holokaust, spojenci Izraele
Důležité je ještě jednou připomenout, že vztah křesťanství a křesťanských církví k židovství a Židům je zatížen mnoha staletími vzájemné nedůvěry i aktivního pronásledování a utlačování obyvatel židovského vyznání ze strany křesťanských států. Křesťanský antijudaismus, který na rozdíl od moderního antisemitismu není definován nacionálně, ale nábožensky, zapustil během staletí kořeny v křesťanském prostředí a způsobil mnoho zla. Zcela právem se od něj dnešní církve snaží oprostit a odmítají veškeré projevy antisemitismu.
V době reformace, kdy se od katolické církve evropského Západu oddělily církve protestantské, se začal utvářet jiný přístup k Židům, než byl ten dosud převažující negativní. Protestanti měli bližší vztah k hebrejské bibli a ke starozákonním postavám, identifikovali se silněji a bezprostředněji s „lidem Staré smlouvy“. V protestantských, zvláště reformovaných zemích, jako bylo Nizozemí, našlo útočiště mnoho Židů vypovězených z katolických zemí, jako bylo Španělsko. V radikálnějších proudech reformačního myšlení poznamenaných milenarismem – představami o brzkém konci světa – se vytvořilo přesvědčení, že konci světa a druhému Kristovu příchodu musí předcházet návrat Židů do historické země Izrael. To je vlastní počátek křesťanského sionismu, původně ale neměl podobu podpory židovského státu na území dnešního Izraele, ale byl založen na představě, že Židé, respektive ti z nich, kteří budou spaseni, se před konečným zúčtováním obrátí ke křesťanství.
Z historických důvodů byl křesťanský sionismus nejsilnější v Anglii, kde se vliv radikálních evangelikálních skupin propojil s nově vzniklým židovským sionismem jakožto nacionalistickým hnutím za návrat Židů do Palestiny, ale také s britským imperialismem. Ten přijal myšlenku obnovení židovské země jako projekt britského panovníka coby „nového Kýra“, perského krále, který dovolil Židům vrátit se z babylonského zajetí do své domoviny. Ve 20. století převzaly britské imperiální dědictví Spojené státy, základní pojetí se ale nezměnilo. Prezident Harry Truman přivítal vznik Izraele v roce 1948 radostí nad tím, že právě on je novým Kýrem, který konečně dosáhl návratu Židů do svého státu.
Evangelikální křesťané, mezi nimiž je křesťanský sionismus nejsilnější, jsou ve Spojených státech dlouhodobě vlivnou částí společnosti a rekrutují se z nich mnozí přední politici, zejména v řadách republikánů, dnes mimo jiné viceprezident Mike Pence. Dá se říci, že jsou jedním ze dvou pilířů americké podpory Izraele; tím druhým jsou proizraelské lobbistické skupiny jako AIPAC, jejichž vliv je ovšem silný v obou hlavních politických stranách Spojených států. Křesťanský sionismus, coby nábožensky založená podpora státu Izrael spojená s představou o posledním soudu a konci světa, se tak stal přímým aktérem politiky největší světové supervelmoci vůči Izraeli a Palestině.
Opomenout nelze zásadní událost dějin 20. století, nacistický holokaust (šoa) vůči Židům. Dnešní stav věcí v Palestině a Izraeli ovlivnil mnoha způsoby, bezprostředně tím, že mnoho přeživších Židů se hned po válce usadilo v Palestině a tím posílilo osadnické hnutí usilující o nezávislý židovský stát. Dlouhodobě důležitější je změna postoje světových církví vůči Židům, kterou vyvolal otřes holokaustu. Spoluvina za holokaust a snaha jej odčinit a zabránit jeho opakování vedly například k přehodnocení postoje římskokatolické církve vůči Židům na 2. vatikánském koncilu v letech 1962–1965.
Kromě těchto jednoznačně pozitivních důsledků měl ale „syndrom holokaustu“ v křesťanském prostředí i svou odvrácenou stranu, umožňuje udržovat při životě jinak neospravedlnitelné ztotožňování veškeré kritiky Izraele s antisemitismem. Mark Braverman, psycholog a aktivista, autor pozoruhodných knih věnovaných vztahu křesťanů k izraelsko-palestinskému konfliktu, mluví o „osudovém objetí“ touhy Židů zabezpečit se získáním a ovládnutím svého národního státu a pocitu viny za antijudaismus a antisemitismus na straně křesťanů. Na základě zkušenosti především s křesťanskými komunitami ve Spojených státech ukazuje, jak těžké je překonat tento zakořeněný pocit viny a dospět ke spravedlivějšímu hodnocení situace v Palestině a Izraeli.
Křesťanský sionismus v praxi: Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém
Přejděme k závěrečné části úvahy, v níž si přiblížíme konkrétní fungování proizraelské vlivové organizace založené na myšlence křesťanského sionismu. Křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ – International Christian Embassy Jerusalem) bylo založeno v roce 1980 evangelikálními křesťany s výslovně politickým cílem – dosáhnout mezinárodního uznání Jeruzaléma namísto Tel Avivu jako hlavního města Izraele. Cílem organizace s údajně více než 90 národními pobočkami včetně české a slovenské je podpora Izraele. Jak deklaruje mezinárodní ústředí ICEJ na svých stránkách, dalším z hlavních úkolů je „vzdělávat celosvětovou církev ve věci Božího záměru s Izraelem a národy Blízkého východu“. Již z použité rétoriky je zřejmé, že přístup ICEJ je fundamentalistický, pracuje s představou jakési jasné a nezměnitelné Boží vůle (případně „věčných biblických pravd“), jíž se musí všechno podřídit a která zahrnuje bezvýhradnou podporu Izraele a naopak totální ignorování Palestiny.
V tomto smyslu organizace používá zavádějící a nebezpečně dvojznačnou terminologii, když hovoří o potřebě smíření mezi „Židy, křesťany a Araby“, čímž na jedné straně vytváří dojem, že křesťané a Arabové jsou dvě od sebe odlišné komunity, a popírá existenci palestinských křesťanů, na druhé straně ale vytěsňuje i samotnou existenci Palestiny a Palestinců. Tím pomáhá udržovat tyto zkreslující a předsudečné představy ve veřejném povědomí.
K metodám, jimiž Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém pracuje, patří především pozitivní referování o Izraeli ve všech možných ohledech, aktuálně třeba vyzdvihováním úspěšnosti země v ochraně před koronavirem. Velmi důležitou roli hraje boj proti antisemitismu, s nímž ovšem ICEJ ztotožňuje jakoukoli kritiku Izraele. Jak se uvádí na stránkách české pobočky ICEJ: „Takzvaný ‚nový‘ antisemitismus si bere na mušku židovský stát Izrael, kterému zase upírá právo, aby se s ním zacházelo stejně jako s každým jiným.“ Na těchto akcích vystupují významní politici, jako je předseda Senátu Miloš Vystrčil, spolu se známými a populárními osobnostmi kultury. Samozřejmostí je účast izraelského velvyslance.
Pohled na stránky slovenské pobočky ukazuje podobné politicky profilované akce, v květnu 2019 se například konala připomínka 71 let od vzniku Izraele pořádaná slovenským ICEJ, které se účastnil mimo jiné tehdejší poslanec Marek Krajčí (OĽaNO-NOVA), ale i menší, komornější a méně politicky exponované akce, jako byl na konci ledna tohoto roku Deň pre Izrael v modlitebně Slova života v Bratislavě, kde o vztahu slovenského státu a holokaustu promluvil mimo jiné renomovaný historik Ivan Kamenec.
Dobrou ukázkou vlivu křesťanského sionismu a jím formovaného církevního prostředí na vrcholnou politiku je současný slovenský ministr zdravotnictví, již zmíněný Marek Krajčí. Krajčí je členem evangelikální Bratrské jednoty baptistů, celosvětově páté největší církve, vlivné zejména ve Spojených státech. Je velice zapáleným a aktivním křesťanem, věnuje se různým formám evangelizace (platforma Kresťania v meste).
Na jeho podnět vznikla 30. května 2016 v Národní radě skupina Spojencov Izraela. Při jejím ohlášení za přítomnosti delegace izraelského Knessetu se mluvilo o ekonomické a vědecké síle Izraele, ale i o antisemitismu a snahách o „démonizaci“ Izraele na mezinárodní scéně. Pro zajímavost, parlamentní skupina ČR–Izrael v české sněmovně zahrnuje 58 jmen poslanců z celkových 200, tedy téměř třetinu. Mezi nimi najdeme větší počet poslanců hlásících se ke křesťanství, zejména katolíků (Marek Benda z ODS, Jan Bartošek z KDU-ČSL). Jak ukázal čerstvý spor ohledně prohlášení tří ministrů zahraničí kritizujícího izraelský záměr anexe části Západního břehu, velká většina českých vrcholných politiků je silně proizraelská. Svůj podíl na této situaci na české, ale podobně i na slovenské politické scéně má i křesťanství, a to jak v osobách politiků křesťanského ražení, tak i prostřednictvím působení organizací, jako je ICEJ. Křesťané v obou zemích mají ale na druhé straně i díky aktivním jednotlivcům i skupinám a organizacím s kontakty na palestinské křesťany příležitost k tomu, objevit svět palestinských křesťanů a využít ho jako jakýsi most k uznání palestinského nároku na důstojnou a rovnoprávnou existenci ve své vlasti.
Autor vystudoval historii, bohemistiku a ekumenickou teologii, na Evangelické teologické fakultě UK v Praze vyučuje na oboru Teologie křesťanských tradic. Pracuje také jako redaktor nakladatelství Vyšehrad a publicista v Deníku Referendum. Je křesťanem katolického vyznání, aktivním v mezinárodním ekumenickém dialogu. Je členem ČSSD a podílel se na fungování Křesťansko-sociální platformy této strany.
