Organizátoři českých knižních cen Magnesia Litera se pro letošek rozhodli dostát svému mottu „probudit zájem těch, kteří nečtou či přestávají číst“ a k tradičně hodnoceným kategoriím přidali hned tři žánrové – fantastiku, detektivku a humoristické knihy. Svým rozhodnutím si však zřejmě nebyli jisti natolik, aby si nové kategorie zasloužily prostor v přímém přenosu hlavního, slavnostního večera, a jejich vítěze vyhlásili o den dříve ve skromnější atmosféře pražské Knihovny Václava Havla. Spravedlnosti bylo učiněno zadost alespoň tím, že žádný z oceněných (stejně jako u hlavních kategorií, s výjimkou knihy a debutu roku) nedostal finanční odměnu.
Pokud by se udělovala prémie za nejbizarnější titul roku, rozhodně by si ji zasloužil Pozdní sběr stárnoucího chemika, který „v sobě objevil básnické střevo“ a plody svého díla vydal pod „výmluvným pseudonymem“ Vladimír Nezdvořák. Kniha obsahuje přes tři tisíce rýmovaček sdružených do šestnácti kapitol podle témat – o zlých komunistech („V Budějicích v Koh-I-Nooru / budou řešit na výboru, / proč si soudruh Šíma / prostitutek všímá?!“), o chemii („Vysrážel dnes Roman / olovnantý chroman“), o cestování („Děvčata u refýže / mají střevní potíže“), o covidu (zpravidla s rýmy na slovo „rouška“). Mezi černobílými, doslovnými a navýsost trapnými ilustracemi najdeme dokonce hrátky se slovenštinou v podobě laskavých pozorování („Bol som včera s Dorotou / na výstave kokotov“), něžné erotiky („Trtká otec, trtká matka / trtká Števo, trtká Katka“) nebo filozofických úvah („Produkujú zlo dějiny, / vraždy, smilstva, zlodejiny!“). Nezdvořák obdivuhodně vrší jeden absolutní rým za druhým (mník/výzkumník, krkavce/kavce, hřeb/pohřeb) a čtenáře oblažuje vskutku překvapivou zvukomalebností (Conchito / skonči to, debile/Nobile, hybrid/vyblít). Jan Nejedlý, autor textu na obálce a jistě jen shodou okolností jeden z porotců, který o nominované knize rozhodoval (!), zdatného veršotepce neváhal přirovnat k Voskovcovi s Werichem, Suchému se Šlitrem nebo Plíhalovi, čtenář si však při pohledu na téměř dvousetstránkový špalík uspořádaný bez ladu a skladu nutně klade palčivou otázku, co komu tito „klasikové žánru“ udělali.
Literu za humoristickou knihu sice nakonec i naštěstí získal titul, který si to zaslouží – výbor z oblíbených stripů Lely Geislerové a Martina Macha Ondřeje Zen žen. Jednou se tomu zasmějeme –, ovšem druhá, ještě zásadnější otázka zní: Opravdu je na tom česká literatura tak špatně, že musí zájem čtenářstva „probouzet“ nominací braku?
Sylva Ficová
