Bez dárků, stromečku a kapra, ale společně. Vánoce na sociálním družstvu

Být sám na Vánoce je náročné. Zná to spousta lidí – ti, kdo rodiny nemají nebo s nimi nechtějí trávit čas, ti, kdeo žijí v jiné zemi… Já sama jsem kouzlo Vánoc znovunalezla až ve chvíli, kdy začalo existovat sociální družstvo Vzletný Racek, kde bydlím a kde budu trávit letos čtvrté Vánoce.

Každý rok je trochu jiný, ale začínáme mít i vlastní tradice. Máme společnou kuchyň, a tak pokaždé začínáme tím, že se složíme na velký vánoční nákup a zahájíme období společných příprav. Vánoce jsou u nás vegetariánské – místo kapra máme hlívu a tofu, ověřenou klasiku z kuchařky Tří Ocásků. Na tom se shodneme, dále ale každý přinese ke stolu něco svého. Každý má své oblíbené recepty na jídlo nebo cukroví, které zná od dětství, a Vánoce si bez té chuti prostě neumí představit. A to k radosti všech končí tak, že máme hodně z čeho ochutnávat. Chutě jsou vzpomínky, nesou historky, které si navzájem říkáme, a tak se dozvím zase něco víc o svých spoludružstevnicích a spoludružstevnících.

Minulý rok to došlo až k soutěži o nejlepší bramborový salát. Účastnilo se důstojných devět vzorků a vyhrál ten obsahující jen brambory a kyselou okurku. Výherkyně se ho naučila od našich kamarádů z Ramusu, spolku, který se zaměřuje na společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj a který nás každý rok na víkend poctí návštěvou. Klasicky se ale také objevuje obrovské množství cukroví, ať už to, co upečeme v Družstvu společně, nebo co pošle rodina a přátele, a tak letos předpokládám soutěž vosích hnízd a plamennou debatu o tom, jestli se jim náhodou neříká včelí úly.

Bydlíme ve staré vile ze 19. století a bohužel jsme pověstní – i přes mou snahu náš dům po vybudování nového ústředního topení rebrandovat na saunu – tím, že je tu prostě zima. Roky předtím jsme měli pouze plynový kotel a topit jsme nemohli, protože bychom se nedoplatili. Naše soukromé pokoje byly ledové a pamatuju si doby, kdy jsem měla vedle počítače na každé straně svíčku, abych si nad ní mezi psaním ohřívala ruce. Teď už v pokoji nesedím v čepici a péřovce, přestěhovala jsem se do nově zrekonstruované části domu, na níž jsme svépomocí pracovali rok a která je zateplená, takže si nemůžu stěžovat. Ale stejně se naše společenská místnost s kamny, které říkáme Brežněvka kvůli dřevěnému obložení, v zimě stává středem domu. Nechceme ji opouštět až do noci, kdy jen těsně před spaním se rozcházíme do pokojů, abychom rovnou skočili pod peřinu. To, že žijeme v energetické chudobě, nás tak v zimě vlastně nutí trávit spolu víc času – ať chceme, nebo ne. Koukáme na filmy, pracujeme, čteme si. Samozřejmě nás to někdy štve, ale když se oteplí a lidé se více schovají zpět do svých pokojů, trochu si všichni posteskneme. Právě o Vánocích, kdy máme všichni volný čas, zde mezi výlety sedíme, pijeme hodně alžírské kávy a koukáme na pohádky nebo hrajeme stolní hry.

V Rackovi děláme, co můžeme, abychom si to udělali hezké. Každý jinak. Někdo potřebuje ticho a konečně se dospat, někdo vyhledává společnost, někdo lítá po výletech nebo vánočních večírcích. Začátek svátků přichází na Racka vlastně plíživě, najednou vidím věnec na dveřích, čtyři svíčky v kuchyni, domeček na františka, ze kterého stoupá sloup voňavého kouře, nebo lahev vaječňáku v lednici. Některé věci více organizujeme. Přece jen nás na baráku bydlí dvanáct, to je hodně lidí samo o sobě, a to jim ještě každému nepřijela parta přátel. Jako družstvo se setkáváme jednou za dva týdny na plénu, kolem Vánoc zde řešíme i to, jak organizovat Vánoce tak, aby se všichni cítili co nejlépe, i když mají třeba jiné potřeby (samota/společnost). Tvoříme například tabulky, kam píšeme, kdo a kdy na barák přijede – ať už z členstva, nebo hoststva –, abychom měli přehled o množství lidí na baráku a všichni věděli, co mohou čekat, dělíme si čas na kuchyni, kterou máme na celý dům jen jednu, domlouváme se, kdo co upeče a kdo připraví štědrovečerní večeři. Tu máme každý rok společnou.

Na Vánoce si ale nedáváme dárky ani nemáme stromeček, přesto rádi zdobíme, pouštíme si hudbu a promítáme fotky a minulý rok jsme měly lightbox s obrysem území Palestiny a masivními mořskými rybami okolo. Letos jsme se ale rozhodli, že budeme mít Secret Santu – ne pro lidi, ale pro jednotlivé místnosti, abychom dali péči i našemu domu. Dvojice dostaly jednotlivé pokoje, kterým mají připravit dar. Musím říct, že jsem měla okamžitě vymyšlené dárky pro každou místnost – superodmašťovač do kuchyně, nové závěsy do obýváku a podobně –, ale překvapivě jsem dostala kurník pro naše slepice (a hluboce se jim omlouvám, protože já bych na ně nepomyslela). Rozhodla jsem se slepicím koupit xylofon, prý to pomáhá proti nudě, aby neměly deprese. Tak doufám, že to neohrozí naše sousedské vztahy, jsme totiž obklopeni činžovními domy ze všech stran.

Každý rok také píšeme pohlednice kamarádům, rodinám a lidem, kteří nám půjčili peníze na koupi a rekonstrukci vily. Minulý rok jsme jich poslali 35 po ČR a osm do zahraničí. Připravila jsem na to speciální sérii pohledů právě s našimi slepicemi – konkrétně s kohoutem, kterému říkáme Král kompostu. Jinak tomu nebude ani letos, kdy nás čekají pohledy s antifašistickou tematikou.

Další tradicí a trochu třecím bodem jsou koledy. Dvakrát po sobě se zpívaly před domem a v rámci seznamování se sousedstvem jsme doufali, že zavedeme vánoční besídku. Máme dokonce několik lidí, kteří hrají na hudební nástroje, doprovázela nás i basa, viola nebo flétna. Bohužel ale vyhrál spíš pocit trapnosti a zdá se, že tahle aktivita nenápadně vyšumí. Třeba se k nám ale příští rok přidají slepice a tenhle plán zachrání.

Tak já už ladím outfit a těším se na všechny kamarády, kteří přijedou – ať už z družstva, nebo na ty, kdo hledají fajn místo, kde být na Vánoce, a třeba nemají kam jinam vyrazit. Minulý rok se nás u štědrovečerní tabule sešlo víc než dvacet. Jsem zvědavá, kolik nás bude letos.

Krásné svátky přejeme z Racka, ať příští rok nikdo neslaví Vánoce ve válce ani v chudobě.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.