Jak se proměňuje autonomní hnutí? V Čechách dnes není funkční žádný otevřeně politický squat, ale i přesto to neznamená, že autonomní hnutí neexistuje. Kam se autonomní politika přesunula? Jak vytvořit malé praskliny ve světě stávajícím, ze kterých vyjde svět nový?
V Čechách dnes nemáme žádné otevřeně politické autonomní centrum či squat. Posledním takovým místem se stalo Autonomní sociální centrum Klinika, které přineslo mnoho nového a mnohým lidem přiblížilo představy o fungování jiného světa, světa, který funguje ne na logice zisku, či levicovou politiku jako takovou. Jedním z těch lidí jsem byla i já. Proto jsem se začala ptát, co je to, co Klinika zastupuje. V čem tkví autonomní způsob života a snad i myšlení a jak se k něčemu jako autonomnímu životu alespoň přiblížit?
Odkud se k nám dostalo autonomní hnutí?
Prvopočátky autonomního hnutí můžeme nalézt v padesátých letech v severní Itálii, kde se dělníci z jižní Itálie semkli a začali se vymezovat jak proti korporátním odborovým organizacím, které kritizovali pro jejich hierarchickou a centralizovanou strukturu, tak i proti rostoucímu neofašismu. V průběhu času se z autonomního třídního hnutí v Itálii vygenerovala skupina Autonomia, která byla schopna mobilizovat prekarizované jednotlivce mimo existující politické struktury. V německém kontextu se autonomní hnutí objevilo ve spojitosti se vznikem nových sociálních hnutí. V roce 1981 proběhlo velké setkání zástupců autonomního hnutí v Padue, kde se účastníci pokusili sepsat vystihující manifest. Výrok „Bojujeme za sebeurčení našich životů ve všech aspektech naší existence s vědomím, že můžeme být svobodní jen tehdy, pokud budou svobodní všichni“ vystihoval tehdejší snahy autonomního hnutí. V devadesátých letech se v mnohých částech světa autonomní hnutí často napojené na autonomní prostory začalo více a více uzavírat do sebe. Tuto tendenci podpořila i sílící represe ze strany policie a nepřízeň ze strany veřejnosti, která si autonomní hnutí často spojovala s používanou taktikou black bloc, a sen o svobodném lidstvu se pomalu vytrácel.
Na přelomu tisíciletí německé autonomní hnutí začalo přehodnocovat svoji politickou praxi. Dlouhodobě se nedařilo zapojovat do hnutí větší počet lidí, hnutí bylo dlouhodobě frustrované ze sebemarginalizace způsobené uzavíráním se do mikrosvětů zajišťujících autonomní styl života jednotlivým skupinám. Na základě společné reflexe a snahy zodpovědět si klíčové otázky vycházející z autonomní praxe se objevila nová postautonomní politika, která již není tolik navázaná na vytváření paralelních světů a na konfrontační politiku, ale více se zaměřuje na zapojování do nejen lokálních sociálních bojů.
Díky sílícímu alterglobalizačnímu hnutí a internetu se praxe autonomní politiky, používané strategie a taktiky rozšiřovaly téměř po celém světě. Ani české prostředí nebylo výjimkou. Od devadesátých let byly pro nově vzniklou anarchistickou scénu od začátku silně propojenou s autonomní tradicí nenahraditelné squaty a autonomní centra.
Autonomní centra – posun, ale kam?
Autonomní centra a squatting obecně jsou už od devadesátých let důležitým prostředkem revolty proti tehdy novému liberálně tržnímu ekonomickému uspořádání. Prostory „svobody“ vytvářely důležité útočiště pro jednotlivce či skupiny, které měly místo, kde realizovat svoje představy o jiném světě, žít jinak. Autonomní způsob života je často vytlačen na okraj společnosti, delegitimizován či postaven i mimo zákon. Otevřeně politická autonomní centra se ale neschovávala v šedé zóně nezájmu a namísto toho byla vždy důležitým místem pro realizaci každodenní politiky, ale fungovala i jako zázemí pro organizaci demonstrací, protestů či jako důležité místo pro určité subkulturní proudy. I přesto se hnutí nikdy nepovedlo vystoupit z marginalizované pozice.
Tento vývoj se kolektiv ASC Klinika pokusil zvrátit změnou jednotlivých strategií. Viditelný posun byl ve snaze otevřít prostor širší skupině lidí. Díky otevřenější komunikaci směrem k veřejnosti jak skrze sociální média, tak skrze média jako taková se Klinice podařilo získat velkou základnu podporovatelů, mezi nimiž jsem byla i já. Tato otevřenost, která s sebou nesla i kupříkladu rozsáhlá vyjednávání s úřady, se stala trnem v oku mnohým autonomům. Politika, kterou centrum Klinika zastupovalo, v mnohém vyšla ze zajetých kolejí minulé autonomní politiky, v chování Kliniky lze vystopovat podobné tendence, které nalezneme u postautonomního hnutí.
Dnes se squatting stal téměř nemožným díky sílící represi ze strany státu, zákon o sociálním bydlení je v nedohlednu, proto mnozí přemýšlejí, jak se nevzdat svého životního stylu navázaného na autonomní praxi a i přes absenci autonomního prostoru fungovat jinak. Jednou ze strategií je výkup domů či jiných nemovitostí z trhu, tyto snahy můžeme vidět u družstva Vlaštovka, které se tímto snaží zajistit stabilitu v bydlení, a díky společnému vlastnictví jsou možnosti mnohem větší. Další možnou strategií je vytvoření wagenplatzů, kde lidé sdílejí prostor v jednotlivých buňkách, maringotkách či autech.
Ostrovy „svobody“ jako autonomní prostory mizejí z map, jeden obyvatel autonomního wagenplatzu v Praze vidí budoucnost autonomních míst spíše v častých přesunech a bydlení v autech. Častá změna místa možná může způsobit nepostižitelnost či nedostižnost. Bydlení v autech či časté přesuny mohou být způsobem, jak najít autonomii, kus místa, který tolik nepodléhá vnějším hodnotám, a jednou z možností, jak realizovat jiný způsob života, tímto však tato místa přicházejí o důležitou roli, kterou autonomní prostory často mají. Mnohdy jsou důležitým místem pro setkávání, organizaci akcí či středobodem pro levicové hnutí jako takové, to se v pohybu dělá obtížně.
Dekolonizace každodenního života
Autonomní politika není zastupována jen black bloc taktikou či rioty v ulicích měst, ale je to i snaha hledat v kapitalistickém sytému trhliny pro prožívání jiné každodennosti. Politika každodenního dne se vyznačuje vyhledáváním alternativních způsobů fungování tady a teď, vytvářením malých trhlin v systému, který nás obklopuje. Přemýšlení o každodennosti, přemýšlení o tom, jak dělat i obyčejné věci jinak, může vést k přeměně myšlení. I samotný freeshop může rozvíjet imaginaci.
John Holloway raději než termín autonomie či autonomní prostory používá termín trhliny v systému, protože naznačuje jistý nepřetržitý pohyb odněkud někam. V knize V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu říká, že vše, co jde proti systému či zajetému pořádku, vytváří větší či menší trhliny. Tyto trhliny mohou být teritoriálně dané (autonomní prostory, zóny), časově určené (vytvoření jiného rytmu, než po nás vyžaduje kapitalismus 24/7) nebo mít podobu trhlin spojených s aktivitou bojující proti zajetým pořádkům. Kolektivně či jednotlivě se můžeme snažit vymaňovat jednotlivé oblasti života z logiky kapitalismu. Můžeme přemýšlet o různých možnostech bydlení, v autech, maringotkách, družstevním bydlení, o různých způsobech obživy, vymanit práci ze středobodu života, sdílet, starat se o sebe navzájem, zpomalovat tempo či vytvářet vztahy založené ne na kapitalistické logice. Žít jinak má mnoho podob. I přesto, že Holloway optimisticky přináší možnosti, jak tento systém pomaličku „roztrhat“, neubráním se myšlence, že jen sama možnost uvažovat o jiných podobách života je často nemožná právě pro systém, který nám zasahuje do všech sfér života.
Moje osobní zkušenost v mnohém vychází z centra Klinika. Zapojení do aktivit na Klinice pro mě představovalo zásadní zkušenost. Díky Klinice jsem byla schopná vymanit se z katolické církve, najít si sama vztah k náboženství, zjistila jsem, že hlasitě protestovat a kritizovat systém, v němž jsem nespokojená, může mít i konkrétní podobu, která je radostná, někdy frustrující, ale ze zásady v něčem osvobozující. Zjistila jsem, že koexistence různých jedinců na jednom místě je možná, ale ne bez problémů a frustrací. Že bez byrokracie a s důvěrou je rychlost jakékoli akce daleko snazší. Klinika mi pomohla představit si jednotlivé věci jinak.
Absenci podobného projektu pociťuji velmi, ale nutí mě to alespoň přemýšlet nad tím, jak ony malé prasklinky vytvářet i bez zázemí, kterým podobný prostor jistě je. Jedna věc je zapojení do sociálních bojů, do enviromentálního hnutí či jiných aktivismů, ale i samotné lelkování má svůj revoluční potenciál.
Lelkujme o sto šest!
Autorka je doktorandka na Fakultě humanitních studií
