(Autonomie je samota a osamělost jedince nebo kolektivu. Její čistá forma vypadá tak, že člověk jde do lesa, najde semínko, zasadí ho, vypěstuje plod a ten uvaří na ohni, který rozdělal pomocí dvou kamenů o sebe narážejících. Na tom bychom se mohli shodnout. Jinak je to spíš teorie. Někdy je to taky těžko popsatelný momentální pocit existence kolektivního nevědomí.)

 

Otevřu oči. Venku studí podzimní slunce a okno pokoje je zamlžený. Nechce se mi vylízt ven zpod hromady přikrývek, protože kamna už nehřejou a dřeva i peněz je málo, zato stupňů Celsia ještě pořád celkem dost. Chvíli jen tak ležím na boku a tisknu kolena k břichu, abych znásobila kumulující se teplo. Přemýšlím o tom, jestli se zvládnu osprchovat, a rozhodnu se, že dneska zkusím být statečná. Ještě chvíli koukám z okna na jinovatku a poslouchám kejhání tříhlavýho husího houfu, co pobíhá po zahradě, ale vím, že nemá cenu to moc prodlužovat, protože stejně jako já i prostor pod peřinou začíná chladnout. Otočím knoflíkem rádia, co stojí na parapetu u postele, a zatímco tlumený hlas redaktorky z Vltavy zpovídá mladou českou spisovatelku ověnčenou novým oceněním, slízám z kývajícího se patra na studenou betonovou zem. Vlastně to ani není zas tak moc patro, spíš jakási chatrná konstrukce z kusů železa a dřevěných palet, co jsem naskládala na sebe tak akorát nešikovně, jak na to stačím. Jenom abych nemusela říct o pomoc nějakýmu klukovi. V rychlosti posbírám jakžtakž čistý kousky oblečení, hodím přes sebe tlustou mikinu a vyjdu do chodby. V chodbě je chladno stejně jako v pokoji, jenže navíc je to chladno ještě pocukrovaný pachem odpadků, co se hromadí před dveřma do kuchyně.

 

Pre pokračovanie článku a pre prístup do archívu, si prosím zakúpte ročné predplatné. Ďakujeme a prajeme dobré čítanie.

 

Autorka patří mezi skalní fanynky radikálního soundsystému Peace Is Dead, ve volných chvílích studuje umění na brněnské FaVU VUT

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *