2050: krádež budoucnosti

Každý semestr se na začátku svého semináře o etice a politice globálního oteplování ptám studentů, jak prožívají klimatickou změnu. Asi nikoho nepřekvapí, že všichni mají obavy. Nevědí, co očekávat od budoucnosti. Nevědí, jak bude jejich život za dvacet let vypadat. Nevěří, že nebude tak bezpečný, blahobytný ani předvídatelný, jako byl život jejich rodičů. Někteří pociťují frustraci a bezmocnost, protože současní politici neberou jejich budoucnost vážně. Vždy se najde alespoň jedna studentka, která trpí klimatickou úzkostí, neplánuje mít děti a řeší, jak aktivně bojovat proti pasivitě a netečnosti.

Říkejme jí Anna. Je jí dvacet šest let. Má obavy, je rozzlobená, je frustrovaná.

Anna není sama. Mnoho mladých lidí po celém světě prožívá podobné pocity strachu, smutku, hněvu a beznaděje ohledně budoucnosti. Mladí lidé v České republice a na Slovensku nejsou výjimkou. Průzkum z roku 2021, který provedly Masarykova univerzita a organizace Člověk v tísni spolu s průzkumem organizace Nesehnutí z roku 2023 zjistily, že mnoho mladých lidí prožívá intenzivní pocity bezmocnosti, strachu, smutku, a dokonce i deprese, když přemýšlejí o klimatické změně a své budoucnosti. Mají obavy, zda se budou moci těšit z důstojné životní úrovně, kladou si otázku, zda je zodpovědné přivádět děti na svět, který je čím dál nestabilnější, a vyjadřují hněv a zklamání vůči politikům, kteří klimatickou krizi neberou vážně.

2050: vize uhlíkové neutrality

V klimatické vědě a politice představuje rok 2050 bod, do něhož by mezinárodní společenství mělo dosáhnout uhlíkové neutrality. Dosažení takzvané čisté nuly (doslovný překlad anglického termínu net zero) čili stavu, kdy se do atmosféry vypouští pouze takové množství skleníkových plynů, jako se z ní odstraňuje, je nezbytné, pokud máme udržet nárůst globální teploty kolem hranice 1,5 °C. Evropský zákon o klimatu z roku 2021, který je součástí Zelené dohody, stanovuje uhlíkovou neutralitu do roku 2050 jako právně závazný cíl. Jeho dosažení vyžaduje výrazné a trvalé snižování emisí v průběhu dvacátých a třicátých let 21. století.

Anně bude v roce 2050 padesát let.

I kdyby se svět přiblížil k uhlíkové neutralitě, Annin život v roce 2050 bude zásadně utvářen oteplením. Evropa se ohřívá dvakrát rychleji, než je globální průměr, a extrémy počasí budou stále častější. Letní vedra přes 40 °C, silné srážky, bouřky, povodně, sucha a lesní požáry budou pravidelně narušovat každodenní život. Veřejné finance půjdou na adaptační opatření a obnovu po extrémech počasí a katastrofách. Politika, která pravděpodobně nebude demokratická, bude řešit nedostatek vody, nízkou úrodu, škody a obnovu infrastruktury a migraci související s klimatem. Ekonomický růst bude značně omezen environmentálními limity a globálními konflikty. Populistická a neliberální hnutí budou zneužívat obavy z rostoucích nákladů, migrace, nestability a bezpečnosti. Evropské hodnocení klimatických rizik (2024) popisuje právě takovou budoucnost kombinovaných rizik a výzev pro bezpečnost, demokracii, sociální soudržnost, produkci potravin, zdraví, infrastrukturu a finanční stabilitu.

Co nastane v dekádách po roce 2050, závisí na tom, zda se světu podaří snížit emise a stabilizovat globální teplotu. Každé volby, které dostanou k moci populistickou vládu popírající klimatickou změnu, každá válka a každá nová geopolitická či ekonomická krize dosažení tohoto cíle nicméně ztěžují a oddalují. Výroční zpráva UNEP Emissions Gap Report, stejně jako jiné zprávy (například zprávy IEA, IPCC AR6, Production Gap Report 2025), varuje, že současná opatření zůstávají nedostatečná a nenaplňující cíle Pařížské dohody, a to navzdory dostupnosti obnovitelných zdrojů energie, národním cílům a plánům snižování emisí a dalším závazkům v oblasti zmírňování dopadů změny klimatu. V případě, že budou stávající národní závazky oslabeny nebo zcela opuštěny, se předpokládá, že globální průměrná teplota do konce století vzroste přibližně o 3 °C.

Anna nemá mnoho důvodů věřit, že se světu podaří do roku 2050 naplnit klimatické cíle a závazky.

Anna nakonec přece jen bude mít děti. V roce 2070, kdy by Annině imaginární dceři bylo třicet pět let, by svět mohl vypadat tak, jak jej dramaticky a alarmisticky popsal David Wallace-Wells ve svém populárním eseji, z něhož vznikla kniha The Uninhabitable Earth (Neobyvatelná Země). Ve světě teplejším o cca 3 °C se budou státy jako Maledivy nebo Bangladéš a pobřežní města jako Jakarta, Manila, Šanghaj, Miami, New Orleans, Benátky, Londýn a Hamburk potápět pod stoupající hladinou moří. Blízký východ, Perský záliv a další rovníkové oblasti budou neobyvatelné. Dlouhotrvající sucha dramaticky změní tvář jižní Evropy, Austrálie, Afriky a částí Ameriky. Produkce obilí se zmenší o polovinu, migrační tlaky se zesílí a konflikty o základní zdroje jako voda nebo úrodná půda bude provázet násilí. Oteplování a acidifikace oceánů udělají z moří mrtvé zóny bez života. Klimatická změna bude příčinou hospodářského úpadku, politické nestability a válek.

Mezigenerační nespravedlnost

Máme k dispozici data, modely, prognózy i scénáře. Víme, že každá další tuna oxidu uhličitého vypuštěná do atmosféry a každý zlomek stupně oteplení zvyšují klimatická rizika, náklady na adaptaci, ekonomické ztráty, nedostatek potravin a pravděpodobnost konfliktů. Máme také mezinárodní dohody, národní závazky a cíle snižování emisí. Nutná opatření se nicméně odkládají.

Anna má právo být rozzlobená, že do budoucnosti vědomě vtiskáváme zkázu. Oprávněně pociťuje hlubokou nespravedlnost nad tím, co současná generace dospělých způsobuje její generaci a generacím budoucím.

Že existují nároky spravedlnosti mezi generacemi, není zcela samozřejmá idea. Vychází nicméně z faktu, že lidské společnosti existují v čase a přesahují jednotlivé generace. Tato kontinuita je základem jak národní identity, tak společné lidské historie a humanity. Zároveň je nutné akceptovat, že tato mezigenerační kontinuita není morálně neutrální. Současné generace odpovídají za činy svých předchůdců a zároveň nemohou ignorovat ty, kdo přijdou po nich. Německo například správně uznalo odpovědnost za koloniální genocidu spáchanou na národech Hererů a Namů v dnešní Namibii a převzalo odpovědnost za zločiny minulého nacistického režimu mimo jiné tím, že vyplatilo odškodnění přeživším holokaustu. Kanada se omluvila za nucenou asimilaci dětí Inuitů a Nizozemsko se omluvilo za roli v transatlantickém obchodu s otroky v sedmnáctém a osmnáctém století.

Stejný princip morální odpovědnosti platí i pro budoucnost, zejména pokud jde o životní prostředí. Myšlenka mezigenerační environmentální spravedlnosti se prosadila v sedmdesátých letech dvacátého století. Stockholmská deklarace přijatá na Konferenci OSN o životním prostředí v roce 1972 stanoví, že lidstvo má zásadní odpovědnost chránit a zlepšovat životní prostředí pro současné i budoucí generace. Deklarace z Ria přijatá na Summitu Země v Riu de Janeiru v roce 1992 definovala udržitelný hospodářský rozvoj jako rozvoj, který respektuje environmentální potřeby jak současných, tak budoucích generací. Etický princip mezigenerační environmentální spravedlnosti byl dále rozvinut v Deklaraci UNESCO o odpovědnosti současných generací vůči budoucím generacím z roku 1997, která uvádí, že současné generace mají povinnost nepoškodit životní prostředí a zachovat na Zemi takové podmínky, které umožní budoucím generacím vést důstojný život.

Mezigenerační klimatická bouře

Zachování klimatických podmínek vhodných k životu pro budoucí generace je jasný požadavek mezigenerační spravedlnosti. Je uznán v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu z roku 1992. V článku 3 se uvádí, že smluvní strany by měly chránit klimatický systém ve prospěch současných i budoucích generací lidstva na základě rovnosti a v souladu s jejich společnými, i když rozdílnými odpovědnostmi a odpovídajícími schopnostmi. Pařížská dohoda z roku 2015 potvrdila význam mezigenerační spravedlnosti spolu s lidskými právy a právy dětí a indigenních obyvatel při přijímání opatření v oblasti klimatu.

Princip mezigenerační klimatické spravedlnosti podporují také filozofové a političtí teoretici zabývající se klimatickou spravedlností. Správně poukazují na to, že současné i minulé generace – zejména bohaté státy a sociální třídy – vyprodukovaly obrovské množství skleníkových plynů, čímž vyčerpaly společnou a omezenou ekologickou kapacitu naší atmosféry absorbovat skleníkové plyny a udržovat teplotu na úrovni příznivé pro lidské společnosti. Dalším neomezeným spalováním fosilních paliv současné generace zbavují budoucí generace prostoru pro jejich emise a místo toho jim zanechávají břemeno nestabilního a nebezpečného klimatu. To je zásadně nespravedlivé a nefér: zatímco současná generace těží z výhod levné fosilní energie, přesouvá náklady na adaptaci a ekologickou nápravu horké Země na lidi, kteří k tomuto problému jednak nepřispěli, jednak nemají hlas – nemají možnost hlasovat, vyjednávat, protestovat ani jinak donutit současné elity přijmout odpovědnost za vytvoření klimatických podmínek, do nichž se budoucí lidé narodí. Filozof Stephen Gardiner popsal tento problém jako „mezigenerační bouři“. Spolu s dalšími etickými výzvami globálního oteplování – globální nerovností emisí, asymetrií dopadů změn klimatu a nemožností mezinárodního kolektivního jednání – změna klimatu představuje „dokonalou morální bouři“.

Vzhledem k tomu, co dnes víme, znamená rozhodnutí dělat příliš málo – nebo nedělat vůbec nic – vědomé a záměrné uvalení katastrofy na naše děti a jejich děti. Chováme se, jako bychom byli absolutními vlastníky Země a jejích ekologických kapacit a zdrojů. Podle Edith Brown Weiss, americké environmentální právničky a autorky knihy In Fairness to Future Generations: International Law, Common Patrimony, and Intergenerational Equity (1988), je to popření mezigenerační spravedlnosti a současné generace nejsou vlastníky, ale správci, kteří spravují Zemi v zájmu těch, kdo přijdou po nich. Správcovství a opatrovnictví současné generace neznamená práva, ale především povinnosti: zachovat rozmanitost přírodních a kulturních zdrojů, aby budoucí generace měly smysluplné možnosti volby, udržovat kvalitu životního prostředí, zabránit nevratnému zhoršování jeho stavu a zajistit rovný přístup k přírodním zdrojům a ekologickým statkům.

Co Anna může udělat?

Je Anna bezmocná tváří v tvář budoucí krizi, kterou sice nezpůsobila, ale kterou chce odvrátit?

Anna samozřejmě může jednat v souladu se svými hodnotami: snižovat svou uhlíkovou stopu, méně spotřebovávat, recyklovat, volit udržitelné formy spotřeby a mobility. Může se snažit ovlivňovat a povzbuzovat ostatní, aby brali hrozbu klimatické krize vážně. Individuální odpovědnost je morální imperativ, pokud nám záleží na budoucnosti, ve které se dá žít. Změna klimatu je nicméně globální a strukturální problém, který vyžaduje politická rozhodnutí, institucionální a strukturální ekonomické změny a koordinované kolektivní kroky.

V Německu, kde Anna žije, lze volit politické strany, které podporují ambiciózní klimatickou politiku. Strana Zelených (Bündnis 90/Die Grünen) a Levice (Die Linke) podporují rychlou ekologickou transformaci, vybudování infrastruktury pro obnovitelné zdroje energie, odklon od uhlí, vyšší ceny uhlíku a striktní naplňování evropských i mezinárodních klimatických cílů. Mladí lidé v Německu se už také obrátili na ústavní soud. V přelomovém případu Neubauer a další proti Německu (2021) Spolkový ústavní soud rozhodl, že dosavadní zákon o ochraně klimatu porušuje ústavní práva a svobody mladších generací, protože předepisuje nedostatečné snižování emisí a přesouvá břemeno dramatických redukcí na budoucí generace.

Mladí lidé v České republice a na Slovensku mají bohužel významně omezenější politické možnosti. V obou zemích se klimatická politika stává obětí politické polarizace a kulturních sporů. Současné vlády v obou zemích oslabily nebo otevřeně odmítly klimatické ambice a strany prosazující ambicióznější klimatickou politiku zůstávají na okraji. Jednou z mála možností, které mladým lidem zbývají, je organizovat se a zapojit se do klimatických hnutí a ekologických platforem. Proč jsou klimatická hnutí naprosto klíčová v demokracii a proč si zaslouží naši podporu, popíšu ve svém příštím textu.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike