Ideální žena socialistické budoucnosti

Únorový převrat v roce 1948 vytvořil velký prostor pro realizaci řady dřívějších komunistických vizí o podobě nového Československa. Součástí těchto změn byla i snaha zajistit rovnoprávnost žen a vytvořit nový typ ženy, tzv. novou socialistickou ženu, která se měla vyznačovat poměrně jasnými znaky a vlastnostmi.

Představa, že moderní společnost by měla nastolit rovnost, sociální spravedlnost a zajistit svobodu lidem, se utváří už v devatenáctém století a není typická jen pro komunistické myšlení. V rámci něho hrál koncept nového člověka na rozdíl od liberálních, křesťanských a dalších proudů zásadnější roli. Socialismus, potažmo komunismus bude vybudován pouze na základě revolučního přerodu celé společnosti zahrnujícího proměnu jedince v jeho dokonalejší podobu – v nového socialistického muže a novou socialistickou ženu. Tyto ideální prototypy budoucnosti měly představovat vyšší formu lidství, další stupeň rozvoje humanity a zároveň vzor hodný následování.

O konkrétní podobě nové socialistické ženy se v dílech komunistických klasiků mnoho nedočteme, většinou nalezneme jen obecné charakteristiky zaštítěné politickou angažovaností, pracovním nadšením a odklonem od domácí sféry rodiny. Mnohem větší prostor je věnován tomu, jak nastolit rovnoprávnost a emancipaci žen, které Marx, Engels i Lenin chápali jako základní předpoklad pro samotný „zrod“ a rozvoj nové socialistické ženy. Jediná cesta podle nich vedla přes radikální přerod společnosti v podobě socialistické revoluce: „Skutečnou rovnoprávnost muže a ženy lze uskutečnit teprve tehdy, až se odstraní vykořisťování kapitálem obou pohlaví,“ napsal Fridrich Engels ve svém dopise v roce 1885. A také dodával, že další podmínkou je to, že se „soukromá domácí práce promění ve veřejný průmysl“. Domníval se, že pouze při změně majetkových vztahů, znárodnění všech výrobních prostředků a jejich předání do rukou samotných dělníků bude odstraněno veškeré vykořisťování, nerovnost a nespravedlnost. Ženám hodlal sejmout ještě břímě domácích prací, péči o rodinu a vytvořit efektivní síť prádelen, jídelen a zařízení pro předškolní děti. Práce v domácnosti totiž ženám ubírala ohromné množství času a energie. Lenin v tomto kontextu mluvil o deptajících, otupujících a ponižujících činnostech, které považoval za neproduktivní, malicherné, unavující a ubíjející. Ženy se měly věnovat důležitějším a opravdu podstatným aktivitám – směřovat k budování socialismu a brzkému příchodu komunismu. Komunističtí myslitelé a jejich následovníci totiž vnitřně propojovali socialistickou revoluci s feministickou, jedno bez druhého nemohlo fungovat, ženy by jinak emancipace nikdy nedosáhly. Zároveň si uvědomovali, že ženy tvoří polovinu obyvatelstva a bez jejich podpory socialismus není možné vybudovat.

Po únorovém převratu, který byl interpretován jako socialistická revoluce, byla první a nejdůležitější podmínka rovnoprávnosti a emancipace žen splněna. Teď už jen „zbývalo“ přetvořit výše zmiňovanou domácí práci ve veřejný průmysl. A především specifikovat, jak má nová socialistická žena vypadat, jaké hodnoty má vyznávat, kde a jak se nejlépe angažovat. Stejně jako u všech dalších zlomových událostí stojících na ideologickém základu nakonec konkretizace v praxi mnohem více odráží aktuální dění a podmínky. V československém případě to byl nedostatek pracovních sil, snaha o rychlou industrializaci zejména Slovenska, kolektivizace zemědělství apod. Navíc jakákoli zásadní proměna přetvářející společnost na všech myslitelných úrovních s sebou pro několik následujících let přináší atmosféru revolučního nadšení a radikality, kdy se zdá, že vše je možné a staletí trvající pořádky, včetně uspořádání genderových vztahů a identit, je snadné přetvořit. Tehdejší komunisté a komunistky byli také přesvědčeni, že po socialistické revoluci dojde záhy nejen k vybudování socialismu, ale především k nastolení komunismu jako vysněné mety lidských dějin, ráje na Zemi. Proto se podoba nové socialistické ženy v mnoha ohledech výrazně lišila od tradičního pojetí feminity a role žen ve společnosti. Jaká tedy měla ideální žena socialistické budoucnosti být?

Pracovnice

Neviditelnější podobou nové socialistické ženy byla pracovnice. Zaměstnané ženy tvořily v Československu vysoký podíl již v předúnorovém období, ale po roce 1948 se výrazně zintenzivnila snaha, aby ženy nezůstávaly doma a vstoupily ideálně do továren. Nešlo tedy jen o to, překonat dřívější buržoazní ideál pečující ženy v domácnosti, ale také podpořit obraz aktivní uvědomělé dělnice, jež působí v tradičně mužských profesích. Stránky novin, časopisů i filmová plátna zaplavují slévačky, jeřábnice, soustružnice, řidičky tramvají či traktoristky, které vypadají, že teprve nyní dosáhly osobního štěstí prostřednictvím smysluplného zaměstnání. Všechny tyto ženy jsou zároveň prezentovány jako důkaz emancipace a správného směřování socialistické společnosti.

Ve skutečnosti však tyto pracovnice neměly na růžích ustláno a často se potýkaly s různými problémy. Kolegové s nimi nechtěli spolupracovat, odmítali jim poradit, někdy jim i dělali naschvály. V roce 1949 se v časopise Vlasta objevil příběh řidičky tramvaje, která měla půlhodinové zpoždění, protože kolega průvodčí s ní nechtěl být na stejné směně jen proto, že je žena. Ve stejném roce se na sjezdu KSČ hovořilo o dělnici, která podala zlepšovací návrh, ale ten se k vedení továrny nakonec nedostal – kolegové usoudili, že by byla pro celou dílnu hanba, kdyby zlepšení výroby navrhla žena a nikoli muž. Problémem nebylo jen to, že se ženy začaly objevovat na „nezvyklých“ pozicích, ale také to, že tím ohrožovaly tradiční maskulinní identitu. Nové kolegyně svým spolupracovníkům upíraly specifičnost jejich dovedností a tím i dominantní postavení, o něž se jejich maskulinita opírala.

Více či méně otevřená kritika pracovnic v mužských profesích se neomezovala jen na výše uvedené. Tyto ženy byly nezřídka nazývány mužatkami, protože údajně přebíraly tradiční mužské vlastnosti jako osobní ambice, racionalita, inovace procesu výroby apod. Některé se údajně měnily i vizuálně. Obavy z maskulinity žen se objevují už od devatenáctého století pokaždé, když ženy nově začínají vstupovat do prostoru mužů. Můžeme se s tím setkat v bojích o možnost vysokoškolského studia, volebního práva či aktivního působení v politických funkcích. Jiným způsobem je tak jen vyjadřován strach ze změny zavedeného uspořádání a despektem či dehonestací se usiluje o navrácení jedince do „zavedených“ norem.

Spolu s nedostatečným hygienickým zázemím továren a náročným pracovním prostředím to nakonec vedlo k tomu, že slévačky, jeřábnice, soustružnice postupně mizely do továren lehkého průmyslu a do kolektivů žen. Snahy o narušení genderového uspořádání tak nakonec vedly k feminizaci odvětví a podpoření stereotypizace výdělečné práce, čímž se celý proces změny limitoval.

Uvědomělá občanka

Nová socialistická žena neměla budovat socialismus pouze v zaměstnání, ale měla se začít zajímat a angažovat také v politické rovině. Politické uvědomění žen jako zásadní faktor přerodu společnosti zmiňují všichni klasikové marxismu-leninismu a vystihuje ho například i článek z roku 1950 v časopise Vlasta: „Jenom tenkrát, když vyburcujeme i tu ženu, která se ještě dnes domnívá, že její krajkové dečičky jsou důležitější nežli společné úsilí o mír […], překazíme zločinné úmysly připravovatelů nové války!“ Uvedený citát jasně odkazuje na oddělené sféry soukromého a veřejného, přičemž té druhé přikládá mnohem větší význam. Krajkové dečičky, útulnost domova by neměly být pro ženy prioritou, ženy by se měly oprostit od tradičního chápání svých rolí a mnohem více se zajímat o mezinárodní dění.

Angažovaná občanka nabývala dvou základních podob. První z nich se soustředila na běžné či lokálně prospěšné aktivity, kterým byl nově připisován jednoznačně politický rozměr. Veřejnou činností se mohla stát výzdoba nástěnky, sběr starého papíru, sobotní neplacená brigáda v místě bydliště či pomoc při žních. Přidaná hodnota politické angažovanosti dosahovala při těchto každodenních činnostech poměrně vysoké úrovně. Například pomoc žen při výstavbě kravína v roce 1951 byla interpretována jako boj „proti nemilosrdným imperialistickým štváčům“. Stejný politický náboj měly i tendenční hovory se spolupracovníky o přestávce, oslavy výročí významných svátků apod. Tento trend souvisí s celkovou politizací každodennosti v daném období a také se snahou ženy úspěšně zapojit do veřejného života, aniž by bylo nutné předávat jim velký podíl zodpovědnosti.

Ačkoli druhá podoba angažované občanky byla spjata s funkcemi v různých institucích, jak bude patrné níže, tyto tendence měly své limity. Nová socialistická žena se měla ideálně angažovat na nižších stupních hierarchie a zejména v organizacích s menším mocenským vlivem. Vedle masových organizací a různých komisí jsou jim doporučovány především národní výbory, které se tehdy netěšily velké důvěře obyvatelstva. Právě na ně se v roce 1950 zaměřily kampaně Ženy vedou obec. V několika malých obcích se na omezenou dobu, obvykle dvou až čtyř týdnů, kompletně vyměnilo vedení ve prospěch jejich obyvatelek. Nové funkcionářky místních národních výborů si nejdříve vytyčily konkrétní, většinou jednodušší cíle jako reorganizaci knihovny, přípravu letních brigád či důkladnější úklid obce. Všechny tyto cíle nakonec splnily a údajně si také získaly respekt ostatních obyvatel. Reportáže o těchto akcích ženy chválily, zdůrazňovaly jejich schopnosti a dovednosti a odmítaly tradiční předsudky o „dlouhých vlasech a krátkém rozumu“. Reagovaly tak na dva problémové okruhy.

Stejně jako u žen v tradičně mužských profesích se ženy v politických funkcích setkávaly s nepochopením a ironizací ze strany mužů. Na celostátní konferenci žen v roce 1956 byl dokonce problém malého pochopení mužů pro veřejnou angažovanost žen v rodinách i na pracovištích uváděn jako první a nejvýznamnější bod jednání. Muži nevěřili, že ženy tento typ činnosti zvládnou, zdůrazňovali jejich dosavadní nezkušenost, podceňovali jejich intelektuální, organizační schopnosti a v neposlední řadě se obávali o hladký chod domácností. Podle nich ženy do politiky nepatří a měly by se raději starat o rodinu. V několika reportážích je dokonce popisována tichá domácnost nebo partnerské hádky u „nových“ funkcionářek. Proto je v nich zároveň zdůrazňováno, že ženy, ačkoli se staly novými představitelkami obcí, stále plnily své tradiční role matek a hospodyň. Odklon od krajkových dečiček byl zde jen částečný, genderové role se radikálně neměnily. Muži se neměli začít více starat o domácnost, ta byla stále doménou ženy, která ji neměla opustit, i když si přibírala další úkoly a role.

Druhým problémovým okruhem, na něž tyto akce reagovaly, bylo nízké sebevědomí žen a jejich neochota politicky se angažovat. Stížnosti na obojí nalezneme opakovaně už v meziválečné KSČ a ani po druhé světové válce nedošlo k výraznému posunu. Akce Ženy vedou obec měly za cíl nejen změnit náhled obyvatel a obyvatelek obcí, ale především posílit sebevědomí a povzbudit potenciální budoucí funkcionářky.

Uvedené problémy však nebyly jediné, s nimiž se ženy v politické sféře setkávaly. Stejně jako ve sféře zaměstnanosti narážely na skleněný strop, uplatňovaly se až na výjimky v nižších pozicích a vedoucí funkce v mocenských strukturách nezískávaly. Příznačným dokladem je samotná KSČ, kde se ženy do předsednictva strany nedostávaly. Zároveň jim byly delegovány marginální a často i nepopulární činnosti, těžko si získávaly autoritu podřízených i nadřízených.

Matka

Ačkoli nová socialistická žena měla vystoupit ze soukromé sféry, pracovat v zaměstnání a politicky se angažovat, neměla přestat být matkou. V poúnorovém období se můžeme setkat s důrazem na výchovu nové generace a také s tím, jak je role matky dočasně transformována. Největší novinku představuje tzv. kolektivní matka, která se zajímá a miluje všechny děti světa, přednostně však ty ze socialistického tábora, jako svoje vlastní. K dětem z Afriky, Koreje cítí stejnou mateřskou lásku, i pro ně chce budovat lepší budoucnost v podobě socialismu, i za ně je ochotna bojovat. S touto podobou kolektivní matky se oslabuje obraz individuální matky. V osobním vztahu s vlastním potomkem jsou zdůrazňovány společenské funkce, jedinečnost vazby je marginalizována. Svoji roli zde hraje nejen snaha o dohled nad „správnou“ výchovou a dobová víra v prospěšnost kolektivní výchovy, ale i potřeba zapojit ženy do zaměstnání a veřejného života. Nejvíce se tento trend projevuje snahou prolomit nedůvěru a nechuť matek umisťovat své děti do školek a jeslí. Dobrým příkladem je článek z roku 1953 I na vaše dítě, maminko, čeká mateřská školka!: „Máte možnost mít stejně milé dítě, které bude hodně znát a vědět a přitom vám nebude na obtíž. A věřte, že mu bude v mateřské škole lépe než u věčně ustarané maminky. Poroste vám přirozeněji a rychleji než u vašich sukní.“ Zde jsou tematizovány dvě největší dobové obavy matek. Strach z nedostatečné péče a strach z toho, že žena bude považována za špatnou matku, když svěří svého potomka cizí osobě. V dobových textech je ale tento strach zcela zbytečný. Výchovou v mateřské škole bude nejen dítě lépe zaopatřeno, ale žena tím naopak dokazuje, že je dobrou a nesobeckou matkou, která se vstupem do zaměstnání a angažovaností v politice buduje socialismus a tím i lepší budoucnost pro své děti. Dělá tím to nejlepší pro život další generace. A koncept kolektivní matky ji má ve změně optiky napomoct.

Oslabení individuálních motivů v mateřské roli je u nové socialistické ženy přeneseno i do dalších rolí hospodyně a partnerky. Hlavní funkci mají hrát veřejné prádelny a jídelny a manželský vztah má být vybudován na vzájemném respektu a pochopení nových úloh žen, které údajně konečně nabývají rovnoprávnosti a emancipují se.

Ani v této oblasti však nebylo naplňování vytčených ideálů bez vad na kráse. Ženy permanentně narážely na nedostatečnou síť předškolních zařízení, nízkou kvalitu prádelen i jídelen. Navíc kolektivní matka po několika letech ustupuje do pozadí a následně mizí, protože nenašla reálnou autentickou odezvu. Jestliže ve sféře zaměstnanosti a veřejné angažovanosti můžeme sledovat velké posuny v podobě vysokého podílu žen na výdělečné činnosti, zvyšující se kvalifikaci apod., stejně jako ve veřejné angažovanosti, kde snad každá obyvatelka státu je více či méně politicky zapojena minimálně účastí na prvomájovém průvodu, tak v soukromé sféře se jedná o úplný opak. Revoluční představy jsou záhy nahrazeny velmi tradičními, v nichž je žena primárně opět zodpovědná za výchovu svých dětí, chod domácnosti i péči o manžela. Jak zmiňovala už americká historička Melissa Feinberg, která analyzovala meziválečné období v Československu, jakékoli snahy o rovnoprávnost a emancipaci žen se zarazí o domovní dveře.

Závěr

Nová socialistická žena na jednu stranu přinesla řadu důležitých podnětů, proces vstupu žen do výdělečné práce i veřejné sféry byl bezesporu urychlen, emancipace se nezpochybňovala jako společensky prospěšný proces. V období státního socialismu bylo také vydáno několik důležitých zákonů, které rovnoprávnost a emancipaci žen legislativně ukotvovaly. Na druhé straně tlak na přeměnu genderových rolí byl vyvíjen pouze u žen. Ani v revolučních letech, kdy se ze všech stran na člověka usmívaly slévačky a traktoristky, se nesetkáme s tím, že by muži byliy motivováni k výkonu tradičně ženských profesí vychovatelek, zdravotních sester, švadlen apod. Soukromá sféra byla stále považována za výsostné pole žen a veškeré domácí práce i péče zůstávaly na nich. Spolu se zaměstnáním jsou pak vystaveny všem negativům, které přináší tzv. dvojí směna – po příchodu ze zaměstnání je čeká přibližně stejně dlouhá pracovní doba „jen“ doma. Průzkumy z počátku šedesátých let ukazují, že muži mají denně o čtyři hodiny volného času více než ženy. Na základě mnoha dobových statistik je také patrný skleněný strop, který brání ženám uplatnit se ve vyšších rozhodujících pozicích a je velmi často spojen s genderovými stereotypy a podceňováním žen. Do nové socialistické ženy mohli mnozí vkládat naděje, ale již od počátku byly ideály o novém působení žen v socialismu vnitřně paradoxní a ambivalentní a nepřekročily v některých ohledech horizont tradičního uspořádání.

Autorka působí na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, specializuje se na soudobé dějiny, problematiku gender history a ženského hnutí v moderních dějinách