Ideologický kritik Eduard Urx
Dílo komunistického publicisty Eduarda Urxe (1903–1942) je dokladem propojení ideologie a kritiky. V běžném povědomí představují pojmy ideologie a kritika protipóly podobně jako jev a podstata nebo v morální rovině lež a pravda. Avšak v rovině konkrétní kulturní praxe s podobným jednoduchým rozlišením zpravidla nevystačíme.
Poválečné portréty Urxe
Po druhé světové válce se v českém prostředí utváří obraz Eduarda Urxe jako komunisty, bojovníka proti fašismu a oběti fašistické perzekuce (Urx zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře Mathausen). Uveďme tři příklady dobových reflexí spojené se zpřístupňováním Urxových textů širší čtenářské obci. V předmluvě Miloše Nováka, která otevírá výbor Za pravdu a mír (1954), je Urx přiblížen jako znalec idejí marxismu-leninismu (nikoli marxismu!) a spojenec Klementa Gottwalda, který „udržoval spojení s masami“. Naproti tomu Urxovi spolupracovníci ze skupiny DAV, Vladimír Clementis a Ladislav Novomeský, jsou nálepkováni jako „zrádci a odrodilci“. Novákova předmluva je přímo ztělesněním stalinské podoby reflexe: charakteristiky aktérů jsou budovány na principu ostrých protikladů, chybějí jakékoli hodnotové přechody.
Odlišné plochy Urxova myšlenkového odkazu vyzdvihl o osm let později Miloslav Nosek v doslovu k souboru V prvních řadách (1962). Připomeňme, že začátkem šedesátých let došlo ke zvýšení zájmu o meziválečnou avantgardní tvorbu, která už přestala být odsuzována jako od života odtržený „formalismus“. Vyšly monografie [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
