WTF is bibliodiverzita

V prvním díle našeho seriálu jsem na závěr stručně představila koncept bibliodiverzity, nyní se na něj podíváme pořádně. Přestože je tento koncept v první řadě teoretický, není tak těžké jej převést i do života běžných čtenářek a čtenářů. 

Koncept bibliodiverzity vznikl ve španělsky mluvících zemích nejspíše mezi chilskými nezávislými nakladatelstvími ve druhé polovině devadesátých let. Myšlenky, které jsou v konceptu obsaženy, jsou ale – jak to bývá – mnohem starší. Například už Virginia Woolf se svým manželem Leonardem ve svém nakladatelství Hogarth Press naplňovali mnoho aspektů bibliodiverzity – ať už to bylo jejich vydávání překladů, knihy s velmi malými náklady, nebo prostor pro nové autorské hlasy. Ostatně i některé myšlenky, které Woolf definovala ve slavné eseji Vlastní pokoj, naplňují různé aspekty tohoto konceptu. V českém prostředí bychom za průkopníky bibliodverzity mohli považovat například Bohuslava Reynka nebo slavnou edici Symposion Rudolfa Škeříka.

Definici pojmu ustavilo v brzkých nultých letech nově založené mezinárodní sdružení nezávislých nakladatelství (The International Alliance of Independent Publishers), které dodnes myšlenky bibliodiverzity šíří. A nakonec v roce 2014 téma rozvedla do knihy Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelky (česky 2018) australská autorka, nakladatelka a feministka Susan Hawthorne. Právě z její útlé knihy budu v tomto článku nejvíce vycházet, neboť je to dosud jediná obsáhlejší publikace.

Definice bibliodiverzity může být na první pohled neprostupná. Původ slova je nicméně zřejmý – vychází z biodiverzity a aplikuje některé aspekty z tohoto prostředí na literární svět. „Bibliodiverzita je komplexní soběstačný systém vyprávění, psaní, vydávání a jiné produkce ústní slovesnosti a literatury. Spisovatele a producenty lze přirovnat k obyvatelům ekosystému. Bibliodiverzita přispívá k prosperující, živé kultuře a ke zdravému ekosociálnímu systému,“ zní oficiální definice (s. 10). Jak tomu rozumět? Je k tomu potřeba znát ještě jeden pojem – dynamická rovnováha. Hawthorne v podstatě říká, že je nezbytné, aby biotop literatury fungoval jako jakýkoli jiný biotop – vyváženě, zdravě a rozmanitě. Aby (eko)systém zůstal v rovnováze, musí být podmínky a prostor jak pro zanikání a slučování obyvatel biotopu, tak pro obnovu a nové prvky. Zdravá a rozmanitá literatura totiž nemůže fungovat pouze v monokultuře velkých firem a globálních knihkupeckých řetězců.

Co tvoří bibliodiverzitu

Není asi překvapivé, že neoddělitelnou součástí bibliodiverzity jsou ekologie a udržitelnost a také feminismus, který usiluje o spravedlivý a rovný přístup pro všechny bez ohledu na gender. Cílem těch, kdo píší či publikují v souladu s bibliodiverzitou, je takové publikování, které zohledňuje lokální kontext a podmínky a také se snaží o udržitelnou produkci (malé náklady, lokální tisk, ekologické papíry apod.). Feminismus je bytostnou součástí bibliodiverzity, neboť usiluje o hlas pro všechny bez rozdílu. Podle autorky není možné dosáhnout rovnováhy, pokud společnost není dostatečně citlivá a empatická vůči minoritizovaným skupinám a zkušenostem.

Zároveň v jedné z kapitol otevírá téma svobody slova, kterou spojuje s penězi, kdy si majetní příslušníci majority mohou koupit svobodu slova pro sebe a umlčení slabších. Hawthorne tak glosuje situaci, kdy si mocní lidé kupují celé mediální domy, aby skrze ně mohli ovlivňovat veřejný prostor a názory společnosti (aniž by nesli následky), a kteří zároveň hlásají svobodu slova jako (své) základní právo. Do opozice autorka staví pojem slušný projev, v jehož základu stojí spravedlnost a citlivé vyjadřování bez předsudků a stereotypů. Takové vyjadřování a prostor, které jsou přístupné všem, nikoli jen těm, kdo si mohou dovolit zaplatit amplifikaci svých narativů (vydávaných za pravdu).

Hawthorne v knize přibližuje také význam lokálních sítí, spolupráci a boj proti monopolizaci, která způsobuje monokulturu. Přičemž právě dynamická rovnováha je podle ní způsobem, jak si uchovat „kulturní odolnost“. „Přestanou-li například velcí vydavatelé vydávat poezii, bude vznikat řada malých a nezávislých nakladatelství, dokud velké vydavatele nenapadne, že poezie nejspíš přináší zisk, a nezačnou ji znovu načas vydávat.“ (s. 75)

Součástí bibliodiverzity je ale také například u nás neznámý pojem multiverzita, který stojí v opozici k pojmu univerzita. S tímto konceptem přišel v podobné době, jako vznikla definice bibliodiverzity, Paul Wangoola z Ugandy. Podle něj dochází univerzalizací poznání k jeho redukci a ke ztrátám na vztahu s lokálním děním, přičemž spolu pak jednotlivé velmi specializované obory nedokážou komunikovat. Hawthorne dodává, že tato redukce se děje typicky na úkor nemajetných a minoritizovaných skupin. Multiverzita nás tedy vede k uvědomění, že existuje mnohem více způsobů, jak třídit vědění a poznatky, že záleží na místních kontextech a že především náš, západní pohled na vědu a realitu není jediný možný. Budiž nám příkladem například zcela rozdílný systém vědění, který mají první národy v Severní Americe.

Ostatně značnou součástí popisovaného konceptu je i boj proti apropriaci, kdy si určitý narativ nebo myšlenku přisvojí privilegovaná většina/skupina s kapitálem, jež ji vykostí a monetizuje. Zůstaneme-li u prvních národů, je zneužití jejich znalostí léčivých účinků rostlin farmaceutickými firmami typickým příkladem. Bibliodiverzita toto odmítá, trvá na tom, že není možné si osobovat něčí zkušenosti a znalosti.

Naopak rozmanitost, zřetel a ohled na jiné žité skutečnosti a nové perspektivy jsou tím, co literaturu obohacuje. Potřebujeme do literárního biotopu mnohem více dostat různé minoritizované skupiny a hlasy, ať už jsou to ženy, queer osoby, nebo etnické menšiny. Bohužel nakladatelský průmysl jde právě opačným směrem. Firmy se sdružují do velkých celků a cílem je co nejvíce globalizovat knižní produkci. Ve velkých jazykových oblastech (německy, anglicky nebo španělsky mluvící trhy) nezřídka vycházejí nové knihy ve všech jazykových mutacích současně, ke knize je jednotná marketingová kampaň a titul se prodává na pultech knihkupeckých řetězců, které designově vypadají všechny stejně, univerzálně a neosobně. Stejně tak je na takovém trhu běžné nepřicházet s novými myšlenkami a pohledy na svět anebo společnost, ale naopak udržovat stereotypy a „zaběhnuté pořádky“. Příkladem budiž nejen Hawthorne zmiňovaná série Padesát odstínů šedi, která pouze využívá tisíckrát popsaný archetyp a nijak se tím netají. Nedochází dokonce ani k žádné aktualizaci, pokud za ni nepovažujeme seznam sexuálních pomůcek.

Jak na to v praxi

Citát spisovatelky Eleanor Catton, kterým jsem začala tuto sérii, má ještě druhou polovinu: „Literatura vyžaduje zvědavost, empatii, údiv, představivost, důvěru, utlumení cynismu, vymýcení předsudků a na oplátku čtenáři nabízí zvědavost, empatii, údiv, představivost, důvěru, utlumení cynismu a vymýcení předsudků.“ Tedy pokud se k tomu odhodláme. Uvést bibliodiverzitu do praxe vyžaduje odvahu, aktivitu a ochotu konfrontovat svoje představy a předsudky. Je velmi pohodlné si v ostře osvětleném knihkupectví pořídit knihy z výstavky „bestseller“ a dál se nezajímat o to, co se do výběru marketingových oddělení nedostalo. Literatura z výkladních skříní bude s vysokou pravděpodobností čtenářsky snadno přístupná a nebude nás nutit k zamyšlení a ke konfrontaci.

Pokud ale stojíme i o jiné zážitky, chceme poznat neznámé perspektivy a obohatit svoji žitou zkušenost, je nezbytné se vydat hlouběji do knižního provozu, ke kořenům, do podhoubí, k nezávislým autorům*kám, k nezávislým nakladatelstvím a knihkupectvím.

Tam můžeme objevit úplně jiné a dosud nepoznané věci. Literaturu romských autorek, které naši nedávnou historii představují úplně jinýma očima. Poezii žen z prvních národů, zkušenosti queer autorstva, bolesti a traumata etnických menšin, které stále omezuje systémový rasismus. Pokud se takové literatuře otevřeme, bibliodiverzita už nebude „jen“ teoretickým konceptem.

Číst rozmanitou a nezávislou literaturu obohacuje nejen nás, ale pomáhá to i lidem, kteří ji tvoří. V minulém dílu jsem vymezila, že nezávislá literatura je v drtivé většině nevýdělečná. Tím, že si koupíme knihu nezávislého nakladatelství nebo si najdeme „svou“ knihkupkyni či knihkupce, přispějeme k tomu, aby taková literatura vznikala i nadále. K tomu se ale dostaneme později. Příště se podíváme na to, kdo je kdo na knižním trhu a že autorka není zdaleka jediná, kdo se na knize podílí.

Autorka je básnířka a doktorandka a vyučující na FF MUNI

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.