Vzdělávaní v kultuře. Jak se dá do galerie vstoupit jinak

V minulém čísle jsem psala o švédském vzdělávacím programu Index Teen Advisory Board menší organizace zabývající se současným uměním jménem Index. Po krátkém návratu do Stockholmu a skandinávského kulturního prostoru budu v tomto článku zkoumat tři konkrétní české a slovenské instituce a jejich edukační formáty, a to konkrétně Veletržní palác Národní galerii v Praze, PLATO v Ostravě a Dieru do sveta v Liptovském Mikuláši. Leč se jedná o limitovaný vzorek institucí, můžeme z něj vyčíst radosti a starosti jednotlivých edukátorů, vypovídajících o příležitostech a překážkách domácího prostoru pro naslouchání a práci s (nejen) mladým publikem. 

Vzpomínání na poradní sbor mladších švédské nadace pro současné umění Index v minulém čísle ukázalo jednu z cest, kterými se muzejní a galerijní instituce mohou vydat při zpochybňování zažitých struktur a způsobů fungování. Dialog s mladými a opravdová zvídavost a ochota přinést jejich podněty zpět do instituce umožňují vytváření programu, který se neustále proměňuje skrz konverzaci se svým diváctvem, pro které tak zůstává relevantní. Sbor ITAB začínal jako vyptávání, diskuse, risk, nápad – zkrátka krok do neznáma. Postupně se ale organicky stal nedílnou součástí galerie jako její ústřední edukační formát a po osmi letech svého fungování se dá popsat jako inovativní, otevřený a inkluzivní, nesmazatelně vepsaný do prostoru bývalé prádelny.

Výstup z komfortní zóny nicméně vyžaduje velkou osobní odvahu a trpělivost, stejně jako systematickou podporu ze strany státu a jiných zúčastněných osob. Existuje jistě mnoho faktorů, které do takového procesu vstupují, ale ve spojení se švédským příkladem lze usoudit, že dlouhá historie mezinárodního a lokálního působení, komplexní skandinávská finanční podpora pro umělce a kulturní pracovníky a pracovnice, spolupráce organizací napříč městem i angažovanost a sociální kapitál jednotlivých zaměstnanců poskytly Indexu nejen status respektovaného a navštěvovaného místa přítomného na radaru různorodých zájmových skupin, ale především vhodné a bezpečné zázemí pro objevování nových možností dialogů s veřejností.

České a slovenské kulturní instituce a jejich vzdělávací programy pro mladé se často vyznačují podobnou kvalitou a vynalézavostí, nicméně to stejné se nedá říct o podmínkách, které jim středoevropské prostředí nabízí a které jim vykračování nepoznanými směry značně existenčně ztěžují. To neznamená, že by bylo nemožné experimentovat nebo kriticky zpochybňovat existující formy vzdělávání v kultuře, jen nám to říká, že to bude vcelku jiný proces než ten švédský. Nevím, jak přesně by měl vypadat nebo jaké konkrétní výsledky by měl nabídnout. Věřím ale, že skrze vzájemné sdílení a konverzace o existujících snahách o participativní a naslouchající modely se můžeme společně učit, jak perspektivu mladých lidí zvát ve veřejném prostoru do popředí.

Prostor pro snění

V horký srpnový den vcházím do Veletržního paláce, kde mám domluvenou schůzku s edukátorkou Kristýnou Říhovou, garantkou školních vzdělávacích programů a spolupráce s pedagogy a odbornými pedagogickými organizacemi v Národní galerii Praha (NGP). Potkáváme se na ochozu Malé dvorany v prostoru nazývaném ATLAS neboli Ateliér Tvorby a Laboratoř Asociativního Snění, který byl otevřen v prosinci 2022. Podle archiwebu.cz je to „především krásná myšlenka… zábavné kolektivní dílo, které je doširoka otevřené v mnoha ohledech“. Tereza Bonaventurová v časopisu Host ATLAS naopak trochu štiplavě nazývá „nejdražším dětským koutkem v republice“.

Ateliér Tvorby a Laboratoř Asociativního Snění, zkráceně ATLAS | Foto: Alena Brabencová

Sama NGP při vstupu píše: „Pojmem atlas tradičně označujeme soubor map zobrazujících určitá území. Náš ATLAS je takovým souborem specifických území v rámci galerie, která mohou být často neviditelná: kavárna, pracovní prostory, knihovna, místa pro odpočinek, pro pohyb i klid, přednášky, dílny či herny. I takové tváře má galerie.“ Před setkáním procházím kolem květinových masek Anny Hulačové, studovny se zásuvkami, knihovny s posezením nebo interaktivní instalace Evy Koťátkové vyzývající k manipulaci s konstelací maket sbírkových předmětů. Ke vstupu není potřeba vstupenka, takže je možné si jen zajít posedět s dětmi nebo něco přečíst, jako to v moment mé návštěvy dělá několik mladých studentů a studentek.

Díky zvukům prolínajícím z jiných pater se tady vytrácí pocit nucené performance vážného pozorování umění, kterou někdy instituce tematizující současné umění od diváctva očekávají, jelikož si každý dělá, co zrovna potřebuje. Tak nějak dává smysl, že se s Říhovou potkáváme právě tady, abychom si povídaly o diskurzivních a participativních programech galerie pro mladé publikum. Sám ATLAS totiž vznikl po sérii mapovacích workshopů s různými typy návštěvnictva vedených kurátorkou Barborou Kleinhamplovou z Institutu úzkosti. Lidé mohli mluvit o svých potřebách a vizích pro podobné místo, ve kterém by se mohli jen pohybovat a být. Zároveň byl ATLAS vzhledem k nízkému rozpočtu vybudován ze zbytkového stavebního materiálu, takže nejen zvědomuje struktury galerijního provozu a jejich limity, ale také je kreativně překračuje, a to jak z hlediska svého obsahu, tak ve své fyzické konstrukci. Přijde mi důležité o něm mluvit, jelikož právě v ATLASu se také koná mnoho neformálních skupinových vzdělávacích programů s dětmi a studentstvem, které mají i díky němu velký edukační potenciál.

Uvolněné prostředí vyzývá ke hře, k naslouchání sobě samému, ke cvičení, k tvoření, malování – jinými slovy aktivuje zájem skupiny jinými prostředky než skrze samotnou expozici a tím vytváří nové prožitky a asociace spojené s návštěvou galerie. ATLAS je přítomen na pozadí vzdělávacích programů, o kterých se s Říhovou bavíme. Konstruktivisticky a diskurzivně pojaté vzdělávací programy otevírají společensky důležitá, ale často marginalizovaná témata, která se ve školním prostředí otevírají velmi těžko.  Podle Říhové je důležitá výzva takový program srozumitelně naformulovat a kvalitně a sebevědomě vykomunikovat pedagogům. Příkladem může být doprovodný program k výstavě Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov, který se zabýval tématy spojenými s tělesným prožíváním, emocemi, empatií, tolerancí jinakosti, problematikou nálepkování a klíčově pak imaginací jako nástrojem emancipace. Na učitelích pak je, jak na problematizovaná témata navážou během své výuky.

Dalším příkladem participativního modelu a zájmu o rozvíjení mladé komunity je vzdělávací projekt Vlastní cestou k umění. Ve sbírkové expozici 1939–2021: Konec černobílé doby mohou díky speciálně navrženým workshopům s tvořivou aktivitou prozkoumat různé podoby umění, reagovat na vybraná díla českých umělců a hledat inspiraci ke vlastní tvorbě. Studenti a studentky jsou již před programem vyzváni k zamyšlení, na co by se během své návštěvy chtěli soustředit a který workshop by jim v galerii byl nejbližší. Zhruba 50–60  žáků může  objevovat umění na čtyřech workshopech zaměřených na různé formy uměleckého vyjádření, a to krze psaní rozhlasové hry (Prozkoumej – vytvoř – ozvuč sochu), slovo/dialog (Mimořád), výtvarnou tvorbu (NGP irl) nebo práci s prostorovou instalací (Stav 3D). Studenti a studentky už dopředu přemýšlejí, jak je možné s díly konverzovat a jak se vůbec dá do galerie vstoupit jinak, než jak jsou zvyklí, což může umocňovat jejich kritičnost během návštěvy.

Jak komunikovat, jak si jich všímat

Ačkoli konverzace s edukátorským týmem PLATO Ostrava zastoupeným galerijními pedagožkami Ivetou Horákovou, Alicí Sovadinovou, Gabrielou Pilařovou a Janou Adamec Tkáčovou proběhla kvůli mé covidové karanténě online, opouštěla jsem ji plná dojmů a inspirace, jako kdybych zrovna navštívila příměstský tábor v prostoru bývalých ostravských jatek. Nedávno se tam muselo přestěhovat hlavní sídlo galerie z budovy bývalého Bauhausu (nyní uzavřené), kde galerie působila od roku 2018. I na novém místě působení si PLATO zachovává známku punku a otevřenost interakci s okolím. Otáčecí zdi po stranách budovy se otevírají okolí a díky nim instituce může dýchat a s venkovním světem si povídat. Změna aktuálně prostupuje institucí a je reflektována společně s návštěvnictvem v rámci kurátorských projektů a edukačních programů, včetně těch pro diváky a divačky nejmladší.

Červencový Kreativ Kemp 2024 | Foto © Tereza Kubalová, PLATO

Důkazem může být například jedinečný šanon Záznam Bauhausu, vzpomínající na prožitky a zážitky z tohoto prostoru skrze vlastní těla, který vznikl během posledního letošního setkání klubu Ahoj děcka!, pravidelně sdružujícího děti ve věku 6–12 let. V něm mají děti společně s lektorkou a umělkyní Gabrielou Pilařovou šanci potkávat se s vystavujícími umělci, stát se součástí galerie během předvernisáží výstav určených jen pro jejich zraky a hlavy, zkoušet nové věci a zároveň při nich chybovat. Pro starší děti/studenty ve věku 13–17 let existuje ARTCLUB, obdobné místo pro společné setkávání a tvoření, provázené Alicí Sovadinovou a v minulosti také Edith Jeřábkovou nebo Jiřím Gruberem. Skupina je vedená svou vlastní intuicí a přáními – studentstvo si může vybrat, čím by se právě chtělo zabývat. V minulosti se vařila polévka a řešilo jídlo v umění, dívalo se na filmy, bavilo se o budově jatek a o všem, co za svá léta spatřila. Proces proměny se promítl také do kreativního letního tábora s tématem METAMORFÓZY, který probíhal v dialogu s výstavou Julie Bény zaměřenou na fantaskní divadlo, cirkus, pohádky a pantomimu, ale také na zkoumání motivu metamorfóz v různých sférách naší reality – do proměny těla, emoce, role, tvaru i prostoru a budovy jako takové (s odkazem na konverzi bývalých městských jatek na galerii současného umění). Pilařová vyprávěla o tom, jak některé z dětí během tábora nechtěly vyrábět masky, nebály se říct, že chtějí pracovat na něčem jiném nebo třeba jen tak odpočívat a být s ostatními Existoval zde prostor pro společné hledání alternativních cest, jak se tématu věnovat, takových, které by byly všem komfortní. Můžeme zde pozorovat další potenciál galerie pro vyjádření a učení se ze svých somatických projevů – o světě, o ostatních nebo o sobě samých, o svém těle.

Děti přítomné v galerii jsou během programů podporovány v tom, aby si naslouchaly a mluvily o svých potřebách, aby mohly říkat ne. Mladí návštěvníci jsou bráni jako rovnocenní tvořitelé zasluhující si respekt a otevřenost, což je v kontrastu s restriktivními oborovými učebními osnovami ve školách a vzdělávacími metodikami, které vyzdvihují edukátora jako nezpochybnitelnou a věčně neomylnou autoritu. Edukátorky zdůrazňují, že je důležité nebát se chybovat a nepřestávat se učit, zůstat trpělivý při naslouchání, znejistit a ustát to. A také podporovat především objevování, nikoli představu, že člověk musí všemu rozumět. Tento příklad ukazuje, že když budeme společně s mladým publikem nacházet, jak komunikovat své možnosti a hranice a jak si jich všímat, budeme zároveň vytvářet prostor (nejen v galerii) pro kreativitu a vzájemné porozumění.

Zastřešujícím tématem je pro galerii na několik dalších let ZAHRADA. Permakulturní krajina okolo galerie je nazvána Zahrada přítomnosti, což je odkaz na bauhausovou Zahradu budoucnosti, vynášející do popředí plynutí času a pokyvování hodnotám a vzpomínkám, které Bauhaus do fungování galerie přinesl a přináší. Zahrada také dává prostor divokosti a biodiverzitě, učí pozornosti a všímavosti, neživé se v ní stává živým, jak to nazvaly nadšené pedagožky. Konají se zde veřejné brigády, workshopy o permakultuře, keramické dílny, komentované procházky, performance a jiné zážitky rozmazávající rozdíly mezi přírodním a kulturním světem, pohybující se mezi prostorem zahrady a galerie. Pro každého, kdo přidá ruku k dílu, se místo stává trochu víc vlastním a blízkým ve spojení se smyslovým zážitkem pohrabování se v hlíně a společným pečováním o semínka rostlin. Děti v přilehlé Klíčové dírce najdou batoh pro průzkumnice a průzkumníky se stetoskopem, dalekohledem nebo barevnými brýlemi, odpočívací zónu s knihami nebo nástroje pro práci na zahradě. Mohou tedy podobně jako v NGP poznávat prostředí galerie i zahrady skrze různá média.

Vstup do galerie není podmíněný vysokým vstupným – návštěvnictvo si může vybrat, jestli chce přispět jednu, třicet nebo sto korun. Jak popisuje Adamec Tkáčová, PLATO poskytovalo budovu Bauhausu lokálním partnerským organizacím a skupinám, jako jsou Fridays for Future Moravskoslezsko, Limity jsme my, Ostravský prajd, Střední umělecká škola Ostrava nebo TV Páteř, audiovizuální platforma a kolektiv mladých lidí, kteří spolupracují s dětmi z vyloučené Jirské osady v ostravském Přívozu. V rámci výstavy Postbauhaus najdou tyto organizace bezpečné zázemí v budově nové, umožňující svobodnou seberealizaci v prostoru a sdílení v komunitě. Na stránkách PLATO se uvádí: „Přišli jsme sice společně o Bauhaus, ale o naše vazby a vzájemnou důvěru s organizacemi přijít nechceme.“

Liptovské strasti a slasti

Diera do sveta byla v Liptovském Mikuláši založena v roce 2014 v bývalé jídelně jako kulturní centrum a knihkupectví. Za svých deset let fungování si vytvořila věrnou podpůrnou síť, jak ukázala nedávná úspěšná crowdfundingová kampaň na platformě Donio. V jejím popisu tým organizace reflektuje křehkost současného slovenského kulturního sektoru: „Realizácia kultúrnych podujatí je po ostatných zlomových spoločenských vývojoch oveľa náročnejšia, s čím sa ale snažíme tvorivo vysporiadať.“ Diera je jenom jedna z mnoha kulturních organizací, které se aktuálně musí vyrovnávat s externími systematickými překážkami danými fungováním města a státu, ve kterých se snaží přežít a dále existovat. Prostředí, kde instituce musí obhajovat a vysvětlovat svou vlastní existenci, která je navíc ohrožena netransparentními politickými procesy a nedostatkem financí, není bezpečné pro sebezpochybnění, nutný prvek k dekonstrukci nevědomých vzorců a k vědomému vytváření experimentálních vzdělávacích formátů. I navzdory této nestálosti ale Diera funguje dál, v blízkém dlouhodobém poutu se sousedskou komunitou v Liptovském Mikuláši, s níž v podobě dramaturgické rady spolupracuje na bohatém programu.

V rozhovoru s ředitelkou Janou Mikuš Hanzelovou a dramaturgyní školy a komunity Andreou Kaprálikovou jsme si povídaly o změnách, které za roky fungování pozorují ve své práci s mladými lidmi, a o tom, jak vnímají možnosti a překážky, které tyto změny přinášejí. Při vzpomínání na první dva roky Diery Mikuš Hanzelová mluví o testování hranic toho, co je přijatelné, o budování důvěry s komunitou. Postupně se od roku 2016 tematizuje i právě práce s cílovou skupinou mladých lidí. Liptovský Mikuláš vykazuje symptomy menšího města, odkud mladí lidé odcházejí kvůli škole nebo práci. Pro Dieru to pak znamená, že jejich diváctvo ve městě nezůstává a každý rok se dynamicky proměňuje, což komplikuje spolupráci při dlouhodobém plánování vzdělávacích programů. Mimo jiné byla podle Mikuš Hanzelové a Kaprálikové zatížená covidovými časy, jejichž dopady na mladé stále vnímají – na jednu stranu se umějí lépe poslouchat, seberealizovat, vyjadřovat své pocity a hranice, na druhou stranu jim chybí aktivní angažovanost v prostoru, nevstupují do něj tak často a s tak velkou energií jako generace předcházející.

A tak se ptají: Jak vzkřísit a podporovat zapálení pro místo, na které se mladá komunita pod vidinou blízkého odchodu nemusí cítit navázaná? Jak je pozvat dál a iniciovat vzájemnou konverzaci? Jak být citlivý a vnímavý k jejich měnícím se potřebám, starostem a přáním? Odpovědi na tyto otázky Diera stále nachází a má zájem o jejich společné formulování spolu s veřejností. Horizontální struktura organizace a malá velikost týmu usnadňují společné setkávání a bádání a mladí dramaturgové a brigádníci mají nejen během těchto setkání možnost zapojit se do chodu organizace a formovat její program a směrování. Zároveň malý prostor knihkupectví umožňuje intenzivní lidský kontakt a představuje platformu pro bezprostřední zpětnou vazbu po akcích. Z příkladu Diery můžeme vidět, že dlouhodobé budování důvěry v komunitě menšího města, co nejmenší lhostejnost k dojmům a potřebám diváctva a opakovaná reflexe jsou důležité při hledání nových směrů, ať už se jedná o umělecký obsah, nebo o edukační formáty. Vyzdvihla bych také potenciál pro společné učení a tvoření solidárního propojování s organizacemi na lokální nebo národní úrovni, jako to například na Slovensku dělá síť pro nezávislou kulturu ANTÉNA, jíž je Diera součástí.

Orientace na potřeby návštěvnictva a experimentace se striktními očekáváními kunsthistorie vzhledem k důležitosti a postavení muzejních a galerijních institucí jsou nutné pro vytváření komunitních vzdělávacích programů pro mladé publikum, které jsou participativní, dlouhodobě pečující a společensky reflektivní. Jak píší Alena Kotyza a Kristýna Říhová: „Právě procesuální charakter a transformační proces vzdělávání s sebou nesou i seberozvoj nebo zpochybnění sporných celospolečenských norem, které dalece překračují oblast umění.“ Taková práce může být radostná a motivující, zároveň je ale velice zátěžová a žádá zdroje, jako je čas, prostor, peníze, energie – zdroje, které často nejsou v kulturních institucích přítomné.

Kde jinde než v institucích sloužících veřejnému prostoru bychom ale měli umožňovat mladým lidem přemýšlet o světě a ptát se na otázky, které se ho týkají? A kde jinde než na místech oddaných vzpomínání na minulost a snění o budoucnosti bychom měli poslouchat, co v životě potřebují a co je pro ně důležité? Příklady ze švédského, českého a slovenského kontextu ukazují několik způsobů, kterými můžeme v kulturních institucích vytvářet místo pro perspektivu mladých lidí a nacházet nové formy komunikace se svým publikem. Ve všech můžeme pozorovat zájem o prožitky mladých lidí. Zdá se, že zážitek návštěvnictva se začíná dostávat do centra nejen edukačních, ale i kurátorských a uměleckých aktivit. Prostřednictvím participativních a naslouchajících formátů se mladí mohou stávat součástí kulturních institucí a otevírat v nich témata, na nichž jim opravdu záleží a která jsou pro ně relevantní. Když se budeme učit lépe se slyšet, můžeme se od sebe také učit, posouvat se, společně chybovat, prozkoumávat a vytvářet smysluplnější obsahy a zatím nepoznané funkční formy spolupráce a edukace.

Autorka studovala obor kulturní dědictví na Central European University ve Vídni

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

V rámci projektu Perspectives si k téme vzdelávania či práce s mladými ľuďmi môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Alena Brabencová: Když instituce naslouchá (Kapitál)
RANT: Janek a Natálka vs. divadelní psychoteror (revue Prostor)
RANT: Mari Staňková vs. přijímačky na střední školy (revue Prostor)
Šárka Lojdová: Když vydržíš, tak nic (revue Prostor)
Olga Wawracz a Jiří Šimčík: Svědectví z učňáků. Čekají zlaté ručičky také zlaté časy? (revue Prostor)
Marika Staňková: Zpověď elity národa (revue Prostor)
RANT: Barbora Ilič vs. kritika současného umění (revue Prostor)
Career counsellor on the psychological pressures faced by teenagers: parents getting smarter, social media getting fiercer (Bendra.lt)