Když instituce naslouchá

Za kulturní instituce můžeme považovat nejen muzea a galerie, ale i knihovny, divadla, archivy, domy mládeže, knihkupectví, sousedské asociace, zálibové spolky, komunitní zahrady a další aktéry zaměřené na sdružování lidí za účelem společného zájmu a péče o kulturní a přírodní dědictví v jeho mnohých podobách. Jelikož muzea a galerie zůstávají největšími autoritativními zástupci této skupiny, je důležité si připomenout, jak o sobě přemýšlejí a jakou funkci plní.

¹

Muzejnictví a edukace se v posledních dekádách proměňují vlivem dekolonizačních myšlenkových směrů a tzv. critical heritage studies, což mimo jiné také vyžaduje přemítání nad slovy, která v oboru používáme. Proces rekonceptualizace starší muzejní definice Mezinárodní rady muzeí ICOM schválené v roce 2007 ve Vídni začal již v roce 2016 stvořením Komise pro muzejní definici, prospekty a potenciály, jak uvádí Andreas Etges a David Dean.² Je příznačné, že definice prezentovaná v roce 2019 během ICOM General Assembly v Kjótu, ve které se o muzeích mluví jako o demokratizujících polyfonických prostorách určených pro kritický dialog, byla zavrhnuta (hlasování bylo odloženo na rok 2022). Etges a Dean konstatují: „[Mnohým] se zdálo, že ICOM se rozhodl zaujmout politický postoj, odmítaje definici, která poukazuje na současné problémy, ve prospěch té velice tradiční.“³

V létě 2022 byla v Praze radou odsouhlasena nová, neutrálnější definice muzea, ve které je muzeum popsáno jako místo publiku otevřené, přístupné a inkluzivní, podporující diverzitu a udržitelnost.⁴ Ačkoli se dříve periferní kritické postoje nyní dostávají do popředí, z kontroverzních těžkopádných snah mezinárodní komunity shodnout se na společném významu můžeme usuzovat, že existuje mnoho konfliktních současných muzeologických přístupů a představ o budoucím směřování oboru. Důkazem snahy o zachování statu quo těchto institucí nám mohou být přetrvávající debaty o repatriaci, při jejímž odmítání se opírají o argument univerzálních a encyklopedických muzeí vlivní kunsthistorikové jako například James Cuno, bývalý prezident J. Paul Getty Trust, nebo v místním kontextu třeba nedávná petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, Ceně Jindřicha Chalupeckého a Národní galerii, bezprostředně se vymezující proti „dekolonizaci české kultury“ v Národní galerii.

Muzea a galerie formují a regulují, jak kulturní a sociální svět vypadá, jaká od něj máme očekávání, kdo do něj má přístup a kdo se může podílet na jeho tvorbě. Jsou to tedy instituce vždy politické, se svou vlastní agendou, kterou přispívají k upevňování společensky přítomných strukturních nerovností nebo naopak k jejich přehodnocení. Od kabinetů kuriozit až po white cube se jedná o instituce, které jsou či byly nástrojem privilegované části společnosti a které historicky upozaďují marginalizované nebo jinak znevýhodněné komunity a jejich prožitky a vzpomínky. Je nutné konfrontovat kořeny muzejních sbírek a paměťových institucí v koloniálních a nacionalistických historiích, jak to působivě činí například teoretička Ariella Aïsha Azoulay v knize Potential History: Unlearning Imperialism (Verso, 2019) nebo profesor kulturní teorie Tony Bennett ve foucaultovské studii The Birth of the Museum: History, Theory, Politics (Routledge, 1995).

Exkluzivita a exkluze, které by měly být s veřejnými prostory neslučitelné, jsou často podtrhávány architektonickými prvky nebo nepřístupným jazykem. Pokud ale na sobě mají muzea a galerie nesmazatelný otisk koloniální minulosti, jak pak můžeme do takových institucí volně vstupovat, natož se v nich objektivně učit o světě? Jaká je alternativa k jednosměrným shora dolů orientovaným vzdělávacím programům? Ve své knize Instituce a divák (Display, 2019) autorka Karina Kottová mluví o dvou základních modelech zařazení edukační činnosti do struktury instituce, na kterých můžeme pozorovat prioritizaci kritického přístupu, který je v dekonstrukci zažitých způsobů fungování (uměleckého) světa nezbytný. Kottová rozlišuje situace, ve kterých jsou buď klíčovou součástí programu, nebo doplňkovým prvkem k výstavní činnosti, a vyzývá ke spolupráci takových dvou typů institucí a k experimentaci s jejich edukačními formáty.⁵ V tomto článku se zaměřím na příklad ze Skandinávie, který představuje kreativní model zapojování mladých lidí a celkové spolupráce s publikem, v navazujícím článku v příštím čísle potom na konkrétní příklady inovativních edukačních programů z českého a slovenského prostředí.

Společné prozkoumávání a učení se

Prostor bývalé prádelny nedaleko od stockholmského hlavního nádraží skrývá Švédskou nadaci pro současné umění jménem Index. V osmdesátých letech byl Index založen jako výstavní a komunikační platforma pro lokální umělce a diváky, což je stále nedílnou součástí jeho identity. Je to živé místo, proměňující se, pohybující a pochybující. Ředitel organizace Martí Manen v rozhovoru pro platformu Noba říká, že povaha Indexu je neoddělitelně spjata s otevřeností experimentovat, testovat, nahlížet za hranice tradičních institucionálních struktur a formátů. Index není velký, což ho podle Manena na rozdíl od „velkých muzeí, která jsou stabilní a zajištěná“, nutí být flexibilní a riskovat.⁶ Fluidní prostředí menší organizace umožňuje sebereflexi, zpochybnění mocenských struktur a dekonstrukci hierarchií vepsaných do tkáně muzeí. Kritické diskuse pro organizaci nepředstavují existenční hrozbu, naopak fungují jako médium pro vznik nových způsobů bytí, jelikož inspirují neprozkoumané interakce a asociace. Právě v této zvědavosti instituce poznávat se a připravenosti se měnit existuje velký edukační potenciál, obzvlášť pro práci s mladým publikem, jak bude patrné z konkrétních příkladů aktivit.

Ráno vcházím skrz zahrádku do nenápadné bílé budovy, stoupám po schodech do malé galerie, kde už Martí, Isabella a další stážista Gabriel sedí u pracovního stolu uprostřed expozice. Zapínáme společně film od Jordan Strafer, který je součástí spolupráce s vídeňskou Secession, dáváme si vědět, na čem každý pracuje, každý ví, co se děje a plánuje, s kým se kdo potkává. Večer je křest knihy, příští týden workshop pro studenty z kurátorského programu, za několik týdnů další výstava s Catti Brandelius. Během našeho sdílení přichází návštěvník, umělec, který tady před nějakou dobou vystavoval. Prohlédne si aktuální expozici, sedí s námi nad kávou, přidává se k našemu plánování. Každý den se tu vystřídá spousta lidí a jejich příběhů a nápadů. Stejně jako neexistuje žádná hranice mezi galerií a jejím administrativním zákulisím, zaniká i rozdíl mezi divákem, kolegou, umělcem a tvůrcem. Nejednoznačnost v rolích a situacích je v jádru všech interakcí mezi Indexem a publikem. Nina Simon, autorka již kanonické knihy The Participatory Museum (Museum 2.0, 2010), zdůrazňuje, že „namísto bytí ‚o‘ něčem nebo ‚pro‘ někoho jsou participativní instituce vytvářeny a řízeny ‚s‘ návštěvníky“.⁷ Simon mluví také o důležitosti skutečného zájmu o jejich zkušenosti a dovednosti a vzájemného respektu. Chci skrz svou vzpomínku na stáž ukázat, že Index svou věrnost těmto hodnotám neprojevuje pouze na teoretické rovině, ale především ve své každodenní komunikaci se světem, což vytvářelo pocit transparentnosti a nás přítomné v Kungsbrostrand 19 motivovalo k angažovanosti a tvorbě.

V takovém kontextu se v roce 2015 zrodila představa pro Index Teen Advisory Board (ITAB). Z konverzací tehdejšího ředitele Axela Wiedera a kurátorky vzdělávání Joanny Nordin o způsobech zapojování mladých lidí v Indexu byla sepsána přihláška pro Švédský státní fond (Allmänna arvsfonden – majetky osob, které zemřely bez blízké rodiny a nezanechaly po sobě závěť, jsou od roku 1928 automaticky převedeny do fondu – pozn. aut.), který projekt podpořil na první tři roky. Jedná se o poradní orgán složený každý rok zhruba z deseti členů, mladých lidí ve věku 16–21 let, žijících v okolí Stockholmu a Uppsaly. Během pravidelných setkání s umělci a kurátory rada nejen kriticky zhodnocuje plánovaný program v Indexu, ale především se zamýšlí nad tím, co v dnešní době znamená být kulturní institucí a jak by mohla lépe reflektovat jejich vlastní zkušenost. Za každé setkání dostávají účastníci zaplaceno zhruba 900 českých korun (400 SEK). Bývalý člen ITAB Felix Krausz Sjörgen popisuje jako záměr svého působení v tomto programu „změnit normy uměleckého světa tím, že ho přimějeme naslouchat mladým perspektivám. Snažíme se radikálně změnit, jak je umění vnímáno, konzumováno, kurátorováno a vytvářeno“⁸. Cílem není vyprodukovat něco konkrétního, co by Indexu sloužilo jako důkaz přítomnosti mladých studentů v instituci před zrakem veřejnosti – jde o společné prozkoumávání a učení se. V rámci konverzací uskutečněných paralelně s výstavou THE -ING FORM: a working situation v roce 2023 Nordin mluvila o počátečních překážkách spojených s překonáváním vlastních očekávání od toho, kam konverzace budou směřovat a jak se budou vyvíjet: „Musíte se utvářet a umožnit procesu, aby byl dynamický, aby rostl a dýchal tak, jak chce, a vidět, co vám může nabídnout.“⁹ ITAB od svého založení přerostla svůj institucionální kontext a vyvíjí se dál jako nezávislá jednotka. Ve spolupráci s Indexem byly vytvořeny poradní rady mladších v jeho partnerských organizacích, a to konkrétně v norské PRAKSIS a finské PUBLICS, které se každoročně potkávají během několikadenního workshopu v jednom ze skandinávských hlavních měst. Manen tvrdí, že se tím (pozitivně) mění celá mocenská struktura interakce: „Mám pocit, že se [členové ITAB] cítí podpořeni tím, že mohou mluvit s lidmi z jiných zemí ve stejných situacích. Nejsou závislí jen na nás, mají také kolegy.“¹⁰

Dialog s neznámem

Malý zlomek aktivit napomůže s ilustrací, jak takový formát může vypadat v praxi. Minulé léto jsme si v týmu povídali o možnostech mezigenerační výměny, konkrétně mezi regionálními kulturními spolky starších a institucemi ve Stockholmu či Göteborgu zabývajícími se současným uměním. Konverzace dala zrod podnětům pro nový projekt, k jehož plánování byla přizvána ITAB. Prostřednictvím různých kreativních médií jsme mluvili o tom, jaké překážky vnímáme ve svých interakcích s rodiči a prarodiči, co si od nich přejeme, jaký efekt má kategorizace generací skrz pojmy jako mileniál či gen Z na naše vnímání ostatních a sebe samých, jak navazujeme na myšlenky svých předchůdců v Indexu. Poté jsme se procházeli po městě a psali dopisy lidem, které jsme viděli na ulici a jejichž příběhy jsme si představovali. Nechtěli jsme přijít se sérií metodologií pro úspěšnou implementaci konkrétního projektu, jen získat pohled mladých, kteří na téma budou nahlížet přes čočku vlastních unikátních zkušeností. Vidíme pak téma z perspektivy, která by nikdy nemohla vzniknout z pozice instituce.

Celý tento rok ITAB zkoumala téma zvuku – jak jeho přítomnost nebo absence ovlivňuje naše vnímání času, veřejných prostorů, uměleckých děl – během workshopů s umělci a experimentů se soundscapes (a jejich transpozicí) při návštěvách muzea Moderna Museet a nákupního centra Mall of Scandinavia.¹¹ Zajímavým artefaktem může být například glosář z roku 2022, ve kterém rada vymýšlí společné významy slov, která používají ve svých rozhovorech, jako například kolektiv, intersekce nebo reprezentace. Od roku 2020 vzniká v konverzacích se švédskou ITAB a norskou PTAB projekt Going to an Exhibition: In Character. Účastníci sledují, jak se návštěvníci na výstavě pohybují, jak pozorují a vnímají – nazývají to „intuitivní, sociální choreografi퓹². Během workshopů si za použití metod LARP hrají s těmito předepsanými pravidly chování zakódovanými do muzejních místností. Ukázkou může být například workshop Going to an exhibition: to play card games, který proběhl v březnu 2021 s Fredrikem Bergem, kdy členové navrhli karetní hru, jež naše očekávání spojená s návštěvou výstavy přepisuje. Na kartách jsou krátké prompty pro reimaginaci toho, co prostor okolo nás znamená či může znamenat. Například: Zeptej se někoho, kdo pracuje v kulturní instituci, kolik peněz dostává zaplaceno za hodinu. / Představ si autora nebo autorku uměleckého díla nebo předmětu a veď s nimi konverzaci na nějaké téma. / Předstírej, že navštěvuješ výstavu společně s někým v místnosti, i když se neznáte. / Představ si, že bys tady měl velkou hádku. / Přemýšlej nad tím, jak by se tento předmět dal ukradnout.

Rada ITAB funguje jako otevřená platforma pro dialog mladého publika s neznámem a je vnímána jako jedna z centrálních aktivit Indexu. Nejnáročnější a nejdůležitější je podle Tjäder být opravdu upřímný ve svém zájmu o to, co v těchto konverzacích s mladými uslyšíme: „Ta opravdu radikální část je přinášet zpětnou vazbu do instituce, tím je to opravdové. [Členové ITAB] to mohou samozřejmě cítit, jelikož jsou inteligentní sociální stvoření a poznají, když to děláme jen na oko [for show].“¹⁰ Reflektuje schopnost umělecké instituce nabídnout prostor pro delegitimizaci sebe sama, schopnost přiznat, že mnoho věcí neví, že se stále mění, že má zájem poslouchat. To představuje radikální posun od fungování tradičních muzejních institucí, jejichž charakter jako zprostředkovatelů dominantního diskurzu byl obzvlášť v minulém století vnímán jako nezpochybnitelný. Organizace chce podpořit mladé lidi v jejich dlouhodobém zájmu o svět umění a v jejich schopnosti klást otázky, které budou přispívat k jeho postupné přístupnosti. Mnoho bývalých členů rady stále přispívá do švédského kulturního sektoru, ať už jako umělci, kritici, spisovatelé, nebo diváci, což ostatně připisují svému času v Indexu a rádi se do něj během vernisáží a přednášek vracejí – můžeme tedy program vyhodnotit jako dlouhodobě individuálně i komunitně přínosný. Forma ITAB je umožněna nejen experimentální povahou a velikostí Indexu, ale i švédským uměleckým prostředím a systematickou podporou kultury ze strany státu. Její reprodukce snad ani není možná, ale může sloužit jako inspirace pro vytváření nových modelů pro spolupráci s mladými lidmi, ve kterých se kulturní instituce mohou ptát na otázky spojené se svou existencí a historií a slyšet o názorech a perspektivách těch, kterým slouží.

Autorka studovala obor kulturní dědictví na Central European University ve Vídni

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

1. Následující text je inspirován výzkumnou stáží absolvovanou během léta 2023 v popisovaném indexu a nemohl by vzniknout bez laskavosti ředitele organizace Martího Manena, nadšené práce kurátorky vzdělávání Isabelly Tjäder a otevřenosti a zvídavosti členů Index Teen Advisory Board. Jsem jim vděčná za možnost stát se součástí procesu učení a za nové dojmy a nápady, jejichž sdílením bych chtěla podnítit vytváření edukačních modelů, ve kterých můžeme dávat prostor hlasům mladých lidí a jejich zkušenostem v českém a slovenském kulturním sektoru. (pozn. aut.) ↩︎
2.  Andreas Etges a David Dean, “The International Council of Museums and the Controversy about a New Museum Definition – A Conversation with Lauran Bonilla-Merchav, Bruno Brulon Soares, Lonnie G. Bunch III, Bernice Murphy, and Michéle Rivet”, International Public History 5 (1): 19-27. https://doi.org/10.1515/iph-2022-2039 ↩︎
3.  Etges a Dean, 20. ↩︎
4. “Museum Definition”, ICOM International, https://icom.museum/en/resources/standards-guidelines/museum-definition/. ↩︎
5. Karina Kottová, Instituce a divák (Praha, Display, 2019): 75–77. ↩︎
6. Andra Orn, “Marti Manen: ‘Art is a measurement for democracy’”, NOBA: Access Art, publikováno 27/3/2023, https://noba.ac/en/art-is-a-measurement-for-democracy/. ↩︎
7. Nina Simon, The Participatory Museum (Santa Cruz: Museum 2.0, 2010): iii. ↩︎
8. How do we know? Institutional listening and young agency in the arts – a collaboration between PRAKSIS, Index and PUBLICS, 13. Kniha publikovaná jako součást projektu Going to an Exhibition In Character. Název tohoto článku odkazuje na titul knihy, která zásadně inspiruje můj výzkum o zapojování mladých do prostředí českých a slovenských kulturních institucí. ↩︎
9. Nepublikovaný transkript nahrávky konverzace s Joannou Nordin, která proběhla v Indexu 9. března 2023 jako součást výstavy THE -ING FORM. ↩︎
10. Stejný transkript. ↩︎
11. Mohu doporučit epizody podcastu Index Foundation, ve kterých si o těchto aktivitách vyprávějí členové Indexu a ITAB – konkrétně „The Power of Sound and Silence“ a „More sound, more image, more questions (now with Josefin Arnell in conservation). K dispozici na stránkách organizace nebo Spotify. ↩︎
12. https://incharacter.info/About-2 ↩︎
13. Stejný transkript. ↩︎