Kateřina Turečková je česká dokumentaristka pochádzajúca z Kyjova, ktorá študuje na Katedre dokumentárnej tvorby na FAMU v Prahe. Keď sme s Gabrielou Gažovou zaradili jej filmy do výberu nášho queer premietania Teplo na kraťasy v bratislavskej A4, nadšene sama navrhla, že príde a pôjdeme sa kúpať do Rusoviec. Kateřinine pôsobenie v sfére dokumentárneho filmu, aktivizmu, ale aj každodenného života by sa dalo charakterizovať ako (radikálne) angažovanie sa skrz medziľudské interakcie. Osobné je pre ňu jednoznačne politické. Keďže diskusia medzi dvomi blokmi neposkytovala dosť času, chcela som prostredníctvom rozhovoru sprostredkovať hlbší ponor do niektorých debát, ktoré sme viedli osobne počas jej návštevy v Bratislave. Filmy Kateřiny Turečkovej si môžete pozrieť na DAFilms.cz.
V kontexte filmu Proč se cítim jako kluk? ma dosť zasiahlo, keď Ben povedal, aby ste mu v postprodukcii spravili maskulínnejší hlas. Okrem toho, že je to výrok odhaľujúci jeho zraniteľnosť a subjektívne pociťovanú „slabú stránku“, zároveň krásne exemplifikuje tézu, že rod/identita sú spoločenské konštrukty a znaky, ktoré považujeme za prirodzené a vrodené, sú performatívne. V krátkom videomedailóne pre ČT art hovoríte o tom, ako je človek v malom meste ponížený pre svoju inakosť, resp. neheteronormatívnosť. Ako by si opísala svoju skúsenosť? Ktoré prvky neheteronormativity boli problematické pre tvoje okolie? Mohla by si svoju situáciu porovnať s Benovou?
My jsme oba dva trošku z jinýho prostředí. Já mám výhodu, nebo spíš nevýhodu, že jsem ze Slovácka, což je silně definované tradiční prostředí – definované kulturou a folklorem. Ten folklor vytváří nějaký jasně daný stereotypy, jak by muž a žena měli vypadat, a potom je to podpořeno ještě režimem před 89. rokem. V Kyjově a okolí, odkud já pocházím, je ten rok zábavy definován klasickými tradičními folklórními eventy. Jediný, co vidíš, je striktně daný muž/žena – žena má na sobě kroj s dlouhou suknicí, muž kalhoty. Ještě víc se tahle identita utvrzuje manželstvím. U mě je to tahle kultura, která je specifická a strašně se snaží být honosná. Přičemž je tam moment například jízdy králů – co já vnímám jako drag event, který je chráněný UNESCO –, kdy si král podle historie obléká ženský šaty kvůli tomu, aby ho nerozpoznali a nechytli vojáci. Jsou kolem něj mladí muži, kteří rozptyluji pozornost. Ten chlapec je vždycky vybírán z různých vesnic. Mladý hoch má ještě před pubertou, nesmí mít druhotné biologické pohlavní znaky. Oblečou ho do ženského kroje a jede městem. Pro Bena je to víc definováno celonárodní kulturou, společností jako takovou, tím, co žije většina lidí v České republice a na Slovensku – média, rodina, celá společnost. To je hrozně obrovská otázka.
Hlavného protagonistu Bena iritujú a frustrujú „ženské“ aktivity, ktoré musí vykonávať – napríklad príprava chlebíčkov. V podstate sa však vymedzuje voči feminínnym aktivitám, chce robiť binárny opak týchto aktivít a nebyť asociovaný so „ženskými aktivitami“. To preňho asociuje rod, ktorý mu bol pridelený, a telo, v ktorom sa narodil a v ktorom nechce byť. Viedla si s ním rozhovor o rodových stereotypoch? O tom, že aj muž sa môže spolupodieľať na práci v domácnosti a nie je to feminínna aktivita. Ako feminínnu ju konštruuje len spoločnosť.
Tam je to ještě dvousečný. Nejde jen o tu společnost, ve které žije a snaží se být aspoň trošku v nějaké normě, protože všechno, co za tím je, v normě vůbec není. Hrozně důležitá je ale taky rovina těch sexuologů a sexuoložek, kteří vytvářejí tu normu, jak by se muž a žena měli chovat, jak by se měli oblékat atd. U Bena je to v důsledku toho ještě silnější, protože se snaží naplnit představy toho sexuologa/sexuoložky, v Česku i na Slovensku jsou sexuologové gatekeepeři – udržují si svoje normy, které si vytvářejí podle sebe. Dostáváš dotazník, který je přesně ve stylu „s čím jste si hrál, když jste byl malý“. Jsi v tom systému vyloženě bodovaná za to, jestli máš kalhoty nebo sukni nebo jakou barvu má tvoje tričko. Pro Bena je násobně těžší se vůbec vymezit a například mě nevnímá jako ideál ženy, nescvakává mu to, že když potká někoho, kdo nezapadá do normy, že ta norma asi je divná. On mě bere spíš jako zvláštního člověka, který přichází z velkoměsta – to mi sám jednou i řekl. Není to tedy jenom společností, ale u translidí jsou tyhle stereotypy vyloženě určovány sexuology a sexuoložkami, což je úplně mimo, ale takhle je ten systém postavený.
Zásadnou témou v súvislosti s právami transľudí je nútená sterilizácia, o ktorej sme hovorili aj osobne v Bratislave. Vo svojom filme Proč se cítím jako kluk? si zámerne neukázala scény z českých inštitúcií súvisiacich s procesom tranzície. V čom vidíš najväčšie úskalia a problémy, ktorým transľudia v Česku musia čeliť?
To, že tě přinutí sterilizovat se, je už výsledek celého procesu. Ale nejde jenom o to. Očekávají od tebe, že přesně budeš v jednom nebo v tom druhým boxu – žena nebo muž. Očekávají od tebe, že vlastně budeš vždycky vědět, co chceš se sebou dělat, a budeš strašně zatvrzelá. Tam ta možnost nevědět, co se sebou, není. Systém nefunguje tak, že přichází člověk s nějakým „problémem“ a oni to s tebou řeší. Několik věcí mě osobně nejvíc sere – nejvíc za hranicí mi přijde falometrie a vulvometrie/vulvografie, kdy ti dají na penis pružinku, která snímá prokrvení a stahy penisu, nebo ti do pochvy dají vajíčko a pouštějí ti starý erotický fotky. To jenom potvrzuje, že oni ani nerozlišují mezi identitou a sexualitou/orientací. Hodně řeší tvou sexualitu a automaticky vytvářejí implikace, které prostě nejsou podložené fakty. Vychází se například z toho, že když chceš být mužem, tak jde o to, že strašně chceš mít penis, tudíž tě vzrušuje, když ho vidíš. My to máme dokonce natočený, ale kdyby ten film šel do tohoto systému, tak se v něčem úplně rozpadne. Přišlo mi důležitější to ukázat skrze to osobnější. Tohle, co jsem popsala, dělají v totálně sterilizovaným bílým prostředí, míří na tebe kamera, jsi tam sama… Hodně translidí, ne všichni, ale většina má podle průzkumů opravdu problém se svými genitáliemi. Ono se to proměňuje, jak člověk vyrůstá, tak si nachází vztah ke svému tělu – a to platí pro všechny, nejenom translidi. Podle výzkumu organizace Trans*parent existují v praxi sexuologové/sexuoložky, kteří chtějí, aby ses před nimi svlékla, zajímají se detailně o tvůj intimní život. Pak z toho výzkumu vyšlo, že ti lidé jsou nejvíc traumatizováni pečujícími, těmi doktory. Protagonista našeho filmu, Ben, který nemá žádný sociální ani ekonomický kapitál – nemá žádný kapitál, jeho privilegium je úplně minimální –, jeho případ je přesně ukázka toho, jak je tenhle systém problematický. Co má dělat? Má si stoupnout ve svých – dneska už sedmnácti – proti doktorce a říct „Je mi nepříjemný, že mi do vagíny strkáte tady tohle vajíčko a ukazujete mi fotky ze sedmdesátých let“? Je potřeba systémová změna. Nevíme ale jaká, upřímně. Bude to chtít hodně let, aby sem ty trendy fakt přišly. Protože ty přicházejí z reálných věcí, které se proměňují – jako se například změnila i ta diagnóza. Je to smutek. Nejvíc se teď očekávalo, že se bude řešit sterilizace, protože ta je zásadní v tom, že v tomhle státě i ve vašem státě jasně dává najevo, že ty lidi absolutně odsuzuje; že by se neměli rozmnožovat, což je pro ně primární, a ten zákon funguje padesát let, takhle to bylo historicky a děje se to i dnes. (V květnu roku 2020 Sněmovní výbor pro veřejnou správu nepodpořil zrušení povinnosti sterilizací u translidí při úřední změně pohlaví. Za zrušení hlasovala jen polovina přítomných. – pozn. red.) Nevím o ničem, co by takovýmto způsobem zasahovalo do lidského těla. Reálně kvůli písmenku v občance a jménu – jenomže jméno si tady může změnit každý, takže kvůli písmenku v občance. Lidé si běžně mění těla za pomoci plastické chirurgie, ale změnit písmenko v občance jde jenom skrz tenhle nesmyslně náročný proces – pokud ti to vůbec povolí, protože musíš projít koly a komisemi, kde opět sedí tvoje sexuoložka nebo sexuolog a říkají, jestli ano nebo ne. A to ještě nemluvíme o mnoha lidech, kteří tohle podstoupit nemohou; kteří mají zdravotní problémy a nemohou brát hormony, i kdyby je chtěli. Jenomže mně přijde, že čím dál víc se konstrukt pohlaví/genderu proměňuje, tím víc jsem obezřetná. Kohokoli potkám, přemýšlím, s jakým genderem ten člověk přichází, a začíná to být pro mě stejně přirozené, jako když se toho člověka ptám na jméno, protože těch lidí znám tolik a uvědomuju si, že ta bolest kvůli tomu je o to větší, že moje nepohodlí, které trvá asi půl minuty v mém životě, je mnohonásobně menší než jakékoli nepohodlí těch lidi, kteří to zažívají, když je misgenderují.
Navyše slovenčina a čeština sú v tomto komplikovanejšie – pretože v angličtine sa dá konverzovať bez toho, aby si rod determinovala zámenom alebo rodovou koncovkou, čo sa u nás deje pri skloňovaní.
A tohle mi přijde bizarní. Protože ve výuce českého jazyka je důraz na epochu 19. století, kdy nastala totální proměna českého jazyka, a teď se pozastavujeme nad tím, že by se čeština měla a mohla proměňovat nebo bychom měli víc přemýšlet. Ve Walesu, kde jsem žila, obnovili před 15–20 lety jazyk úplně. Jazyk je proměnlivý. Celý to je o tom, že po společnosti chceš něco víc, ale chceme po ní vždy něco víc! Svět nikdy nebyl černobílý. Zpátečnictví a nevůle ke změnám souvisejí spíš s takovým utvrzovaním se v tom, že svět se nevyvíjí, je černobílý, věci jsou takový, jak vypadají. A pro mne jako pro umělkyni to obzvlášť není pravda. Ta ambivalence je hrozně přirozená.
Fascinuje ma tvoja hra so spektrom, ktoré je na svojich koncoch ohraničené tradičnou maskulinitou a tradičnou femininitou. V tvojom filme Strip, ktorý je krátkym čiernobielym portrétom problému vo vzťahu, je tvoja priateľka striptérka a ty sama sa v ňom prezlečieš za striptérku. Tvoj výstup v závere filmu konotuje tradičné predstavy o femininite. Keď si však prišla do Bratislavy, vyzerala si úplne inak a sama si verbálne akcentovala svoj maskulínnejší vzhľad. Máš verbalizovaný postoj k performatívnosti vlastnej identity? Ide o náladu, pocit? V akej polohe sa cítiš komfortnejšie a prečo?
Když mi bylo třeba těch tak třináct až čtrnáct, tak jsem měla všechno růžový a hrozně femininní, ale vždycky to bývaly kalhoty, sukně jsem nikdy moc nepochopila, protože mi v tom přirozeně není pohodlně. Pak se to různě proměňovalo. Když jsem přišla na výšku, měla jsem takový období, když jsem si koupila hrozně sexy šaty a uvědomila jsem si tu moc. Byl to pro mě mocenský nástroj. Teďka si myslím, že se to v něčem víc ustálilo. Když jsem šla studovat na rok do Maďarska, SZFE bylo v rozkladu už hodně dlouho, zdrhla jsem odtud na Středoevropskou univerzitu a tam jsem potkala holky a kluky z Gender studies a byla jsem hrozně fascinovaná, jak je to spektrum stokrát větší, a hrozně jsem se tam zakoukala právě do holky z Polska, která byla velmi maskulinní, měla tradiční maskulinní prvky, a to mi nějakým způsobem otevřelo obzor. I když jsem lesba, vždy jsem hodně chtěla femininní holku – naplňovala jsem tedy nejen na sobe představu o ženách, že musí být femininní, a to mě strašně uzavíralo. Ale mám za sebou i epizodu, kdy jsem přemýšlela o své identitě, a mám pocit, že teď pro mě ta otázka nebinarity představuje hrozně silnej tlak z komunity. Když se identifikuješ jako queer žena a osciluješ mezi něčím… protože základem toho, proč jsem, jaká jsem, je, že se takhle cítím dobře. Takhle prosté to je. A tím, že jsem ve společnosti, kde si můžu dovolit takový moment jako nenosit podprsenku a nikdo mě neupozorňuje, že by to bylo něco špatného, tak si můžu dovolit být takhle otevřená. Já se identifikuju jako žena, protože je to pro mě víc politický statement než být nebinární. Čím dál tím víc se mi děje, že se mě na záchodě ptají: „Co tady děláte?“ A já odpovím: „A co bych tady dělala?“ To se mi docela děje poslední rok, jak jsem stable se svojí identitou a jak mám krátký vlasy, který vznikly proto, že jsem měla vši. V zásadě je to pro mě hrozne přirozená záležitost, žena je podle mě obrovský spektrum a nejlepší by bylo, kdyby žádný gender nebyl, což mnoho kultur dokázalo… ale současný neoliberalismus potřebuje silný škatulky. Přemýšlela jsem samozřejmě o ne/binaritě a do nějaké míry jsem v rozkolu pro mnoho lidí, ale ne pro mě samotnou. Naše identita je strašně politizována, identita ženy i identita muže. O to víc se snažíš to řešit. Ale jsem ve společnosti, kde se to prostě řeší. Ale já jsem odmalička byla boyish, klasický tomboy, ráda jsem jezdila tvrdě na kole atd.
A máš pocit, že si teraz – keď si prehovorila o spoločenských a kultúrnych tlakoch – od nich oslobodená?
To se hrozně proměňuje. Učím na umělecké škole, sama chodím na uměleckou školu. Nejsem v prostředí, kde bych byla tolik pod tlakem. Hodně jsem si vydobyla identitu, kterou můžu mít, a lidé mě natolik respektují, že mi ji neotázkují. Nejvíc mi ji otázkují lidé, které potkám na záchodě. Spíš mám problém se stereotypy jako „žena by se takhle neměla chovat“. Vůbec to, že jsem režisérka a že dokážu naběhnout do kina a řešit projekci – to jsou strašně silný momenty, protože ženy by měly spíš stát opodál, ne? Mám pocit, že to jsou silný momenty a já si to můžu dovolit díky své privilegované pozici. Ale dodnes jsou tu samozřejmě momenty… například moje máma by byla ráda, kdyby mě viděla v šatech. Protože je víc pod tlakem vlastně ona! Že vidí – a to si myslím, že to se děje všeobecně lidem –, že je v bezpečí, protože když vyjdeš z normativity (toho) genderu, tak jsi v jistém nebezpečí, protože jdeš do jisté ambivalence a to ti lidi moc nemají rádi; ambivalence znamená neklid až chaos a to je jim nepříjemný, jsou z toho nervózní. Nejjednodušší je spadnout do normálu a podle toho, jakým způsobem o tom mluví média, jak to vidí okolí. Ale ta norma ve výsledku není pravdivá, že? Protože když vidíš ty lidi, tak jsou různí. Ale je to problematický, protože když nejsi v normě, znamená to, že se od společnosti vzdaluješ. Protože nebýváš přirozeně nejsympatičtější v kolektivu. Vytváříš pocit té úzkosti a lidi do toho moc nechtějí. Zejména to vnímám, jak jsem starší a nežiju jenom ve studentských časech, nemám takovou energii řešit tolik věcí, tak si přesně uvědomuji, jaké to musí být pro lidi, kteří chodí do práce od pondělí do pátku na dvanáctky, na směny, mají rodiny, potřebují řešit i jiné věci. Potom je jasné, že něco jako gender jim přijde jako totálně malicherná věc, protože řeší přežití, leasing, hypotéku…
Ale malicherný to určitě není.
Čo pre teba znamená maskulinita? Sú maskulínne prvky slobodnejšie z fyzickej/praktickej stránky – máš možnosť odmietnuť podprsenky, podpätky, tesné oblečenie –, alebo je to pre teba skôr forma aktivizmu?
Já maskulinitu vnímám jako moc. Je to spojeno s muži, kteří mají silnější mocenskou pozici a privilegia. Maskulinita vede – a neříkám, že to není úzkostní, protože je mnoho lidí, kteří se snaží naplnit maskulinní ideály a principy, nejde jim to a trpí. Celospolečensky to vnímám tak, že když je někdo maskulinní, má větší sílu, ať už fyzickou, nebo společenskou. Jsou to lidi, kteří jsou v kolektivech výraznější, vice mluví, jsou agresivnější v projevu. Já jako žena, která je víc maskulinnější (sic), mám privilegium extrovertní povahy. Byt maskulinním extrovertem je win–win situace v současném systému. Ale právě když jsi žena, tak to tam začíná třaskat. Ideální společnost je pro mě o tom, aby lidé nacházeli vnitřní svobodu v tom, co dělají, co jsou. Čehož je strašně náročný dosáhnout v konzumní a ještě takhle stereotypizované společnosti, kde musíš naplňovat jisté standardy. A myslím si, že pokud by se dalo upřímně zeptat mnohých mužů, kteří jsou pro nás klasicky nepříjemní, protože jsou strašně agresivně maskulinní, jestli se v tom oni vůbec cítí dobře…
Zistili by sme asi, že je to často prejav vnútornej nestability a úzkosti, ktorá vzniká práve kvôli stereotypom.
Přesně. A v těch stereotypech se tlačíš, protože máš pocit, že takhle budeš žít bezpečný život bez nějakého konfliktu, ale zároveň je to paradoxně velmi konfliktní. Naše vizáž je sociální znak, který toho nemá moc společného s genderem, protože gender má v sobě strašně moc věcí. Protože jde o nějaké sociální vystupovaní, jak vypadáš, jak se chováš, a to mi přijde v dnešní době už strašně pasé. Mně teď přijde bizarní, když řeším Pride, svoje umění a svou holku, řešit tak strašně silně svou genderovou identitu pro jiné lidi, když se já cítím dobře. Ale pro strašně moc lidí znamená identita a přemýšlení nad ní strašnou úzkost. Nejen pro translidi, ale i pro hetero cislidi. Alexandra Ocasio-Cortez dělala make-up tutoriál pro Vogue, vidělas to?
Áno, videla!
A já jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, jak jsou ženy tlačeny do toho, že musí mít dokonalý make-up, což znamená, že tím tráví hrozně moc času, dávají za to hrozně moc peněz, ale je to jistý standard, který musí naplnit, protože jinak by neměly stejně vysokou pozici, kdyby nebyly takhle atraktivní. Jsem hrozně ráda, že jsem v oboru umění – v tomhle si připadám hodně svobodná, ale zároveň vůbec nejsem. Protože jsou to lidi, kteří vybírají filmy; lidi, kteří vybírají filmy, aby něco „vyhráli“ – a to dávám do hodně velkých uvozovek –, a takhle je koncipovaný celý kariérní postup v umění: že vyhráváš ceny, vybírají tě na přehlídky atd. A když jsi takhle spojená s uměním jako já tou identitou, tak si nedokážu představit, že by ti lidi byli tolik psychopatičtí, že by si neuvědomovali, že ten film není spojený se mnou, a zároveň je můžu různě rozčilovat tím, jak se vyjadřuju, co říkám, jaká jsem – a to mi může dělat problémy. A věřím tomu, že kdybych byla velmi atraktivní žena s mými dlouhými vlasy (který jsou hrozně krásný – protože já když mám dlouhý vlasy, tak mám nádherný prstýnky, i proto jsem si je takhle ostříhala, když jsem přišla do Prahy, protože lidi se se mnou bavili jenom o mých vlasech a pořád na ně šahali!), že kdybych tuhle identitu „podržela“, tak by to mohl být lepší kariérní postup než díky tomu, kým teď jsem.
Ako vnímaš prostredie na FAMU? Je otvorené témam, o ktorých hovoríme?
Pan profesor Karel Vachek, můj profesor na dokumentu, mi vždycky říká, že si to dělám zbytečné těžké tím, že jsem lesba. To bylo hrozně vtipný – on mi jednou po tom, co jsme vyhráli nějakou cenu, řekl, že mi potřebuje něco sdělit. Že slyšel, že jdu do toho lékařského cyklu. Já nechápala, co to znamená. Ano, mám teď víc terapie, ale co to znamená? A on že chci prý jít na změnu pohlaví a ať to hlavně nedělám! A mně to přišlo úplně šílený, moje první reakce byla ha-ha, určitě ne, a za druhé co si to dovolujete takhle tady říkat?! Protože kdybych opravdu šla, tak mě tímhle úplně ponížíte! Myslím, že to je docela symptomatický – lidi mají pocit, že si to děláme hrozně těžký, protože jsme schopni rozlišit, co po nás chce společnost a co my sami, a to je úplně zásadní. Já když vidím ty své spolužáky a spolužačky a pedagogy a pedagožky – to vůbec není příjemný otevřený prostředí pro všechny talentovaný lidi, kteří tam přijdou, to tak fakt není. A pořád to říkám z pozice umělkyně a člověka, kterých je v České republice 0,1 % – kteří žijí v nejsvobodnějším prostředí, v jakým v rámci možností jde. A kdybych neměla tenhle talent a nebyla bych od patnácti rozhodnutá, že chci jít na FAMU a chci dělat film – i když jsem vůbec nevěděla, co to znamená –, tak bych byla v úplně jiné pozici, kde bych pravděpodobně vypadala jinak a pravděpodobně se i chovala jinak, protože by mi nic jiného nezbylo. Pak už je to opravdu o jisté míre přežití. Mám skvělou produkční, skvělého kameramana, skvělou střihačku – za to jsem strašně šťastná – a mam set-up bezpečí, že můžu být taková, jaká jsem, ale není to samozřejmost. A není vůbec běžné, pokud nepracuješ v nějaké firmě a nejsi šéfka.
Zároveň mám pocit, že ak sa už niekto (aj keď je to cis hetero žena) z diskriminovanej pozície dostane vďaka nadštandardnému pracovnému nasadeniu a doslova si prelezie všetkými prekážkami patriarchálnej spoločnosti, ktoré sa v mnohých inštitúciách len ťažko narúšajú, tak má nakoniec pocit, že si „úspech” zaslúžila práve tým, že musela prekonať všetky problémy a prekážky. A možno sa z nej paradoxne nestane feministka, ale bude mať protichodný názor. Nebude našou spojenkyňou, ktorú by ďalšie a ďalšie ženy v tej konkrétnej firme/škole potrebovali.
V naší společnosti se hrozně ctí ta práce; právě se nejvíc ctí ti lidi, kteří na sobě hrozně „zamakali“, kteří jdou absolutně za všechny hranice – ať už jsou to trans ženy, které mají všechny plasticky operace i přesto, že si to většina lidi nemůže dovolit, protože nemají takový ekonomický kapitál; ať už jsou to tady tyhle ženy, cis ženy, které se dostanou do vedení, kde nikdy žádná žena nebyla, a můžeš se jich zeptat, jakým způsobem funguje jejich domácnost… Tihle lidi udělali obrovský zadostiučinění všem těm věcem a sami sobě v tom, co po nich ten systém chce! A to je děsivý a upřímně, když to jenom říkám, tak mám z toho úzkost a je zvláštní, že z toho někdo úzkost nemá, protože to spíš navazuje na jakousi psychopatickou normu v společnosti – že vlastně je přirozený, že se máš potlačit do takový míry, že máš být úspěšným člověkem, ale takový svět mě děsí.
Rozhovor pripravila Barbora Nemčeková, filmová kritička a študentka filmovej vedy na VŠMU
