Od 27. 9. do 2. 10. 2019 se uskutečnil již 28. ročník tradičního mezinárodního festivalu Divadelná Nitra, tentokrát věnovaný tématu Podoby svobody (Faces of Freedom). V hlavním programu bylo uvedeno dvanáct inscenací, z toho šest domácích a šest zahraničních. Ve svém celku poskytly jistý obraz o situaci soudobého divadla, zahrnující jak tradiční, řekněme textově a interpretačně založené přístupy, tak i některé moderní a módní trendy inscenování, respektive performování.
Výběr a skladba inscenací
Na přípravě hlavního programu se letos podílela dvojice kurátorů: Júlia Rázusová zodpovídala za slovenskou a Ján Šimko připravil zahraniční část programu. Jak v diskusích s návštěvníky festivalu uvedli, jejich rozhodnutí byla založena jak na osobních preferencích, tak i na některých objektivních faktorech a „danostech“ festivalu (jako například zohlednění tradiční, třebaže nikoli povinné účasti jednoho z repertoárových představení hlavního hostitele, nitranského Divadla Andreja Bagara). V obou případech se tak v různém poměru kombinovala kritéria jak tematické relevance, tak kvality a reprezentativnosti. Program byl proto pestrý, z hlediska žánrového měla zastoupení představení od inscenací klasické činohry po (netradiční) operu, od loutkového divadla po interaktivně-vzdělávací lekci, od verbálních k pohybovým a výtvarným performancím apod. Při výběru měla své slovo také místní Divácká programová rada, zhruba třicetičlenné těleso sestávající z neprofesionálních zájemců, vytvořené v souvislosti s jedním z doprovodných mezinárodních projektů (konkrétně Be SpecACTive!).
Slovensko…
K divácky nejvřeleji přijatým produkcím patřila performance eu.genus bratislavského uskupení Med a prach, které sdružuje různé osobité performery, výtvarníky a hudebníky pracující pod vedením Andreje Kalinky. Jejich devadesátiminutové, zdánlivě volně plynoucí, ale – jak Kalinka přiznal – velmi pečlivě nazkoušené a fixované představení nabídlo množství nevídaných, ba až dechberoucích atrakcí. Performance tematizující mimo jiné tvůrčí proces neklenula jeden velký celistvý příběh; nanejvýš naznačovala jisté zárodky příběhů a dramatických konfliktů menších, které ovšem jen výjimečně mohly být vyloženy racionálně. Podstatou totiž byly scénické, do značné míry lyrické a často neverbální akce, zvýrazňující jednotlivé aktéry jako takové. Ke zdařilým patřilo také monodrama Moral Insanity režisérky Júlie Rázusové z Prešovského národního divadla, v němž herecky exceloval Peter Brajerčík. Scénicky nápaditá adaptace a aktualizace románu Pražský hřbitov Umberta Eca si bere na paškál zejména různé národnostní stereotypy, paranoie a xenofobie, které – jak se v dosti obrazivém díle podařilo inscenátorům ukázat – mohou vést až ke katastrofálním důsledkům. Zaostření na domácí kontext v této hře vrcholí mrazivou reprodukcí inkriminovaných telefonátů mezi Jánem Kuciakem a kontroverzním podnikatelem Mariánem Kočnerem. K nadstandardním patřila rovněž značně imaginativní, technicky i na hereckou přesnost náročná, ovšem vycizelovaná loutková inscenace Príbehy stien Bratislavského bábkového divadla. Zábavnou formou z různých perspektiv podala pět víceméně autonomních příběhů z období nesvobody. K diskutabilnějším patřila domácí adaptace Hellerova slavného románu Hlava XXII (režie Jána Luterána), stejně jako dvě inscenace Rastislava Balleka, konkrétně Euripidových Bakchantek a Bible. Dva naprosto rozdílné texty celkem pochopitelně vyústily v diametrálně odlišné výsledky – v prvním případě šlo o postmoderně vyvedenou, zejména scénograficky barvitou interpretaci nového slovenského překladu klasického antického dramatu, ve druhém o sólo pro předčítajícího i energicky malujícího Juraje Kukuru. Jak se ukázalo v debatách s diváky, zde se nejvíce vyjevil jistý rozdíl mezi tzv. běžným divákem a profesionály, respektive o divadle píšícími mladými žurnalisty, teatrology a divadelníky z různých zemí střední a východní Evropy, kteří se festivalu zúčastnili v rámci mezinárodního projektu V4@theatre critics residency (letos pod vedením německého teatrologa Stefana Tiggese). Nejen pro konvenčnost, až jakousi konzervativnost výrazových prostředků (s výjimkou Bakchantek), ale možná i pro silné zakotvení ve slovenském kontextu se nad těmito inscenacemi objevily jisté kontroverze a rozpaky.
… vs. zbytek světa
Rozmanitý byl i zahraniční program, v němž se vysoce hodnotily české inscenace: monumentální Sternenhoch v podání pražského Národního divadla festival otevíral, komornější Hlubiny alternativního souboru Wariot Ideal divadelní maraton uzavíraly. Vizuálně výrazná a hudebně nezvyklá opera skladatele a libretisty, autodidakta Ivana Achera, režírovaná Michalem Dočekalem, přinesla vlastní, esperantem zpívané pojetí kultovní novely Ladislava Klímy, zatímco nonverbální performance tříčlenného pánského tělesa si zase pohrála se všelijakými rituály, jimiž člověk v různých kulturách v životě prochází. V obou případech se v nemalé míře projevoval specifický, trochu mystifikační a trochu bláznivý český smysl pro humor. Svou hodnotu měly také inscenace soudobých dramat v podání ruských a polských hostů, shodně nezávislých, experimentálních souborů. Moskevský teatr.doc tentokrát nestavěl na osvědčeném dokumentárním výzkumu a práci s reálnými, autentickými svědectvími, nicméně zůstal velmi politický: hra Muž (Člověk) z Podolska Dimitrije Danilova v ruských kulisách rozvíjí (přinejmenším Středo- a Východoevropanům) velmi srozumitelnou, kafkovsky absurdní situaci zatčeného a na policejní stanici bezdůvodně vyslýchaného muže. V zásadě jednoduchá, komediální a zároveň přece jen jaksi existenciální hříčka Roberta Bolesta s názvem Svatá Špageta v podání varšavského souboru Komuna zase zaujala razantním inscenačním přístupem, pohybujícím se na pomezí (poněkud karikované) komiksové, činoherní a také muzikálové poetiky. Příběh předestírá, co vše se mezi dvěma lidmi může odehrát, když se rozhodnou pořídit si čtyřnohého miláčka – vtipem je, že vše je pozorováno/vyprávěno/zažíváno z perspektivy psa (v mistrném podání Piotra Trojana). Reprezentanty soudobého politického, potažmo sociálně angažovaného dokumentárního divadla na letošním festivalu byla i pohybově a verbálně analytická performance vesměs neprofesionálních herců z mnichovské formace Hauptaktion, kteří se pod titulem Druhý pokus o tělovýchovu pokusili vyslovit podstatu německých cvičeneckých spolků od jejich počátků až do současnosti. Teatralizovaná participativní soutěž Bez adresy v podání maďarských účastníků zase seznamovala s problematikou bezdomovectví. Zaujala hlavně autenticitou zajištěnou účastí sociální pracovnice, jakož i aktéra s dlouholetou osobní zkušeností s životem na ulici; jistým úskalím byla naopak didaktičnost a ilustrativnost vycházející z toho, že show je zjevně určena primárně mladému, školskému publiku.
Podoby slobody
Jak je vidět, tematika svobody se v hrách hlavního programu projevovala velmi viditelně, přičemž její rozměry se v neodmyslitelných a časově bohatě dotovaných festivalových diskusích z obsahové roviny rozšířily i na otázku (míry) divácké svobody pociťované v průběhu jednotlivých představení a konečně také na problém tvůrčí svobody aktérů. A ještě další dimenze získávala v rovněž bohatě vypraveném doprovodném programu, v němž se realizovala řada dalších veřejných rozprav, například o otázkách ne/svobody při zachraňování planety, v otázkách náboženství a víry, případně o míře svobody v polistopadové historii slovenské společnosti. K nejzajímavějším v tomto ohledu patřila debata Štefana Hríba, který si do zvláštního vydání svého pořadu Svoboda pod lampou pozval trio novinářů, jmenovitě Martina Šimečku, Gyorgyho Vargu a Tomasze Maćkowiaka. Vedle dvou výše zmíněných projektů byly součástí festivalu i další pracovně-vzdělávací setkání a akce (například workshop Ako na divadlo nebo projekty Darujem ti tulipán, Aj toto je umenie a další).
Souhrnně řečeno: Letošní Divadelná Nitra ve svém uměleckém programu i jeho reflexích poskytla dostatek prostoru pro promýšlení bezpochyby elementární univerzální otázky lidské svobody, všech jejích možných tváří.
Autor je divadelní a literární kritik, v současnosti působí na Masarykově univerzitě v Brně
