Všechny krásy svobody 

Marek Lollok10. októbra 20191140

Od 27. 9. do 2. 10. 2019 se uskutečnil již 28. ročník tradičního mezinárodního festivalu Divadelná Nitra, tentokrát věnovaný tématu Podoby svobody (Faces of Freedom). V hlavním programu bylo uvedeno dvanáct inscenací, z toho šest domácích a šest zahraničních. Ve svém celku poskytly jistý obraz o situaci soudobého divadla, zahrnující jak tradiční, řekněme textově a interpretačně založené přístupy, tak i některé moderní a módní trendy inscenování, respektive performování. 

Výběr a skladba inscenací

Na přípravě hlavního programu se letos podílela dvojice kurátorů: Júlia Rázusová zodpovídala za slovenskou a Ján Šimko připravil zahraniční část programu. Jak v diskusích s návštěvníky festivalu uvedli, jejich rozhodnutí byla založena jak na osobních preferencích, tak i na některých objektivních faktorech a „danostech“ festivalu (jako například zohlednění tradiční, třebaže nikoli povinné účasti jednoho z repertoárových představení hlavního hostitele, nitranského Divadla Andreja Bagara). V obou případech se tak v různém poměru kombinovala kritéria jak tematické relevance, tak kvality a reprezentativnosti. Program byl proto pestrý, z hlediska žánrového měla zastoupení představení od inscenací klasické činohry po (netradiční) operu, od loutkového divadla po interaktivně-vzdělávací lekci, od verbálních k pohybovým a výtvarným performancím apod. Při výběru měla své slovo také místní Divácká programová rada, zhruba třicetičlenné těleso sestávající z neprofesionálních zájemců, vytvořené v souvislosti s jedním z doprovodných mezinárodních projektů (konkrétně Be SpecACTive!). 

Slovensko… 

K divácky nejvřeleji přijatým produkcím patřila performance eu.genus bratislavského uskupení Med a prach, které sdružuje různé osobité performery, výtvarníky a hudebníky pracující pod vedením Andreje Kalinky. Jejich devadesátiminutové, zdánlivě volně plynoucí, ale – jak Kalinka přiznal – velmi pečlivě nazkoušené a fixované představení nabídlo množství nevídaných, ba až dechberoucích atrakcí. Performance tematizující mimo jiné tvůrčí proces neklenula jeden velký celistvý příběh; nanejvýš naznačovala jisté zárodky příběhů a dramatických konfliktů menších, které ovšem jen výjimečně mohly být vyloženy racionálně. Podstatou totiž byly scénické, do značné míry lyrické a často neverbální akce, zvýrazňující jednotlivé aktéry jako takové. Ke zdařilým patřilo také monodrama Moral Insanity režisérky Júlie Rázusové z Prešovského národního divadla, v němž herecky exceloval Peter Brajerčík. Scénicky nápaditá adaptace a aktualizace románu Pražský hřbitov Umberta Eca si bere na paškál zejména různé národnostní stereotypy, paranoie a xenofobie, které – jak se v dosti obrazivém díle podařilo inscenátorům ukázat – mohou vést až ke katastrofálním důsledkům. Zaostření na domácí kontext v této hře vrcholí mrazivou reprodukcí inkriminovaných telefonátů mezi Jánem Kuciakem a kontroverzním podnikatelem Mariánem Kočnerem. K nadstandardním patřila rovněž značně imaginativní, technicky i na hereckou přesnost náročná, ovšem vycizelovaná loutková inscenace Príbehy stien Bratislavského bábkového divadla. Zábavnou formou z různých perspektiv podala pět víceméně autonomních příběhů z období nesvobody. K diskutabilnějším patřila domácí adaptace Hellerova slavného románu Hlava XXII (režie Jána Luterána), stejně jako dvě inscenace Rastislava Balleka, konkrétně Euripidových Bakchantek a Bible. Dva naprosto rozdílné texty celkem pochopitelně vyústily v diametrálně odlišné výsledky – v prvním případě šlo o postmoderně vyvedenou, zejména scénograficky barvitou interpretaci nového slovenského překladu klasického antického dramatu, ve druhém o sólo pro předčítajícího i energicky malujícího Juraje Kukuru. Jak se ukázalo v debatách s diváky, zde se nejvíce vyjevil jistý rozdíl mezi tzv. běžným divákem a profesionály, respektive o divadle píšícími mladými žurnalisty, teatrology a divadelníky z různých zemí střední a východní Evropy, kteří se festivalu zúčastnili v rámci mezinárodního projektu V4@theatre critics residency (letos pod vedením německého teatrologa Stefana Tiggese). Nejen pro konvenčnost, až jakousi konzervativnost výrazových prostředků (s výjimkou Bakchantek), ale možná i pro silné zakotvení ve slovenském kontextu se nad těmito inscenacemi objevily jisté kontroverze a rozpaky.

… vs. zbytek světa

Rozmanitý byl i zahraniční program, v němž se vysoce hodnotily české inscenace: monumentální Sternenhoch v podání pražského Národního divadla festival otevíral, komornější Hlubiny alternativního souboru Wariot Ideal divadelní maraton uzavíraly. Vizuálně výrazná a hudebně nezvyklá opera skladatele a libretisty, autodidakta Ivana Achera, režírovaná Michalem Dočekalem, přinesla vlastní, esperantem zpívané pojetí kultovní novely Ladislava Klímy, zatímco nonverbální performance tříčlenného pánského tělesa si zase pohrála se všelijakými rituály, jimiž člověk v různých kulturách v životě prochází. V obou případech se v nemalé míře projevoval specifický, trochu mystifikační a trochu bláznivý český smysl pro humor. Svou hodnotu měly také inscenace soudobých dramat v podání ruských a polských hostů, shodně nezávislých, experimentálních souborů. Moskevský teatr.doc tentokrát nestavěl na osvědčeném dokumentárním výzkumu a práci s reálnými, autentickými svědectvími, nicméně zůstal velmi politický: hra Muž (Člověk) z Podolska Dimitrije Danilova v ruských kulisách rozvíjí (přinejmenším Středo- a Východoevropanům) velmi srozumitelnou, kafkovsky absurdní situaci zatčeného a na policejní stanici bezdůvodně vyslýchaného muže. V zásadě jednoduchá, komediální a zároveň přece jen jaksi existenciální hříčka Roberta Bolesta s názvem Svatá Špageta v podání varšavského souboru Komuna zase zaujala razantním inscenačním přístupem, pohybujícím se na pomezí (poněkud karikované) komiksové, činoherní a také muzikálové poetiky. Příběh předestírá, co vše se mezi dvěma lidmi může odehrát, když se rozhodnou pořídit si čtyřnohého miláčka – vtipem je, že vše je pozorováno/vyprávěno/zažíváno z perspektivy psa (v mistrném podání Piotra Trojana). Reprezentanty soudobého politického, potažmo sociálně angažovaného dokumentárního divadla na letošním festivalu byla i pohybově a verbálně analytická performance vesměs neprofesionálních herců z mnichovské formace Hauptaktion, kteří se pod titulem Druhý pokus o tělovýchovu pokusili vyslovit podstatu německých cvičeneckých spolků od jejich počátků až do současnosti. Teatralizovaná participativní soutěž Bez adresy v podání maďarských účastníků zase seznamovala s problematikou bezdomovectví. Zaujala hlavně autenticitou zajištěnou účastí sociální pracovnice, jakož i aktéra s dlouholetou osobní zkušeností s životem na ulici; jistým úskalím byla naopak didaktičnost a ilustrativnost vycházející z toho, že show je zjevně určena primárně mladému, školskému publiku.

Podoby slobody

Jak je vidět, tematika svobody se v hrách hlavního programu projevovala velmi viditelně, přičemž její rozměry se v neodmyslitelných a časově bohatě dotovaných festivalových diskusích z obsahové roviny rozšířily i na otázku (míry) divácké svobody pociťované v průběhu jednotlivých představení a konečně také na problém tvůrčí svobody aktérů. A ještě další dimenze získávala v rovněž bohatě vypraveném doprovodném programu, v němž se realizovala řada dalších veřejných rozprav, například o otázkách ne/svobody při zachraňování planety, v otázkách náboženství a víry, případně o míře svobody v polistopadové historii slovenské společnosti. K nejzajímavějším v tomto ohledu patřila debata Štefana Hríba, který si do zvláštního vydání svého pořadu Svoboda pod lampou pozval trio novinářů, jmenovitě Martina Šimečku, Gyorgyho Vargu a Tomasze Maćkowiaka. Vedle dvou výše zmíněných projektů byly součástí festivalu i další pracovně-vzdělávací setkání a akce (například workshop Ako na divadlo nebo projekty Darujem ti tulipán, Aj toto je umenie a další).

Souhrnně řečeno: Letošní Divadelná Nitra ve svém uměleckém programu i jeho reflexích poskytla dostatek prostoru pro promýšlení bezpochyby elementární univerzální otázky lidské svobody, všech jejích možných tváří.

Autor je divadelní a literární kritik, v současnosti působí na Masarykově univerzitě v Brně

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: