V krizi jsme všichni socialisté

Ladislav Zářecký7. mája 2020571

S dopady celosvětové pandemie koronaviru jsme svědky návratu levicového slovníku do (politického) mainstreamu a veřejné diskuse. Jaké má tento návrat podoby, co od něj očekávat a jak s ním pracovat? A máme si od toho něco slibovat?

„When the world is sick / Can no one be well / But I dreamt we were so beautiful and strong“ – Thee Silver Mount Zion Memorial Orchestra & Tra-la-la Band

„Jak se říká: v krizi jsme všichni socialisté,“ píše Slavoj Žižek v nové knize Pandemic!, která se jaksi snaží ve věci dopadů současné pandemie předstihnout pověstný noční let Minerviny sovy. Ale na druhu stranu pro ni onen soumrak nesupluje, protože se dodává: „Není však jasné, jak a kde k tomu dojde a pro koho? Bude tento vynucený socialismus socialismem pro bohaté, jako tomu bylo v případě záchrany z bank v roce 2008, zatímco miliony obyčejných lidí ztratily své malé úspory?“

V řádu pár dní se Macronova slova z 6. března – „Život jde dál. Neexistuje žádný důvod, mimo zranitelných skupin obyvatelstva, změnit naše sociální chování.“ (která nejsou ničím jiným, než negativem zásadního dějinného soudu Waltera Benjamina: „Tradice utlačovaných nás učí, že výjimečný stav, v němž žijeme, je pravidlem.“) – převrátila v obhajobu sociálního státu a nutnost neredukovat vše na tržní logiku. Miroslav Kalousek, enfant terrible české pravice, vyhlašuje socializaci ztrát z kapes oligarchů. Vláda Donalda Trumpa zavadí balíček opatření, jehož součástí je i jednorázový šek v hodnotě 1 000 amerických dolarů pro každého plnoletého Američana. Ediční rada středového Financial Times má jasno v tom, že „k vytvoření společnosti, která bude pracovat pro všechny, jsou nutné radikální reformy“. A mohli bychom pokračovat. Jednoduše řečeno, v těchto výzvách se apeluje především na sociální rozměr státu a jeho kapacity.

Marxisté mají také jasno. Marxismus přece předpokládal kolaps kapitalismu. Příslib lepší společnosti je v samotné krizi obsažen a je jen otázkou času, kdy v jeho epistemologickém tkanivu, „kapitalistickém realismu“, začne prosvítat světlo, které učiní plastickým „rysy nového světa“. Jak stojí v kterémsi tweetu, který se mi ztratil v záplavě podobných, krize je okamžikem, kdy si znovu (my, marxisté) dáme rendez-vous s dějinami. Kapitalismus neskončil, kapitalismus trvá a s ním i jeho socialistický stín. Jak celkem tradičně (ale vlastně jak jinak?) pochopil sám sebe jeden z nově (dokonce na základě samotné pandemie) vzniklých marxistických z projektů/magazínů Spectre, „náš svět znovu pronásleduje strašidlo: strašidlo komunismu“. Nebo ještě lépe jazykem meme kultury: „Kvůli poklesu znečištění ovzduší můžete vidět strašidlo komunismu, které pronásleduje Evropu.“ Právě sociální sítě věc marxismu, tu ironicky, tu zcela vážně, co na tom záleží, udělaly věcí stále více se radikalizující mládeže. Alespoň té americké, osiřelé po prezidentské kampani Bernieho Sanderse. A pandemie vše ještě akceleruje. Let’s haunt begin!

Ale oddělme od marxistů a státu společnost a máme zde adoraci nepředvídatelné a spontánní vlny solidarity. Pouze v českém kontextu můžeme napříč medii číst titulky jako „Solidarita v izolaci“; „Solidarita hýbe republikou“; „Koronavirus vzbudil v supermarketech solidaritu: tuny jídla zdarma“; „Rabování se nekoná. Kde se v nás bere solidarita v době koronaviru?“; „Epidemie solidarity“. Stejně tak masivní nárůst stávek a „třídního vědomí“, tzn. esenciálů a jejich podpora (i když sporná, alespoň nějaká) ze strany veřejnosti leckoho překvapila.

Vyhlašovaný návrat socialismu a průnik levicového slovníku do mainstreamu má tak několik podob, stejně jako pokusy o jeho skutečnou realizaci (které jsou spíše otázkou budoucnosti). A ty se mohou a nemusí vzájemně podporovat.

Krizový socialismus, globální komunismus, nebo národní protekcionismus?

„Nemám v úmyslu bráti na lehkou váhu nebezpečí, které ohrožuje demokratickou svobodu, jíž si vážím. Avšak trvám, že toto nebezpečí vznikne nikoliv ze socialismu, nýbrž z okolností, které činní socialismus nezbytný.“ – G. D. H. Cole

Návrat levicového žargonu je naprosto pochopitelný. K víceméně socialistickým východiskům směřující reformy byly vždy po ruce jako krizové alternativy. Někdy jich dokonce bylo paradoxně používáno (například v Bismarckově Německu, ale i v buržoazních státech obecně) jako nástroje konzervativních/liberálních stran vůči naléhavým „extremistickým požadavkům“ socialistů a demokratů. Ishay Landa v knize Fascism and the masses píše: „Pro reformátory tedy bylo rozšíření volebního práva často mechanismem pro omezení společenských změn, využité jako bezpečnostní ventil k uvolnění páry a zamezení sociální frustraci před explozí.“ Z postupného zavádění reforem někteří socialisté, především Engels, vyvozovali své postupné vítězství (například když píše, že „řádné strany, jak se nazývají, hynou za zákonných podmínek, které vytvořily samy“). Americký filozof a aktivista Milton Fisk zase například navrhuje přímo vnímat socialismus v preventivním slova smyslu. Jde o praktickou nutnost. Už v devadesátých letech svoji vizi představil následovně: „Cíl nás mnohých nalevo není nejlepší z možných světů, ale svět s minimem ohrožení katastrofou. Nutnost změny pak vychází z cíle vyhnout se katastrofě.“ Takovéto pojetí se samozřejmě snaží vystříhat utopických ambicí, aby se stalo přijatelnějším.

A řekněme si to na rovinu. Opatření, která se požadují po národních státech dnes nebo která samy vlády deklamují, mají se socialismem pramálo společného. A to už jenom z toho důvodu, že pojetí reformy má dnes se sociální spravedlností samo pramálo společného. Stát jako „prostředek ke šťastnému životu“ rozhodně není na cestě, spíše se projevuje opačná tendence – ze strachu a výjimečného stavu se posilňuje představa státní suverenity. Starý dobrý šovinismus a hranice, jak vidíme v případě Maďarska nebo Izraele.

Společnou definicí nouzových opatření ze strany států může být třeba „dočasný keynesianismus“. Jenomže povaha krize se nezdá být dočasná, protože není cyklického, ale externího charakteru, nevyplývá z logiky kapitálu, ale do určité míry je jeho důsledkem. A tak se tento standardní nástroj žehlení a velký symbol poválečné solidarity ad hoc aplikuje, tomu nejhoršímu snad zabrání, ale ve výsledku se ukáže jako nedostatečný. Podobně se měla po velké recesi v roce 2008 tzv. divoká verze kapitalismu všelijak regulovat, oživovat, dokonce moralizovat, jaksi ve stylu poválečné solidarity roku 1945. Tak nebo onak, „jasným cílem těchto opatření je rekonstituce podmínek pro reprodukci kapitalistických sociálních vztahů a rozhodně ne jejich radikální transformace“, píše trefně dvojice Cinzia Arruzza – Felice Mometti.

Z globálního hlediska se problém státu vyprofiloval následovně: globální solidarita nebo protekcionismus. Často se v případě vypořádávání se s dopady pandemie poukazuje na nesystematičnost a nejednotnost způsobenou odlišnou politikou jednotlivých států. WHO jakožto nadnárodní síla ve věci zdravotnictví zase nebezpečně váhala a nakonec se jí za to dostalo zdrcující kritiky. Evropská unie není schopná řešit imigrační krizi a tisíce lidí tak kvůli tomu na řeckých hranicích přicházejí o životy.

I na levici samotné jedním ze základních ideových sporů stále zůstává otázka národ kontra internacionalismus. Jak jsem psal již v eseji Nová proletářská poezie (Kapitál 4/2020), ještě před vypuknutím epidemie levicové strany napříč Evropou začaly nebezpečným způsobem tíhnout k první z možností. Tato tendence se pro nás pro všechny může stát osudnou, neboť je celkem pochopitelně postavena na odporu ke globalizaci a jejím dopadům. Tyto levicové strany přetvářejí lidové zhnusení z globálního kapitalismu a „dekadentního kosmopolitismu“ ve svůj program a zcela rezignují na v „radikalistických análech zasutou“ ideu globální sociální spravedlnosti, jež byla ve své nejdůslednější podobě vyjádřena v Komunistickém manifestu – „proletář nemá vlast, jen své okovy“.

Opačným příkladem je socialistická Kuba se svým zdravotním internacionalismem. Někomu se sice nemusí líbit fotografie kubánských doktorů pózujících s portrétem Fidela Castra na misi v Itálii a může jim rozumět (vlastně oprávněně) jako propagandě. A o tom, že jde o příklad hodný následování, mnozí (často z antikomunistických sentimentů) i pochybují. Nicméně podobně nastavené programy (nejen zdravotnické) poukazují na světlejší stránku vzájemné závislosti. Nicméně to je i jednou z hlavních myšlenek Slavoje Žižeka v jím položeném dilematu (jež není zase ničím jiným než parafrází slavné a zcela určující fráze Rosy Luxemburgové „socialismus nebo barbarství“): globální komunismus, nebo zákon džungle. Sám v duchu zmíněného „preventivního/krizového“ socialismu navrhuje důkladně se zabývat tím, jaká podoba globální závislosti vznikne.

A tak nezbývá než dát za pravdu jednomu z prohlášení kolektivu okolo magazínu Salvage s příznačným názvem The Mask of the Red Death: „… Musíme se naučit záviset.“

Meze a podoby solidarity aneb Roušky otřesených

„Během několika posledních desetiletí bylo mnohokrát řečeno, že již nemáme adresáta pro naše politické požadavky. Ale to není pravda. Máme jeden druhého.“ – Brian Kuan Wood

Ještě nedávno se u nás (rozuměj v České republice) debatovalo nad knihou Tajnosti levice o tom, zda je budoucnost levice konzervativní. Jedním z nejaktivnějších byl český filozof Václav Bělohradský. Ve svém (prozatím?) posledním příspěvku Sousedi a (kyber)soudruzi přenesl rovinu argumentace k povaze samotného socialistického projektu ve vztahu k sociálním vazbám. Socialistický projekt je podle něj, vedle fašismu a národního socialismu, součástí „projektu obnovy společnosti“ s cílem „chorobně se vyvíjející společnost ozdravit nastolením autentičtější a původnější formy soužití lidí…“ Jednoduše řečeno, moderní společnost jako „masa vzájemně na mnoho způsobů propojených jednotlivců, kteří ale přesto zůstávají nezávislými… propojeni jen směnou zboží“, je charakteristická nostalgií po „původnějších“ formách soužití. Nakonec Jeana-Clauda Michéu obviní z toho, že je v zajetí „staré představy o spásonosné energii lidu jako pospolitostí blízkých“, a místo toho nabízí model „materiálně vzdálených, ale tematicky blízkých soudruhů v kyberprostoru“. Jak to vše souvisí s takzvanou vlnou solidarity, která se přes naši společnost převalila v posledních dnech v reakci na pandemii?

Tak především to, čeho jsme svědky, není jedním „typem“ solidarity. Také bychom si ji měli roztřídit na základě toho, kdo ji oslavuje, kde ji hledá a co z ní vyvozuje. Další český filozof, Václav Němec, si tentokrát už v reakci na současnou situaci v rozhovoru pro Český rozhlas pochvaloval (a není jediný), že „česká společnost, která je v poklidných dobách většinou rozhašteřená a rozklížená, je v krizových situacích schopná nečekaných projevů solidarity a vzájemnosti… Solidarita a sounáležitost jsou věci, které naší společnosti chybějí jako sůl, a přitom právě ony představují tmel, jenž drží společnost pohromadě“.

Oslavuje se dobrovolnost, nezištnost, síla občanské společnosti. Věc je ale složitější. V našem kontextu se symbolem vzájemnosti stala rouška – její nošení („Já chráním tebe, ty chráníš mě“), domácí výroba a především forma daru. V prvních týdnech bylo určitě osvěžující vidět občanskou společnost v akci, navzdory selhání a buzeraci státu. Ale bohužel. To, že vše v podstatě zamrzlo v tomto bodě, celou situaci obrátilo – nová, fetišizovaná forma vazby vyzískala i moment výlučnosti a sankce.

Dalším problematickým momentem se stala depolitizace společnosti, tu krátkodobá, tu přetrvávající. Řada lidí své jednání neviděla v kontextu radikálně – protože volbami těhotného – politického rozměru situace a měla tendenci jaksi sama od sebe přijmout tak často vyhlašovaný „válečný stav“, přijmout apolitičnost „survivalistického“ modu. Jak přesně upozornil Žižek, podobné výzvy, hnané ideou původnějších vztahů („všichni jsme na jedné lodi, zapomeňme na politiku a tahejme společně za jeden provaz“), jsou mylné: „Je zapotřebí skutečná politika, nyní jsou rozhodnutí o solidaritě nesmírně politická.“ O pár let později v trochu jiném kontextu tvrdí Habermas: „Chování založené na solidaritě předpokládá politický kontext života, tedy kontext, který je právně organizovaný a v tomto smyslu umělý. Co v případě solidarity chybí, je okamžik konvenčnosti v dříve existujících etických vztazích.“

Také bychom neměli zapomenout na to, že v moderním slova smyslu je solidarita pojem bytostně související jak s odkazem dělnického hnutí Evropy 19. století, tak s Velkou francouzskou revolucí. A právě ona konkrétní solidarita vycházející z potřeb a sdílené zkušenosti pracující třídy se svým způsobem vrací jako druh nového třídního vědomí, které má šanci stát se díky globálnímu rozsahu krize internacionální. Ne ani tak v oslavách pracovníků v prvních liniích. Spíše v jejich vlastním odmítnutí statusu mučedníků, jež je vedlo k hromadnému stávkování napříč světem a hořkému uvedení věci na pravou míru: „My nejsme hrdinové, jsme mzdoví otroci.“

Možná nám tyto různé solidarity pomohou překonat strukturní limity jak státu („Vláda je problém, nikoliv řešení,“ tolik Noam Chomsky), tak kapitálu. Ale je asi nemožné (a nežádoucí) chtít pozitivně chápaný socialismus jako primární arbitr společenské reprodukce. Spíše se zaměřme na vznikající sítě „konkrétních solidarit“ („tematicky blízkých soudruhů“, viz Bělohradský), jak navrhuje Yuk Huy.

Závěrem

„Říkáme, že všechno musí být obráceno vzhůru nohama! Odmítáme čekat na revoluci, abychom mohli začít s realizací socialismu; začneme s realizací socialismu, abychom dosáhli revoluce!“ – Gustav Landauer

Ať hystericky, s nadsázkou, samovolně, programově, nebo strategicky, levicový slovník se vrátil do mainstreamu. Už žádný shit happens; así es la vida hombre. Fatalismus posledních let narušuje nová podoba nutnosti, bytostně politická, těhotná volbou. Snad je tu i tam mimo levicovou bublinu přítomná touha po lepší společenské organizaci, i když vedena naivními představami o „zavazujících poutech“.

Požadavky a konceptualizace problému, kterými se dnes argumentuje, alespoň v oblasti krizových opatření, jsou dědici mnohaletých bojů na poli sociální spravedlnosti a zcela přirozeně nás mohou zavést, použijeme-li slova zarytých odpůrců „neo-marxismu“, na stranu „socialistických vábniček“. Nejde ale pouze o tyto aktualizované, institucionalizované výdobytky emancipačních bojů. Tam, kde neoliberalismus ztrácí, totiž v oblasti politické imaginace (neoliberalismus tváří tvář záhubě umí generovat pouze dystopické obrazy), má levice po letech pilování alternativních modelů ekonomické a sociální organizace (na egalitaristické bázi) jasně navrch. Nikdy nešlo jen o kritiku kapitalismu.

Ale nejsme v 19. století, a tedy věrozvěsti ani porodní báby sekularizovaného království božího na zemi. Naivní představa, že „jednou to přijde“, protože je tak dáno, je nebezpečná, stejně jako je neplodné odškrtávání si odbytých aktivistických choreografií. Spíše než přikládání abstraktních vzorců a ideologických očekávání ke složité spleti bude užitečnější věnovat pozornost novým podobám boje a solidarity. Máme velkou naději, že by nahlas vyřčené požadavky sociální spravedlnosti už nemusely mít podobu demonstrativního průvodu poražených. A to z toho důvodu, že do popředí si dosadily samotný život. Solidarita bude souběžná s vlnou xenofobie a strachu, s novými podobami útlaku a s ještě více represivní organizací společnosti. Třeba pracovat na tom, aby se tak nestalo. Pokusit se nyní rezonující levicový odkaz – třeba jen domnělý nebo vulgárně pojatý – ve veřejné debatě kultivovat a zároveň, kde bude třeba, vytvářet smysluplně artikulovaný odpor. Vše ostatní zůstává otevřené; hrozivě a krásně nebezpečné.

Autor je studentem etnologie a zakladatelem Platformy pro estetiku a politiku.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: