Kde ty všechny sporty jsou?

Vojtěch Ondráček7. mája 20201236

K naději, že svět se co nevidět navrátí takzvaně do normálu, se upíná i svět sportu. Stroj na extenzi fyzické výkonnosti se nejen že dostal do stavu klinické smrti, ale čelí i hrozbě nestát se zombie parodií sebe sama.

Finálový duel hokejového Stanley Cupu se v dubnu roku 1919 nesl ve stínu španělské chřipky. Už na začátku sezony podlehla zákeřné nemoci hokejová hvězda Ottawy Hamby Shore. Přesto se obecně zdálo, že budou stačit rady o pravidelném mytí rukou, zvyšování imunity pojídáním ovoce a pohybem na zdravém vzduchu. A nejstarší hokejová liga světa s průměrnou návštěvností lehce přes dvě desítky lidí neviděla důvod, proč globální epidemii ustupovat. Jenže ve finále mezi Montreal Canadiens a Seattle Metropolitans si nákaza začala vybírat krutou daň. Přímo na ledě zkolaboval a následně v nemocnici zemřel kanadský hokejista Joe Hall, do dalšího duelu už nenastoupili čtyři jeho spoluhráči, v nemocnici skončil i generální manažer Canadiens. Seattle ale odmítl získat slavnou trofej administrativním rozhodnutím poté, co kanadský soupeř doslova odpadl, a sezona skončila bez vítěze.

Pouze sto let stará globální epidemie španělské chřipky snese srovnání se současnou koronavirovou nákazou, i co se dopadu na svět sportu týče. I když v samotném ohrožení aktivních sportovců se nemohou lišit více. Španělská chřipka paradoxně nejhůře postihovala ty nejvitálnější jedince, zpravidla staré dvacet až čtyřicet let, protože v jejich těle dokázala vyvolat natolik silnou reakci jejich zdravého imunitního systému, takzvanou cytokinovou bouři. O to paradoxněji vyznívá, že v reakci na španělskou chřipku založil španělský král tělovýchovnou instituci k získání dostatečně odolného těla známou jako Real Madrid.

V současné chvíli, kdy svět sužuje koronavirová pandemie, namísto zakládání nových sportovišť zamrzla ta stávající. Ale podobně jako před sto lety v NHL se kola sportovní mašinerie navzdory obecně sdílenému dojmu, že sport představuje jednu z nejzbytnějších součástí našich životů, zastavovala až příliš pomalu. Osmifinálové klání Ligy mistrů mezi Atalantou Bergamo a španělskou Valencií z druhé poloviny února dokonce někteří imunologové považují za jednu z rozbušek, která mohla zažehnout šíření viru ve Španělsku. Kombinace notně promořené Lombardie, jejímž je Atalanta centrem, čtyřiceti čtyř tisíc diváků na zápase a následného prokázání nemoci COVID-19 u fotbalistů na obou stranách vykonala své. Následující odveta před prázdnými tribunami ve Valencii už byla spíše labutí písní pozdě přicházejících opatření. A až počátkem března se sportování zastavilo ve všech možných formách a zemích celého světa.

Výprodej fotbalových komodit

Nedohrané soutěže bez vítěze se tak zdají být tím nejmenším zlem, které koronavirus způsobil. Přesto zoufalá snaha udržet si i v takových chvílích dekorum normálnosti dosáhla až komických výšin. Hokejisté Banské Bystrice se stali na dva týdny mistry slovenské nejvyšší hokejové soutěže, aby jim titul, stejně jako jim byl udělen, byl také od stolu odebrán. Nádech absurdity dodalo i následné vyjádření klubu, který přijal konečné rozhodnutí s povděkem, že byla ukončena „traumatizace sportovní veřejnosti“. A šéf slovenského hokeje Miroslav Šatan si postěžoval, že celou dobu čekal, že se Bystričané trofeje nakonec vzdají sami. O bizarnosti ale není nouze ani v dalších částech světa. Mezinárodní olympijský výbor odmítal zrušit letní hry v Tokiu tak dlouho a vehementně, až se v řecké Olympii zažehnutá olympijská pochodeň představila v Japonsku v době, kdy už nákaza posílala místní život do nouzového stavu. Navzdory zákazu se ale na olympijský symbol přišlo podívat na železniční stanici v Sendai na padesát tisíc lidí. Po nevyhnutelném odložení her nyní pochodeň plane odložená v místě devět let staré jaderné katastrofy ve Fukušimě.

Opatření bez diváků vyřešili na Tchaj-wanu, kde už nyní mohou fotbalisté hrát ligu, ale před prázdnými ochozy, tím, že fanoušky nahradili jejich kartonové fotografie v životní velikosti a o skandování se starají bubnující roboti. I nejprestižnější a nejbohatší fotbalová soutěž světa se neustále zabývá možností dohrát současnou sezonu na úkor přítomnosti diváků na stadionu. Jedna z variant počítá s tím, že by se týmy izolovaly v hotelu a vše odehrály na londýnském stadionu ve Wembley. S podobným typem „vězeňské ligy“ počítají i americké soutěže včetně hokejové NHL. Ještě o krok dál se dokonce posunuly fantazie organizátorů UFC, kteří plánovali pořádat bojové zápasy v kleci na nějakém osamělém soukromém ostrově. Nakonec jim to bylo ze všech možných stran zakázáno.

V momentě, kdy se například Londýn ocitl na vrcholu boje s nákazou a počítá mrtvé po stovkách, působí podobné myšlenky sportovních činovníků jako cynické přehlížení reality. Vzhledem k tomu, kam se sport v posledních letech raketovým tempem posunul, ale není divu. Pro klubové majitele a svazové prodejce je sport v první řadě podnikatelskou investicí, která v této chvíli těžce strádá. Alespoň se v takovém světle prezentují sami vlastníci. A v duchu hesla řídit klub jako firmu rovnou přistupují ke krokům, které věrozvěsty neoliberalismu musí hřát přímo u srdce. Vlastník fotbalové Žiliny, toho času druhého týmu slovenské ligy, poslal svůj klub rovnou do insolvence. Miliardáře Jozefa Antošíka k tomu měla vést skutečnost, že klub vydělává pouze na hráčských přestupech, které se v létě neuskuteční. Šokovaní hráči sami ale mluvili o rozmíšce, kdy klubového bosse namíchl jejich odmítavý postoj snížit své mzdy o 80 procent a vyhledání pomoci u fotbalových odborů. Jednání zcela za hranou zákoníku práce má ale podporu z nejvyšších fotbalových míst, která se už nechala slyšet, že i klub v insolvenci může normálně pokračovat v ligové soutěži. Pokud by chtěli být důslední v následování volnotržní logiky, hráči by ani nemuseli mít smlouvy a Kmotrík a spol. by pro ně mohli zajíždět ráno před výkopem a z klubka bezprizorních fotbalistů si jich vybrat pár za slib výplaty za jednodenní šichtu rovnou na ruku. Trenéři by si v ideální variantě vybírali hráče před stadionem rovnou na kapotu klubové dodávky, jak tomu bývá u námezdní práce mexických ilegálních pracantů v USA.

Snesitelná lehkost interpasivity

Otázkou ale možná není, o co svět přišel v důsledku koronavirové epidemie svět sportu, ale spíš o co přichází bez sportu. Že sázkové kanceláře nemají co vypisovat, a tudíž strádají, lze s nastupujícím ekonomickým strádáním většiny obyvatel interpretovat jedině pozitivně. Absence jakýchkoli sportovních událostí má už mnohem rozporuplnější vyznění. Na jedné straně by se mohlo zdát, jak prospěšné může být vakuum každodenního bombardování pseudoudálostí, kdy sportovní soutěže vytvářejí iluzi neustálého dění bez politických a společenských dopadů na naše životy. Právě v dialektickém charakteru sportu tkví jeho přitažlivost. Jistotu sportovní události doplňuje vzrušení z nejistoty průběhu a výsledku. Adrenalinové vykořisťování prací v současné pozdně kapitalistické společnosti harmonicky vyvažuje časoprostorově limitovaná relaxace sportovní selanky bez rizik a šoků. Dynamické dění na hřišti, neustálá možnost změny výsledků, přelévání moci, akce fyzického těla a konfliktní zápolení o vítězství ale zároveň zaručují alespoň nějaké vzrušení v jednorozměrném ubíhání času v nedějinnosti koloběhu práce, starostí a spánku.

Druhou stranou současné a historicky bezprecedentní absence sportu je jeho nepostradatelnost. Jeho existence totiž není výsledkem nějakého konspiračního spiknutí prodejců televizního hyperkonzumu, ale představuje plnohodnotné uspokojení lidských potřeb. Rakouský filozof Robert Pfaller razí pro pochopení sportu (a dalších kulturních institucí) pojem interpasivita. Mnohem subtilnější koncept než tradiční pojetí ideologie totiž chápe určité lidské jednání jako přeložení vlastního požitku na někoho jiného. Nesportuji, ale sleduji někoho, kdo sportuje místo mě. Proto mu fandím. Ne přímo na stadionu, protože tam místo mě fandí tamní diváci. Výsledná forma delegovaného cítění sice chrání před intenzivním emocionálním prožíváním, zároveň ale nezabíjí slast, jen ji vzhledem k jejímu nemožnému uspokojení donekonečna reprodukuje.

Fotbalista si uvědomuje, že je pouze součástí hry, ale její prožívání ostatních mu zajišťuje pokračovat v ní zcela naplno, jako by hrou nebyla. Podobně i sportovní fandění, které bývá terčem kritiky jako hloupá bezduchá záležitost pasivní masy, ve své podstatě pouze přenáší boj na sportovce. Existenciální zbytnost herního soutěžení poskytuje pocit bezpečí, že jakýkoli výsledek není nikdy konečný. Od toho tu je další zápas, další sezona a pocit nikdy nekončící naděje. Pfaller ale varuje před zaměněním vědomé důvěry (belief) ve fanatickou víru (faith), která se stává ryze destruktivní ve svých důsledcích. Zaslepená víra si potom může vybrat stejnou daň, jako bylo nalezení čtyř mrtvých fanoušků na dvousettisícovém stadionu Maracaná v Brazílii, kteří si po šokující prohře domácí reprezentace ve finále mistrovství světa v roce 1950 sáhli na život nebo je skolil infarkt.

Současné tendence co nejdříve rozběhnout kola produkce sportovního spektáklu bez diváků ale budou narážet na nepochopení výše uvedených skutečností. I když finanční příjem závisí na sledovanosti u monitorů a nikoli na fyzické přítomnosti diváků na stadionech, sledování jakkoli výtečných výkonů bez fanoušků v pozadí ztrácí právě onen participační efekt interpasivity. Když televizní divák nemůže přenést své fandění na diváky u hřiště, ztrácí zprostředkující článek mezi svým vědomím hry a jejím hraním jako zcela vážné záležitosti. Sportovní balast ztrácí punc hry a představuje se ve své surovosti jako čistý byznys. Císařovy nové šaty nutnosti dokončit sportovní sezonu jen obnažil svět pokrytectví, které do posledního dechu hájilo existenci profesionálního sportu kvůli výchově mládeže a divákům v hledišti. Ekonomické tělo se ale v době koronaviru začalo zmítat natolik silně, že sportovci se v očích všech dobrovolně degradovali do rolí pouhých žoldáků výkonu, kteří dostávají exekutivní výjimky vůči běžnému obyvatelstvu, aby mohli sportovat. A jaké překvapení, že živi nejsou potleskem, ale příjmy od sponzorů a televizních společností.

Sportonomika 24/7

Připomínka poháru Intertoto vyvolá u expertů z řad fotbalové veřejnosti maximálně pobavený úsměv. Vyřazovací boje mezi druhořadými týmy z celé Evropy vyplňovaly letní přestávku, kdy se ligové soutěže těšily zaslouženému odpočinku. Kouzlem nechtěného se z ní ale stala událost, která se zapsala do duší ekonomicky strádající střední a východní Evropy. Týmy, kterým nebylo při jejich možnostech dáno si vybojovat účast v evropských pohárech ligovou cestou, se pouhým přihlášením do letní vycpávky najednou utkaly s legendárními celky fotbalové historie. Pro fotbalový Zlín bylo vypadnutí s Atléticem Madrid vpravdě největší historickou událostí, možná i pro město vůbec. Motivací, aby kluby ze špičkových lig vyřadily středovýchodní fotbalovou selanku v „epických bitvách“, byla možnost urvat jedno ze tří postupových míst přímo do poháru UEFA. Hlavní důvod existence zcela zbytné soutěže tkvěl především v tom, že vyplňoval herní mezeru pro milovníky sázek.

Jenže soutěž, zaniklá v roce 2008, byla mnohem víc než jen povzbuzováním provinční maloměšťáckosti na fotbalové periferii v době ekonomické stagnace a vzkvétající frustrace z neúspěšného „dohánění Západu“. Jednalo o bezprecedentní (a o to nenápadnější) zlom nejen ve fotbale, ale ve světě sportu vůbec. Vymazáním soutěžní přestávky začala fotbalová mašinerie pomalu, ale jistě dosahovat výkonnosti ne náhodou připomínající ekonomiku fungující na bázi 24 hodin, sedm dní v týdnu. Právě začátkem 21. století se fotbal se svojí globální popularitou stal dominantním sportem, který se z původní nedělní kratochvíle transformoval na celotýdenní provoz. Ligové soutěže včetně česko-slovenských se roztáhly do jakéhosi čtyřdenního víkendu s páteční předehrávkou a pondělní dohrávkou. A od úterý do čtvrtka následovaly evropské poháry.

Bujení fotbalové saturace sportu lačného diváka ale narazilo na problém sportovní dělby práce, protože převážná většina sportovní veřejnosti hodovala právě kvůli udržování pravidelné dávky výsledků i dalším sportům. Uchovat ještě v Česku a na Slovensku přízeň posvátné hokejové selance znamenalo vyčerpávající pokus skloubit s fotbalovým týdnem základní část extraligy, následné play-off, všechny Euroligy a přípravy vrcholící květnovým dvoutýdenním honem na medaili ze světového šampionátu. K tomu je třeba připočítat všechny další kolektivní sporty, minimálně ve své reprezentační podobě, které marketingově hnané svými sponzory a společnostmi pokládají nůž jedinečnosti a vrcholu všech dob na onoho diváka. Není divu, že se nediferencovaná masa sportovních diváků začíná pozvolně rozpadat na mnohem sofistikovanější druh konzumního výběru, při němž původní kvantitu nahrazuje individualizovaná kvalita. Sledovanost dostává háv identifikace s daným sportem/klubem/hráčem, ovšem nikoli na základě někdejší lokální příslušnosti. Pryč jsou doby, kdy hlavní hrdina Trainspottingu Marc Renton fandí „klubu, který nikdy nic nevyhraje“, protože „Hibs“ fandil odnepaměti. Namísto romantické, ale přece jen nemoderní odsouzenosti k fandění svým rodištěm se nástupem digitálních technologií ruku v ruce s rozmachem globalizace prosazuje „svobodná“ volba na základě osobních preferencí. Netřeba dodávat, že radikální transformace vkusu sportovního diváka souvisí s postmoderním tržním konzumenstvím v pozdně kapitalistické společnosti obecně. I když nutno uznat, že ve sportu se návaznost libidinózní ekonomiky na narativní mytologie, které vytvářejí nepřekonatelné pouto, odehrává mnohem přirozeněji. Sport sám produkuje nepřeberné množství příběhů, hrdinů, zápletek, křivd a především šťastných vítězství i nesmyslných porážek, že v něm má antická tragikomedie v éře modernity více než zdárného nástupce.

Elita má přednost

O to více ale současná totální absence v důsledku pandemie působí na svět sportu zraňujícím dopadem. Podobně jako v ostatních odvětvích se v něm každodenně skloňuje buď potřeba co nejdříve se vrátit do normálu, nebo hrozba nejisté budoucnosti plné změn.

Pokud by vše pokračovalo jako dosud, byli bychom svědky neustále rostoucího počtu sportovních událostí, s tím souvisejícího nárůstu televizních přenosů spolu s celoplanetární sledovaností a v neposlední řadě exponenciálního růstu hráčských přestupů, platů a klubových zisků. Méně viditelnou stránkou by byl zánik veřejných sportovišť a amatérství zvláště. Právě ona odvrácená strana sportovního měsíce ve své temnotě má nyní obrovskou šanci na záchranu. Ovšem pokud by došlo k brutální transformaci sportu na základě finančních krachů a nepodání štědré státní (zá)ruky.

Návrat ke sportování napříč celou společností se ale zatím řídí podle třídního klíče. Kdo měl k dispozici vlastní sportoviště, jako například francouzský tyčkař Renaud Lavillenie na vlastní zahradě postavený sportovní areál dle potřeb své disciplíny, měl i v době nejtvrdší karantény o aktivní vyžití postaráno. Sportovní proletariát amatérských nadšenců se mohl ve veřejném prostoru legálně pohybovat pouze v rouškách. První sportovní povolenky navíc dostaly sporty podle ministerstva zdravotnictví nezávadné a udržující distance mezi aktéry. Paradoxně do této kategorie spadají tenis a golf, tedy sport udržující distanc i sociální. Nerovnost navíc podtrhuje vehementní hledání výjimek, díky kterým by na uzavřená sportoviště pronikli profesionálové. Nejde jen o fotbalová hřiště či atletické areály, ale také o bazény. Sport se tak představuje v nelichotivé zvrácenosti, kdy se původně profesionální odnož považovala za nadstavbu pro výkonnostně vyvolené. Aktuálně se ale sport touží oddávat logice trickle-down efektu, kdy sportovní lid bude toužebně čekat, až k němu přetečou profesionálními protějšky nevyužívaná sportoviště. Pokud stát navíc bude finančně saturovat soukromé sportovní subjekty namísto očisty k bodu nula, v němž by se mohl zrodit sport jako lidová hra a hra pro lid, nebude návratu ke starým dynamickým pořádkům sportovního statu quo stát nic v cestě.

Autor je sociológ

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: