Trump a Grónsko – bratrovražedný konec Západu a procesu dekolonizace Gróňanů

Zájem Trumpovy administrativy získat Grónsko je opět na stole. Už poněkolikáté. Poprvé ho Donald Trump nadhodil během svého prvního prezidenství v srpnu 2019, tenkrát ještě jazykem realitního magnáta. Svět se zasmál, grónští představitelé se důrazně ohradili, že jejich ostrov není na prodej, a dánská premiérka Mette Frederiksen návrh označila za absurdní. 

Hned zkraje Trumpova druhého funkčního období se téma Grónska objevilo znovu, tentokrát už nikoli jako bonmot, ale seriózní cíl zahraniční politiky. Trump zpochybnil nárok Dánska na tento ostrov a opakovaně prohlásil, že územní kontrola Grónska je „absolutní nutností“ z hlediska americké bezpečnosti a geopolitických zájmů. Trump dále odmítl vyloučit nátlakové metody nebo vojenskou sílu k dosažení tohoto cíle, přes opakovaná prohlášení grónských a dánských představitelů, že Grónsko patří grónskému lidu a že jakékoli rozhodnutí týkající se jeho budoucnosti mohou učinit pouze jeho občané.

Nelegální a kontroverzní vojenský zásah USA ve Venezuele a jeho otevřeně deklarovaný cíl získat neomezenou kontrolu nad zásobami a těžbou ropy a posílit novou formu hegemonie USA na americkém kontinentě dává možnosti násilného ovládnutí Grónska děsivě reálné obrysy. Potvrzují to jak veřejná prohlášení vysokých představitelů Trumpovy administrativy v posledních dnech (viz například rozhovor Stephena Millera pro CNN či tweet amerického ministerstva zahraničí sdělující „toto je naše hemisféra“), tak rozhovor Trumpa pro New York Times, ve kterém prohlašuje, že Spojené státy si musí přivlastnit Grónsko i za cenu definitivního konce spojenectví s Evropou.

Ať už se stane cokoli, Grónsko je jedním z jevišť, na kterém se odehrává (a pravděpodobně dokoná) bratrovražedný konec Západu a transatlantické bezpečnostní aliance. Pokud Trump zabere Grónsko vojenskou silou, bude to poslední dějství dramatu, které Trumpovo prezidenství postupně zinscenovalo skrz opakované oslabování soudržnosti NATO, odmítání existujícího mezinárodního řádu, multilaterální spolupráce v rámci aliancí a mezinárodních organizací, donucovacích ekonomických taktik vůči spojencům a partnerům, delegitimizaci Evropské unie a samozřejmě bezprecedentní ústupky vůči Rusku a omezování pomoci Ukrajině či její výměny za přístup k nerostnému bohatství.

Neméně tragická je také skutečnost, že snahy ovládnout Grónsko ukončí aspirace tohoto ostrova stát se po staletích kolonizace plně autonomním územím nebo samostatnou zemí a realizovat tak započatý projekt demokratické a ekologicky udržitelné správy této unikátní krajiny.

Z kolonizátora dekolonizátorem a zase zpět

Spojené státy mají svou neslavnou historii koloniální teritoriální expanze. Na rozdíl od evropských mocností, které se po staletí soustředily převážně na dobývání a kontrolu nad zámořskými državami, se USA soustředily na postupné rozšiřování území na svém kontinentě. Ideologie Manifest Destiny a zákon o vysídlení původních obyvatel z roku 1830 ospravedlnily násilné vyhnání, vyvlastnění a etnické čistky původních obyvatel Ameriky v procesu expanze směrem na západ. Monroeova doktrína z roku 1823 deklarovala americký geografický prostor sférou výlučného vlivu USA a akcelerovala proces postupného vytlačení evropských koloniálních mocností z regionu prostřednictvím územních nákupů. V roce 1803 koupily USA Louisianu od Francie, v roce 1819 Floridu od Španělska a po mexicko-americké válce v roce 1848 koupily velkou část amerického Jihozápadu. Aljašku koupily od Ruska v roce 1867, Filipíny od Španělska v roce 1898 a Dánskou Západní Indii (dnes Americké Panenské ostrovy) od Dánska v roce 1916.

Po první světové válce Spojené státy nicméně sehrály klíčovou roli v procesu delegitimizace koloniálních metod zabírání území pomocí vojenské síly, pochybných smluv nebo dnes již nelegálních nákupů území. Prezident Woodrow Wilson představil v historickém projevu před americkým Kongresem v lednu 1918 čtrnáct bodů – zásad pro obnovu světového řádu po první světové válce. S odvoláním na kolektivní právo národů na sebeurčení vyzval k rozpuštění evropských impérií a vytvoření nových suverénních států. Principy územní celistvosti a politické nezávislosti byly později zakotveny v článku 10 Charty Společnosti národů, první stálé mezinárodní organizaci. Charta Organizace spojených národů přijatá bezprostředně po konci druhé světové války pak zakotvila tyto principy jako základní normy mezinárodního práva a výslovně zakázala použití síly k získávání území. Deklarace OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům z roku 1960 dále posílila právo na sebeurčení kolonizovaných národů s cílem bezpodmínečně ukončit kolonialismus ve všech jeho formách a projevech. Spojené státy figurovaly po druhé světové válce jako významný zastánce dekolonizace. Již v roce 1946 udělily nezávislost Filipínám a podporovaly odchod Evropanů z jejich kolonií, jak z morálních, tak strategických důvodů.

Trumpova zahraniční i domácí politika – nejen tlak na Grónsko, záměr „získat zpět“ Panamský kanál, „převzít“ Gazu, nebo „učinit“ Kanadu 51. státem USA, ale také násilné snahy „vyčistit“ USA od imigrantů – zjevně navazují kontinuitu s historií 19. století, nikoli s rolí Spojených států v utváření světového řádu založeného na normách územní celistvosti, dekolonizace, suverenity a lidských práv. Časopis New York Post správně označil Trumpovu expanzivní, asertivní a agresivní geopolitickou strategii silové politické a ekonomické dominance na západní polokouli a eliminace rivalů a protivníků pojmem „Donroeova doktrína“. 

Grónsko jako vojenské hřiště USA

Zájem Spojených států o Grónsko má dlouhou historii. V době, kdy USA vyjednávaly o koupi Aljašky v roce 1867, nechalo ministerstvo zahraničí interně posoudit proveditelnost získání Grónska a Islandu od Dánska. Ačkoli tato epizoda neměla žádné vyústění, Grónsko se stalo objektem amerických zájmů v Arktidě. Tyto zájmy se výrazně posílily během druhé světové války v souvislosti s německou okupací Dánska v roce 1940. Ve snaze zabránit nacistům v přístupu na ostrov převzaly Spojené státy de facto odpovědnost za obranu Grónska – vybudovaly zde letiště, meteorologické stanice a vojenskou infrastrukturu. Politickou suverenitu Dánska nad Grónskem nicméně ponechaly nezpochybněnou.

Vojenská role USA v Grónsku se promítla do poválečného úsilí o zajištění trvalé kontroly. S poukazem na strategický význam ostrova v nastupující studené válce učinila v roce 1946 Trumanova administrativa formální nabídku na koupi Grónska za 100 milionů dolarů ve zlatě. Dánsko návrh odmítlo a záměr USA se rychle přetavil od územní akvizice k funkční kontrole. Tu vyjadřuje americko-dánská obranná dohoda na podporu kolektivní bezpečnosti NATO z roku 1951. Na základě této dohody získaly Spojené státy pravomoc v Grónsku budovat, provozovat a kontrolovat vojenské základny. Základna Pituffik (dříve Thule Air Base), plně kontrolovaná a řízená USA, hraje od padesátých let klíčovou roli v systému varování, protiraketové obrany a monitorování aktivit ve vesmíru.

Obranná dohoda – a její dodatek z roku 2004, který byl přijat, aby formálně potvrdil Grónsko jako autonomní politickou entitu spolurozhodující o své bezpečnosti, obraně a aliancích – je významná ze dvou důvodů: na jedné straně potvrzuje americké uznání dánské a grónské svrchovanosti, na druhé straně uděluje USA široké pravomoci k prosazování vojenských a strategických cílů na grónském území. Jak Dánsko, tak Grónsko vždy podporovaly vojenské aktivity USA v regionu v rámci transatlantické aliance. Grónská obranná strategie z roku 2024 výslovně zdůrazňuje význam ostrova pro bezpečnost USA a zároveň vyzývá k posílení místní role v obraně Arktidy v úzké spolupráci se Spojenými státy.

USA tak mohou nadále dosahovat svých bezpečnostních cílů v Grónsku, aniž by měnily stávající politický status quo. Jakýkoli pokus o násilné obsazení Grónska samozřejmě zcela naruší nejen mezinárodní normy územní celistvosti a neútočení, ale také dlouholetou spolupráci a spojenectví v rámci NATO. Přesně jak prohlásila dánská premiérka Frederiksen – americký zábor Grónska nedává absolutně žádný smysl a povede k definitivnímu konci NATO a k rozpadu poválečné bezpečnostní architektury.

Ukořistit přírodní zdroje

Důležitým motivem Trumpa ovládnout Grónsko je jeho obrovské nerostné bohatství, zejména zásoby takzvaných kritických minerálů a vzácných zemin, které jsou nezbytné pro strategická odvětví, jako je obrana, digitální technologie či obnovitelné zdroje energie. Grónsko je rozlohou dvanáctá největší země světa s plochou přes 2,1 milionu km². Dalších 895 541 km² patří Grónsku v rámci uznaného nároku na pevninský šelf, což je přilehlé podmořské území sahající až k severnímu pólu a obsahující další zásoby nerostných surovin. Klimatické změny urychlují ústup ledu a otevírají přístup k dosud nevyužitým přírodním zdrojům. Nejen USA, ale i Evropská unie proto v posledních letech projevila zájem o přístup a těžbu surovin. Stejně jako v případě bezpečnosti musí i tento typ spolupráce respektovat politickou autonomii Grónska a jeho suverenitu nad přírodními zdroji.

Grónsko je na cestě k autonomii od konce sedmdesátých let. Zákon o samosprávě z roku 1979 (Home Rule Act) mu umožnil ustavit vlastní zákonodárné shromáždění a orgány výkonné moci. Grónská autonomie se dále posílila zákonem z roku 2009 (Self-Government Act), který uznal právo grónského lidu na sebeurčení a zaručil Gróňanům suverenitu stran svého přírodního bohatství a plnou kontrolu nad jeho těžbou. Grónsko od té doby vypracovalo komplexní regulační rámec, jehož cílem je zajistit, aby využívání přírodních zdrojů bylo v souladu s ochranou životního prostředí, veřejným zájmem a ekonomickým blahobytem obyvatelstva. Instituce, které byly vytvořeny v tomto rámci (například Grónský institut přírodních zdrojů nebo Úřad pro licence a bezpečnost), zdůrazňují ekologickou a klimatickou udržitelnost, přísné posuzování environmentálních a sociálních dopadů těžby, společenskou legitimitu extrakce (tzv. social licence) a férové přerozdělování ekonomických zisků směrem k místním komunitám.

USA zůstávají hlavním potenciálním partnerem v oblasti těžebního průmyslu, nicméně i americké aktivity v této oblasti musí respektovat grónskou suverenitu a jeho režim využívání přírodních zdrojů ve jménu principů environmentální udržitelnosti a sociální spravedlnosti. Trumpova agresivní extraktivní agenda a důraz na rychlý a neomezený přístup k fosilním palivům a kritickým minerálům, které se vyznačují téměř absolutní deregulací a despektem k environmentálním a jiným omezením, jsou v ostrém kontrastu s představami Grónska o udržitelném rozvoji. Anexe pro Trumpa představuje metodu, jak zajistit rychlý a neomezený přístup ke grónskému bohatství.

Konec dekolonizace Grónska

Absurditu, destruktivnost a amorálnost Trumpových úmyslů pohltit Grónsko dále podtrhuje fakt, že společnost tohoto ostrova se nachází na cestě k plné nezávislosti. Svobodné rozhodnutí Gróňanů o vlastním politickém a mezinárodním statusu – buď autonomie v rámci Dánska, nebo plná suverenita – je jediným legitimním završením dlouhé historie kolonizace Gróňanů.

Grónsko je od počátku 18. století pod dánskou kontrolou. Dánská kolonizace, stejně jako v mnoha jiných případech, zahrnovala politickou kontrolu, kulturní útlak včetně násilné christianizace původního obyvatelstva, proces osídlování dánskými občany a přísné ekonomické kontroly nad dovozem a vývozem produktů jako tulení kůže, velrybí tuk a kostice nebo liščí kožešiny. V roce 1953 Dánsko zrušilo status Grónska jako nesamosprávného území usilujícího o samostatný politický, sociální a ekonomický rozvoj a začlenilo ho bez souhlasu do Dánského království. Následné reformy v padesátých a šedesátých letech 20. století, označované jako „danizace“, zahrnovaly násilnou urbanizaci a modernizaci Inuitů, včetně programů nucené sterilizace nebo převýchovy dětí v dánských rodinách. Tato opatření samozřejmě dále oslabila tradiční způsoby života původních obyvatel – kulturu, jazyk, znalosti, způsoby obživy a soužití s přírodou.

Grónsko je od konce sedmdesátých let 20. století na cestě dekolonizace a od roku 2009 má status plné autonomie v politické a ekonomické oblasti. Existující právní rámec umožňuje dosažení plné nezávislosti prostřednictvím demokratického ústavního procesu, který zahrnuje jednání mezi Grónskem a Dánskem, schválení grónským parlamentem, referendum v Grónsku a konečný souhlas dánského parlamentu. Grónsko se v posledních několika letech nachází na této trajektorii – v roce 2023 byl vypracován návrh ústavy, který reflektuje silnou vůli Gróňanů definitivně se zbavit koloniálního dědictví. Výhody či nevýhody plné nezávislosti jsou momentálně předmětem veřejné debaty. Část veřejnosti podporuje pokračující autonomní existenci v rámci Dánska a potažmo EU, v části se posilují státotvorné aspirace. Trumpovy agresivní a nevyžádané výpady nepřekvapivě galvanizují veřejnost proti USA. (Podle posledních průzkumů nechce být 85 procent Gróňanů součástí USA a těsná většina by volila nezávislost.) Přetnutí dlouhé cesty Grónska k samostatnosti prostřednictvím vojenské síly ze strany Spojených států je každopádně bezprecedentní a násilný akt podkopávající jak mezinárodní stabilitu a bezpečnost, tak nezadatelné právo Gróňanů na sebeurčení.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.