Opatrné zmrtvýchvstání gruzínské sociálnědemokratické tradice

Sovětský socialismus a následný překotný nástup neoliberalismu počátkem devadesátých let způsobily, že dnes v Gruzii úplně chybí levice. Tato skutečnost ale zásadně ovlivňuje tamní politiku i úroveň demokracie.

Sociální kavárna Praktika vznikla, aby se lidé mohli potkávat. Jako základna pro výměnu politických názorů, propojování různých sociálních skupin a sebeorganizaci. Prostor je to v Tbilisi ojedinělý, neboť sociálně laděné podniky zde prakticky vůbec nejsou. Podobně jako ony chybí v zemi i společensky ohleduplná politika. Gruzínská společnost není tvrdě individualistická, ba naopak je velmi pečující a starostlivá. Propletená mezilidskými vazbami stojí na vzájemné solidaritě, bez níž by se lidem žilo o hodně hůře.

Schází jí ovšem politická síla, která by artikulovala levicová témata ve veřejném prostoru. Institucionalizovaná forma solidarity. Mezilidská vzájemnost je zde součástí každodenního života, nikoli politického systému.

Neoliberální přístup ke správě státu je ovšem něco, co není gruzínské společnosti vlastní odnepaměti. Nezávislá demokratická republika, jež vznikla v roce 1918, se totiž stala první zemí v Evropě, kde se vlády ujali sociální demokraté. Jejich snahou bylo vytvořit stát stojící na sociálních a demokratických principech. Politický program, na jehož sepsání dohlížel Noe Zhordania, nabízel vizi státu řídícího se principy demokratického socialismu. Nová republika měla být sociálně citlivá. Společnost očekávala hlavně zlepšení pracovních podmínek, o což se nová vláda také aktivně snažila.

Přestože se sociální otázkou zabývala, nebylo v jejích silách se zcela vyrovnat s poválečnou nestabilitou a složitou ekonomickou situací, v níž se po první světové válce nový stát ocitl. Reformovat imperiální systém nebývá záležitostí jedné noci. A Gruzie měla velmi omezený čas. Pouhé tři roky.

Sociálnědemokratická vláda přesto zvládla realizovat opatření, která zlepšila postavení nižších sociálních vrstev. Zákoník práce z roku 1920 zaváděl osmihodinovou pracovní dobu, speciální ochranu pro ženy, především pro matky malých dětí, a pamatoval i na mladistvé mezi čtrnácti a dvaceti lety. Dokonce obsahoval i předpis, který stanovoval, jak kontrolovat pracovní podmínky. Samo nedodržování zákoníku práce bylo klasifikováno jako trestný čin. Vláda také zřídila ministerstvo práce a povolila nezávislé odbory. V Gruzii nebylo na rozdíl od bolševického Ruska zakázáno stávkovat.

První gruzínská republika nevznikla jako stát proletariátu, který má být všemu nadřazen, nýbrž jako zřízení, v rámci nějž jsou zájmy pracujících brány vážně. Toto spojenectví se ukázalo pevné v momentě, kdy se krátká existence první gruzínské republiky začala chýlit ke konci. Po 1 028 dnech se Gruzie stala okupovaným územím v područí Sovětského svazu a posléze se proměnila v další svazovou republiku.

Avšak během invaze bolševiků se gruzínští dělníci cítili loajální k demokratickému státu, nemalá část z nich se zapojila přímo do jeho obrany.

Gruzíni pětitýdenní válku prohráli. A hned jak bolševici převzali moc, zrušili nezávislé gruzínské odbory a nahradili je vlastním tělesem. Smysl pro sociálnědemokratický charakter státu musel být velmi silný, neboť ještě tři roky po porážce, v roce 1924, se dělníci zapojili do protisovětského povstání, které ale skončilo tragicky. Období mezi lety 1921 a 1938 si vyžádalo tisíce životů.    

Následujících sedmdesát let rozhodně nevedlo k rozvoji sociálnědemokratické politiky. Rozpad SSSR odkryl rozvrácenost gruzínské společnosti. Dělníci, rolníci a inteligence byli totiž ve skutečnosti jen součástí sovětské imaginace o lepším příštím, nikoli žitou skutečností.

Ze sovětského experimentu se Gruzie vymanila v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Zkušenost se socialismem sovětského typu kázala kolektivnímu vědomí držet se co nejdál od podobných pokusů.

Devadesátá léta proto přinesla radikální obrat směrem k liberalismu. Podobně jako jiné postsocialistické státy prošla i Gruzie v této době rychlou ekonomickou transformací. Konkrétně v postsovětském prostoru vedla šoková terapie a vlna privatizace k jednomu z největších majetkových transferů v historii. Důsledkem změn byl vznik nemilosrdně dravých kapitalistických států na troskách nefungujícího a skomírajícího Sovětského svazu.

Devadesátky znamenaly neřízenou svobodu, ale pro postsovětské státy jako Gruzie zároveň i masivní a regresivní přerozdělování majetku, úpadek výroby, vědy, technologií a sociální péče. Starý systém padl a nový ještě nebyl utvořen, navíc vznikal na půdorysu státu, který fungoval v režimu řízené ekonomiky.

Do dnešních dnů si s sebou gruzínská společnost nese šrámy 20. století, s čímž souvisí nechuť ke sdružování a také nedůvěra ve stát. Tento zcela přirozeně vyplývající postoj navíc posledních více než 30 let přiživovala neoliberální ideologie. Termín ideologie zde není použit v pejorativním smyslu, ale jako označení pro způsob uvažování typický pro daný myšlenkový směr.

Mezilidská solidarita plyne především odspoda, rozhodně není nijak institucionalizována. Tomu brání zavedený diskurz individualismu, protože nezávislá Gruzie je od začátku budována na základě nadřazenosti ekonomických principů nad demokratickými a sociální ohleduplnost se proto nutně dostává do sporu s neoliberální povahou gruzínského státu.

K jeho upevnění došlo nejvýrazněji za vlády Michaila Saakašviliho. Po revoluci růží v roce 2003 se země soustředila na posilování volného trhu a individuálních vlastnických práv. Přerod doprovázela masová privatizace, omezování veřejného sektoru i snižování daní. Volný trh byl vnímán jako klíčový nástroj ke zmírnění chudoby, a ač se tento přístup neosvědčil, zůstává platný dodnes.

Levice musí začít znovu

Změnit se to od roku 2021 snaží socialistický kolektiv Khma, v gruzínštině „hlas“. Dal si za cíl dostávat sociální témata do veřejné debaty, čímž reaguje na lhostejný přístup politiků.

Giorgi, který sedí naproti mně v sociální kavárně Praktika a je součástí hnutí, jehož členové tohle místo založili, k tomu říká: „Nemáme žádné levicové strany. Nemáme levicové hnutí, které by mělo dopad. Většina stran je spíš pravicová, jen některé jsou konzervativnější, jiné liberálnější.“ A politicky se angažující Hnutí pro sociální demokracii vzniklo teprve loni.

Giorgi se domnívá, že socialistická a levicová politika musí v Gruzii začít od nuly. K tomu je však nejprve nutné mít zdroje, především finance a organizačně schopné a intelektuálně zdatné lidi. 

Aktivista připomíná, že pro socialistické hnutí je nemyslitelné získat z ničeho nic spoustu peněz od movitého dárce. „Zničilo by to celou myšlenku,“ vysvětluje a dodává: „Bernie Sanders mohl mobilizovat dárce mezi desítkami tisíc lidí. Takhle socialistická hnutí normálně fungují, že jsou financována svými podporovateli. U nás to ale není jednoduché. Gruzínský dělník může přispět na odbory nebo politickou stranu mnohem méně než průměrný pracovník na Západě.“

Giorgiho popis se shoduje s obecným charakterem podobných sociálních iniciativ. Slabinou levicových hnutí bývají omezené zdroje a nezřídka i závislost na zahraničním financování, která zase bývá spojena s liberální agendou. Vzniká systém, ve kterém má převahu dárcovství spojené se západními zájmy. Potíž spojená s agentností se ale týká i ruských a čínských donorů. Někteří představitelé gruzínské levice poukazují na to, že agenda nastolovaná dárci bohužel selhává v řešení systémových nerovností. Tyto argumenty nicméně definitivně smetla ze stolu gruzínská vláda, když zákonem proti zahraničnímu vlivu a také grantovým zákonem znemožnila neziskovému sektoru čerpat finance ze zahraničí. Místo alespoň nedokonalé pomoci teď ke gruzínské občanské společnosti neproudí skoro žádná.

Jak jsme se nepochopili

Vnější stimulace změn, kterou Gruzii zprostředkovávala vedle dalších aktérů i Evropská unie, se soustředila na formální požadavky demokratizace, avšak zapomněla se věnovat každodennímu životu. Podcenila například socioekonomické problémy, píše v knize Georgia: A Political History Since Independence historik Stephen Jones.

Výsledkem tvrdě tržního přístupu a povrchní demokratizace je společnost, která se musí potýkat s celou řadou problémů, kdy část z nich je dědictvím sovětského socialismu a jiné vznikly jako produkt neoliberální politiky posledních desetiletí. 

Téměř každý má dnes dluhy. Bez zadlužení by si lidé nepořídili dům ani by si nemohli dovolit složitější lékařské ošetření. Gruzínské zdravotnictví je od základů zprivatizováno. Gruzie nemá nic takového, jako je sociální zabezpečení, a lidé navíc nevydělávají tolik, aby měli úspory. Často zbývá jediné: vzít si půjčku. Za tu ale nezřídka ručí svým majetkem, takže ve chvíli, kdy dojdou peníze na splátky, nastává další potíž: ztráta bydlení.  

Hnutí Khma se v současné době věnuje otázce hladu ve školách. Prosazuje, aby měly děti jídlo přístupné zdarma. „Před pár lety vyšla studie, která ukazuje, že 70 procent školáků ve veřejných školách přinejmenším dvakrát třikrát za týden hladoví,“ vypráví Giorgi. Průzkum vyšel v roce 2021 a procento hladovějících je v něm dokonce ještě vyšší, než uvádí. Jde o rovných 77 procent. Systém veřejného stravování známý ve střední Evropě Gruzie nemá.

„Každý učitel ve škole a speciálně v chudších oblastech má bohaté zkušenosti s žáky omdlévajícími během vyučování. Učitelé nám vyprávěli, jak s sebou nosí cukr a sladké, protože vědí, že je to kvůli nedostatku cukru,“ vysvětluje Giorgi, podle něhož i tato otázka podléhá neoliberálnímu pohledu.

Shoda napříč politickým spektrem panuje na tom, že děti ve školách by neměly hladovět. Názorový rozkol ale nastává ve chvíli, kdy dojde na debatu o zavádění účinných opatření. Socialisté, jako je Giorgi, by byli pro plošné zavedení obědů zdarma, neoliberální přístup ale velí pomáhat adresně.

V plošné pomoci navíc socialisté vidí způsob, jak emancipovat společnost. Dopady by pocítili všichni, což by ve výsledku posílilo sociální smír a pomohlo některým skupinám zapojit se do veřejného a politického života.

Univerzalita některých civilizačních výdobytků pak souvisí i s mírou soudržnosti ve společnosti. Ukazuje se to na příkladu školství. Veřejné školy jsou sice v Gruzii zdarma, ale čím dál častěji je využívají jen rodiny se středním a nižším příjmem. Kdo má finance, posílá své děti do soukromých. Toto míjení už od dětství představuje problém, který se může ukázat až po letech, kdy si tyto skupiny zcela přestanou rozumět. Giorgi vysvětluje, že ještě před dvaceti lety toto vůbec nebylo téma.

Přílišné zjednodušování škodí

Lepšímu zapojení širších sociálních vrstev do veřejného života nepřispívá ani nadměrné zjednodušování, kterému podlehl zejména veřejný obraz Evropské unie. V Gruzii je přítomný silný proevropský sentiment, který reflektuje hlubší touhu po prosperitě a lepší životní úrovni. Sám vstup do Evropské unie ale automaticky negarantuje vyšší životní úroveň. Pro Gruzíny je to ovšem naděje, k níž se kvůli nedostatku vhodných alternativ houfně upínají. Očekávají, že zlepšení životní úrovně přijde ruku v ruce s integračním procesem.

Giorgi říká, že lidé vidí Evropskou unii zejména jako výtah k ekonomické prosperitě a jako záruku bezpečnosti. Naopak, tolik skloňovaná témata jako je posilování institucí a demokracie jsou prý pro některé lidi příliš abstraktní.

Zájem o vstup do Evropské unie proto staví daleko prostěji – jako touhu po opravdové životní změně. Jako otázku, zda si jednotlivec může dovolit auto nebo jestli kvůli tomu, aby nakrmil rodinu, bude muset dál jezdit sezonně pracovat do Německa. Právě z tohoto důvodu by lidé podle něj měli slyšet konkrétní pochopitelné příklady toho, proč je dobré být součástí Evropy.

Pro Giorgiho znamená konkretizace tématu možnost lépe prosazovat levicovou agendu. Budou-li totiž lidé vědět, co přesně chtějí, mohou to následně vyžadovat bez ohledu na to, jestli nakonec Gruzie do Unie vstoupí nebo ne. 

Podobně kriticky jako k nereálným představám o Evropské unii se gruzínská levice staví i k celkové simplifikaci politiky, která se zdá v rétorické rovině více ovlivňována zvenčí než svými vlastními slabinami. Jakkoli není možné tvrdit, že by například Rusko v Gruzii neuplatňovalo svůj vliv , je zároveň potřeba dodat, že černobílá optika, kdy jeden politický tábor tvrdí, že za vším stojí vměšování Ruska, a druhý hovoří o spiknutí Západu a opakovaně straší buď válkou, nebo revolucí, vede především k mentální pohodlnosti, nikoli k uspokojivému řešení.

Liberálně vedená kritika gruzínské politiky se soustředí na dichotomii mezi demokracií a autokracií. Tato argumentace ale zcela přehlíží historickou zkušenost postsovětských států, jejichž nástupnické liberální demokracie nikdy nevytvořily podmínky, za kterých by byl podíl na politické moci přístupný širším vrstvám společnosti, stejně tak nevznikly rovné hospodářské podmínky. 

Nálepkování je zvlášť neproduktivní ve společnosti, kde jsou lidé sice zvyklí chodit protestovat, ale už ne artikulovat konkrétní požadavky. A nejde o to, že by protestům chyběla hesla, to spíše heslům chybí obsah, s nímž by se lidé mohli ztotožnit a byl by čitelný pro většinu z nich.

Na skutečnost, že uliční odpor bez strategie je něco, co je pro Gruzii symptomatické dlouhodobě, poukazuje rovněž profesor Jones, který zároveň píše o Gruzii jako o společnosti omezené mobility, kdy participace na politickém životě je determinována chudobou, nerovnostmi a také hierarchickým uspořádáním systému. Strany zde navíc často zápasí s ideologickým směřováním, protože se lidé neztotožňují s politickým programem, ale s lídry. Chybějící zdroje pak limitují rozvoj občanských aktivit v regionech.

Zkratkovitost politiky se ve výsledku stává tím, co vede k frustraci, protože jakýkoliv ideál není bez prováděcího manuálu ničím. Ruku v ruce s tímto programovým prázdnem jde liberální přesvědčení, že za štěstí si je každý zodpovědný sám. Lidé se snaží jej naplnit, a místo aby se ptali, co lze udělat jinak, pokoušejí se v rámci systému přežít.

Z toho, co popisuje Giorgi, je patrná silná rozpolcenost. Lidé viní vládu z toho, že se jim nežije dobře, ale zároveň nemají kapacitu na to, aby se stali součástí změny.

Pokud se podíváme blíže na oblasti, jako je rozvrstvení ekonomiky, přerozdělování příjmů nebo pracovní právo a sociální péče, zjistíme, že dlouhodobě se žádné zásadní změny nedějí. Namísto toho mezi politiky přetrvává boj o politickou a ekonomickou moc. Vlivové skupiny spolu soupeří v rámci jednoho neoliberálního pole navzdory rozdílné propagandě, kterou proti sobě používají.

Lidé hledají alternativu k neoliberalismu

V posledních dvaceti letech zažila Gruzie hned dvě autoritářské fáze. První mezi lety 2004 a 2012 za vlády Spojeného národního hnutí a druhou prožívá nyní za vlády Gruzínského snu.

Jeho předchůdci ztratili moc kvůli represivní politice, kterou provozovali. Giorgi popisuje, že v pojetí části společnosti nebyla vláda Mikhaila Saakašviliho o nic méně represivní, než je současná. Připomíná systematické mučení lidí ve věznicích. A také politiku nulové tolerance, kdy byli ve jménu boje s korupcí postihováni i nepohodlní oponenti. 

„Pokud je lidé viní, je to úplně adekvátní a legitimní. A co se týká ekonomiky, reprezentovali stejný směr, jaký máme teď,“ uzavírá můj spolubesedník.

Kvůli tomu, že se politický spor vede stále v rámci jednoho neoliberálního pole, se teď gruzínská společnost rozchází v náhledu na efektivnost probíhajících protivládních protestů. Sociálně-ekonomické problémy, které trápí většinu lidí, totiž zůstávají stranou jejich zájmu. Kritika na ně míří i kvůli vágním heslům jako například „Ano Evropě, ne Rusku“  či „Nové volby“. Levicově orientovaná kritika je vnímá jako bezobsažná. Khma spatřuje problém v tom, že za nimi nejsou vidět konkrétní vymahatelné body.

Liberální a obecně postavená hesla podle Giorgiho nemají šanci oslovit širší společnost. Myslí si, že protesty oslabují právě proto, že nehovoří  o problémech širších vrstev.

A rozhodně nejde o to, že by ti, kdo neprotestují, byli nadšeni vládou Gruzínského snu. Giorgi vysvětluje, jak někteří lidé při posledních volbách nevěděli, komu dát hlas. „Hodně lidí šlo volit pouze proti vládě, včetně mě a mnoha dalších. Byla to volba špatného proti horšímu.“

Tbilisi a velká města jsou obecně kritičtěji a více opozičně naladěna než regiony. Neděje se tak proto, že by lidé z venkova zbožňovali vládu. Roli hrají jiné faktory. V regionech například veřejný sektor představuje majoritního zaměstnavatele a nástroj kontroly. Politici jej využívají k zastrašování a prosazování svých zájmů. Lidé v regionech se ztráty zaměstnání logicky velmi bojí.

Důsledkem nezájmu o levicová témata a jejich absence na protestech je podle Giorgiho šířící se nihilismus. Naděje živená silnými proslovy, která zůstává dlouhodobě nenaplněná, s sebou nese jen další beznaděj a netečnost.

Zahrnutí levicových témat do protestů by bylo jednou z možností, jak na ně upozornit a pomoct tak lidem, jejichž problémy politici přehlížejí. Nevšímá si jich ani nejsilnější organizace v zemi čili církev. O ní lze dokonce říci, že je se současným rozložením sil spokojená. Církev je nicméně jednou z mála institucí, která by si díky své široké podpoře a postavení mohla dovolit prosazovat změny, aniž by byla umlčena hned v zárodku.

Podíváme-li se na odbory, které se taktéž nabízejí jako instituce, která by se v otázkách sociálních problémů mohla angažovat, dobereme se politického konformismu. Podle Giorgiho tato organizace disponuje i dostatkem zdrojů a mohla by konat, ale místo toho jde na ruku vládě. Menší odborové organizace jsou většinou registrovány jako neziskovky, takže se na ně bohužel vztahují veškeré restriktivní zákony, které stihla vláda v posledních třech letech přijmout. Kromě nedostatku financí a omezení jsou odbory navíc některými lidmi chápány výhradně účelově coby právnický servis.

Potenciál pro sociálnědemokratickou politiku je v Gruzii obrovský, záleží jen na tom, kdy po ní vznikne větší společenská poptávka. Giorgi vkládá naděje do současné patové situace, v níž se země ocitla. Představuje si nový začátek a lidi, kteří pochopí, že k některým otázkám už nelze přistupovat stejně jako doposud. Jelikož v nerovném prostředí neprofituje společnost, ale bezohlednost.

Autorka je novinářka

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.