Druhého devátý v šestnáct dvacet sedm mi na messengeru vyskočila zpráva od Ivanky, jestli bych nechtěla pro Kapitál sepsat tipy na ideální zevlování, že připravují číslo o zahálce. Dedlajn dvacátého září, honorář sto euro. Dávám palec a ptám se, jak to má být dlouhé. Že prej dvě až tři normostrany, o rozsah tentokrát nejde. Paráda. Říkám si, že na Slovensku jsou fakt v pohodě. V Čechách by za takovou blbost dali maximálně pět stovek. Za hodinu a půl odpovím: „Super, tak já něco vymyslím.“ Dostanu srdíčko. Pouštím si nějaké trapné písničky a ještě trapněji u nich tancuju a pak dostanu nápad. Nedávno jsme si na callu s naším odpočinkovým kolektivem Lilky_60200 říkaly, že už bychom po roce mohly zase něco vytvořit. Posílám screenshot kapitálové nabídky do společného chatu s otázkou, jestli to nechceme napsat společně, že by to mohl být cool nový začátek a navíc na zevlování jsme přece expertky. Všechny lilky nadšeně souhlasí a prej se na tom domluvíme na dalším callu.
Na callu jsme řešily neodkladné osobní peripetie a další prozatím nebyl. No nevadí, tak já to nějak sepíšu sama. Alespoň nebudu muset dávat sto euro do společného fondu, napadá mě. Ale trochu mě to mrzí, předělat lelkování na lilkování mi přišlo jako dobrý základ. Mám víkend bez děcka, tak mi to psaní půjde jako po másle. Nejdřív se ale musím najíst. Nebudu přece pracovat hladová. Jenže po jídle se mi už nechce. Vzpomenu si, že někde psali, že v telce běží ta minisérie z univerzitního prostředí o intimních vztazích mezi vyučujícími a studujícími a prudérnosti blbých feministek. To mě dost zajímá, tak na to mrknu. Hrozně mě to vytočí a zbytek dne trávím rozjímáním nad tím, jak se tohle mohlo stát. Na psaní mám celý víkend, takže to je úplně v pohodě. Neděli raději celou prospím. O víkendu se nepracuje.
Je pondělí devatenáctého a začínám mít nervy. Dítě se vrátilo nemocné, což znamená, že na psaní o zahálce a vůbec na cokoli z to-do-listu i zahálku samotnou můžu pěkně rychle zapomenout. Kruci. To mě štve. Do kapitálu jsem si přece vždycky hrozně přála něco napsat. A jednu takovou nabídku jsem už prozevlila. To je fakt blbý. To už mě znovu neosloví. Provinile mrknu na hromádku starších vydání v igelitových obalech ve spodní části knihovny a vytahuju mobil. Píšu omluvnou zprávu, že nestíhám. Mezitím si na instáči všímám, že nový zahálka Kapitál je už venku. V pohodě, stejně nestíhám, že jo. Cítím úlevu. Za chvíli dojde odpověď, že tyhle texty mají jít na web jako doprovod tištěných novin, takže je ještě čas. Dostavám nový dedlajn do konce týdne. Tentokrát dávám srdíčko já. To zvládnu.
Týden uběhl a já to pořád nemám. Je to trapný, a tak raději dělám jako by nic. Je sice teprve brzké poledne, ale už mám za sebou zdrcující návštěvu pracáku, kde se mě úřednice při žádosti o dávky na bydlení neodbytně vyptávala, z čeho že to jako žiju. Dobrá otázka, chtělo se mi odpovědět. Ale zachovala jsem klid a kulantně obrátila nepříjemný rozhovor k uznání její práce a pochopení pro to, jak to mají teď na úřadech práce těžké a jak bych jim to mohla coby žadatelka nejlíp ulehčit. Podařilo se. Žádost byla přijata. Fuj, to byl teda start nového týdne. Cestu z úřadu si prodloužím přes park a zavolám kámošce, jestli si nechce dát kafe. Jasně, za pět minut u mě před barákem, říká. Zastavíme se u schránek a ona vytáhne nový Kapitál. LOL, pomýslím si a ptám se jí, jestli si ho můžu na pár dní půjčit. Neprodloužila jsem si totiž předplatný. Takže dobrý. Procházka, kafe, pokec a Kapitál už mám. Přečtu si ho a půjde to samo.
Další den v patnáct třicet tři dostávám friendly reminder, ako to pls vidím s textom o zaháľke. Přiznávám, že mi to moc nejde, a ptám se, jestli bych to mohla poslat zítra. Už mám nakoupený matéčka. Prý do konce týdne by to bylo super. Druhý den je svátek a mám volno od mateřských povinností. Bolí mě záda. Dlouho jsem necvičila. Přece si takhle nemůžu sednout k počítači. To by nešlo. Začnu den jógou. To je ideální. Jenže když se rozhlédnu okolo, soudím, že tu mám takový nepořádek, že v něm nemůžu ani cvičit, ani psát, a tak se rozhodnu nejdřív uklidit. To se ovšem zvrtne v přestavbu celého pokoje včetně zamalovávání divných fleků na stěnách a drhnutí trouby i těch nejschovanějších kuchyňských zákoutí. Když skončím, je tma a dítě se vrací domů. Možná bych to opravdu napsala dnes, kdybyste mi neřekli, že až do konce týdne super. Možná ale taky ne.
Pročítám vypůjčený Kapitál, který jsem už zvládla polít i omastit, a jsem nadšená. Fascinuje mě, jak pěkně je tam popsáno všechno to, co se mi děje, co mě sere a co by mělo být jinak. Připisuju si tohle vydání na prázdnotou zející seznam alespoň jedné pozitivní věci za týden, který jsem si začala vést. Otvírám to matéčko, které na mě pět dní čekalo v lednici, a po třiceti jedna dnech, v nula dva nula tři, mám hotovo.
Bára Šimková
Vznik textu podporila z verejných zdrojov Nadácia mesta Bratislavy.
