O zobrazovaní tělesnosti v dílech afrických frankofonních autorek
„Pro vyjádření své touhy máme čtyři jazyky: francouzštinu pro tajné psaní, arabštinu pro naše tlumené vzdechy k Bohu, řeč Berberů, když se vracíme zpět k prastarým vzorům zděděným po matkách. Čtvrtým jazykem […] je jazyk těla, jejž by pohledy sousedů a bratranců chtěly aspoň ohlušit a oslepit, když už tělo nedokážou zcela uvěznit. A to tělo se v záchvatech naděje nebo zoufalství vzepře svým transem, tancem nebo hlasivkami,“ píše alžírská spisovatelka Assia Djebar v autobiografickém románu L’Amour, la fantasia (Láska a tanec smrti, slovensky 1989) v roce 1985.
Její „pitva za živa“, jak psaní o sobě v jazyce bývalého kolonizátora nazývá, otevírá cestu k sebevyjádření i dalším ženským hlasům, ve frankofonní africké literatuře dosud vzácným a jen chabě slyšitelným. Ženy se v bývalých francouzských koloniích skrze psaní začaly prosazovat teprve od konce sedmdesátých let 20. století, za pouhých pět desetiletí se však jejich tvorba stala nedílnou součástí literární produkce ať už přímo na africkém kontinentu, nebo v diaspoře. Sice ne v hojném počtu, ale jsou nositelkami literárních cen – v roce 2012 francouzsko-rwandská autorka Scholastique Mukasonga získala cenu Renaudot, pravidelně jsou oceňovány romány kamerunské spisovatelky Léonory Miano, jiná Kamerunka, Djaïlli Amadou Amal, obdržela v roce 2020 cenu Goncourt des Lycéens. Ve stejném roce otevřela spisovatelka a překladatelka Edwige Dro z Pobřeží slonoviny v Abidžanu knihkupectví a knihovnu zaměřené na ženskou africkou literaturu. Assia Djebar byla v roce 2005 jako první muslimka přijata do Francouzské akademie.
Od počátků se část této ženské tvorby soustředí na analýzu situace ženy v patriarchální, falokratické, náboženskými pravidly a společenskými konvencemi svázané společnosti. Africké autorky ve svých dílech zprvu poněkud ostýchavě, ale čím dál otevřeněji zprostředkovávají boj za možnost svobodně se projevovat, svobodně se pohybovat, svobodně nakládat s vlastním tělem. Ženské tělo se tu stává jazykem, tím čtvrtým jazykem, který jediný zbývá, když ty ostatní selhávají. Stává se znakem nesoucím stopy závislosti, na němž se projevují nerovné podmínky a šrámy z bitev, mnohdy prohraných předem. I po několika desetiletích nezávislosti bývalých kolonií mnohé z autorek dál píší francouzsky – některé z důvodu exilu, jiné proto, že jim francouzština nabízí možnost svobodnějšího vyjádření než arabština. Značná část francouzsky píšících spisovatelek žije a publikuje ve Francii, především kvůli cenzuře, ale také proto, aby unikly z nedůstojných životních podmínek. Saoud Labizze, Nina Bouraia a další otevřeně sdílejí své feministické postoje a snaží se inspirovat ženy v Africe ke vznášení nároků na rovnost a svobodu. Jejich knihy vycházejí především ve Francii, stanou-li se však tyto autorky uznávanými v Evropě, obvykle se objeví i na africkém trhu.
Tři těla v zemích Koránu
Každá kultura vsazuje představy o těle do specifického systému kolektivní představivosti, jinak s tělem zachází, jinak se k němu vztahuje a jinak ho také reprezentuje. V dosud živé islámské tradici je koncept těla patnáct století starý. Stejně jako jiné oblasti muslimského života vyvěrají i představy o těle z Koránu a hadíthů, tělo je obtěžkáno náboženskými významy a spojeno s četnými rituály týkajícími se rituální čistoty, pohybů při modlitbě, ctnosti, stravovacích návyků, péče o tělo zdravé i nemocné. Jsou-li nařízení dodržena, funguje lidské tělo jako prostor komunikace s božskou podstatou.
Vnímání těla v islámské kultuře, odlišné od evropského pojetí, se projevuje už na úrovni jazyka – arabština na rozdíl od indoevropských jazyků reflektuje tělesnou materialitu a imaterialitu. Tam, kde čeština použije jedno slovo, se uplatňují tři různé výrazy. Jeden pro označení konceptu, ideje těla, jakéhosi mikrokosmu ve vztahu k přírodě a Bohu. Druhý odkazuje k tělesné konstituci, označuje fyzické tělo obecně a značí materiál, hmotu, která zabírá prostor. Poslední výraz pak pojmenovává senzorium, místo emocí, prožívání a také tělo oživené duchem. Toto významové odlišení umožňuje diferencovat hmotný, emotivně psychický a spirituální koncept tělesnosti a to, zda vyjádření referuje k přítomné či nepřítomné realitě. V koránském textu pak v souvislosti s tělem můžeme sledovat významný protiklad čistého a nečistého, veřejného a soukromého.
Islámský monoteismus, ale i předislámské tradice, v mnoha afrických zemích organicky zapojené do pozdějších náboženských konceptů, zahalují tělo symboly a posvátnými znaky. Tvarují ho propracovaným systémem rituálů a pravidel tvořících jakýsi morální fundament. Alžírský antropolog Malek Chebel ve svém díle Corps en Islam (Tělo v islámu, 1. vydání 1999) považuje tělo za „fenomén civilizace“, do něhož se společnost rituálně vepisuje a pomocí nejrůznějších praktik (skarifikace, tetování, obřízka…) ho proměňuje v jakýsi palimpsest, v polymorfní zápis se symbolickými výrazy a preskriptivními účinky. Tělo jedince je nevyhnutelně propojené se společenstvím, s jeho kódy a normami.
Zvrácený trojúhelník touha–žena–ďábel
V koloniálním diskurzu hrály obrazy tělesnosti ještě jinou roli – sloužily jako účinný nástroj zotročování, vykořisťování, ponižování, podmanění. Neúprosný systém založený na dehumanizaci lidských bytostí osciloval mezi démonizací, exotizací a erotizací těl, a to jak ženských, tak mužských. Zobrazováním podmaněného těla v hypertrofované animální podobě se legitimizovalo jeho vnímání jako podřadného, koloniální propaganda akcentovala u černého těla bestialitu, divokost, primitivnost. Černoch je dominancí zasažen právě ve své tělesnosti, upozorňuje antikoloniální myslitel Frantz Fanon. Fanonův pojem „černoch“ (nègre) přitom představuje metaforu pro kohokoli podmaněného, kolonizovaného. Koloniální dominance zasáhla i do organizace vztahů uvnitř podmaněných komunit – radikálně totiž oslabila moc autochtonních mužů ve veřejném prostoru a přivodila tím stažení jejich pozornosti k dění uvnitř, ve vlastním domě, vlastní rodině. Uplatňují svou moc tam, kam kolonizátor nedosáhne a nedohlédne – na ženě.
Přijmeme-li posvátný rozměr lidského těla vycházející ze svatých textů a také důsledky koloniálního působení na mužsko-ženské vztahy, nutně se nám vyjeví všechna omezení a zákazy, které z obojího vyvěrají. Ač se společnost v islámských zemích modernizuje a přijímá ze západních zemí některé zvyky a životní vzorce, v otázce rovnosti žen jako by se z dávných, archaických časů vracela vtíravá představa o tom, jak se žena má chovat. Emancipační snahy, ať už kolektivní, či individuální, narážejí na patriarchální odpor, a to opět na všech úrovních společenského uspořádání. Literární teoretička Zineb Ali-Benali dává tento návrat obsedantní kolektivní paměti do souvislosti mimo jiné také s nárůstem násilí – po alžírské válce za nezávislost a aktuálně také po revolucích tzv. arabského jara, kdy se v severoafrických i subsaharských muslimských zemích čím dál více prosazují islamistická politická uskupení. Evropskému čtenářstvu se problém vztahu muslimských společností k ženskému tělu zhmotnil na začátku roku 2016, kdy po silvestrovských útocích na ženy v Kolíně nad Rýnem alžírský spisovatel a novinář Kamel Daoud v článku publikovaném v deníku Le Monde upozorňoval na to, že agresor, „ten Jiný, přichází z rozlehlého, hrůzného prostoru bolesti a sexuální bídy arabsko-muslimského světa, z nemocného vztahu vůči ženám, tělu a touze“.
Co se tedy od ženy vlastně žádá? A jak se její nerovné postavení promítá do vnímání těla? „Žena je odmítána, zavrhována, zabíjena, zahalována, zavírána nebo vlastněna. Je odrazem života, který si nechceme připustit. Je ztělesněním touhy, a proto se provinila strašlivým zločinem – životem,“ píše ve zmiňovaném článku Kamel Daoud. Ženu je potřeba vypudit z viditelného prostoru, z ulic, náměstí, pracovišť. A není-li to možné, musí se alespoň zneviditelnit zahalením. Už v roce 1982 marocká socioložka a feministka Fatna Aït Sabbah píše, že „žena byla v představách společnosti vždy nahlížena jako bytost chaosu, která kdyby vyhřezla do veřejného prostoru, celý by ho zaplavila erotikou, sexualitou. Narušila by boží řád a zpřevracela by společnost vzhůru nohama“. Náboženská literatura podle ní ustavuje zvrácený trojúhelník touha–žena–ďábel.
Kdy se naplní tvé pusté, vyprahlé břicho?
Tradiční muslimská společnost je posedlá ctí – od ženy žádá především cudnost (problém pojmenovává například Somálka Ayaan Hisri Ali ve své autobiografii Rebelka vydané v roce 2006, česky 2008 – pozn. red.). Protagonistky románů Alžířanky Maïssy Bey, Kamerunky Calixthe Beyaly, Maročanky Yasmine Chami-Kettani i například mladičké Maročanky Salmy El Moumni (výčet rozhodně není vyčerpávající!) jsou neustále konfrontovány s nároky na to, jak mají být oblečené, když se pohybují ve veřejném prostoru. Patnáctiletá vypravěčka románu Adieu Tanger (Sbohem, Tangere, 2023) posledně jmenované autorky neopouští ani v největších vedrech byt bez obrovského huňatého svetru, který dokonale maskuje počínající adolescentní poprsí a kontury hýždí. Nadiu, protagonistku románu Au commencement était la mer (Na počátku bylo moře, 1996) Maïssy Bey, nutí její bratr nosit hidžáb i na pláži vystavené pražícímu slunci, kde se ovšem Nadia nesmí koupat, jen hlídá své mladší sourozence. Jakékoli vestimentární pochybení indikuje pokles mravů, vyzývavost a vede k trestu, byť se někdy realizuje „jen“ skrze slovní ataky. Cudnost podléhá sociální kontrole, může být vymáhána a její absence, i kdyby jen domnělá, má mnohdy dalekosáhlé důsledky – v Nadiině případě fatální.
Uznání si žena získá jen jako matka, v ideálním případě matka synů. „Ráj se ukrývá pod nohama matek,“ pronesl prý prorok Muhammad. Bezdětnou ženu její okolí považuje za neschopnou, zbytečnou. Malice z románu Cérémonie (Slavnost, 1999) autorky Yasmine Chami-Kettani kladou všechny příbuzné stále dokola stejnou otázku: Kdy se naplní tvé pusté, vyprahlé břicho? I neplodností je totiž vždycky vinna žena…
Pozdržme se ještě u posledně zmiňovaného románu Cérémonie. V uzavřeném prostoru tradiční středostavovské rodiny se tu vyjevuje drama hned několika žen – všechny jsou zasaženy ve své tělesnosti. Aïcha, Khadija a Malika disponují okolnostmi umrtvenými těly, v nichž se odráží jejich nedostatečnost, ať už proto, že se vůbec neprovdaly, stále nemají děti, nebo je jejich manžel i s dětmi zapudil. Všechny tři povlávají jako loutky s potrhanými vodicími provázky na okraji společenské přijatelnosti, vyvolávají soucit smísený s lehkými náznaky pohrdání. Svatební slavnost, jež se v domě chystá, se vyznačuje přísně kodifikovanými pravidly, v předem daném protokolu se koncentruje (starý) řád, jehož dodržování vyvolává dojem fatality. A se stejnou fatalitou jsou nahlížena i ženská těla. Zatímco Aïcha i Khadija se vystavují čtenářskému pohledu odhalené, zranitelné, v intimních situacích, jejich těla se proměnila v „kolektivní území“ bez nároku na jakoukoli autonomii, jejich protějšky – tety, matky, v oblém, blahobytném těle dobře usazené strážkyně prastarých tradic – jsou popsány pomocí nákladných garderob a ručně vyrobených šperků a parfémů. Ne však bez náznaků ironie, s jejíž pomocí autorka odhaluje pokrytectví a povrchnost těch, kdo nesmlouvavě lpí na archaických regulích. Tělo se tak mění v symbol sociálního statusu – nejen ekonomického, ale především společenského. Ukazuje, nakolik je kdo ochoten se podvolit tradici.
Paradoxem je, že za situaci některých žen, za devastaci jejich tělesnosti nejsou zodpovědní jen muži, ale i ženy starší generace – ty působí zároveň jako katyně i oběti. Mayu, alter ego francouzsko-senegalské spisovatelky Halimaty Fofany v románu À l’ombre de la cité Rimbaud (2022), podrobí drastické genitální obřízce její nejmilejší teta, které Maya naprosto důvěřuje a od níž by se ničeho zlého nenadála. Maya, zraněná a zrazená, od tety dostane lakonické vysvětlení: Jednou to pochopíš. Přestože jsou tyto devastující tradice v celé Africe už oficiálně nezákonné, právě starší ženy je pomáhají udržet při životě a stávají se komplici nespravedlivého sociálního uspořádání.
Vidět se zvenku
Tělo se spolu s jazykem podílí na definici vlastní identity. Autorkám pocházejícím ze zemí bývalého francouzského koloniálního impéria zčásti usnadňuje vyslovení sebe sama, své situovanosti, touhy a emancipačních nároků také francouzština. Zatímco francouzsky psaná díla formulující problematickou, zraněnou tělesnost a potřebu vykročit z daného statu quo se zvláště v posledních letech na pultech knihkupectví objevují pravidelně, v arabofonní produkci je takových děl výrazně méně, především kvůli problematické přijatelnosti takového tématu. Zajímavý pokus o prolnutí, smíření obou jazyků přinesla alžírská spisovatelka, básnířka a feministka Souad Labizze. Své útlé dílo Enjamber la flaque où se reflète l’enfer (Překročit louži, v níž se odráží peklo, 2019), v němž se se zpožděním několika desítek let pokusila vyrovnat se znásilněním, které zažila jako dítě, vydala totiž zároveň francouzsky a arabsky. Texty vždy v duchu zápisu obou jazyků začínají na protilehlých koncích knihy a uvnitř se v jednu chvíli setkají. Útlá knížka nejprve vyšla ve feministickém nakladatelství Éditions iXe v Paříži, poté v nakladatelství Barzakh v Alžírsku, kde je ve vybraných knihkupectvích k mání zdarma. Mimochodem, i v tomto příběhu sehraje důležitou roli dívčina matka – místo aby malé Souad pomohla překonat trauma, obviní ji, že si za celou lapálii může sama, protože si na ven oblékla kraťasy.
Už pouhá snaha poznat vlastní tělo, pochopit, proč je tolik odmítané, může být důvodem k vyloučení, k popření, jako v případě vypravěčky románu Adieu Tanger. Autorka Salma El Moumni v něm převádí ve fikci vlastní příběh – jako náctiletá dívka se ve svém pokoji začala fotit, aby se na sebe podívala „zvenku“, aby sama sebe nahlédla očima mužů. „Hranice mezi tebou a muži se rozostřovala. Byla jsi zároveň ty a někdo jiný. Ty, když se fotíš, někdo jiný, když se na fotky díváš. Tvé oči se staly jejich očima.“ Fotky určené jen pro její vlastní pohled a zkoumání uniknou na sociální sítě a Alia, stejně jako o několik let dříve sama autorka, nakonec ze strachu odchází do exilu, z něhož není návratu – v její vlasti jí hrozí exkomunikace a vězení. Psaní jí nabízí určitou formu terapie a zároveň ve svém románu-deníku odhaluje destruktivní povahu pohledu v pokrytecké, puritánské společnosti.
Africkým autorkám pocházejícím z islámských zemí psaní poskytuje nástroj k vyslovení sebe sama, k osvobození. Vystupují z role objektu mužské dominance, zprostředkovávají svou životní zkušenost, úzkost, naději. Pomocí psaní rozbíjejí normy a kódy tradiční společnosti a nabízejí jiné zobrazení ženskosti, tělesnosti. Popírají patriarchální představu, že mužská nadvláda nad ženami se zakládá na objektivně existující biologické diferenci mezi pohlavími. Přesto zobrazovaná ženská těla jen zřídka dosahují harmonie, jen vzácně protagonistky dokážou překonat potřebu sebekontroly. Nahlodává je touha, drtí (sexuální) násilí, s jehož pomocí je muži ovládají a drží v inferiorním postavení. Výsledkem zkoumání vlastního těla je mnohdy zjištění, že vystoupit z nesvobody, z podrobení je buď mimořádně bolestné, nebo dokonce nemožné. Co se však počítá, je snaha ohledat prostřednictvím jazyka možnosti vymanění: „Jak vyslovit ponížení nahromaděné v průběhu tolika let manželského života?“ ptá se sama sebe Khadija v románu Cérémonie. Snaha vyslovit intimitu a tělesnost v prostředí, kde se jakákoli zmínka o sobě, o svém prožívání považuje za tabu a kde ženské tělo vyvolává agresi a vede k represi, tak představuje jedno ze zásadních témat současné africké frankofonní literatury psané ženami.
Autorka je romanistka
