2019 01 NezostarnešVizuálny KapitálRobiť to, čo má cenu

Anežka Bartlová9. januára 201936

Kritička umenia Anežka Bartlová sa rozprávala s Karinou Kottovou, riaditeľkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, a Luciou Gavulovou, novou riaditeľkou Ceny Oskára Čepana, dvoch najvýznamnejších umeleckých ocenení pre mladých vizuálnych umelcov a umelkyne v Českej a Slovenskej republike. Spoločne hovorili o tom, či môže byť umelecká cena, ktorá je zo svojej podstaty založená na súťaživosti, feministická a o jej potenciáli za určitých podmienok sa stať alternatívnou politickou silou popri veľkých národných inštitúciách.

 

Obě máte za sebou úspěšné zakončení ročníku – jak jej hodnotíte?

Karina Kottová: Já jsem docela vyřízená, ale zároveň mám pocit, že letos se podařilo Cenu Jindřicha Chalupeckého posunout směrem, který mě zajímá. Tento ročník byl hodně intenzivní – ať už se to týká jednotlivých uměleckých postojů, požadavků umělkyň a umělců, nebo doprovodného programu, který zahrnoval akce, které přerůstaly do života celé instituce, jako bylo hlídání dětí ve výstavě, komentované prohlídky tlumočené do znakového jazyka… Právě tímhle se CJCh posunula k tématům, která mě zajímají: inkluzivita, péče a další feministická témata. Samozřejmě zůstává zásadní otázka: může vůbec cena pro umělce, která je založená z podstaty na soutěživosti, být feministicky organizovaná? Jak jsi loni psala, Anežko, je to vlastně ono „dvouhlavé zlaté tele“ – s tím souhlasím, ale zároveň mám obzvlášť u letošního ročníku pocit, že se nám podařilo komunikovat i něco jiného než jen tu soutěžní část. To samozřejmě není ukončený proces, naopak, ale myslím, že to někam vede.

Lucia Gavulová: Ja som, samozrejme, vo veľmi odlišnej pozícii. Nastúpila som do organizačného tímu Ceny Oskára Čepana až v júli, čo bolo veľmi neskoro, keďže na začiatok októbra bola naplánovaná vernisáž výstavy. Nemala som príliš možnosť uvažovať nad tým, ako čo urobiť alebo ktoré z vecí, čo už boli dohodnuté, zmeniť. Ale myslím, že sme mali šťastie na finalistov, ktorí boli schopní toto prijať, a spolupracovalo sa nám veľmi dobre. Rovnako som bola spokojná aj s prácou v okruhu ľudí, ktorí so mnou tento rok spolupracovali – či už to bola kurátorka výstavy Lucia Gregorová Stach, architekt výstavy Peter Liška, ktorý bol zároveň aj autorom vizuálu tohto ročníka, alebo Marcel Mališ za produkciu výstavy finalistov. Nezostáva pre mňa žiadna pachuť a mám z tohto ročníka dobrý pocit.

 

To zní v obou případech dost optimisticky. Nicméně každý rok se najdou ti, kteří daný ročník z nějakého úhlu kritizují. Jak se k vám vlastně dostává zpětná vazba?

Pre pokračovanie článku a pre prístup do archívu, si prosím zakúpte ročné predplatné. Ďakujeme a prajeme dobré čítanie.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *