Kritička umenia Anežka Bartlová sa rozprávala s Karinou Kottovou, riaditeľkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, a Luciou Gavulovou, novou riaditeľkou Ceny Oskára Čepana, dvoch najvýznamnejších umeleckých ocenení pre mladých vizuálnych umelcov a umelkyne v Českej a Slovenskej republike. Spoločne hovorili o tom, či môže byť umelecká cena, ktorá je zo svojej podstaty založená na súťaživosti, feministická a o jej potenciáli za určitých podmienok sa stať alternatívnou politickou silou popri veľkých národných inštitúciách.
Obě máte za sebou úspěšné zakončení ročníku – jak jej hodnotíte?
Karina Kottová: Já jsem docela vyřízená, ale zároveň mám pocit, že letos se podařilo Cenu Jindřicha Chalupeckého posunout směrem, který mě zajímá. Tento ročník byl hodně intenzivní – ať už se to týká jednotlivých uměleckých postojů, požadavků umělkyň a umělců, nebo doprovodného programu, který zahrnoval akce, které přerůstaly do života celé instituce, jako bylo hlídání dětí ve výstavě, komentované prohlídky tlumočené do znakového jazyka… Právě tímhle se CJCh posunula k tématům, která mě zajímají: inkluzivita, péče a další feministická témata. Samozřejmě zůstává zásadní otázka: může vůbec cena pro umělce, která je založená z podstaty na soutěživosti, být feministicky organizovaná? Jak jsi loni psala, Anežko, je to vlastně ono „dvouhlavé zlaté tele“ – s tím souhlasím, ale zároveň mám obzvlášť u letošního ročníku pocit, že se nám podařilo komunikovat i něco jiného než jen tu soutěžní část. To samozřejmě není ukončený proces, naopak, ale myslím, že to někam vede.
Lucia Gavulová: Ja som, samozrejme, vo veľmi odlišnej pozícii. Nastúpila som do organizačného tímu Ceny Oskára Čepana až v júli, čo bolo veľmi neskoro, keďže na začiatok októbra bola naplánovaná vernisáž výstavy. Nemala som príliš možnosť uvažovať nad tým, ako čo urobiť alebo ktoré z vecí, čo už boli dohodnuté, zmeniť. Ale myslím, že sme mali šťastie na finalistov, ktorí boli schopní toto prijať, a spolupracovalo sa nám veľmi dobre. Rovnako som bola spokojná aj s prácou v okruhu ľudí, ktorí so mnou tento rok spolupracovali – či už to bola kurátorka výstavy Lucia Gregorová Stach, architekt výstavy Peter Liška, ktorý bol zároveň aj autorom vizuálu tohto ročníka, alebo Marcel Mališ za produkciu výstavy finalistov. Nezostáva pre mňa žiadna pachuť a mám z tohto ročníka dobrý pocit.
To zní v obou případech dost optimisticky. Nicméně každý rok se najdou ti, kteří daný ročník z nějakého úhlu kritizují. Jak se k vám vlastně dostává zpětná vazba?
KK: Tak samozřejmě hlavní část je takové to vernisážové brblání. Pro mě ale v pomyslném zákonu zachování energie letos zafungovala hlavně mezinárodní porota. Přijeli z jiných kontextů a viděli situaci se svěží hlavou. Jsou to lidé, které respektuju, takže jsem si vážila toho, že byli podpůrní, což není samozřejmost. Hodně se jim líbily vystavené práce i prostor, kde se výstava letos koná. Samozřejmě měli i nějaké kritické reakce, ale celkový dojem byl pozitivní, což mě nabilo další energií.
LG: U nás spätná väzba vlastne vôbec nie je systematická – a asi ani nie je priestor, aby bola. Dostávali sa k nám klasické veci, ako je to zle nainštalované, nebolo možné to nájsť a tak ďalej. Taktiež aj pozitívne postrehy, že ľuďom sa výstava páčila, že to bola dobrá architektúra a podobne. Tak ako pre Karinu, aj pre mňa bol dôležitý pohľad poroty. My sme mali v druhej fáze vyberania víťaza čisto zahraničnú porotu (Dorota Kenderová sama odstúpila pre stret záujmov). Porotcovia prišli na viac dní a myslím, že si to pochvaľovali. Na začiatku roku plánujeme stretnutie, kde by sme radi poskytli prehľad toho, čo chceme ďalej robiť, a otvorili by sme diskusiu o tom, ako fungujeme, s ľuďmi, ktorých to zaujíma.
KK: Ještě jsem asi zapomněla zmínit psané recenze a kritiky. Z posledních let mám pocit, že se víc vztahují k celku – že se v textech nesrovnávají pouze díla finalistů. Zaobírají se tím, co představuje cena jako taková, hodnotí celý ročník. To je pro nás strašně fajn, ať už je to na webu, nebo tištěné, negativní, nebo pozitivní – dívat se na aparát uměleckého ocenění z širší perspektivy je podle mě konstruktivní a cenné.
Mám pocit, že k výstavním prostorům jste se obě už vyjadřovaly dostatečně, že vlastně ani jedna cena nemá zcela vyhovující prostor – ať už co se týče vlastníka, nebo stavu…
KK: Co se týče optimálních výstavních prostorů s odpovídajícím institucionálním profilem, je jich u nás celkově poskrovnu. Za stávající situace je pro nás Korso Veletržního paláce dobrým řešením – i proto, že je to otevřený prostor v přízemí a vstup může být zadarmo. Návštěvnost je hodně vysoká, lidé se tam třeba i vracejí opakovaně… To je pro mě důležitější, než jestli mám pět perfektních oddělených bílých místností. V Moravské galerii v Brně je přízemí Pražákova paláce také v rámci tamějších možností vyhovující prostor.
A návštěvnost?
KK: Teď před Vánoci to ještě není uzavřené, ale ten rozdíl, když jsme se posunuli z horního patra Veletržního paláce do přízemí, byl několik tisíc! V pátém patře byla celková návštěvnost necelá tisícovka a dole potom kolem pěti tisíc. Takže pro nás je to zcela zásadní.
LG: My sme mali tento rok veľmi krátku výstavu. Trvala len tri týždne. To bolo, bohužiaľ, takto vopred dohodnuté a zariadené a už som s tým nemohla nič urobiť. Návštevníkov sme nepočítali, každopádne niekedy prišlo na výstavu povedzme tridsať ľudí za deň, inokedy len dvaja.
KK: Lucia, jaká je vlastně tvoje vize, co se týče decentralizace?
LG: To je niečo, čo sa riešilo už dlho predtým, ako som nastúpila. Spolupráca so žilinskou Novou synagógou a s Východoslovenskou galériou v Košiciach je dohodnutá. Na budúci rok tak budeme mať výstavu, ktorá má trvať skoro štvrť roka, a to práve v Košiciach. Je to skvelé z hľadiska inštitucionálneho zázemia. Nebudeme tak napríklad musieť platiť nájomné, ktoré tento rok zhltlo veľkú časť rozpočtu, ale napríklad ani stráženie výstavy a tak ďalej. Chýbajúce zázemie inštitúcie tento rok celý projekt výrazne predražilo. V roku 2020 by sa COČ mala presunúť do Žiliny, na čo sa celkom teším, pretože to je skvelá inštitúcia. A v roku 2021 by sme sa mali vrátiť do Bratislavy. Zatiaľ netuším, kde by sa výstava mala konať, pretože zatiaľ nemáme ani partnera, ani priestor.
V souvislosti s partnerstvím institucí mě napadá – jak to máte vlastně s finančním zázemím?
COČ získalo v letošním roce sponzora v platformě „collective“ a společně s CJCh má peníze i od J&T Banky…
LG: Do tohto roku bol pre nás najväčším zdrojom financií Fond na podporu umenia a práve aj J&T Banka, pričom od nich máme časť podpory aj naďalej. Platforma Collective zas do COČ vstúpila v roku 2018. Ide o dvoch ľudí, ktorí zbierajú medzinárodné umenie. Silvia Kušnírová sa rozhodla túto platformu založiť z filantropických dôvodov. Aj napriek tomu, že dovtedy nemala priveľa znalostí o prevádzke lokálneho súčasného umenia, vznikol nápad, že by po „krízovom“ roku mohli podporovať COČ. Avšak ich finančný vklad napokon nie je omnoho vyšší, ako je dotácia z FPU, a okrem toho je naším partnerom naďalej aj J&T Banka. S Collectivom máme uzavretú zmluvu na tri roky.
KK: Když jsem přišla do CJCh, byla J&T Banka hlavním sponzorem a granty jen vedlejším zdrojem. To mi přišlo nezdravé, myslím, že nezisková organizace by neměla být natolik závislá na jednom zdroji, měla by se snažit o vícezdrojové financování ze strany grantů, různých nadací a soukromého sektoru. Soukromý sponzor vám negarantuje, že bude podporovat navždy. Přestože J&T Banka je pro nás stále důležitým partnerem, její role se za ty čtyři roky, co jsem ve vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého, proměnila, přišly jiné priority a finanční příspěvek na naši činnost klesl asi na třetinu původní částky. Pokud bychom záviseli jen na tom, bylo by to likvidační. V současnosti jsme financováni prostřednictvím grantů, zároveň se nám na podporu tvorby nových děl díky naší skvělé produkční daří oslovovat různé firmy, které nám poskytnou sponzorsky například materiály, techniku nebo služby, které nám ročně ušetří i stovky tisíc.
LG: Keď už sa rozprávame takto na materiálnej úrovni, tak my taktiež o pomoc žiadame mesto Bratislavu, no veľkou pomocou bolo napríklad aj to, že nám Silvia Kušnírová pomohla zohnať techniku, ktorú sme vďaka nej nemuseli prenajímať, a zaplatila naviac aj veci, ktoré prevyšovali sľúbenú podporu, ako napríklad vyčistenie priestorov bývalého obchodného domu Dunaj, kde sa výstava konala, a iné. Keďže má aj mediálnu agentúru, pomohla nám s propagáciou a mediálnou komunikáciou. Táto nezištná pomoc bola pre nás veľmi dôležitá. COČ navyše nie je samostatné združenie, ale je to hlavný (a teraz aj jediný) projekt Nadácie súčasného umenia – pôvodne jedného zo siete centier Georgea Sorosa. Nadácia mala okolo roku 2000 niekoľko zamestnancov, fungovalo veľa projektov, nielen na poli výtvarného umenia, ale aj divadla, filmu, hudby a kultúry všeobecne. Postupne sa však pozornosť sústredila viac na výtvarné umenie a následkom striedania riaditeľov sa udialo, že jediným funkčným projektom ostala Cena Oskára Čepana. Rada by som z nej urobila samostatnú inštitúciu. Podľa mňa je dosť mätúce, že ju organizuje nejaká nadácia.
KK: My to děláme vlastně naopak. Když jsem přišla do Společnosti Jindřicha Chalupeckého, jediný projekt, který Společnost organizovala, byla cena. Mně připadalo, že tam je nevyužitý potenciál k tomu, dělat další akce a rozšířit působnost SJCh na celoroční aktivity v několika samostatných programových liniích. Momentálně představujeme českou scénu v zahraničí v různých dialozích a kurátorských projektech nebo naopak vozíme mezinárodní kurátory do Česka. Pracujeme také v regionech – celkově využíváme toho, že nemáme vlastní výstavní prostor, a tudíž fixní místo prezentace. Tato činnost na CJCh navazuje jen volně, jsou to samostatné projekty.
J&T Banka skrze svou sbírku Magnus Art v Česku tvoří sbírku a například i cíleně kupuje díla laureátů. Čím je spolupráce zajímavá pro Collective?
LG: Podpora COČ je pre Collective iba prvým krokom v podpore slovenskej scény, podľa mojich informácií chcú svoje aktivity aj na zberateľskom poli rozšíriť. Na COČ žiadny zištný záujem nemajú.
KK: Sbírka Magnus Art J&T Banky je u nás doposud jedinou ucelenou sbírkou děl laureátů CJCh. Přála bych si, aby se jednoho dne stala předmětem daru do jedné z českých veřejných institucí, třeba Národní galerie. Mohlo by to mít oboustranný přínos.
Do jaké míry Ceny vnímáte jako svůj projekt?
KK: Měla jsem tu výhodu, že když jsem přišla do Společnosti Jindřicha Chalupeckého, mohla jsem postupně sestavit nový tým. Naši práci vnímám jako hodně kolektivní. Chápu svou roli ředitelky tak, že mým úkolem je iniciovat nové výzvy a ladit celkový směr, ale jinak je to hodně týmová práce a každý přináší trochu něco jiného bez ohledu na to, jakou pozici formálně má. Vzhledem k tomu, co se teď řeší nejen v umění, ale i celkově ve společnosti, mi to přijde jako zajímavý model, který funguje lépe než egoistická show.
LG: Ja som v rovnakej pozícii – keď som prišla, nemala som okolo seba žiadny tím okrem Lucie Gregorovej Stach, ktorá sa snažila Čepana nejako zachrániť po minuloročnej búrke. Vďaka nej tiež získala COČ financie na ďalší ročník z Fondu. Potom tu bol od začiatku Peter Liška s vizuálom a architektúrou výstavy, koordináciu som vzala na seba sama, pretože to bolo v tej situácii najjednoduchšie. Nakoniec sme s tímom piatich ľudí zvládli urobiť všetko, pracovali sme každý na svojej téme. Potom tu ale boli aj externí spolupracovníci s úlohami ako trebárs výroba filmov o finalistoch, ktoré pre nás vytvorili Daniel Rihák a Miro Remo, za ktoré si získali aj špeciálne ocenenie poroty, alebo fotografovia Ján Kekeli, Leontína Berková či Ján Skaličan a ďalší. Nabudúce by som bola rada, aby zostal rovnaký grafický dizajnér a ostatní, pokiaľ by chceli, taktiež, zistila som však, že potrebujem nutne zohnať niekoho na koordináciu. A samozrejme si myslím, že by výstavu nemal zakaždým robiť rovnaký kurátor/kurátorka, takže nabudúce budeme hľadať niekoho iného.
KK: Pro nás je právě důležité i to, že všichni v našem týmu máme nějaký kurátorský background, takže hodně přemýšlíme o formátu kolektivity, kdy každý z nás může něčím přispět.
Bývalý ředitel Nadace – Christian Potiron – měl plán rozšířit aktivity Nadace i o cenu pro kritiky současného umění ASK?. Vloni proběhl první ročník, budeš v tom, Lucia, pokračovat?
LG: ASK? mala pokračovať už tento rok, ale ja som sa rozhodla tento grant vrátiť a nepokračovať. Myslím si, že je to zaujímavý projekt, ale nechcelo sa mi naskočiť do projektu, ktorý vymyslel niekto iný a ja by som ho ďalej len napĺňala. A zároveň som nemala kapacitu riešiť to inak. V budúcnosti by som však rada uvažovala o projektoch, ktoré sa týkajú kritiky, editorskej činnosti a podobne. Tento rok to nešlo a nabudúce to taktiež bude musieť byť niečo, čo bude vychádzať zo mňa a z mojej predstavy o tom, ako by taká vec mala fungovať.
Myslím, že by bolo napríklad dôležité spracovať archív Nadácie a dokumentáciu aktivít od deväťdesiatych rokov. To sú zaujímavé materiály, o ktoré je záujem, ale nie sú spracované a dočasne sú uložené v knižnici Slovenskej národnej galérie. Už som našla priestor, kde by Nadácia mohla byť a kam by bolo možné presunúť aj tieto archívne materiály, a tiež by som rada do budúcna zamestnala niekoho, kto by dokumentáciu spracoval a riešil aj celú agendu okolo tohto archívu.
Obě Ceny jsou součástí sítě Young Visual Artists Awards (YVAA), která již od roku 1990 sdružuje dvanáct cen z deseti zemí střední a východní Evropy. CJCh přitom byla jedním z hlavních impulzů při zakládání sítě. Mohly byste blíže popsat, jak spolupráce dnes funguje?
KK: Když jsem do CJCh přišla, tak mě na YVAA předchozí ředitelka upozornila spíš letmo, netušila jsem moc, o co jde. Je to platforma, která funguje už víc než deset let, kdy Cena Jindřicha Chalupeckého posloužila jako jakýsi vzor pro vznik podobných projektů od Prahy až po Tiranu, které spojuje Trust for Mutual Understanding financující laureátské rezidence v New Yorku. Každé dva roky se konají setkání ředitelů. Společně s Ondřejem Stupalem, ředitelem Centra pro současné umění v Praze, který se setkání také zúčastnil, jsme si říkali, že je v té síti hodně nevyužitý potenciál, protože kromě těch newyorských rezidencí prakticky není další společná provázanost. My sice víme, co se děje v COČ, ale jiné ceny už v Česku moc nesledujeme – a umělci se sice možná potkají v New Yorku na rezidenci, ale to není asi plně využitá šance dozvědět se o sobě víc. Ostatně většina ostatních ředitelů nedělá pouze Ceny, ale naopak fungují buďto jako galerie, nebo centra současného umění, nebo mají další aktivity jako letní školy, festivaly současného umění a podobně. S Ondřejem jsme iniciovali přípravu projektu pro evropské granty, který se zaměřil právě na regionální spolupráci a komunikaci téhle „naší“ části Evropy se zbytkem (uměleckého) světa. Byla by to také obrovská finanční pomoc, protože jiné ceny mnohdy nemají vůbec možnost získávat finance na provoz a fungování (dokonce často ani nemají jediného placeného organizátora), natož na další aktivity. Bohužel jsme grant o fous nedostali, ale zkoušíme další možnosti, nevzdáváme to.
Na druhou stranu už jen díky komunikaci ohledně této žádosti jsme se více poznali a já jsem například byla v porotě dvou spřátelených cen, což pro mě bylo hodně přínosné.
Navíc většina z těch cen má, jak zmiňovala Lucia, strašně zajímavé archivy, což by bylo dobré digitalizovat a zpracovat, aby bylo možné tento symbolický kapitál dál šířit a pracovat s ním. Rádi bychom například udělali pár výzkumných center v regionu, kam by bylo možné přijet bádat o současném umění nejen té dané země, ale zemí z celé té středo-východoevropské sítě. Uvidíme, jak to dopadne – myslím, že když grant dostaneme, tak to bude velká akce, a pokud ne, tak to také vznikne, ale bude to pomalejší proces.
LG: Mňa v roku 2014 pozvali do poroty kosovskej ceny Artist of Tomorrow Award. Súhlasím s Karinou v tom, že celá sieť má určite veľký potenciál, ktorý je zatiaľ iba málo docenený v rámci národných cien. Vďaka Residency Unlimited existuje možnosť prizvať do poroty nejakého amerického kritika alebo kurátora.
Ja som sa s YVAA stretla, keď som v roku 2011 ako kurátorka spolu s Tijanou Stepanovićovou z Maďarska pripravila pre SNG výstavu ironapplause.net, ktorá mala upozorniť na tvorbu laureátov a finalistov cien za celé obdobie ich existencie. Tam som práve videla, aká dôležitá je tá sieť. Teším sa teda na ďalšie stretnutie a rada budem ďalej spolupracovať.
Mně to připadá jako právě ten moment, který ocenění tohoto typu překlápí z roviny čistě tržně fungujícího provozu (zvyšování ceny děl laureátů) do politické síly, která může v určitých podmínkách a při troše snahy fungovat jako alternativní síla vedle velkých národních institucí. A to speciálně v naší části Evropy, kde se stále více projevují tendence k netoleranci a fašizaci.
LG: Áno, to presne bolo pre mňa veľmi zaujímavé, keď som bola členkou poroty v Prištine – vidieť ten rozdiel, ako s politickými témami pracujú miestni, albánski alebo kosovskí umelci v porovnaní so slovenskými.
KK: My jsme ten regionální projekt rámovali také hodně politicky. Často jsou totiž ty zmíněné instituce, organizátoři cen, jedněmi z mála nezávislých center umění v dané zemi. A tím pádem tam potom reprezentují strašně důležité postoje a hodnoty. Zároveň člověk vidí, jak nerovně je to rozdělené – o podmínkách, které máme my nebo COČ, si v mnoha zemích mohou nechat jen zdát. Tam často řeší otázku cenzury, nefunkční nebo absentující komunikace s ministerstvy a státem obecně, chybějící infrastrukturu nebo neexistenci grantů. Proto je pro mě důležitá ta síť jako celek: právě ti organizátoři vidí, že nejsou sami, že podobné problémy, ale i hodnoty jsou sdílené napříč kontexty, které se v mnohém liší, ale také mají hodně společného. Ta síť, spolupráce a propojení je něco, co pomáhá překonat ten soutěživý moment, který nemám ráda.
Tohle téma mi připadá taky hodně důležité, teď se mi znovu oživilo ve chvíli, kdy jsem byla v Lublani a bavila jsem se tam s místními umělci a kritiky, kteří studovali po celé Evropě a sami říkají, že to ve Slovinsku vlastně rádi nemají, že je hrozně štve to všechno, co nefunguje, ale že zůstávají nebo se vracejí, protože mají pocit, že to je zase to jediné místo, kde má cenu něco dělat…
KK: Ano, to je vlastně docela časté – setkala jsem se s tím, že Sandra Bradvić, ředitelka organizace SKLOP v Sarajevu organizující tamější cenu ZVONO, se vrátila zpátky do Bosny, i když žila dlouhodobě ve Švýcarsku a spolupracovala také například s Van Abbemuseem, cenu převzala od jiné organizace ve strašném stavu a nadále zápasí s financováním a dalšími problémy, ale věří, že to má smysl. Podobně tomu je v Černé hoře. Vracejí se někteří lidé, kteří předtím dělali kariéru na Západě a teď mají potřebu organizovat něco na vlastní scéně navzdory tomu, že podmínky jsou tam často dost zoufalé.
Rozhovor pripravila kritička umenia Anežka Bartlová
