Romským dětem knihy nedávají, aby je nezničily

Od mé poslední návštěvy romské osady v Hermanovcích utekly tři roky. Do obce jsem se tehdy vydala jako studentka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zjistit, co na Slovensku znamená segregace romských školáků a školaček. 

Rodiče dětí z osady si předně stěžovali na to, že žáci ze segregované školy nedostávají domů knihy a celkově učitele zajímají méně než jejich bílí spolužáci a spolužačky. Narazila jsem i na dvousměnnou výuku, která platila jen pro žáky z místní osady, a utkvěly mi i potíže se slovenštinou, jaké jsem u romských dětí pozorovala, stejně jako všudypřítomná beznaděj a odevzdanost. Výsledek po generace trvajícího vyčleňování Romů z normálního vzdělávání. Děti, které jsem potkala, vůbec nepřemýšlely o tom, že by třeba po základce zamířily na střední. Jeden kluk rovnou zvažoval práci ve výkopech v Česku.  

Letos jsem se na Slovensko rozhodla vrátit, abych zjistila, zda se něco změnilo, tím spíš, že už i slovenský soud mluví o diskriminaci Romů ve speciálním školství a rozhodl, že hermanovská škola vzdělávala děti ve speciálních třídách nezákonně. 

Deset let trvající soudní spor

Listopadové bláto vystřídal červencový žár. Už vím, kde je osada, tentokrát ji nehledám. Navíc mám pořád ještě čas, protože s Věrou Červeňákovou se potkáme, až přijde z práce. Jako i další zdejší Romové pracuje u obce, která jim tímto nabízí možnost alespoň nějakého přivýdělku. Jsou za něj rádi. 

Vydávám se zatím ke kostelu a na faru. Zvonek je ale hluchý a nikde nikdo není. Vzdávám to a mířím na obecní úřad. Přes reproduktor na zvonku u vchodu se dozvídám, že starosta je neznámo kde a nikdo neví, kdy přijde. Teprve po krátkém vyjednávání na něj dostávám číslo, ale vytáčet ho ani nemusím. Se starostou Lukášem Grejtákem se setkávám přímo před obecním úřadem. Se zájmem se ptá, co potřebuju. Když mu řeknu, že jsem v Hermanovcích kvůli segregaci, znervózní. Nechce se vyjadřovat, protože už prý všechno řekl a s médii má špatné zkušenosti. Navíc si to podle něj řeší škola, tak se mám obrátit tam. Stejně jako minule to zkusím, ale neuspěju. 

Hermanovce se do povědomí novinářům dostaly v roce 2023 díky tomu, že soud poprvé v historii Slovenska pravomocně rozhodl, že jsou Romové ve speciálním vzdělávání diskriminováni. Zařazení tří dětí z Hermanovců do speciálních tříd místní školy bylo podle něj protizákonné. Jejich případ se táhl už od roku 2016. 

„V soudním řízení jsme poukazovali na to, že je to systémová praxe,“ říká ve své kanceláři v Košicích právnička Vanda Durbáková z Poradny pro občanská a lidská práva, která poškozené zastupovala.      

Bezprecedentní soudní verdikt se potkal s žalobou ze strany Evropské komise, která Slovensku vytýkala vysoké procento romských dětí ve speciálním školství. Obě události zapříčinily, že stát byl donucen začít alespoň nějak konat. 

V následujících letech byl přijat nový školský zákon, tříleté děti mají od ledna 2025 nově nárok na místo ve školce. Rozběhl se projekt Příležitost pro všechny, jehož úkolem je ozkoušet řešení na podporu desegregace, a projekt Podpora vzdělávacích příležitostí zaměřený na přetestování dětí mezi šestým a desátým rokem, jimž bylo v minulosti diagnostikováno lehké mentální znevýhodnění. 

Právnička ale upozorňuje, že zatím je příliš brzy hodnotit dopady změn. Přesvědčuju se o tom nakonec i sama. Ani opatření z nejvyšších míst, která by – přinejmenším papírově – měla vést k inkluzi a desegregaci, totiž obec Hermanovce zatím nepřiměla, aby z letošní verze plánu chystaných staveb vyřadila dlouhodobý záměr vybudovat kontejnerové speciální třídy. Vyplatí se do nich investovat tam, kde školu navštěvuje 265 žáků? 

„Napříč lety je pro nás nepochopitelný postoj ministerstva, které v soudních řízeních popírá jakoukoli existenci nezákonného zařazování dětí do speciálních škol. Když se domáháme, aby se vypracoval desegregační plán, ministerstvo se proti tomu vymezuje. Na druhé straně realizuje národní projekt, kde desegregační plány vypracovává,“ popisuje Vanda Durbáková. 

„Tento postoj nám přijde úplně paradoxní v tom, že ministerstvo využívá veřejné zdroje, aby vedlo deset let trvající soudní spor, místo aby začalo masivně desegregovat,“ dodává. 

Segregace romských dětí nejenže mrhá lidským potenciálem, ale především ničí životy jednotlivců. Nasťu Čonkovou tato zkušenost dovedla až před soud. „Zničili jí budoucnost,“ líčí mi při setkání v Košicích osud své dcery. „Chodila do první třídy a já jsem nevěděla, že je to speciální škola.“ Jedná se o speciální třídy v rámci segregované školy, o níž proto lidé z Hermanovců někdy mluví jako o speciální. „Dozvěděla jsem se to až po letech. Když mi psycholožka říkala, že tam patří, myslela jsem si, že nějaký důvod je, ale potom jsem viděla, že je šikovná, umí psát, pěkně pracuje, tak jsem se rozhodla, že ji dám přezkoušet v Bratislavě.“ Ukázalo se, že jde o zdravé dítě, které může chodit do běžné základní školy. Na přeřazení už ale bylo pozdě. 

„Dcera chtěla být sestřička nebo doktorka, ale nesplnilo se jí to, protože chodila do speciální školy. Já jsem tam také chodila.“ Nasťa říká, že její rodiče rovněž nevěděli, jaké vzdělávání dostává. „Ani knížky jsme doma neměli, nechávali jsme je tam. Říkali, že romským dětem knihy nedávají, aby je nezničily.“ Podobnou větu jsem od Romů z Hermanovců slyšela už minule. Po telefonu mi tuto skutečnost později potvrdí farář z Hermanovců Marek Roják. Romové by – jak popisuje – knihy poškodili. On sám je názoru, že by si měli vzdělání vážit. Myslí si také, že ve škole žádná segregace není. 

Poté co padl rozsudek, podle Nasti ředitel přeřadil pár romských dětí do hlavní školní budovy. Za neoprávněné vzdělávání ve speciálních třídách se škola poškozeným, mezitím už absolventům, omluvila a vyplatila jim i finanční odškodnění. 

Segregace se však tímto opatřením nevyřešila. V současné době se oddělené vzdělávání na elokovaných pracovištích týká 125 romských dětí, zbývajících 66 navštěvuje základní školu spolu s majoritou. 

„Trochu to smíchal, protože se bál soudu, ale situace je pořád stejná. Romská škola je pořád v komunitním centru,“ dodává Nasťa. Podle ní Romové o segregaci vědí, problémem ale je omezená gramotnost. Někteří neumějí ani číst a psát a špatně se tak orientují ve svých možnostech. Odpovídalo by to skutečnosti, jakou popisuje školní inspekce ve zprávě z roku 2024, kde poukazuje na nízkou úroveň gramotnosti dětí patřících k místní romské komunitě. Netřeba si klást otázku, jak dobře asi umějí číst a psát jejich rodiče, kteří také prošli speciálním vzděláváním. 

Podle Nasti lidé, kteří chtějí, aby se jejich děti dobře učily a šly studovat, často nevědí, kam se mají obrátit. Zároveň se ale jiným hermanovským Romům líbí, že segregovaná škola stojí blízko osady. 

Xenia Daniela Poslon z Ústavu výzkumu sociální komunikace Slovenské akademie věd vysvětluje, že romské rodiny s nižším sociálním postavením častěji preferují segregaci, ovšem ty, které jsou na tom o něco lépe, už častěji chtějí, aby jejich děti chodily do nesegregovaných škol. Upozorňuje v této souvislosti i na výzkum vědců Daniela Škobly, Alexandra Mušinky a Juraje Maja, který její slova potvrzuje. 

Velkou roli má v případě vzdělávacích preferencí i sociální kapitál. Romští rodiče mnohdy souhlasí, aby jejich děti chodily do speciálních škol nebo tříd, protože netuší, jaké to pro ně bude mít následky, a věří, že jim tam bude lépe. Kdo jim často radí, aby tam své děti poslali, bývají sociální pracovnice.

Při starém

Na setkání s Věrou je pořád ještě čas. Sedám si na nákladovou rampu před obchod, kde mě zanedlouho objeví romská holčičí parta. Jsou zvědavé a já souhlasím, že se s nimi půjdu projít. Než vyrazíme, všimne si nás jeden muž, kterého zajímá, co ve vesnici dělám. Říká mi, ať se nebojím, že Hermanovce jsou slušná osada a nic se mi nestane. Posílá mě za svým bratrem, že mu mám říct, ať mi uvaří kávu. 

Poděkuju, ale nabídku nevyužiju, jelikož jdu s dětmi. Povídají mi o škole, co se učí, jak kreslí, a že kdo nemá zameškané hodiny, dostane za to dárek od ředitele a že učitelka posílá chlapce domů, když zlobí.

Některé žačky jsou z Hermanovců, jiné ze sousední obce Sviňa. Vzhledem k jejich spontánnosti se občas ztrácím v informacích. Holky jsou rychlé, veselé, smějí se, občas připletou romské věty, slova. Všímají si, že nemluvím stejně jako ony, ani romsky, ani slovensky. „Znáte one, two, three…?“

Musíme zpátky. Aby Věra v tom vedru nemusela až nahoru do vesnice, jdeme jí naproti. Společně kráčíme k osadě. Vidím most a ostrov, který obtéká potok. Nic se tu nezměnilo. V potoku se z jedné strany pere a koupou se v něm děti a psi, z druhé strany tečou splašky ze suchého záchodu. V osadě není kanalizace. Všechny domy jsou černé stavby a poslední dobou masivně přibývají další. Usedáme na postel v jednom z nich a Věra mi vaří kávu. Toho dopoledne už je asi třetí, kdo mi ji nabídl.

Do školy ke hřbitovu podle ní moc romských dětí nechodí. „Dole se neučí tak jako nahoře, když chodí nahoru do školy, mají i domácí úkoly a všechno. Knihy dostávají domů a tady dole ne,“ popisuje. Ukazuje se, že přetrvává i dvousměnná výuka. Ta se týká výhradně dětí ze segregované romské školy. 

Podobně jako Nasťa mě i Věra upozorňuje na to, že skoro půlka osady je takřka negramotná. Problém se týká jak mladší, tak starší generace. „Nevím, jak se to stalo. Ale povím vám, že když chodíte do speciální třídy, neučí vás tam tak jako mezi bílými. Psát umím, ale číst pořádně ne,“ svěřuje se Věra.  

Její děti ale mají díky ní šanci, že je podobný osud nepotká. Věře se totiž povedlo dostat je do horní budovy školy a tím pádem chodí s majoritou. „Byla tady jedna školka, kam chodily i bílé děti. Podala jsem si žádost. Pomáhala mi s tím bílá kamarádka.“ Že její děti mají na to, aby nastoupily do běžné školy, potvrdilo i psychologické vyšetření. „Kdyby ale nechodily do školky mezi bílé, tak by se určitě nedostaly nahoru do školy a dali by je tady do komunitního centra,“ upřesňuje Věra okolnosti. 

Praktiky ve škole jsou podle svědectví místních různé. Martině Kalejové vyhrožovala policie, když své dítě nechtěla dát do školy do komunitního centra. „Já jsem s tím nesouhlasila. Říkali, že můžou přijít policisté, když ho nedám,“ vysvětluje drobnější žena, která s námi sedí v místnosti.   

Věra doplňuje, že nahoře u základní školy je školka pro bílé a u kostela pro Romy. A děti v romské školce údajně mají každé ráno kontrolu. „U vchodu se kontrolují vlasy, nehty, oblečení. Když děcko není čistě oblečené, má vši nebo špinavé nehty, tak ho pošlou domů,“ popisuje. „Jakmile ho pošlou dvakrát třikrát, nasbírají se mu hodiny. Oni to dají na sociálku a potom matka musí platit pokutu.“

Je to podobný příběh, jaký uslyším o chvíli později od Pavla Červeňáka. V jeho domě o jedné místnosti jsou jen skříně nacpané oblečením, manželská postel a kamna. Od stropu visí malý umělohmotný vánoční stromeček. Část lidí, kteří se k nám při průchodu osadou přidali, musí zůstat stát venku. Děti se nahrnou dovnitř a postávají či posedávají, kde je místo. 

Prošedivělý čtyřicátník Pavel sedí na turka na lůžku a vypráví, jak mu přišel dopis kvůli tomu, že dcera má zameškané hodiny. Bude muset zaplatit pokutu. On tvrdí, že holčičku do školy vypravoval, ale učitelé ji poslali domů a absenci neomluvili. „Jak může nemít vši, když tady nemáme vodu, nemůžeme se pořádně vykoupat, jenom ve vanách. Když je tady bláto, posílají děti domů, že jsou špinavé, že smrdí, že jsou zablácené,“ emotivně vysvětluje Pavel, který vzápětí vyzývá svou manželku Petru, aby mi ukázala veškeré hygienické prostředky, které doma mají. Z různých vůní mají radost hlavně přítomné děti, které lahve schované v uzavíratelné plastové přepravce se zájmem otevírají a dávají mi čichnout. 

Hygiena se v osadě dodržuje jako v dřevních dobách. Vykoupat děti znamená nanosit vodu ze studny, ohřát ji na kamnech a pak jedno po druhém umýt v napuštěné vaně. Stejně se i pere. Ručně. V létě schne prádlo venku a v zimě uvnitř. U Věry byla v kuchyni natažená prádelní šňůra. Během zimních dnů trvá sušení prádla tři čtyři dny i týden. Nemají-li děti dost oblečení, matky jim čerstvě vyprané věci suší na kamnech, aby měly druhý den v čem jít do školy. „A v zimě je nejhorší, že musíte prát uvnitř. Je z toho bordel, voda je všude,“ říká Věra. 

Pavlovi vadí, že dceru ve škole ponižují, a chce ji kvůli tomu přeřadit do budovy nad osadou, kde by se, jak tvrdí, nic takového nedělo. „Já jsem od začátku nechtěl, aby šla nahoru do školy. Podepsal jsem papír, že ji tam nedám,“ říká mi. Jenže podle dokumentů, které dostávám k nahlédnutí, škola jeho aktuální žádost o přeřazení nevyslyšela. Že je budova blíž osadě, není prý pádný důvod. 

Zapomeňte na segregaci, žádná není

„Lidi v osadě sežerou potkani,“ povzdechne si muž ode dveří Pavlovy ubikace. Popisuje mi neutěšený stav bydlení a volá po romských zastupitelích. „Děláme chybu, že nedržíme při sobě, ještě za sto let to bude stejné,“ říká mně i všem shromážděným. Své jméno prozradit nechce. Než odejde, přinese odněkud čistou sklenici a nalévá mi do ní studenou fantu. 

Zůstávám ještě chvíli u Pavla a pak se s Věrou vydáváme přes most ven z osady směrem k působišti sociálních pracovnic.

Děti se cákají v potoce. Je parno. Některé leží na dekách pod stromy, dospělí sedí na židlích. Někdo uklízí kolem domů.

Stojíme na cestě a já se dívám se do míst, kde má možná v budoucnu vyrůst církevní škola, jak zamýšlelo košické biskupství. V roce 2023 kvůli tomu do obce zavítal tamní pomocný biskup Marek Forgáč. Proti nápadu církve nehlasoval jediný zastupitel. Záměr byl v roce 2023 schválen jednomyslně.   

Nesouhlas ale projevily místní romské ženy, které by upřednostnily, aby obec investovala do bydlení. Byly a jsou přesvědčené, že škola nadosah osady by znamenala jen další segregaci, a sepsaly kvůli tomu i petici. 

„Chodíme na setkání s Vandou,“ popisuje mi Věra vznik dokumentu. Vandou myslí právničku z Košic. Kromě segregace se v rámci kolektivu zabývají i nezákonnými sterilizacemi a otázkami bydlení. Podle zjištění Poradny pro občanská a lidská práva totiž segregace ve školství kopíruje segregaci v bydlení. V mnoha případech ale stát paradoxně místo řešení bytové krize financuje výstavbu škol a školek přímo ve vyloučených lokalitách. Nicméně v Hermanovcích se do země zatím nekopne. Vývoj totiž ovlivnila zmíněná petice, ale také chybějící peníze. 

Věra cestou k budově, kde úřadují sociální pracovnice, zdůrazňuje všem dětem, které nás doprovázejí, ať nikam nelezou, aby paní zase nekřičela. Mně pak říká, ať tam jdu raději sama, že na mě počkají. Moje návštěva trvá jen velmi krátce. Paní na mě nemá čas, segregace prý ale ve škole není. Jako největší problém zmiňuje záškoláctví. To si pak jde s rodiči sociální pracovnice promluvit. Neví, proč děti dál nestudují nebo školy nechají, když nastoupí. To je jediné, co se za pár minut vzájemné interakce dozvím. Říká mi, že má práci, a já odcházím s číslem na kolegyni. Později zkouším kontaktovat ji i další lidi z komunitního centra. Telefon zvoní naprázdno a na SMS nikdo nereaguje. 

Jednou budem dál

Co se týká vzdělávání romských dětí, nedá se říct, že by se v Hermanovcích nedělo vůbec nic, avšak nelze ani tvrdit, že by docházelo ke změnám zásadním. Obec má plán práce pro komunitní centrum, kde se řeší otázka diskriminace, přímo na místě působí sociální pracovnice. Škola má zase zřízeny pozice sociálního a speciálního pedagoga i výchovného poradce. Má hezky barevné stránky, s texty o respektu k jinakosti.  

V opozici vůči líbivé fasádě smluv, prohlášení a webové sebeprezentace ale stojí svědectví lidí z osady i zpráva školní inspekce o tristní úrovni znalostí místních romských dětí. Ty mohou na rozdíl od svých spolužáků a spolužaček z majority snést nejen výuku na dvě směny a stísněné prostory, ale i suchou stravu. Teplé obědy totiž škola žákům na odloučených pracovištích nezajišťuje.

Hermanovce zůstávají zrcadlem společnosti, kde až dvě třetiny lidí souhlasí s otevřenými stereotypy založenými na biologickém rasismu, na což poukazuje výzkumnice Xenia Daniela Poslon. Vysvětluje, že právě odtud pramení názory, že se Romové rovnou rodí jako lenoši a zloději. S tím, že zneužívají sociální dávky, se ztotožňuje až 80 procent obyvatel Slovenska. Rasistické stereotypy reprodukuje většina společnosti od nezaměstnaných přes politiky po akademiky. 

Autorka je novinárka

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.