Jak vypadá vynalézání národních identit skrze sport, naplno ukázal i rozpad Československa.
Už 321 dní neexistoval společný stát Čechů a Slováků, přesto lidé z obou zemí fandili společnému fotbalovému týmu. Symbolicky 17. listopadu, který ale ještě ani zdaleka nebyl státním svátkem, nastoupil v Belgii československý fotbalový výběr s jediným cílem. V případě vítězství nad domácím výběrem by tento fotbalový pohrobek společné cesty dějinami prodloužil svoji životnost a o rok později by se Čechoslováci představili na mistrovství světa ve Spojených státech.
Soudržnost navzdory politickému vývoji byla tak trochu dílem nechtěného. Kvalifikační dvouletý cyklus započatý společně v roce 1992 nebylo možné přerušit v jeho průběhu. Nevyhnutelná znouzectnost ale nebyla ve znamení dusné atmosféry národnostně obojetné kabiny. Naopak, tehdejší tým se totiž pořád vezl na euforické vlně z čtvrtfinálového úspěchu na světovém šampionátu v Itálii z roku 1990. Jednobranková prohra s tehdejšími vítězi z paradoxně zrovna tehdy se spojujícího Německa nic nezměnila na tom, že českoslovenští fotbalisté nabalili na extázi porevolučního balastu i kolektivní úspěch na mezinárodním poli.
Jenže internacionalistická pohádka vzala onoho podzimního večera v roce 1993 za své. Domácí Belgičané houževnatě ubránili i v oslabení bezbrankovou remízu a poslední bašta československé identity padla. Poslední kapitole privatizace národního sportu podle nově zkonstruovaného nacionálního étosu již nestálo nic v cestě. Jedinou otázkou bylo vyřešit, komu patří kdo a co ze společně nabyté historie. Jenže přetváření mytologických narací se brzy muselo vypořádat s pro Slovensko traumatizující pohanou ze strany nadnárodních organizací. Etickou nespravedlnost měla navíc záhy následovat až příliš tvrdá realita nastupujícího kapitalismu.
Budování státu z kopaček
Jakkoli sféra sportu působí jako doplněk života, který je pro státotvornou politiku důležitý asi jako apendix pro lidské trávení, v otázkách národního sebeurčení dokáže naopak rozpumpovat emoce občanů skoro jako srdce. Stačí připomenout trochu perverzní analogii konce jednotného Československa, která se v rámci postkomunistického bloku nacházela jen o pár stovek kilometrů jižněji. Rozpad jugoslávského mnohonárodnostního státu tehdy odstartovala krvavá řež mezi fanoušky domácího Dinama Záhřeb a jugoslávské Cervene Zvezdy Bělehrad. I když se zápas 13. května 1990 hrál jen několik dnů před volbami a referendem o nezávislosti, vzájemná nenávist na standardní poltickou akci nečekala. Po úvodním hvizdu rozhodčího se oba fanouškovské tábory v hledišti do sebe pustily. . Konečná bilance čítala 193 zraněných, ale překvapivě žádné ztráty na životech, což se zdá při pohledu na záznam tehdejší bitvy neuvěřitelné. Stejně jako zapojení hvězdného fotbalisty Zvonimira Bobana přímo do centra násilného dění, který při pomoci chorvatským chuligánům neváhal zaútočit ani na policistu. Právě okamžik, kdy si jugoslávský reprezentant vybral jednu ze stran bobtnajícího konfliktu, bývá považován za incident, který vyvolal následnou válku. Mimochodem s požehnáním Slobodana Miloševiće vznikla z bělehradských chuligánů paramilitantní jednotka, která měla na svědomí mimo jiné i etnické čistky v bosenské Srebrenici.
Jugoslávské derby i československá fotbalová zombie ale mají přes zjevné rozdíly i společné jmenovatele. V moderních společnostech totiž neexistují žádné jiné dva fenomény obdařené větším mobilizačním potenciálem než právě nacionalismus a sport. Když politolog a historik Benedict Anderson dekonstruoval národ jako produkt i nástroj kolektivní imaginace nějakého společenství, sport se potom nevyhnutelně stává jeho ztělesněním. Fyzické násilí zabudované do symbolického rámce sportu vyvěrá z emocionální angažovanosti členů národního, potažmo sportovního kolektivu. Není intenzivnějšího a přitažlivějšího pocitu než patřit do exkluzivní skupiny „my“ versus „oni“. A není přímější realizace této konfrontace než v dresech národních reprezentací, jedno v jakém sportu. Nelze opomenout ani symbolickou ukotvenost v pobožném uctívání rituálů, jakými jsou poslech hymny či vyvěšování vlajky. Chybí už jen připočíst militantní charakter posedlosti autoritářským vedením homogenně uniformovaných týmů, který má naplnit jakési esenciální právo silnějšího na přežití.
Význam těchto faktorů při budování národního povědomí odkryly i obrozenecké kořeny československého sportu. V roce 1861 reagovala česká inteligence na tělovýchovné tendence pražských Němců založením Sokola v následujícím roce. Právě proto měla organizace kromě budování fyzické zdatnosti i hodnotové ambice – probudit a povzbudit ve svých členech češství, později i slovenství. Konstruování národní identity prostřednictvím sportu se dostalo ke slovu především v následujícím století. Zatímco Češi se v Rakousku pyšnili vlastním reprezentačním mančaftem od roku 1905, budoucí bratr z východu mohl na něco podobného v rámci Uherska zapomenout. Ani začlenění pod českou administrativu začátkem dvacátých let kýženou samostatnost slovenským sportovcům nepřinesl. Na tu si museli počkat ještě několik let, zato pak duch národní hrdosti dosáhl až kontroverzně závratných výšin.
„Cez dlhých 20 rokov boli sme len akýmsi núteným zlom na tele tzv. československého športu a nerozhodovali sme o našich veciach sami, ale museli sme sa držať toho, čo nám pražské ústredia nariadily… Radostný 6. október bol aj pre nás slovenských športovcov dňom vzkriesenia,“ euforicky přivítal vznik vlastního fotbalového svazu jeho otec zakladatel Štefan Jakubec. Pocit procitnutí do světa autonomně spravované svobody měl ale k autonomní idyle daleko. Důsledná nacionalizace se vším všudy znamenala, že na slovenském území se sportovci z Maďarska a Německa sdružovali ve vlastních svazech. Navíc pro slovenské hráče platil zákaz nastoupit v jiném než slovenském klubu. Není nijak překvapivé, že v prvním reprezentačním zápase poměřili fotbalisté s dvojramenným křížem na drese síly s německým výběrem. Historický okamžik slovenské kopané tak už navždy bude připomínat fotka dvou hajlujících jedenáctek fotbalistů s vlajkou s hákovým křížem vlající romanticky v pozadí.
Rok předtím se nesl ve vyvrcholení mediální štvanice proti dominantní roli českého sportu. Ještě společná předválečná účast obou států pod jednou vlajkou na akademických hrách v Oslu se stala terčem kritiky z Bratislavy, která česko-slovenský výběr označovala jako „partu pražských hezounů“, protože na hry se výkonnostně kvalifikovali pouze studenti z Prahy. Napjaté vzájemné vztahy dostaly další ránu v podobě hokejového týmu na mistrovství světa složeného jen z Čechů. Poslední kapku hořkosti dodal zahraniční tisk, který o výběru také referoval pouze jako o českém. Sport byl v té době zcela ojedinělým pojítkem obou již se naplno separovaných zemí, což tehdy ve svém projevu ke společnému lyžařskému šampionátu zdůraznil i krajinský slovenský prezident Julián Šimko. Pocit křivdy přesto rozbil i poslední zbytky československého spojení a uspíšil snahu po radikální separaci. Jak významnou událostí pro slovenský sport byla získaná autonomie i za cenu fašistické státní orientace, dokazuje aktuální „výzdoba“ webových stránek současného slovenského fotbalového svazu, který se hrdě hlásí ke kulatému výročí ověnčeným číslem „80“.
Privatizace sportovní minulosti
Tehdejší pocit křivdy znovu vyplaval na povrch o čtyřicet let později. I ve sportu se stala realitou slova někdejšího českého premiéra Petra Pitharta, který s odstupem let přiznal, že Češi neznali slovenské bolesti a zklamání. Určitá kulturní nadřazenost ze strany Čechů se projevovala i v rámci separování oněch čtyřiceti let společného sportování. Na české straně nikdo neřešil, že by se v československé minulosti měly vypíchnout ryze české zásluhy, protože automaticky se počítalo s plynulou historickou návazností. Proto je za největší úspěch českého fotbalu považováno nikoli stříbro či bronz z mistrovství Evropy ze samostatné éry z let 1996 a 2004, ale československé ovládnutí kontinentálního šampionátu v Bělehradě. Není divu, protože narativní rámování tehdejšího úspěchu z roku 1976 má podobu legendárního penaltového „dloubáku“ Antonína Panenky. Heroický moment se stal kolovrátkovou mantrou, kterou si české prostředí připomíná mnohdy až nezdravě často. Vlasteneckou identifikaci s tehdejším národním vrcholem nikterak nenabouralo, že klíčový moment televizním divákům zprostředkoval Karol Polák výkřikem ve slovenštině: „Sme majstrami Európy!“ Stejně vedlejší je i skutečnost, že tým pod vedením slovenských rodáků Ježka a Vengloše byl z větší části postaven právě z jejich krajanů.
I tento přístup zapříčinil, že čeští fanoušci na své slovenské protějšky zároveň nahlížejí jako na nacionalistické fanatiky, kteří už dávno překročili „zdravou“ míru prožívání národního sportu. Zapomínají ovšem, že jejich bohorovná distance pramení z nevědomé pozice dominantního „vlastníka“ společné historie i úspěšnějšího sbírání sportovních vavřínů v éře samostatnosti. Což mimo jiné umožnil i nenápadný exodus slovenských rodáků do české reprezentace jako v případě cyklistického rodáka z Trenčína Jána Svorady, který dal pocit národní hrdosti kvůli vítězství na slavné Tour de France přímo v Paříži od Vítězného oblouku pocítit jen Čechům.
Porcování sportu mezi oba samostatné státy ale nebylo pouze bojem na sémantickém poli či přetahovanou o reprezentanty. Byly to nadnárodní organizace, které záhy ukázaly, kdo je ve sportu pánem. Vznik dvou samostatných národních reprezentací přitom v podstatě demaskoval mýtus, který má z velké části na svědomí notně zažitá představa „národního výběru“ v podobě reprezentací. V nich se totiž nezračí skutečná existence této nacionalistické entity, ale pouze metoda personálního výběru, který plní zadání ze zahraničí. Bez uznání na mezinárodním poli národní reprezentace totiž neexistuje. Nemožnost hrát nejen oficiální kvalifikační soutěže odsuzuje každé internacionálními institucemi zneuznané etnikum do zcela marginální pozice. Aby byl pocit takového vyloučení dokonán, k tomu paradoxně slouží i fotbalový šampionát neuznaných zemí a oblastí. Boje o titul s Abcházií, Sedmihradskem, pacifickým Tuvalu nebo italskou Padánií má spíše pachuť bizarního soužení se na dně sportovního dění než podoby svobodného nádechu směrem ke světlým zítřkům politické autonomie.
Ukradená i vykoupená budoucnost
O to větší význam pro dění na domácím půdě má mezinárodní sportovní diplomacie. Zatímco tam se po konci společné federace odehrával tvrdý boj o funkce a moc ve svazích stavěných na zelené louce, mezinárodní organizace musely po zmizení Československa rozhodnout, který z obou jeho potomků má větší dědičné právo. Politické rozhodnutí nejtvrdšího ražení potěšilo v případě obou nejpopulárnějších sportů Čechy. Vydobyté místo mezi světovou elitou – a s tím spojené vysoké klubové koeficienty včetně ideálního nasazování do kvalifikačních losů – připadlo ve fotbale i hokeji Praze, což o několik set kilometrů na východ zanechalo celkem pochopitelný pocit nespravedlnosti a křivdy. Hokejisté s Krivání na dresu se tak okamžitě ocitli o dvě soutěžní patra níže. K tomu, aby se ve světové skupině C vyhnuli zápasům s Bulharskem či Maďarskem, nepomohlo ani čerstvě získané šesté místo ze zimních olympijských her v norském Lillehammeru. Do elitní skupiny Slováci nahlédli až po dvouletém škrabání se zpět mezi velmoci, mezi nimiž se nacházeli i Češi. Na to, aby své bývalé federální spojence výsledkově předčili, si ale museli počkat až do roku 2002, kdy v Petrohradu ovládli celý světový šampionát. Až po více než devíti letech od rozdělení mohli oslavit lepší konečné umístění než český výběr.
Hokej v československém kulturním prostoru má přitom zcela specifickou pozici. Návaznost zdejších reprezentací na budování národní identity posiluje i fakt, že prolínání obou sfér je považováno za něco zcela přirozeného, co je téměř zapsáno do naší kulturní DNA. Těžko najít občany, ať už na Slovensku, nebo v Čechách, kteří za svůj život dokázali vyjít nepomazaní frenetickým prožíváním alespoň jednoho květnového mistrovství světa v hokeji. Zmiňované zlato z Petrohradu nebo jeho česká obdoba v podobě vítězství na „turnaji století“ na Olympijských hrách v Naganu představují natolik zásadní události, že se mohou co do společenského významu směle poměřovat klidně i se sametovou revolucí. A zatímco politické dějiny mají tendenci občany interpretačně rozdělovat, sportovní úspěchy spojují bez rozdílu. Stejně jako každý Američan detailně popíše, co zrovna dělal během útoků 11. září v roce 2011, předhánějí se Češi v historkách, při jaké příležitosti sledovali naganské zápolení.
Pozadu ale nezůstává ani fotbal. V něm se slovenskému mančaftu sice také dostalo horší pozice, ale rozdíl nebyl tolik diskriminující jako v případě hokeje. I když boj o účast na následujícím Euru znamenal pro slovenský výběr stopku kvůli konkurenci v podobě výtečné dvojice Francie a Rumunska. Zato český tým využil přisvojeného vyššího koeficientu, takže si v rámci lehčí kvalifikace mohl dovolit i historické klopýtnutí s fotbalovým trpaslíkem z Lucemburska. To ale nezabránilo postupu do Anglie, který pouhé dva roky po zisku fotbalové samostatnosti přineslo finále ve Wembley, stříbrné medaile z rukou britské královny i následný úprk těch nejlepších na nejprestižnější adresy světových velkoklubů. To vše doprovázel masivní divácký zájem, který plnil náměstí českých měst u velkoplošných obrazovek a rozehrával naplno strunu národní hrdosti. Spoluprožívanou identitu podtrhlo i o několik týdnů starší úspěšné tažení českých hokejistů za světovým zlatem z vídeňského šampionátu. Dvojocasý lev s korunkou plesal srdci Čechů, kteří tak mohli udělat tlustou čáru za sportovní minulostí a oslavovat úspěšnou přítomnost.
Jenže právě fotbalový exodus českých fotbalistů ukázal, že národní identita je trochu efemérní záležitost, kterou lze lehce přebít penězi. Nastolená kapitalistická realita se totiž projevila rozevírajícími se ekonomickými nůžkami. Chybějící kvalitu nahradila česká liga přílivem těch nejlepších ze Slovenska. Na dlouhé roky se mezi oběma zeměmi vytvořil zvláštní druh nerovné symbiózy. Zatímco ze Slovenska proudily do Čech talenti a fotbalová kvalita, opačným směrem se ubírali čeští hráči i trenéři, kteří už na svoji rodnou soutěž nestačili. Stejný princip vládl a funguje i v rámci hokeje. Až rozpuk globálního kapitálu v novém tisíciletí, který exponenciálně zvýšil příjmy západních klubů spolu se vstupem do Evropské unie, což zrušilo omezující kvóty na mimounijní hráče, znamenal, že zajímaví slovenští hráči mohli vynechat českou kariérní zastávku a rovnou zkoušet štěstí v klubech zahraniční provenience. Přesto ale platí, že Česko je ideální destinací. Lepší životní podmínky, nulová jazyková bariéra, vyšší sportovní úroveň i blízkost přestupu dále na Západ. Navíc se Slováci nemusejí potýkat se stigmatizující nálepkou cizinců. Není proto náhoda, že pod úspěchy českých klubů proniknuvších do bohatýrské Ligy mistrů jsou výrazným způsobem podepsáni Slováci.
Od rozpadu společného státu se identity pilují alespoň vzájemným poměřováním v derby. Do nevraživosti zmiňovaných jugoslávských klubů má ale takové zápolení daleko. Někdejší pocity frustrace a historických křivd vzaly v tomto ohledu za své. Sportovní úspěchy v současnosti dokonce zdaleka přebíjejí i obsesi místem narození národních reprezentantů, takže zatímco v dresu českých basketbalistů září americký rodák Blake Schilb, slovenský biatlon pozdvihla do medailových výšin Anastasia Kuzminová pocházející ze sibiřského města Ťumeň. Kulturní fantasma společného národa totiž přece jen překonává vládnoucí logika kapitalistické společnosti. Kde je výkonnost, tam je i odměna v podobě jednomyslného přijetí do oné exkluzivní skupiny „my“. Ostatně přesně to vzývají slovenští hokejoví fanoušci ve své hymně: „Nech, Bože, dá, nech bože dá / Veď dobře to hráme / Aby viac na nás / Nik nezabudol.“ A paměť národa může díky sportu růst bezstarostně dál.
AUTOR JE NOVINÁR A SOCIOLÓG
