Osm posvátných lahví Rogera Federera a další pověry

Vojtěch Ondráček14. decembra 2021836

Svět sportu je posedlý pověrčivostí. Čím profesionálnější úroveň, tím více magických praktik, na které nejlepší atleti světa nedají dopustit. Proč ani nástup expertních systémů a racionalizace výkonnosti nepřinesly konec sportovního šarlatánství, ale navíc ho v určité míře podpořily? A jak souvisí namáčení hokejky do záchodu s psychoanalytickým rozborem konceptu slasti a iluze bez vlastníka?

Byla to jeho osobní tradice. Hokejový brankář Ron Hextall před začátkem každého zápasu NHL nenápadně vkroužil do každého kruhu na vhazování na své straně, včetně toho středového. Až do play-off proti Montrealu v třiadevadesátém. Mario Roberge v týmu soupeře svými hráčskými schopnostmi kulantně řečeno zrovna neuchvacoval, takže nebylo divu, že po dvou úvodních prohrách svého týmu neměl do zápasu v Quebecu vůbec zasáhnout. Přesto přesvědčil trenérský štáb, aby ho vpustil na led na předzápasovou rozcvičku. A tam jen stál u mantinelu a čekal. Jeho chvíle přišla, když se Hextall chystal dokončit svůj kroužící rituál ve středu hřiště. Třikrát ho odtamtud Roberge vypoklonkoval, třikrát sekerou přes betony, třikrát s nadávkou, ať vypadne. Nakonec z toho mezi oběma týmy vznikla šarvátka ve středu kluziště. A Hextall se během vřavy neustále snažil proniknout k bodu pro vhazování. Výsledkem ale nebyla pouze legenda, které hráči Montrealu přisuzovali zvrat v sérii s regionálním rivalem, ale především otevření cesty k zisku vytouženého Stanley Cupu.

Hextall není jediným brankářem slavné soutěže, který se stal oddaným subjektem svého magického rituálu. Jeho tehdejší soupeř v dresu Montrealu Patrick Roy si dával celou kariéru úpěnlivě pozor, aby se bruslí nedotkl žádné čáry na ledě. O jeho permanentním tiku hlavou na hranici autismu nebo povídání si s bránou ani nemluvě. Český gólman David Rittich zase vyžaduje na konci předzápasového tréninku střely do masky. Bizarní, kuriózní, pošahané? Možná, ale pro dané sportovce životně důležité.

Fetiš vítězné košile

Že jsou sportovci pověrčiví, není nic nového pod sluncem. Média s gustem vypichují historky o tom, jak Bruce Gardiner namáčel špičku hokejky do záchodové mísy, aby mu to střílelo, nebo jak legendární Gordie Howe pokaždé uzmul hokejku spoluhráči, který zrovna skóroval. Mimochodem to historicky druhému nejlepšímu střelci NHL těžko vyčítat. Prapodivnému chování se obvykle připisuje manifestační funkce, která má z hráčů snímat stres a tlak okolí. Psychologické placebo, které se v latentní podobě za výstředními rituály předpokládá, ale dostatečně nevysvětluje, proč má ve sportu stále navrch před racionálním věděním. Média, ale i veřejnost si sportovní pověrčivost vysvětlují nízkou rozumovou schopností sportovce. Až přehnaná adorace úchvatné fyzické výkonnosti s sebou zároveň nese i přezíravost intelektuální arogance. Jenže sportovci nevěří v magické rituály, protože jsou hloupí. Naopak. Jak sami vždy říkají a především na palubovkách a závodištích dokazují, ono to funguje!

Vysvětlení celé záhady odkazem na psychologickou vějičku bere za své, když se podíváme do každého profesionálního týmu. Právě jeho součástí je už téměř běžnou součástí psycholog. A nejen to. O hráčskou psychickou pohodu, klid a soustředění se pouze na vlastní výkon či schopnost vymáčknout ze sebe to nejlepší se starají celé řady expertních systémů. Výkonnost sportovců se do posledního detailu zaznamenávaná, analyzuje, kvantifikuje. Masivní soubory dat pronikají do všech tajů jejich skrytých schopností i nedovedností, o kterých sami hráči mají sotva tušení. Stejně tak je tomu s rozborem sil soupeře. V neposlední řadě vstupují do jejich života i nutriční specialisté, kteří sestavují celodenní jídelníček. O zevrubných zdravotních prohlídkách a v podstatě nepřetržitém sledování ani nemluvě. Jenže i jen při zběžném pohledu na celé sady magických rituálů zahrnujících všemožné fetiše a tabu se zdá, že veškerá tendence racionálního odkouzlení vědeckými metodami nakonec působí jen jako nadbytečná povrchová veteš.

Vítězné ponožky se do dalšího tenisového zápasu nemění a neperou. Baseballové pálky na sobě nikdy nesmějí ležet křížem. Hokejisté vždy poklepou brankáři betony před zápasem, po vyhraném utkání si s ním ťuknou o přilbu. Fotbalisté nedají dopustit na svoje číslo na dresu. A na žádnou trofej se nešahá, dokud ji tým nezíská. Osobní oddanost magii je ještě úpěnlivější. Je Roger Federer jedním z nejlepších tenistů všech dob díky vybroušené technice, nebo proto, že věří v kouzlo čísla osm, a z toho důvodu má u sebe každý zápas přesně tolik lahví?

Podle statistik výzkumu ze sedmdesátých let bylo tehdy 35 procent sportovců otevřeně pověrčivých, polovina svoji víru v nadpřirozené schopnosti svých rituálů tajila a jen každý desátý se bez podobných projevů ve svém sportování zcela obešel. Že se toho za ty roky příliš nezměnilo, ukazují nejen sami sportovci. Na začátku nového tisíciletí český televizní komentátor Václav Tittelbach při snaze českého týmu potřetí za sebou ovládnout hokejový šampionát hrdě mával ze svého novinářského boxu do kamery kusem nepříliš vkusně vypadajícího hadru. Byla to podle jeho slov vítězná košile, kterou měl na sobě při předchozích triumfech českého týmu. Nutno dodat, že se její kouzlo opět stalo skutečností.

Sázení odhaluje jádro sportu

Klíč k pochopení se spíše skrývá v samotné podstatě sportu. Pokud jde ezoterická víra v nadpřirozeno ruku v ruce s rostoucí nejistotou a nepředvídatelností situace, které je jedinec vystaven, potom lze těžko najít natolik vysoce entropickou končinu jako samotný sportovní výkon. Všechna tréninková dřina, askeze, metodická příprava, disciplinovanost a sebekontrola berou v případě fotbalového zápasu, maratonu nebo krasobruslařského tance za své. Podstatou sportu je pravidly definovaná hra, v jejímž rámci se může stát naprosto cokoli. Náhodám se meze nekladou. Soupeř může být v nějaký moment nebo v nějaké dovednosti výrazně silnější. Navzdory původním předpokladům. A last but not least s největší zradou přichází vlastní tělo. Navíc zranění, pády či chvilkové vypnutí pozornosti mohou mít katastrofální následky. A nejen po sportovní stránce. Když může čtyřnásobný vítěz Tour de France Chris Froome kvůli smrkání vrazit při tréninkové vyjížďce do zdi v rychlosti 60 km/h a zlomit si stehenní kost, loket a žebra, těžko se lze potom absolutně spoléhat jen na vlastní síly a obejít se bez pomoci někoho tam nahoře.

Ale na zkrocení nahodilosti ve světě sportu nestačí pouhé formální náboženství, víra zde má zcela jiný charakter. Je zformovaná do podoby takzvaného sportovního štěstíčka. Právě ono pomyslné štěstí, jakousi nekonkrétní náklonnost prozřetelnosti, vzývají sportovci napříč všemi disciplínami. Vrtkavost náhody se přitom odehrává ve světě, který pro většinu lidí představuje v určitém smyslu naopak tu největší jistotou. Ve sportu víte, že jeden tým vyhraje a druhý prohraje. Na jedné straně je forma celé sportovní události předem daná, na straně druhé se v omezeném časoprostorovém rámci odehrává vysoce komplexní obsah s nekonečným množstvím variability.

Není divu, že takový stav nahodilosti dokonale souzní se sázením na výsledky. Pro někoho spojení sázkařského průmyslu se sportem představuje morální vyšinutí bohulibého utužování těla i ducha směrem k polokriminálnímu okrádání nebohých sázkařů, kteří zkoušejí vybřednout z životních podmínek náhodným zbohatnutím. Jenže moderní sport od svého počátku vznikal přímo v návaznosti na sázecí hazard. Byla to právě ona čistá možnost určit jednoznačného vítěze, co institucionalizovalo sport do současné podoby globálně hyperpopulárního kulturního artefaktu. A na rozdíl od kulturního díla netrpí jeho konzumenti nejistotou ohledně vlastního soudu a hodnocení toho, co právě zakusili. U sportu jde všem v první řadě o zcela prokazatelný konečný výsledek, zato estetické kvality či etická dilemata hrají až podružnou roli.

Právě sázení dokonale odráží nahodilost výsledku sportovního zápolení. A souvislost s pověrčivostí? Nejlépe ji vystihl film Maximální limit s Al Pacinem a Matthewem McConaugheym v hlavních rolích. Druhý jmenovaný představuje talentovaného bookmakera, který až s neuvěřitelnou ladností dokonale tipuje sportovní výsledky. Po spojení s alpacinovským korporátním byznysem sice zažívá raketový společenský vzestup, ale také tlak na přesné tipy. A ty mu v tom nejhorším možném momentě, světe, div se, přestanou vycházet. Zkouší vše. Pořád dokola se brodí tunou datových analýz, napíná své znalosti zákulisí amerického fotbalu a nakonec končí v zoufalé snaze dělat všechno jako v době, kdy mu tipy vycházely. Vtip je v tom, že ani to mu nezaručí úspěch. Samotná pointa filmu není v odhalení, o jak výnosný byznys a zároveň křivé prostředí se jedná, ale spíše v dokonalé figuře nevyhnutelného fiaska, když ve sportovním prostředí začnete hledat racionální příčiny vlastního předchozího úspěchu. Jenže žádné nejsou. Zůstává jen holá holina nahodilost. A pocit, že přemýšlením se celé předchozí kouzlo prostě ztratilo.

Iluze bez vlastníka

Není nutné za každou cenu opouštět sportovní mantinely. Vždyť dokonalé ztělesnění předchozí definice zoufalosti předvedl před šesti lety český hokejista Jakub Voráček. Kladenský odchovanec se začal čím dál více prosazovat v NHL, když najednou v oranžovém dresu Philadelphia Flyers dosáhl nevídaných osobních statistik. Vedení neváhalo a ryšavého útočníka si pojistilo extrémně lukrativní smlouvou, která ho částkou 66 milionů dolarů za dalších osm let vystřelila mezi deset nejlépe placených hráčů soutěže. Hned v následující sezoně ale zažil ohromný herní propad. Začala mu dlouhá série zápasů, v nichž nebyl schopný dát gól. Sám mluvil o tom, jak kvůli tomu zcela překopal veškeré své předchozí rituály. Nepomohlo to. Potom se k nim prý zase vrátil. Nakonec se mu začalo částečně dařit ve druhé polovině sezony, přesto se prodloužení jeho kontraktu dodnes považuje za jeden z největších ekonomických přešlapů v lize.

Na onom Voráčkově kolovrátku se starými a novými rituály bylo fascinující, že ani v jeden moment nezpochybnil celou sportovní pověrčivost jako takovou. Nebyl z něho schopen vykročit, pouze zkoušel vytvářet nové konstelace činností, které by mu nakonec pomohly zbavit se střelecké kletby. Nenaplnil nakonec to, co slovinský filozof Slavoj Žižek považuje za hlavní princip ideologie v současném světě? Žižek klasické teorie o falešném vědomí shazuje s tím, že samotné pravdivé poznání ještě nezaručuje, že se změní chování jedince, všech ostatních a nakonec celého systému, který se skrýval za falešnou iluzí. Namísto toho, že něco děláme, protože nevíme, že to děláme, tvrdí, že i když víme, že to děláme, děláme to dál. A nejen to. Svoji iluzi delegujeme na jiné. My víme, že fotbalový zápas naší reprezentace pro nás vůbec není důležitý, přesto ho u televize prožíváme jako nejdůležitější věc v našem životě. Ostatně víme, že když tým prohraje, nic se neděje. Věříme ale, že pro jiné fanoušky tomu tak je. A s libostí se povyšujeme nad fanatičností diváků na stadionech, zatímco naprosto stejně jako oni emocionálně vybuchujeme před televizní obrazovkou.

Rakouský psychoanalytik Robert Pfaller jde v Žižkem naznačené cestě ještě dál, když i sportovní pověrčivost detailně rozebírá jako iluze bez vlastníka. Otázku toho, proč sportovci navzdory jasnému vědění, že záchodová voda na špičce hokejky nijak nezlepšuje fyzikálně-chemické vlastnosti hole, aby dokázala dostat puk do brány, to přesto dělají, vysvětluje nikoli jako paradox, ale jako důsledek. Vědí, co dělají, a právě proto to dělají. V potlačování onoho vědění získáváme pravou slast. Pokud obecně přináší pocit slasti překračování zákonů a pokud v liberální demokracii neseme za své jednání největší zodpovědnost my sami, potom si musíme pravidla, která budeme nakonec bezohledně porušovat, opět vytvářet my sami. Sportovní rituály nejsou pouze psychologickou pomůckou, která za opakovanou nesmyslnou činností ve skutečnosti přináší požadovaný druh duševní rovnováhy a maximální koncentrace. Mají v sobě pro člověka i zdroj slasti, radost z toho, že provádí zcela absurdní věci, o kterých ví, jak jsou zhola nadbytečné, a právě proto se u nich chová smrtelně vážně.

Hextall byl jedním z nejagresivnějších a nejvylučovanějších gólmanů v hokejové historii, přesto místo toho, aby se pustil do provokujícího soupeře, až komicky se snažil stále prostrkat v chumlu rozeštvaných hráčů do středového kruhu. Prostě musel. Na smrtelné vážnosti, která působí jako potlačující mechanismus racionálně doložitelné pravdy, se totiž zakládá i samotný sport. Všichni vědí, že se jedná o prostou existenci lidstva, ve smyslu uspokojení základních fyziologických potřeb nepotřebnou věc. Stejně tak nelze sport degradovat pouze na zdraví prospěšný pohyb, protože to vzhledem k riziku zranění není zrovna nejvhodnější, navíc zdravý pohyb nemusí být ještě sportem, ale pouhým prospěšným cvičením.

Prošílet se k normálnosti

Co činí sport sportem, je hra ve své plné vážnosti. Onen magický vyhraněný čas a prostor, kdy se rozhoduje o vítězi a poraženém. Otevřená průrva v jinak poměrně předvídatelné každodennosti přináší určitou posvátnou kreativitu a vznik něčeho nového, co ani ten nejlepší sázkový bookmaker nemůže ve světě lineární kauzality nikdy předpovědět, natož aspoň tušit, co se bude přesně dít. Navzdory zcela jasným a otevřeným vstupním faktorům zde chybí opravdová věštecké koule. Děsivý debakl nebo nejhorší běžecký výkon roku jsou sice v daný okamžik prožívány zúčastněnými jako konec světa, ale právě díky tomu, že vy víte, že se z toho váš normální život nijak nehroutí. Chovat se jako blázen v situaci, kdy vy i okolí máte jistotu, že blázen nejste. Sport zajišťuje možnost zařádit si v emocionální cele s vycpanými stěnami vlastní normálnosti.

A když přestaly fungovat vítězné ponožky, prostě si vezmete jiné nebo dvě potítka místo jednoho. Imaginaci se meze nekladou. Kdyby byl rituál skutečně brán vážně, kdyby sportovní subjekt věřil své iluzi, potom by se mu po neúspěchu muselo zhroutit celé zakoušení a chápání reality. Jenže iluze bez vlastníků mají tu nádhernou vlastnost, že člověka mění jen v daný moment, vůbec ne nelítostně a už vůbec ne provždy.

Ovšem pokud sportujete, abyste se z oné nejistoty, nahodilosti a zbytnosti najednou nezbláznili, potřebujete duševní placebo. A nejen to. Potřebujete mít jistotu, že ze sebe dostanete nejlepší možný výkon. A nejen to. Potřebujete šťastný odraz kotouče od mantinelu, chybu soupeře, vítr v zádech, ideální dopad, propadlý balon za obranu, neodmávaný ofsajd, nezapískaný faul, propadnutí poskakujícího míče po obroučce dovnitř koše, dokonalý střet pálky s nadhozeným míčem, všemožné titěrné detaily mít na své straně. Sečteno podtrženo, prostě štěstíčko. Pokud vám ho nedokáže zajistit ani hokejová kartička Petera Forsberga pod polštářem každou noc před středoškolským turnajem ve florbale jako mně, potom už to nedokáže vůbec nic.

Autor je doktorand filozofie na PedF UK v Praze a tvůrce sportovního podcastu Outsider.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: