V Polsku zarezonovalo rozčarování z Tuskovy vlády. Nawrocki je nebezpečnou odpovědí nespokojených

Kandidát strany Právo a spravedlnost Karol Nawrocki vyhrál prezidentské volby. Získal přes deset milionů hlasů a přesně podle očekávání také přetáhl na svou stranu voliče krajně pravicových kandidátů z prvního kola čili Sławomira Mentzena z Konfederace a bezpartijního Grzegorze Brauna. Polsko se má nad čím zamýšlet.

Historik, šéf Institutu národní paměti a bývalý boxer Karol Nawrocki ztělesňuje především postoje strany Právo a spravedlnost a stejně jako ona hodlá ztěžovat vládnutí současné koalici. Už jeho volební kampaň obsahovala příslib polarizace a rozdělování, když přinesla hesla o tom, jak se nikým nedefinovaný lid staví proti elitám, regiony brojí proti velkým městům, vzdělaní proti takzvaným normálním lidem, bohatí proti chudým.

Nawrocki razí tvrdý nacionalismus, kdy hájí upřednostňování Poláků v rámci sociálního státu, zdravotnictví či školství. S jeho nástupem se do vysoké politiky opět vrátí neskrývaná homofobie, jelikož zvolený prezident vystupuje odmítavě proti tranzici, LGBT osobám i právům žen.

Poláci a Polky si vybrali jako hlavu státu člověka, který má roky kontakty mezi gangstery, lstí získal byt od seniora v bezvýchodné životní situaci, o něhož slíbil, že se postará. Jenže důchodce Jerzy místo toho skončil v pečovatelském domě na náklady města. Nawrocki se také jako mladý účastnil zakázaných bitek fotbalových ultras a jako noční hlídač měl v jednom z hotelů, kde pracoval, zajišťovat hostům prostitutky.

Jestliže začne s nástupem do funkce naplňovat své sliby z volební kampaně, bude nynější vládní koalice možná ještě úlevně vzpomínat na dnes dosluhujícího prezidenta Andrzeje Dudu, který přinejmenším respektoval základní státoprávní uspořádání země. V nebezpečných momentech, jež by mohly ohrozit podstatu polského státu, dokonce vetoval projekty vlastního politického křídla.

Nepřipustil například, aby ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro získal další pravomoci, a zabránil také změnám, které by vedly k převzetí liberální a nezávislé televizní stanice TVN pravicí. Zákonům vedoucím bezprostředně k autoritářství dal červenou, jakkoli to znamenalo jít proti Právu a spravedlnosti.

O podobných brzdných mechanismech v mysli nově zvoleného prezidenta však hovořit nelze. Polsko čekají s Nawrockým složité časy. Není například jasné, jak se bude stavět k podpoře Ukrajiny. Avšak soudě podle jeho vystupování v minulých měsících není možná důvod k totální panice, jelikož se jeho vyjadřování do velké míry shoduje s politikou strany Právo a spravedlnost. Obdobně jako její politici podpořil i Nawrocki pomoc napadené zemi, od níž ale zároveň očekává vděčnost a kritizuje ji, kdykoli cítí, že mu to přinese politické body na domácí scéně. Je proto možné, že budoucí prezident bude jinak vystupovat vůči Ukrajině a jinak směrem k Ukrajincům a Ukrajinkám v Polsku. Jejich realita se kvůli tomu může zhoršit, protože se stanou ještě viditelnějším hromosvodem problémů polské společnosti. Dodejme však, že v tomto jim příliš nepomáhala ani současná koalice.

Jakékoli veto prezidenta – a je to jeden z nejsilnějších politických nástrojů, jaký hlava státu má – není současná koalice s to přehlasovat. V Sejmu totiž nedá dohromady třípětinovou většinu. Jestliže by byli přítomni všichni členové parlamentu, a je jich 460, potřebovala by vládnoucí koalice 276 hlasů. Aby se mohlo o odmítnutí prezidentského veta vůbec rozhodovat, musí být přítomna alespoň polovina všech poslanců. 

Radikalizace polské politiky

S nástupem Nawrockého začíná být také čím dál jistější návrat strany Právo a spravedlnost k moci. Zjevná je i silnější pozice krajní pravice, která je druhým vítězem současných voleb. Jejich výsledek dnes proto vypovídá rovněž o nejisté budoucnosti už dvacet let trvajícího mocenského duopolu tvořeného Občanskou platformou a stranou Právo a spravedlnost, který nyní nabourává výsledek kandidáta Konfederace Sławomira Mentzena. Jedná se o důsledek protestního hlasování lidí, jimž nebyl po chuti ani Nawrocki, ani Trzaskowski. V prvním kole totiž Mentzena podpořili hlavně odpůrci vlády, která se v současné době netěší velké důvěře veřejnosti, a spolu s nimi mladí lidé.

Vyhrála negace, kdy výslednou podporu krajně pravicových kandidátů významně ovlivnilo i strašení migrací. K tomuto přístupu se na chvíli částečně připojil také kandidát Občanské koalice Rafał Trzaskowski – ve své kampani začal zdůrazňovat, že dávky by měli dostávat jen Ukrajinci a Ukrajinky, kteří v Polsku pracují a posílají děti do školy. Krajní pravice v Polsku sílí už delší dobu, její rétoriku kvůli tomu přebírají i politici, jako je Donald Tusk. Příkladem hovořícím za vše budiž zákon, který protiprávně pozastavil právo žádat o azyl na bělorusko-polské hranici. Snahou politiků vládního tábora bylo podobnými vyhrocenými kroky převzít elektorát krajní pravice, což však nevyšlo, a namísto toho se ve společnosti normalizoval jazyk radikálů.

Příznivci Tuskovy administrativy k urnám nepřišli ve stejně hojném počtu jako v případě voleb do Sejmu před dvěma lety. Nynější vláda jim příliš slíbila a málo z toho splnila, což se projevilo i u výsledku Rafała Trzaskowského. Očekávání, jaká měli voliči na začátku Tuskovy vlády, byla jednoduše plná naivity, kterou nastupující politická reprezentace přiživila velkými idealistickými plány. Ke zklamání voličstva muselo dříve nebo později dojít, protože dát do pořádku stát, který strana Právo a spravedlnost osm let systematicky rozvracela, trvá dlouho. Jenže z pohledu těch, kdo dali současné koalici důvěru, je návrat státu práva v podobě, jakou měl před nástupem strany Právo a spravedlnost, zatím v nedohlednu a otázka liberalizace a dekriminalizace potratů zapadla hluboko na dno politického šuplete.

Mít svého člověka v prezidentském paláci

Vše navíc komplikuje dlouhotrvající trend pozorovatelný například také v Česku nebo na Slovensku, kdy prezident není vnímán jako vykonavatel úřadu, ale je rovnou brán jako buď spojenec, anebo odpůrce vlády.

Polarizace prezidentských voleb způsobila, že se protestní hlasy přelily směrem ke krajní pravici, jež – jak se zdá – jako jediná představuje alternativu pro voličstvo, které ani neřeší otázky kolem LGBT lidí, ani pro něj nejsou důležitá práva žen. Výsledek, jakého dosáhli v prvním kole Sławomir Mentzen a Grzegorz Braun, by měl ale zburcovat všechny, kdo chtějí žít v demokratickém Polsku. Je alarmující, že tito dva extremisté zaujali třetí a čtvrté místo.

Zůstává smutnou vizitkou polské levice, že kromě LGBT témat a práv žen nemá program pro další voličské skupiny. Přitom kdyby něco nabídnout dokázala, mohla by z toho těžit. Z radikalizace elektorátu jednoznačně vyplývá, že poptávka po dobré sociální politice by byla, protože na nynějším polském ekonomickém boomu získává jen část společnosti. Pro jiné znamenají rostoucí životní náklady například nutnost stěhování nebo finanční nejistotu, a to i přesto, že ještě donedávna šlo o finančně dobře zajištěné jedince.

Zatímco pravice si jako celek odnesla přes padesát procent hlasů, levicoví kandidáti Magdalena Biejat z Nové levice a Adrian Zandberg ze strany Razem skončili pod pěti procenty.

Podcenit v kampani sociální politiku nebyl dobrý nápad, zvlášť když si uvědomíme, že strana Právo a spravedlnost vyhrála v roce 2015 volby převážně díky vizi solidárního a sociálního státu, jehož si země začala víc užívat až za její vlády.

V průběhu nynější prezidentské kampaně však jasný důraz na sociální potíže části společnosti chyběl. Svůj program si žádný z kandidátů jednoznačně nepostavil ani na snad nejpalčivějším problému Polska, jakým je nedostupné bydlení. Ceny nájemních bytů přitom rostou a běžně na ně nedosahují nejen mladí, ale také rodiny s dětmi nebo singl osoby.

Vize sociálního smíru dnes v Polsku chybí a obrat k radikální pravici ji nikomu nezajistí. Dospět k tomu musí především liberální a levicoví politici.

Autorka je novinářka

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.