Znáte legendární stripovou sérii Billa Watersona o hyperaktivním chlapci s velkou fantazií a jeho možná plyšovém, možná skutečném tygrovi Calvin a Hobbes? Můžete v ní narazit na scénu, kde se matka Calvina ptá, zda přečetl knihu, kterou mu doporučila. Chlapec odpoví, že ano a že mu zkomplikovala život, takže ať už mu laskavě žádné další knihy nenosí. Americká autorka Ursula K. Le Guin, která v roce 2000 obdržela za přínos americké kultuře od Knihovny Kongresu titul „Living Legend“, by jistě pochválila jak výběr knihy, tak její dopad na Calvina. Sama ostatně kdysi prohlásila, že jejím úkolem jakožto spisovatelky není usnadňovat život komukoli – včetně jí samé.
Právě pro tento přístup k tvorbě, stejně jako pro neochvějnou obhajobu fantazie, stále ještě nepřebolel fakt, že nás první dáma americké fantastiky v roce 2018 navždy opustila. Ostatně, jak by se nám mohlo nestýskat po ženě, která na otázku, kde bere nápady, odpovídala: „Zapomínám, co jsem četla v Dostojevském, a čtu dopravní cedule pozpátku.“
Ursula Goes On and Off
Ursula Kroeber se narodila v roce 1929 v kalifornském Berkeley do rodiny antropologa Alfreda Kroebera a spisovatelky Theodory Kroeber. Od mládí tak byla obklopena inspirativním prostředím, v němž se učila myslet jinak – a příležitostně se setkávala s autory a autorkami zlatého věku science fiction (jako vedlejší postava se mimochodem mihla v neprávem opomíjeném lovecraftovském metarománu Noční oceán Paula La Farge). Vysokoškolská studia ukončila na Kolumbijské univerzitě a v roce 1953 se provdala za historika Charlese A. Le Guina, s nímž se přestěhovala do Oregonu (který dal světu třeba Dunu Franka Herberta), kde nakonec i zemřela ve věku osmaosmdesáti let.
Její spisovatelská kariéra trvala více než šest dekád a navzdory tomu, že je spojována především se science fiction a fantasy, byla též výborná básnířka, hravá mystifikátorka a brilantní autorka esejů a přednášek, v nichž si neváhala vyhrnout lokty a pěkně od plic si to vyříkat se všemi, kdo se jejími slovy „bojí draků“. Což pro autorku výroku, že „draky nelze vysvětlit“, znamenalo každého, kdo se negativně vyjadřoval o žánrové literatuře a fantazii. Pročítat se jejími polemikami s konkrétními kritiky (například Edmundem Wilsonem) je čirá rozkoš. Pokud tedy oceňujete bryskní uvažování, vytříbenou jízlivost, potměšilý smysl pro humor a ochotu vždy vymáchat někomu čumák v loužičce pokrytectví či tuposti. Legendární je její prohlášení, že „realismus je takový mladý povýšenec (…), máme ho tu teprve pár století, a už vykazuje známky senility“.
Ústřední myšlenkou její obhajoby žánrové literatury bylo, že fantazie by měla být oslavována. A ruku v ruce s ní i hravost. Protože otevřená, hravá mysl může vést k teorii relativity nebo k sepsání děl, jako je Vojna a mír. Považovala za tragédii americké společnosti, že učí své členy bát se představivosti, místo aby učila jejímu ukáznění a využití, že disciplína je spojována především s trestáním a postihy. Právě proto často vystupovala na konferencích věnovaných dětské literatuře a představa dítěte a posléze i dospělého, kteří rostou skrze vyprávění příběhů, byla častým tématem jejích knih.
Ostatně poslední román z jejího „Hainského cyklu“ se jmenuje právě Vyprávění a popisuje osudy pozemšťanky vyslané na planetu, která se obrátila zády ke své vyprávěcí tradici, zavrhla veškerou literaturu, pověsti a folklor ve prospěch „moderního“, kapitalismem definovaného života. Soukromou tragédií hrdinky je fakt, že na cestu k dané planetě vyrazila ještě předtím, než došlo k výše uvedenému obratu, a její kvalifikace spočívala právě ve studiu mimozemských kulturních děl, o nichž se nyní nemůže s nikým bavit…
Ani na sklonku svého života Le Guin nijak neustupovala ze svých zásad, když opakovaně vystoupila proti Trumpovi, kterého považovala za mediálního golema, jehož sami krmíme svou pozorností, či proti praktikám Amazonu. Což pro ni byl v podstatě starý nepřítel v novém hávu, protože s neblahým vlivem čistě kapitalistického uvažování aplikovaného na sféru kreativní tvorby a především její milovanou žánrovou literaturu se potýkala již od konce šedesátých let. Zároveň však sama tvořila již spíše jen drobné texty a hříčky, které umisťovala na svůj web. Jednalo se například o cestovatelské zápisky či deníkové záznamy jejího kocoura Parda (především pojednání o vlivu myší na kočičí racionalitu je malým skvostem), jemuž věnovala i miniaturní, nicméně dojemnou báseň Doggerel for a Cat.
Na křídlech jiného větru
Je proto obtížné určit, které její dílo je zásadní. Tak bychom měli totiž označit především její myšlení a přístup k tvorbě. V „Hainském cyklu“ opakovaně využívala antropologické a historické podněty načerpané nejprve od otce a později od manžela. Za zmínku stojí krom již zmíněného Vyprávění především slavný román Levá ruka tmy (1969) pojednávající o výpravě mezi oboupohlavní mimozemšťany. Možná nejděsivějším textem, který kdy napsala, je zase drobná povídka z roku 1975 Labyrinty. Její vypravěč je pozorován jakýmisi blíže nepopsanými mimozemšťany, se kterými se zoufale snaží komunikovat a sdělit jim, že mu působí bolest. Oni mu však v lepším případě nerozumějí a v tom horším je jim to prostě jedno. Vzhledem k tomu, že se Le Guin velmi často věnovala i vztahu lidí ke zvířatům a literatuře se zvířecími hrdiny (kritika kultovní Daleké cesty za domovem Richarda Adamse z pozice ramlic by neměla být nikdy zapomenuta), je jasné, že oním vypravěčem může být velmi snadno myš, králík, kočka… a mimozemšťanem bezcitný člověk. Protože pro autorku byla fantastika nikoli pouhou zábavou, ale nabídkou morálních alternativ, jak uvedla v eseji Některé předpoklady o fantasy.
A sama nabízela podivuhodné alternativy opakovaně. Vtipem sršící povídka Autorka akáciových semen a jiné výňatky z Věstníku therolingvistické společnosti představuje akademicky pojaté zprávy o výzkumu tučňáčtiny či podvratných záznamů odvážné mravenčí dělnice, která hlásala prostřednictvím titulních akáciových semen: „Sežerte vajíčka! Svrhněte královnu!“ Zní to jako vtip, ale opět, Le Guin vždy vyzývala k myšlení. A tak její povídka vypráví vlastně o podstatě jazyka, o tom, do jaké míry souvisí s komunikací a jak moc jsme slepí, když jako druh stále řešíme, zda jsme ve vesmíru sami.
Jinou takovou alternativu představuje povídka Sur, což je zpráva o expedici do Antarktidy, kterou podnikly v letech 1909–1910 ženy. A nutno říct, že úspěšně, ale nikomu to neřekly, protože by si pak nějaký ubohý muž toužící po prvenství mohl uvědomit, jaký byl blázen, a to by mu jistě zlomilo srdce… Je to velmi tlumené vyprávění, bez exaltovaných scén, přesto plné emocí, protože navzdory vší hravosti a ironii pořád pojednává o výpravě do Antarktidy, která si vybírá svou daň, a především vypráví o ženách v době, kdy jejich dramata a tragédie byly přehlíženy a odbývány slovy o hysterii či slabším pohlaví.
Celoživotní boje
Nejlépe však autorčino tvůrčí gesto a odvahu vydat se nečekanými směry dokládá cyklus Zeměmoří. Ten tvoří pětice románů, povídková sbírka a několik dalších textů vydaných samostatně a vznikal od poloviny šedesátých let až do autorčiny smrti. Hrdinou prvního zeměmořského románu, Čaroděje Zeměmoří, je mladík Ged. Jednoho dne se stane arcimágem a největším hrdinou Archipelu, ale kniha sleduje jeho dětství a zrání. Především však následky jednoho neuváženého činu, díky němuž vypustí Ged do světa nebezpečný temný stín. Kniha vznikla na objednávku a byla původně zamýšlena pro dětské čtenáře. Položila však základy jednomu z nejmilovanějších fantasy cyklů vůbec. Le Guin přece opakovaně ráda poukazovala na to, že dobrá fantasy je dost možná nejdemokratičtějším žánrem, protože je otevřená všem čtenářům bez rozdílu věku. Zeměmoří je ale také cyklem, který od začátku vzbuzoval řadu kontroverzí.
Tou první byla skutečnost, že obyvatelé Zeměmoří měli hnědou či rudou pleť, což řada nakladatelů – a vlastně i čtenářů – nebyla dlouho schopná nejen pochopit, ale doslova vidět. Le Guin tak svedla řadu bojů o podobu obálek (a opakovaně se utvrzovala v tom, že mantra „víme, co čtenáři chtějí“ je mor nakladatelského byznysu). Byla tak jednou z prvních, kdo narušili dlouholetou, téměř absolutní „bělost“ fantastické literatury, a je tedy předchůdkyní děl, jako je román Lovecraftova země či filmy Jordana Peela. Problém barvy pleti postav však nebyl nic proti tomu, jaký povyk se strhl, když autorka v pozdějších dílech opustila koncept mužského hrdiny.
V Atuánských hrobkách, druhém románu série, stále ještě vystupoval Ged, byť v překvapivě vedlejší úloze. Hrdinkou byla mladičká kněžka zbavená jména a uvězněná ve své funkci. Spolu s Gedem nakonec uprchne a vydá se hledat svobodný život. Jaký takový život může být, jsme se ale nedozvěděli hned. Nejprve vzniklo Nejvzdálenější pobřeží, na první pohled možná nejtradičněji vystavěný zeměmořský román. Ged v něm zjišťuje, proč ze světa mizí magie – a v samotném závěru obětuje nikoli život, ale svou schopnost kouzlit.
Zatímco první tři knihy vznikly v rozmezí několika málo let, na čtvrtý román se čekalo bezmála dvě dekády. Le Guin do něj musela dorůst, zjistit, jak psát jinak a pravdivěji o tom, co ji zajímá. Konkrétně jakou roli mohou ve fantasy hrát ženy. Podobně jako byl žánr plný bílých mužů a psán bílými muži pro bílé muže, platilo, že literatura obecně je formována autory a kritiky a jejich vizí hrdinství. Jak Le Guin sama sarkasticky podotkla, v šedesátých letech se tvrdilo, že umění by mělo být univerzální, přesto se věřilo, že svůj gender překračuje pouze to mužské, kdežto ženské je v něm naopak uvězněno. Příběh o Gedově návratu na rodný ostrov, kde se pokouší po boku Tenar, s níž kdysi uprchl z Atuánu, zjistit, zda je něčím víc než jen slupkou pro moc, kterou ztratil, tak vyvolal vlnu odporu.
Le Guin byla náhle osočována z toho, že je zapšklá feministka a že hrdinu prvních zeměmořských románů „vykastrovala“. Podobně přitom uvažoval v eseji V šedých horách i Andrzej Sapkowski, jinak sám autor, který s chutí potírá rasismus a bigotní myšlení. Jenže nic takového v knize nazvané Tehanu není. Le Guin prostě osahává naši zkostnatělou představu o hrdinství definovaném velkými činy a velkou mocí. Takové příběhy nás mohou oslovovat, když jsme v pubertě, ale v pozdějším věku jistě oceníme čaroděje, který kolem sebe nemetá ohnivá kouzla, ale je spokojený, když může pečovat o fazole, vyhnat kozy na pastvu, a dokonce si dovolit nebýt mágem.
Pozdější zeměmořské příběhy, tzv. druhá trilogie, tato témata – svého druhu „nerůst“ a vztah fantasy k ženám – cíleně rozvíjely. Le Guin se tak krom jiného vyrovnala s tím, co pokládala za jedno ze svých selhání – že v počátcích své kariéry dovolila, aby byla pod jednou povídkou podepsána jako U. K. Le Guin, aby si čtenáři mysleli, že se jedná o mužské jméno.
Stejně odvážný, jako byly napříč lety její volby, kam cyklus směřovat, je i úplný závěr, povídka Zář ohně. Ta byla publikována půl roku po autorčině skonu a nenabízí nic jiného než popis Gedovy smrti. Bývalý nejmocnější muž světa je nyní stařec, o kterého je s láskou pečováno, a on ničeho nelituje. Ví, že ho čeká poslední cesta. Možná jsou na jejím konci jiné břehy a on k nim dopluje. A pokud ne a moře a břeh jsou konečně jedním, pak se není čeho bát, protože žil dobrý život podle svého. Přesně jako sama Le Guin, která dokázala i z povídky, kde se řeší, zda chovat kachny („Ale polévka to byla dobrá.“) nebo zůstat u slepic, udělat tu nejlepší fantasy. Stejně jako dovedla udělat tu nejlepší sci-fi z příběhu, kde lidstvo vysílá do vesmíru poselství, že ticho v Benátkách je zcela jiné než ticho v jiných městech.
Dobré příběhy jsou totiž otázkou osobní odvahy myslet jinak a zůstat věrná sama sobě. To je lekce, kterou nám paní Ursula poskytla opakovaně, a je jen na nás, kolik si z ní vezmeme.
Autor je zástupce šéfredaktora žánrového magazínu Pevnost
