2019 09 PersonhoodEnvironmentálny KapitálPo stopách subjektivity přírody a klimatické krize

Radek Kubala9. septembra 2019393

 

 

Jedna z nejčtenějších zpráv, kterou jsem kdy napsal pro Deník Referendum, nese titulek Řeka na Novém Zélandu získá podobná práva, jako má člověk. Pojednává o jednání novozélandské vlády s domorodými Maory, jejímž výsledkem bylo posílení práv řeky Whanganui a národního parku Te Urewera. Řeka i park od té doby nabývají podobných práv, jako má člověk a každé politické rozhodnutí musí být posuzováno také z hlediska jejich zájmu. O rok později získaly podobné právní postavení také himalájské ledovce Gangtori a Yamuntori ležící na severu Indie. Ve stejném roce se Indie pokusila zajistit ochranu silně znečištěných řek Indus a Yamuna, nicméně po čtyřech měsících rozhodnutí vlády zvrátil Nejvyšší soud. Tyto příklady jsou ojedinělé, přesto vedou k závažným otázkám vztahujícím se k pojetí člověka a jeho vztahu k životnímu prostředí.

 

Hlavním jednotícím prvkem tohoto čísla je volání po tom, co je subjektivita a jakých může nabývat podob. Pokusím se proto nastínit, jaké podoby může nabývat subjektivita přírody ve vztahu k člověku a jaké myšlenkové směry otevírají možnosti přemýšlení nad těmito fenomény.

 

Člověk je prakticky po celou dobu své vlastní existence těsně spjat s podobou životního prostředí. Civilizace vznikaly a zanikaly v závislosti na blízkosti řek a úrodných polí, planetární druhy vymíraly kvůli vrtochům přírody. Až do počátků průmyslové revoluce denní rutiny i činnosti determinovalo mimo jiné také roční období a podmínky, ve kterých žila většina obyvatel planety.

 

K myšlenkovému posunu dochází někdy v době osvícenství, které racionalizuje myšlení a odvrací pohled člověka od nebes zpátky na zem. Spolu s tím vznikají také vědecké obory, které se snaží rozumem pochopit fungování přírodních sil, jako jsou fyzika, chemie či biologie. Příroda se stává předmětem zkoumání a spolu s tím v myšlení lidí ztrácí úlohu svébytného aktéra, který má právo ovlivňovat každodenní dění.

 

Pokud to zjednodušíme, důsledkem racionalizace přemýšlení jsou pak první vynálezy průmyslové revoluce, vznik kapitalistických společností a touha ovládnout přírodu skrze praktiky rozumu. Osvícenská myšlenka byla velkolepá a jejím cílem bylo člověka zachránit, emancipovat jej od své vlastní slabosti vůči přírodním silám. Jak popsali Adorno a Horkheimer ve stěžejním díle Frankfurtské školy Dialektika osvícenství, tento směr se zvrhl ve svůj vlastní protipól.

 

Ve svém důsledku totiž vedl ke vzniku moderní masové výroby a společnosti zaměřené na pokrok a ekonomický růst, který člověka uvěznil v nové spirále nesvobody. Právě vznik nerovného postavení mezi pánem-člověkem a jeho poddaným-přírodou, tak ve svém důsledku vedl k nové nerovnosti, nyní již nezaložené na pokrevních feudálních vazbách, ale na schopnosti ovládat přírodní zdroje, pracovní sílu a kolonizovat jiné národy.

 

Andreas Malm pak ve svém stěžejním díle Fosilní kapitál popisuje, jakým způsobem se právě snaha o ovládnutí přírody spojila s touhou prvních majitelů továren po akumulaci kapitálu a zajistila dodnes přetrvávající dominanci špinavých fosilních paliv, zejména uhlí.

 

Od Podolinského k pařížským barikádám

 

Ani myšlenkové směry, které se snaží z negativních dopadů průmyslové revoluce vymanit a vytvořit alternativu ke kapitalistické společnosti, se nedokážou pohybovat mimo výše popsaný dualismus nadřízený člověk a podřízená příroda. Sergei Podolinsky, jeden z historicky prvních ekologických ekonomů, podrobil přímé konfrontaci své soudobé souputníky Marxe a Engelse, když jim vyčítal přílišný důraz na rozvoj člověka skrze vykořisťování přírodních zdrojů.

 

Jeho snaha o zesouladění Marxovy teorie s biofyzikálními charakteristikami přírody se potkala s nepochopením, Marx i Engels jeho teze odmítli a na jeho dopis mu ani neodpověděli. Dichotomii nerovnosti mezi člověkem a přírodou nedokázal zlomit ani romantismus, který v reakci na racionalizaci myšlení vrací do hry citové složky člověka. Romantismu sice vděčíme za vznik environmentálního cítění, jelikož citový vztah a jistá subjektivita přírody jsou v tomto myšlenkovém směru obsaženy, avšak z přísně individuálního pohledu. Člověk je přírodou dojat a přisuzuje jí pouze estetické kvality, čímž ji staví opět do role objektu.

 

Otázky po subjektivitě přírody tak do myšlení vrací až revoluční hnutí šedesátých let, které se přehnalo západním světem a je často spojováno se studentskými revoltami ve Francii, Německu nebo Spojených státech. V té době vznikají také první knížky stavějící základy politizace přemýšlení o životním prostředí, jako je například legendární kniha Tiché jaro Rachel Carson nebo na počátku sedmdesátých let Meze růstu Římského klubu. Šedesátníkům a šedesátnicím se podaří zvednout otázku o vztahu člověka a životního prostředí, díky čemuž se vztah člověka a přírody stává už navždy politickou otázkou. Subjektivitu přírody zde ztělesňuje její zranitelnost a limity, které člověku staví při jejím využívání.

 

V některých zemích východního bloku environmentální požadavky artikulují disidenti až na konci osmdesátých let a ekologický étos je jedním z nosných prvků revolucí roku 1989. V Československu začíná sametová revoluce mimo jiné také masivními protesty proti znečištěnému ovzduší v severních Čechách. V Polsku byl zase jedním z pilířů odporu proti režimu boj proti stavbě první jaderné elektrárny Žarnowiec, který vyústil v to, že polští přístavní dělníci v Gdaňsku odmítli vykládat materiál na stavbu elektrárny.

 

Ekologický étos rozpadu východního bloku však brzy nahradila tvrdá realita privatizace a nástupu neoliberálního myšlení, které životní prostředí opět pojímá primárně jako zdroj. V souvislosti s klimatickou krizí je však potřeba subjektivitu přírody znovu promýšlet. Než se k tomu však dostaneme, udělejme drobnou odbočku a pojďme hledat inspiraci mimo sféry myšlení západní civilizace.

 

Jaguár, peyotl a dikobraz zabiják

 

Jiné pojetí vztahu člověka a životního prostředí nabízejí různorodé antropologické práce autorů inspirovaných perspektivismem či díla lidí, jejichž myšlení nebylo kultivováno západními myšlenkovými proudy. Brazilský antropolog Eduardo Viveiros de Castro například při svém studiu brazilských amazonských kmenů přibližuje myšlení, které dualitu člověka-subjektu a přírody-objektu překonává.

 

V jeho teorii perspektivismu, kterou vypozoroval v myšlení Amazoňanů, neexistuje nic jako univerzalita přírody. Vždy záleží na perspektivě subjektu, který reaguje na vnější poznání. Dichotomie pak není stavěna na rozdílu mezi tím, co je lidské a nelidské, ale na rozdílné interpretaci jednotlivých substancí reality. Viveiros de Castro to popisuje na příkladu toho, co pro člověka a jaguára znamená pivo. Zatímco člověk vidí zlatavý mok, jaguár cítí lidskou krev.

 

Humanita je reflexivní podstatou samotného subjektu, zatímco animalita je stav těla, který je pozorován očima vnějšího pozorovatele. Zatímco člověk vidí jaguára, jaguár sám sebe vnímá jako člověka. Subjektivita je však v obou, například proto, že oba dva jsou schopni pít pivo.

 

Tento přístup smazává rozdíly mezi lidským a nelidským, díky čemuž propojuje všechny živé bytosti v jeden celek. Amazonský bojovník se v důsledku pojetí přírody jako subjektu s různými perspektivami na sebe samého dívá i očima nepřítele. Pro jaguára je nepřítelem člověk, pro člověka jaguár. Oba jsou však subjekty vzájemného světa.

 

Podobně přemýšlí také americký antropolog Carlos Castaneda, který ve svém autobiografickém díle popisuje vlastní zkušenosti nabyté během procesu učení šamanského umění, ke kterému ho vedl jeho domorodý mexický přítel don Juan Matus. Ten skrze rituální užívání různých halucinogenních látek provádí Castanedu odlišným myšlenkovým světem. Klíčovou úlohu v učení dona Juana hraje halucinogenní kaktus Peyotl.

 

Pro dona Juana má přímo mystickou sílu, jelikož umožňuje spojení s přírodním subjektem Meskalitem. Podobně jiné halucinogeny, jako například durman, umožňují přeměnu člověka ve zvíře nebo ptáka. Castaneda popisuje myšlenkový svět, ve kterém si je člověk při dodržování určitých pravidel schopen vytvářet spojence mezi přírodními silami, které ho pak provádějí jinou realitou a umožňují mu skrze rozšíření vědomí nahlédnout blíže k podstatě světa.

 

Co je pro člověka západního světa fetování, je pro dona Juana cesta za poznáním, která při vytvoření správného přírodního spojence umožní člověku nahlížet na svět mimo vlastní tělo. Klíčovou roli zde však hrají halucinogenní rostliny, jež skrze vlastní vnitřní subjektivitu toto propojení umožňují. Castanedova realita je jiná a podobně jako u Viveirose de Castra je univerzalita přírody, kterou je tudíž možné ovládnout, nahrazena nejistotou a vratkostí.

 

Jiný pohled na vztah člověka a přírody popisuje ve svém románu Paměti dikobraza konžský autor Alain Mabanckou. Jeho příběh je postaven na prastaré africké pověsti, že člověk má v přírodě svého dvojníka, který mu má primárně sloužit. Román je vyprávěn očima dikobraze, kterého jeho lidský dvojník Kibandi nutí vraždit lidi. Právě hrdina románu je zde vykreslen jako filozofující tvoreček, jenž se však jednoho dne rozhodne vzepřít příkazům pána a rozbít tím dichotomii podřízenosti mezi člověkem a zvířetem, díky čemuž znovu získá ztracenou subjektivitu.

 

Nový materialismus a kultura péče

 

Výše popsané příklady nám ukazují, že inspiraci pro reartikulaci vztahů mezi člověkem a životním prostředím nemusíme nutně hledat jen v západní filozofii. Kultury domorodých komunit nabízejí nové pohledy na roli přírody v životě člověka tím, že ruší dichotomii mezi panujícím člověkem a podřízenou přírodou.

 

Stopy podobného myšlení však najdeme i v západní společnosti. O vtažení nelidských aktérů do centra dění se pokoušejí noví materialisté, jako je například Daniel Miller nebo Bruno Latour, stvořitelé actor-network teorie. Pro ně je svět tvořen směsicí heterogenních sítí (hyperobjektů), které zahrnují různé jednající a aktivní aktéry, z nichž ne všichni nutně musí mít lidskou podobu.

 

Příkladem může být například auto, které je sice ovládáno člověkem, ale samo jako materialita vstupuje do světa jako jednající aktér. Člověk je s autem v neustálé interakci a například při poruše motoru materialita vozu vstupuje do dění jako jednající aktér. Navíc samotná existence auta jako materiality pak definuje, jakým způsobem se utváří městské prostředí a podoba veřejného prostoru. Což má zpětně vliv na kvalitu života všech.

 

Za hyperobjekt svého druhu lze považovat i současnou klimatickou krizi, která je důsledkem působení různých heterogenních sítí. Je tvořena působením člověka a jeho interakcemi ve spletité síti různých přírodních a materiálních jevů. Klimatická krize by nebyla možná bez materiální podstaty fosilních paliv a existence infrastruktury ropovodů, železničních tratí a uhelných dolů, kterými je svět protkaný jako žilami, jimiž koluje černá špinavá krev.

 

Podobně pak projevy změn klimatu zpětně proměňují materialitu, ve které se nachází člověk. Ten se musí vypořádávat s následky tání ledovců, sucha, erozí půdy nebo destrukcí způsobenou mohutnými lesními požáry a rekordními tropickými cyklónami. Klimatická krize přišla, aby člověku připomněla směšnost jeho pošetilého nápadu, že je pánem přírody a všeho tvorstva a že jako jediný disponuje subjektivitou. Právě realita změn klimatu by nás proto měla přivést k otázce, jestli dichotomie člověk-subjekt a příroda-objekt není od začátku falešná.

 

Podobně pak hledání řešení klimatické krize nutně musí tuto falešnou dichotomii opustit. Možné cesty, jak toho dosáhnout myšlenkově, jsem se pokusil popsat v celém článku. Jednotícím prvkem všech výše popsaných myšlenek je však nutnost přisoudit životnímu prostředí vlastní subjektivitu a přiznat si, že svět není antropocentrický a člověk nikdy nebude stát mimo materiální vazby, které příroda vytváří.

 

Jak jsem psal na úplném začátku, dílčí politické kroky tímto směrem se již dějí. Ačkoli přisuzování práv řekám a ledovcům je pouze dílčí cestou, jak kýženého cíle dosáhnout, a spíše snahou na poslední chvíli ochránit znečištěné prostředí před důsledky člověka. Naše reakce na klimatickou krizi musí být mnohem radikálnější a fundamentálnější.

 

Jeden z možných směrů ukazuje experiment na Novém Zélandu, který pod vedením progresivní premiérky Jacindy Ardernové začíná opouštět pojetí lidského blahobytu skrze metodiku hrubého domácího produktu (HDP). Nový Zéland nyní sestavuje svůj státní rozpočet na základě pěti prioritních oblastí – ochrany přírody a přechodu k nízkouhlíkové ekonomice, podpory duševního zdraví obyvatel, boje proti dětské chudobě a domácímu násilí, lepšího životního standardu původních obyvatel a rozvoje digitalizace a inovací.

 

Ardernová uvažuje o světě skrze maorský přístup nazvaný kaitiakitanga, který se dá volně přeložit jako kultura péče. Ta se vztahuje na péči o člověka ve všech jeho aspektech (duchovních i kulturních), stejně jako na péči o životní prostředí. Existují také jiné koncepty usilující o nahrazení pojímání světa skrze HDP, jako jsou například různé indexy hrubého domácího štěstí (ten se ve své lehce zvrácené podobě realizuje v Bhútánu), které se vyznačují tím, že do svých kritérií zahrnují také kvalitu životního prostředí.

 

Jestli chceme přežít klimatickou krizi, musíme se na svět začít dívat podobným způsobem. Musíme opustit myšlenku, že jsme schopni neustále růst a expandovat v omezených přírodních podmínkách. Je potřeba znovuobjevit nestálou povahu planety, na které žijeme, a odmítnout člověka jako centrum veškerého dění. Ostatně, pokud přírodě nepřiznáme subjektivitu, pak se může jednoduše stát, že se o své budoucí podobě bude rozhodovat sama bez lidí.

 

 

 

Autor je ekologický aktivista; nepovažuje se však za ochránce přírody, nýbrž za přírodu, která brání sama sebe

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *