Od růžové ponorky po obranu demokracie

Do čekárny v telavivské nemocnici Ichilov přibíhá mladý muž ve fialovém tričku s nápisem Standing together. Stejně jako můj synovec má nejspíš zlomenou ruku. Ze sociálních sítí tohoto židovsko-arabského hnutí vyplývá, že byl napaden izraelskými teroristy na Západním břehu, kam aktivisté jezdí bránit palestinské farmáře před osadnickou šikanou a násilím. Občas vyjde arabská sestřička zahalená v tradičním hidžábu zkontrolovat stav pacientů a vyzývá k trpělivosti. Ve frontě na sádru nás čeká víc a tak si lidé krátí čas sledováním zpravodajství v televizi, kde se právě řeší, zda mohou izraelské arabské strany kandidovat v izraelských volbách. Nejvyšší soud nakonec rozhodnutí Ústřední volební komise, v níž má Netanjahuova vládní koalice většinu, smete ze stolu jako proti právní. V čekárně pacienti mluví polohlasně a panuje ticho, které však umocňuje napětí země která stojí před možná nejdůležitějšími volbami ve svých dějinách.

V jaké kondici je izraelská společnost po 7. říjnu? Daří se jí vyrovnávat s traumatem a zároveň čelit otázce odpovědnosti za jednání vlastní vlády? Málokterá západní společnost se může s Izraelci měřit v míře občanské angažovanosti. Mediálnímu obrazu Izraele nicméně dominuje politika krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua a utrpení palestinského obyvatelstva v Gaze. Méně pozornosti se dostává těm, kdo se snaží podobu své země změnit. Co znamená občanská odpovědnost ve společnosti, kde lidé ztrácejí důvěru v politiky i instituce, ale odmítají se vzdát odpovědnosti za budoucnost vlastní země?

Postavit se okupaci čelem 

S Galit Eilat se v pátek podvečer setkávám v jedné z mála otevřených telavivských kaváren. Většina podniků je zavřena kvůli šábesu. Galit je mezinárodně známá kurátorka zabývající se vztahem umění, politiky, občanské společnosti a lidských práv především v kontextu Izraele a Palestiny. Působí převážně v Nizozemsku, ale momentálně žije v Izraeli, kam se vrátila kvůli péči o své rodiče. „Všechno je tu vzhůru nohama. Nejsme schopni se ani domluvit na významu slov,“říká Galit, která právě přijela ze Západního břehu, kam pravidelně jezdí s organizací Mistaclim (Looking the occupation in the eye). Hlavní agendou této neziskovky je bránit palestinské farmáře před násilnými útoky a šikanou ze strany radikálních osadníků z hnutí Hilltop Youth, kteří se systematicky snaží vytlačit palestinské farmáře z jejich domovů. „Minulý týden byl s námi ve vesnici Dúmá bývalý šéf zpravodajské služby izraelského letectva a někdejší generální ředitel společnosti El Al. Je mu přes sedmdesát let. Policisté mu násilím nasadili pouta. Teprve na policejní stanici zjistili, koho vlastně zadrželi! Lidé, které bych označila za nihilisty, se najednou stávají těmi, kdo určují pravidla. A člověk, který celý život sloužil státu, je náhle označován za anarchistu. Pokud se nedokážeme shodnout ani na významu základních pojmů, jak spolu vůbec můžeme vést dialog?“

Galit vytahuje mobil a ukazuje mi několik whatsappových skupin s nekonečně dlouhými zprávami. Zde jsou lidé, kteří spolupracují s Mistaclim, v neustálém kontaktu a sdílejí informace o tom, co se na místě děje, kdo potřebuje pomoc, kdo je právě na místě a kdo ho vystřídá. „Na místě, kam pravidelně jezdím, máme tři směny denně. Ráno jsou tam čtyři lidé, odpoledne další čtyři a v noci dva. To znamená deset lidí denně, sedmdesát aktivistů týdně jen na jednom místě.“ Jsou lidé, kteří tam jezdí osobně, další organizují dopravu, shánějí peníze, koordinují dobrovolníky nebo komunikují s palestinskými rodinami.

Okupaci Galit považuje za klíčový problém Izraele. „Nikdo ji ale nereflektuje ve volební kampani. Téměř všechny strany – pravicové i levicové – v tomto selhávají. Bojí se, že přijdou o voliče. Dokonce se bojí mluvit o arabských politických stranách a arabských obyvatelích Izraele, kteří přitom mají izraelské občanství.“ Projíždíme fotogalerii v mobilu; fotky palestinských farmářů, aktivistů i osadníků – některých se zbraní v ruce. „Naším úkolem není bojovat. Obvykle ani moc nemluvíme, prostě stojíme mezi osadníky a Palestinci. Máme telefony, kamery, dokumentujeme, co se děje. Pokud se situace vyhrotí, snažíme se stát tak, aby se osadníci k Palestincům nedostali.“

Organizace Mistaclim dokonce začala společně s palestinskými rodinami kolem jejich domů a hospodářství stavět ploty, aby k nim osadníci v noci nemohli. Ty financují ze sbírek, na něž přispívají Izraelci, kteří sami nemohou jezdit na Západní břeh, ale chtějí nějak pomoci. „Někteří aktivisté se chovají konfrontačně, což může situaci ještě zhoršit, protože následky pak nesou Palestinci. My máme jinou metodu. Snažíme se neeskalovat konflikt.“ 

Jak ale Galit zmiňuje, nejde jen o fyzickou ochranu. Důležité je také být svědkem. Nenechat napadené farmáře samotné v situaci, kdy jsou vystaveni násilí a ponižování. Palestinští farmáři se přitom často nemohou spolehnout na účinnou ochranu izraelských bezpečnostních složek a zůstávají vystaveni násilí osadnických skupin. „Nechápu, jak můžou lidi sedět a popíjet kafe, zatímco ani ne čtyřicet kilometrů od nich je někomu ubližováno.“ Zmiňuje, že právě zkušenost holocaustu, kdy lidé žijící poblíž koncentračních táborů mohli přehlížet, co se v nich děje, je pro ni triggerující moment. „Jsou mezi námi umělci, spisovatelé, intelektuálové a také bývalí vysoce postavení vojáci. Dnes je situace jiná než v minulosti. Nejde už jen o několik mladých radikálů z Hilltop Youth. Jsou jich stovky, možná více než tisíc. Dostávají peníze od státu, ale také od soukromých dárců a náboženských organizací.“ Během scrollování galerií se Galit zastaví u jedné fotografie pořízené na Západním břehu. Na jednom ze snímků sedí aktivista na studni. „Podívej se na tu kompozici. Skoro biblický obraz, že? Ten člověk sedí na studni, aby osadníci Palestincům neukradli vodu. Prostě tam sedí.“

Podle Galit je ze všeho nejdůležitější najít svůj hlas a být připravený zaplatit cenu za občanskou angažovanost. „Ta nemusí znamenat, že proti někomu bojujete. Někdy prostě jen uděláte něco pro někoho jiného. I to může být považováno za odpor,“ uzavírá Galit, která se následující den opět chystá vyrazit na další „směnu“ na Západní břeh.

Kdo ochrání demokracii před vlastní vládou? 

„Izraelci jsou zvyklí podporovat nezisk. Asi před čtyřmi lety mi někdo kolem desáté večer zaklepal na dveře. Byla to moje zhruba pětaosmdesátiletá sousedka. Dala mi šek na pět set šekelů a řekla: ‚Běž zachránit Izrael.‘ Viděla zprávy, byla otřesená tím, co Netanjahu dělá, a chtěla nějak pomoci,“ říká Tomer Naor, který se již patnáct let angažuje v ochraně demokratických institucí Izraele. Potkáváme se v jeho jeruzalémské kanceláři. Deváté patro činžáku z typického místního vápence je plné mladých lidí, kteří tu jsou na stáži. The Movement for Quality Government in Israel (HaTnua LeMa’an Eichut HaShilton) vzniklo v devadesátých letech kvůli korupčním skandálům a vládní krizi, která trvala řadu let. „Probudili jsme se příliš pozdě. Vláda se snaží oslabit soudy, nezávislost médií, vzdělávací instituce i gatekeepers. Naším cílem je bránit instituce, které nás ochraňují před tyranií, a to také děláme.“

Tomer chtěl být původně novinářem, dnes vede právní oddělení jedné z významných izraelských občanských organizací, bojuje u Nejvyššího soudu a připravuje se na možné zpochybnění voleb. „Pamatuji si jeden mezinárodní panel, kde vystupovaly kolegyně z Polska a Maďarska. Říkaly nám: ‚Vy vůbec netušíte, co nás čeká.‘ Tehdy jim nikdo pořádně nerozuměl. Já jsem pochopil, o čem mluvily, až o čtyři pět let později, když se něco podobného začalo dít také u nás.“

Mluvíme o podobných tendencích v České republice a na Slovensku a dostáváme se k volbám, které jsou podle Tomera jedním z hlavních témat této organizace. Hnutí podalo několik podnětů k Nejvyššímu soudu kvůli nezákonné předvolební propagandě a na den voleb připravuje monitorovací centra s právníky a občanskými aktivisty.

Izraelská demokracie byla podle Tomera po desetiletí založena nejen na zákonech, ale také na nepsaných pravidlech respektu mezi politickými tábory. Jeho organizace proto připravuje návrh jednotné psané ústavy, kterou Izrael dosud nemá. Na projektu se podle něj podílí přibližně sto dvacet odborníků v osmnácti pracovních skupinách. „Potřebujeme něco, co nás ochrání před jakoukoli budoucí vládou, která bude mít většinu a rozhodne se ji zneužít. Potřebujeme dokument, který stanoví pravidla hry. A tím dokumentem by měla být ústava.“

Ptám se Tomera, zda se jeho organizace zabývá také izraelskou okupací palestinských území. „Ne, do toho se nepouštíme,“ odpovídá. Vysvětluje, že hnutí vzniklo jako nadstranická organizace bojující proti korupci. „Korupce nemá žádnou politickou barvu,“ říká. Zatímco některé izraelské občanské iniciativy se zaměřují na ochranu Palestinců před násilím osadníků nebo na odpor proti vojenské službě, Tomerova organizace soustředí své úsilí na ochranu demokratických institucí a právního státu.

Dalším důležitým tématem této organizace je vyšetřovací komise pro 7. říjen. Tomer je přesvědčen, že Netanjahu zmanipuloval oficiální záznamy, aby vytvořil zkreslený obraz toho, co se odehrálo ráno 7. října i v období, jež útoku předcházelo. „My ale potřebujeme znát pravdu o tom, co se stalo. Dlužíme to lidem, kteří byli toho dne zavražděni a brutálně zmasakrováni.“

Od 7. října se změnila řada věcí, například i mezinárodní izolace Izraele z důvodu nepřiměřené odvety v Gaze. I Tomer popisuje, že ztratil řadu přátel a kolegů ze spřízněných zahraničních organizací. Lidé, s nimiž sdílel přesvědčení o demokracii, lidských právech a právním státu, podle něj nedokázali rozlišovat mezi izraelskou vládou a jejími domácími odpůrci. „Ti, které jsem považoval za své partnery, byli první, kdo se ode mě odvrátil. Přišel jsem o přátele. A někteří z nich mi byli opravdu blízcí. Jeden mi řekl: ‚Mám tě rád, ale tvoje vláda dělá tohle a tamto.‘ Jenže já proti té zatracené vládě bojuju! To je přece moje práce.Na okamžik se odmlčí a pokračuje se slzami v očích: „Několik mých přátel zavraždili 7. října na Nova festivalu. Samozřejmě, že můžete kritizovat Izrael. Samozřejmě, že se v Gaze dějí věci v rozporu s mezinárodním právem. Ale lidé, od kterých jsem očekával porozumění, mě začali odsuzovat. A tehdy jsem poprvé pochopil, jak osamělý jsem.“ 

Gaza mimo zorné pole společnosti

Někteří mladí lidé, kteří vyrůstali většinu svého života za vlády Benjamina Netanjahua, jsou skeptičtí dokonce i k armádě, která má v Izraeli mimořádné postavení. To je téma i dvacetiletého studenta Arkadyho, který patří k mladým Izraelcům odmítajícím nastoupit povinnou vojenskou službu. Sám měl přitom původně namířeno do elitního programu vojenské rozvědky. Po 7. říjnu a během války v Gaze ale postupně dospěl k rozhodnutí, že v izraelské armádě sloužit nechce.

S Arkadym se potkávám v sobotu v prázdném kampusu telavivské univerzity. Je zrovna po dešti a z uměle vysazených křovin lítají mraky komárů; Arkady nezaujatě jednoho smete z lokte a zapáleně vysvětluje, jak dospěl k rozhodnutí, které skončilo sedmidenním zadržením na vojenském náborovém středisku. „Bylo mi sedmnáct nebo osmnáct a začal jsem si říkat, že pod současnou vládou sloužit nechci. Bylo to po 7. říjnu. Sledoval jsem, co se děje na Západním břehu, a postupně se ke mně dostávaly informace o situaci v Gaze. Chodil jsem na demonstrace za propuštění rukojmích a stále více jsem ztrácel důvěru ve vládu i armádu. Zpočátku jsem ještě věřil, že armáda chrání izraelské občany, i když nesouhlasím s jejími činy. Postupně jsem ale dospěl k přesvědčení, že slouží především politickým a vojenským zájmům, nikoli bezpečnosti lidí, a začal jsem hledat způsob, jak nenastoupit“, říká Arkady něco, co by mnozí místní odsoudili a netlumí hlas, ani když kolem nás přechází zaměstnanci univerzitního areálu.  

Arkady je členem iniciativy Mesarvot, která poskytuje právní pomoc a podporu v situaci, kdy odmítnutí vojenské služby může znamenat ztrátu podpory rodiny, přátel i širšího okolí. „Nechci tvrdit, že každý, kdo nastoupil v osmnácti letech do armády, je špatný člověk. V tom věku jste ještě dítě, často nemáte utvořený politický názor. Ale myslím si, že se musíme začít ptát, jakou odpovědnost neseme za instituce, jejichž jsme součástí.“

Arkady přitom vyrůstal v liberálním prostředí a na protivládní demonstrace chodí už od třinácti let. Jeho příběh ukazuje generaci, pro kterou občanský aktivismus není mimořádnou reakcí na jednu politickou krizi, ale součástí vlastního dospívání. „Sedm let života jsem strávil protestováním proti stejnému premiérovi. Ani nedokážu spočítat, kolik víkendů jsem byl na demonstracích. Vlastně ani nevím, jaké to je žít v zemi, kde není premiérem Netanjahu.“ Vzpomíná na školní třídu, kde měli na stěně portrét prezidenta a premiéra. Prezidenti se měnili. Premiér zůstával.

„Někdy se ptám sám sebe, k čemu ty demonstrace jsou. Celý týden říkám ostatním, jak je důležité protestovat. Pak přijdu na demonstraci, stojím tam, policie nás vytlačuje a já si říkám: Nesnáším to tady, chci domů, stejně to k ničemu není. A další týden jdu znovu.“

Protesty přináší i komické situace. Když během protiválečné demonstrace v Tel Avivu zazněly sirény varující před raketovým útokem z Íránu, rozběhli se demonstranti do nejbližšího podzemního krytu. Spolu s nimi i policisté, kteří je ještě před chvílí rozháněli. „Najednou jsme tam byli všichni společně a konflikt se na chvíli zastavil,“ vypráví Arkady,„jakmile nebezpečí pominulo, všichni jsme se vrátili na ulici. Policisté vzali megafon a oznámili, že demonstrace je nezákonná a že proti nám mohou použít sílu. Bylo to naprosto absurdní. Před některými demonstracemi navíc vidíte připravené autobusy, jimiž budou odvážet zatčené. Podíváte se na ně a řeknete si: Aha, tak tam dneska asi skončím.“

Přestože součástí pravidelných sobotních protivládních demonstrací bývaly i pietní akce připomínající děti zabité izraelskou armádou v Gaze, Arkady pochybuje, že izraelská společnost někdy dokáže skutečně reflektovat a naplno si přiznat, co se v Gaze odehrálo. „Myslím, že Gaza je pro izraelskou společnost obrovským slepým místem. Na Západním břehu existují skupiny Izraelců, které se snaží Palestincům pomáhat. Ale o Gaze se mluví mnohem hůř. Představte si ženu, která se mnou stojí na demonstraci. Její manžel může být bývalý vojenský pilot, syn slouží u bojové jednotky a synovec je právě v Gaze. Vojenská služba se dotýká téměř každé rodiny, a tím vzniká jakési kolektivní mlčení. Myslel jsem si, že až válka skončí, izraelská společnost se bude muset podívat na to, co se v Gaze stalo. Že přijde chvíle, kdy si řekneme: Tohle jsme udělali a musíme za to převzít odpovědnost. Dnes už si tím vůbec nejsem jistý.“

Sám je přitom kritický i k některým formám zahraniční solidarity s Palestinci. Zejména ke kulturnímu bojkotu, který podle něj může mít na mladé Izraelce opačný účinek, než jeho zastánci zamýšlejí. „Představte si čtrnáctiletou izraelskou dívku, která miluje nějakou zahraniční zpěvačku. A ta najednou oznámí, že její hudba nebude v Izraeli dostupná. Co si z toho ta dívka odnese? Že ji svět odmítá, protože je Izraelka. To ji může ještě více utvrdit v přesvědčení, že proti Izraeli stojí všichni.“ Kulturní izolace však podle něj může izraelskou společnost připravit právě o zkušenosti, které pomáhají měnit postoje lidí. Když Arkadymu bylo jedenáct, navštívil muzeum v Bilbau. Zastavil se před jedním z obrazů Jeana-Michela Basquiata zobrazujícího policejní násilí: „Stál jsem před ním a plakal. I takové zkušenosti utvářely moje politické přesvědčení.“

Od evropských protestních hnutí přitom neočekává shovívavost vůči Izraeli. Právě naopak – požaduje konkrétnější politický tlak: „Myslím, že mnohem účinnější by bylo, kdyby evropská protestní hnutí požadovala po svých vládách konkrétní kroky. Například omezení obchodu se zbraněmi s Izraelem. Nestačí vyjadřovat solidaritu s Palestinci a zároveň pokračovat ve vojenských obchodech.“

A tímhle růžovým lakem na nehty chcete porazit Bibiho? 

V sobotu se na telavivské plážové promenádě vyrojili lidé jdoucí na večerní procházku. Mezi nimi kličkují aktivisté ve výrazně růžových tričkách, kteří performativní formou navazují s kolemjdoucími diskuzi o důležitosti blížících se voleb. „Když přijdete na demonstraci jen proto, abyste dali průchod vzteku, odcházíte vyčerpaní. Ale když vytvoříte něco, co vás baví, má smysl a ostatní osloví, chcete přijít znovu. Právě tak se dá protest udržet při životě,“ říká Yaniv, umělec a designér, ale také zakladatel queer feministického hnutí Pink Front, které vzniklo během protivládních protestů před Netanjahuovou rezidencí v roce 2020. Yaniv Segal vzpomíná, že demonstracím tehdy dominovali starší lidé, černé vlajky a hněv. S dalšími umělci, ženami a queer aktivisty začali do protestů přinášet růžové kostýmy, bubny a divadelní performance. 

„Můj otec je pravičák. Politicky se často neshodneme. Když jsme začínali s protesty před Netanjahuovou rezidencí, měl jsem růžové vlasy. Jednou jsem byl u rodičů a požádal mámu, aby mi nalakovala nehty narůžovo. Otec se na mě podíval a zeptal se: ‚A takhle chceš porazit Bibiho? Růžovým lakem na nehty?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Bez růžového laku jsme to už zkoušeli a nefungovalo to. Tak proč to nezkusit s ním?“

Zprvu to část demonstrantů považovala za zlehčování situace. Yaniv je však přesvědčen, že právě kreativita a umění jako nástroj politického odporu mohou protestům dodat energii a přitáhnout nové lidi. „Když proti policistům použijete násilí, vědí přesně, jak reagovat. Ale když proti nim stojí skupina veselých lidí v růžových kostýmech, co udělají? Začnou je mlátit?“ směje se a vítá se s kolemjdoucími, kteří si od něj berou letáček s výzvou k účasti u voleb.

Jako příklad uvádí protest proti korupční kauze s obchodem s ponorkami. Aktivisté Pink Front přinesli před rezidenci premiéra obrovskou nafukovací ponorku, a když ji policisté zabavili, sami se nechtěně stali součástí absurdního představení. „Projížděli městem s obří nafukovací ponorkou přivázanou k jejich autu. Na ponorce přitom stálo: ‚Netanjahu je zkorumpovaný.‘ To je na umění skvělé: Když ho necháte působit, funguje. A když se ho pokusíte potlačit, může fungovat ještě lépe. Protože bojovat proti umění je prostě směšné.“

K stánku Pink Front s růžovou vlajkou Izraele a srdcem místo Davidovy hvězdy přichází starší pán a ostrým hlasem říká, že bude volit tak, aby přežil. Aktivistka v růžovém tričku mu vlídně odpovídá s tím, ať má šťastnou ruku.

Yaniv považuje za důležité, že existuje celá škála občanských hnutí. Mají různé úkoly a vzájemně se potřebují. Když někoho zatkne policie, nastoupí právníci z jiné iniciativy. Další organizace pracují s veřejností nebo v parlamentu. Jednotlivé organizace nemusejí dělat totéž, aby byly součástí společného občanského úsilí.

„Samozřejmě, že se mezi sebou nesnášíme!“ Yaniv se smíchem připomene stereotyp o izraelské středolevicové a levicové scéně, „ale v případě potřeby dokážeme spolupracovat. Mezi jednotlivými skupinami samozřejmě existuje napětí. Někdy si sám říkám: Proboha, co to zase dělají? Ale pak si připomenu, že jsme přece na stejné straně. Nemá smysl útočit na vlastní spojence.“

Yaniv si povzdechne a pokračuje: „Izraelská levice je v dost absurdní situaci. Doma nás nenávidí, protože jsme příliš levicoví. V zahraničí nás odmítají, protože jsme Izraelci. Lidé často nevidí, jak rozdílné názory v izraelské společnosti existují. Někdy si říkám, že už toho mám dost, že odsud odejdu a nebudu chtít mít s tím, co izraelská vláda dělá, nic společného. Jenže pak si uvědomím, že ani v zahraničí nepřestanu být Izraelcem. A že nás tady čeká ještě strašně moc práce.“

Koordinace aktivit musí fungovat i na demonstracích. Během jednoho protivládního pochodu za propuštění rukojmích Pink Front kráčeli v čele průvodu, bubnovali, zpívali a za nimi šly tisíce lidí. Na trase stáli zároveň i další demonstranti s fotografiemi palestinských dětí zabitých v Gaze. Yaniv si uvědomil, že nemůže pokračovat v hlučném, téměř karnevalovém průvodu kolem jejich fotografií. Zvedl paličky a dal bubeníkům znamení, aby přestali hrát. „Zastavili jsme a úplně ztichli. Mlčky jsme prošli kolem demonstrantů s fotografiemi zabitých dětí a uctili jejich památku chvílí ticha. Teprve potom jsme pokračovali dál.“ 

Z Izraele odjíždím s pocitem, že za sebou nechávám lidi, kteří navzdory všemu dál hájí hodnoty, k nimž se hlásí i evropská liberální společnost, ale nad kterými její část zlomila hůl. Neprávem. Izraelská liberální a levicová občanská společnost není jednolitá. Její představitelé se liší názory, metodami i oblastmi, na které soustředí své úsilí. Jejich aktivity se však často vzájemně doplňují a spojuje je odhodlání nevzdat se odpovědnosti za budoucnost vlastní země.

Ostatně, jak mi na konci našeho rozhovoru s pobavením vyprávěl Arkady: „Představ si, že nám nedávno volali nějací aktivisté z Německa. Chystá se tam navyšování počtu lidí povolávaných do armády a obrátili se na nás. Zavolali nám a radili se, co mají dělat.“

A především: Pokud evropská propalestinská hnutí usilují o skutečnou změnu, neměla by přehlížet ty, kdo za demokratické principy a práva Palestinců bojují přímo v Izraeli. Právě spolupráce s místní občanskou společností, která se navzdory vlastnímu traumatu odmítá vzdát odpovědnosti za budoucnost země, může být jednou z cest k nenásilné změně.

Autorka je šéfredaktorka Revue Prostor

Text publikujeme s láskavým súhlasom magazínu revue Prostor.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.