Alice Koubová: Naša túžba po šťastí vedie k nešťastiu

V úvode knihy Odolná společnost: Mezi bezmocí a tyranií (2023) ste definovali odolnosť ako schopnosť zvládať narušenie, prispôsobiť sa a obnoviť fungovanie, prípadne sa premeniť do nového stabilného stavu. Jej podstatou je aktívne sa podieľať na dianí, ktoré nemáme plne pod kontrolou, a hľadať v ňom možnosti zmysluplného konania a rozvoja. Odolnosť, resp. reziliencia je zvláštny a ambivalentný pojem. Môžete ho bližšie vysvetliť?
Odolnost je pojem, se kterým se v současnosti setkáváme v oblasti výzkumu, v oblasti politiky a veřejné správy i v obecně užívaném jazyce. V oblasti výzkumu se odolnost objevila jako neologismus po druhé světové válce v psychologii, v sedmdesátých letech potom v ekologii a teprve v jednadvacátém století v sociálních vědách a například v demokratické teorii. Filozoficky je na ní zajímavé to, že jako novotvar má za úkol pojmenovat realitu, která jinými pojmy zachytitelná není, která byla pro náš pojmový jazyk dosud neviditelná. Psychologové zaznamenali, že obdobně silné traumatické zkušenosti mají na lidi velmi různé dopady, pokud jde o možnost jejich dalšího životního vývoje, a že mezi impulzem a projevem v lidském životě neplatí deterministický vztah. Ekologové zaznamenali, že ekosystémy nežijí jen v jednom rovnovážném stavu, ale vlivem různých stresorů jsou schopny měnit své stavy v rámci tzv. adaptivního cyklu a zachovávat přitom svou dynamickou povahu. Na rozdíl od materiálového inženýrství, které odolnost materiálů chápe jako schopnost vrátit se po vlivu stresu do původního stavu, jde v živých systémech o zkoumání toho, co jim pomáhá se vyvíjet, pokračovat v životním vývoji nebo se k vývoji vrátit. Takto položená otázka měla na psychologii a ekologii velký vliv a já chci ukázat, že může potenciálně přispět k proměně filozofického pojetí života, lidského subjektu jako živé bytosti a politiky života.
Prečo sa odolnosť stala takým významným pojmom aj v politike a vo verejnej správe?
V politice a veřejné správě zažívá svůj boom mnohem později, a to evidentně v souvislosti s tím, že do té doby převažující diskurz permanentního růstu a snižování rizik přestal být přesvědčivý tváří v tvář krizím, do kterých jsme se dostali. Máme-li vládnout v době, kdy se jistoty, srozumitelnost světa i naše vlastní sebeporozumění otřásají, je nutné umět touto krizí projít.
Čo nám rozšírené používanie tohto pojmu vo verejnom priestore hovorí o našej spoločnej skúsenosti?
Pokud jde o odolnost v obecném užívání ve veřejném prostoru, je dobré ji chápat jako symptom, určitý jazykový odraz sdílené zkušenosti, která v sobě zahrnuje náš stále bezprostřednější prožitek zranitelnosti, možná pocit ohrožení, nesamozřejmosti bezpečí a sílící bolesti – a zároveň určitou podobu neochoty jen podlehnout bezmoci, reaktivnímu strachu, hledání, jak na takovou situaci odpovědět, připravenosti změnit se skrze náročné situace. Ve všech těchto třech oblastech – ve výzkumu a filozofii, ve vládnutí a politice i v běžném jazyce – může rezilience fungovat jako pojem, který obohacuje naše porozumění, mění perspektivu, ze které myslíme, a otevírá naše možnosti politického, občanského i osobního jednání, anebo jako pojem, který nám pomáhá zajistit pohodlné grantové finance v cynicky pojatém akademickém provozu, vytváří rétorickou kouřovou clonu pro absenci podpůrných veřejných politik nebo funguje jako floskule a nástroj sebedisciplinace. Proto je nutné zabývat se tímto pojmem a jeho užíváním kriticky.
Čo to znamená?
Předně to znamená, že je potřeba vyhnout se nesmírně nudnému rétorickému zápasu o to, kdo je tady pro rezilienci a kdo je proti ní. To není rozlišení, které generuje nějaké poznání. Za druhé je nutné ambivalentnost rezilience vnímat jako její filozofické bohatství. Jednoznačné pojmy jsou filozoficky prázdné. Zabývat se tím, co rezilience odkrývá za nové pojetí člověka ve světě, musí jít ruku v ruce se zkoumáním toho, kdy v jejím myšlení dochází ke zvratu, kdy začne být nástrojem dostředivého myšlení, které diskusi uzavírá ve prospěch prosazení nějaké formy moci. A za třetí je nutné odmítnout představu, že slov, která jsou zrovna rozšířena a zažívají nějaký druh rezonance ve společnosti, je třeba se filozoficky štítit. Filozofická potřeba myslet vždy za všech okolností nevšedně a proti všem je spojena s předsudkem, že shodne-li se na něčem lidská většina, bude to jistě upadlé a stereotypní. To je filozofická manýra a vnitřní nebezpečí filozofie. Pokud o nějakém tématu přemýšlí a mluví mnoho lidí, má smysl ptát se, proč se to tak děje a jaká zkušenost takovou rezonanci vyprovokovala. Filozofie může napomoci oběh tohoto slova zpomalit, věnovat mu chybějící analýzu, rozplést jeho zapletené interpretace a oblasti užití. Bude přitom samozřejmě riskovat více, než když promýšlí světlinu bytí. Může se ale stát, že přitom odhalí filozoficky relevantní téma.
Kritici konceptu reziliencie upozorňujú, že dôraz na schopnosť zvládať krízy môže zatlačiť do úzadia otázku, prečo krízy vznikajú a ako odstrániť ich príčiny. Namiesto zmeny spoločenských podmienok sa od ľudí očakáva, že sa stanú odolnejšími, flexibilnejšími a prispôsobivejšími. Nie je preto tento koncept súčasťou „neoliberálneho jazyka“? Ako sa vyrovnávate s touto kritikou?
Myslím si, že je to kritika oprávněná a sama si nedávám za úkol se s ní vyrovnávat. Moje úsilí nesměřuje k obhajobě rezilience jako celku, ale k její kritické reflexi. V tomto konkrétním případě se většinou snažím ukázat, že daná kritika nesměřuje k tomu, jak je odolnost promýšlena v rámci dlouhodobých vědeckých výzkumů, tedy těch, které se nesnaží pojem rezilience jen projektově vytěžit. V oblasti psychologie je zásadní součástí tématu rezilience reflexe sociálního prostředí, jeho normativity, posouzení nerovnosti v distribuci nejistoty, zdrojů, jež člověk dostává, aby mohl rozvíjet svůj život nebo se vrátit k životnímu vývoji poté, co zažil nějaký druh šoku, který možnosti vývoje přerušil. Psychologie se po zavedení pojmu rezilience transformovala v sociální a politickou psychologii, jak ukazují knihy Michaela Ungara, Ann Masten, George Bonanna, Borise Cyrulnika a dalších. Zároveň však tyto výzkumy ukazují, že člověk není prostředím determinován, že není jen individuální funkcí systému, ale může v rámci žitých vztahů, zdrojů a podpor systém také transformovat podél zkušenosti, kterou prožil. To třeba ukazuje kniha editorů Petera Halla a Michèle Lamont Social Resilience in the Neoliberal Era.
Ako sa tento vzťah medzi odolnosťou a premenou podmienok života prejavuje v ekológii, najmä v kontexte antropocénu?
V oblasti ekologie lze sledovat vlastně velmi obdobný vývoj. Po určité fázi výzkumu se ukázalo, že odolnost ekologických systémů nelze hodnotit bez zahrnutí složky lidského jednání. Každý ekologický systém je ve skutečnosti systém socio-ekologický a v antropocénu je složka lidského vlivu na ekosystémy prakticky ústřední. Proto se původní teorie systémů, v nichž měla rezilience roli deskriptivní veličiny popisující adaptivní cyklus ekosystému, transformuje do sociálně-ekologické teorie, v níž se rezilience stává pojmem normativním, upozorňujícím primárně a jednoznačně na společenskou odpovědnost za nakládání s přírodou. Sociální ekologie se proto ptá, jaké nové veřejné politiky potřebujeme, jak potřebujeme změnit správu socio-ekologických systémů, jaké hodnoty potřebujeme přehodnotit, nechceme-li v důsledku své činnosti překročit všechny meze planetárního ekosystému, které jsou zárukou, že život na planetě Zemi bude pro nás jako lidi žitelný.
Ako teda odlíšiť emancipačný potenciál reziliencie od jej ideologického zneužívania?
Kritika používání odolnosti jako konceptu, který přesouvá odpovědnost za systémová selhání na jednotlivce, je tedy kritikou různých ideologických (zne)užití tohoto pojmu za účelem zachování politického či sociálního statusu quo. Za to ale nemůže pojem odolnosti. Je to oprávněná kritika dejme tomu byznysových předpisů ve firmách (workshopy v budování organizační odolnosti), rétoriky politických vůdců („Občané Nice, prokažte svou odolnost!“, „New Orleans byl vždy odolný!“) nebo populárních knih o sebezlepšování (Objev svou vnitřní sílu a odolnost!; Buď odolný, buď sám sebou!; Odolnost: 10 kroků ke šťastnému životu; Odolný člověk: 12 principů pozitivního mindsetu a vnitřní síly). Nic z toho ale výzkumy odolnosti nepropagují. Pokud tedy vrhneme svůj veškerý důvtip na to, zbavit se pojmu odolnosti, tak se spolu s těmito přisvojeními zbavujeme také výsledků desetiletí trvajícího výzkumu, který má nesmírně subverzivní potenciál vůči neoliberální ideologii, normativitě pozdní modernity i vůči rétorice individuální síly. Rezilience není individuální síla. Kdyby to byla individuální síla, můžeme mluvit o individuální síle a nepotřebujeme zavádět nové slovo rezilience. Stejně tak rezilience není ani rezistencí, ani rezignací. Otevírá nové paradigma, které nabízí unést ambivalenci života: jsme zranitelní a zároveň ne bezmocní. Jsme schopni vidět důsledky svých chyb a neprojektujeme je vně nás samých, abychom se mohli za své chyby pomstít jiným, protože jsme připraveni se k vlastním chybám přihlásit a změnit sami sebe. Žijeme v neideální společnosti, ale nebrání nám to dělat v ní smysluplné kroky. Vnímáme, že pro náš žitelný život jsou absolutně klíčoví okolní lidé a že podporovat solidaritu a základní sociální bezpečí všech není ani pravá, ani levá ideologie – je to ontologie života. Pokud tedy „odolnost“ odmítneme jako celek kvůli způsobům, jakými s ní nakládají někteří aktéři, tak se tím paradoxně podílíme na udržování business as usual. Děláme to, co si přejí ti, kdo velmi dobře vnímají, že rezilience je subverzivní pojem, a chtějí myšlení rezilience buď zlikvidovat, nebo si ho přivlastnit. Když odolnost hodíme do koše, jdeme jim na ruku a ještě se u toho cítíme jako vítězoslavní kritičtí myslitelé.
V štúdii Which Resilience? Thinking Democratic Subjectivity in the Polycrisis publikovanej v časopise Filozofia skúmate, akú podobu má mať odolnosť demokracie, aby podporovala slobodný a dôstojný život ľudí, pričom prepájate politickú filozofiu s psychoanalytickou teóriou (vzťahovej) subjektivity a výskumom reziliencie. Môže byť demokracia inštitucionálne stabilná, a predsa vytvárať také podmienky, ktoré oslabujú schopnosť ľudí slobodne žiť a politicky konať?
V teorii rezilience nejde primárně o zachování stability, statusu quo. Proto ani demokratickou rezilienci nedefinují stabilní demokratické instituce. Jak ukazuji v knize Filosofie žitelného života, centrálním pojmem, který používají psychologie i ekologie v souvislosti s reziliencí, je žitelný život.
Čo znamená „žiteľný život“?
Ontologií života je životní vývoj, tedy možnost vyvíjet se v čase a mít možnost tento vývoj chápat jako vlastní vývoj, nikoli jako determinismus, ve kterém člověk hraje roli nástroje, objektu, odcizené entity. Život je žitelný, pokud jednotlivec, sociální ekosystém nebo společnost prožívají, že mají budoucnost, k níž mají vztah, že na události, které se v jejich dějinách objevují, mohou odpovídat a díky této odpovědi dál žít jako svůj vlastní vývoj v čase. Rezilience je proto procesuální pojem: umožňuje člověku žít život jako otevřený vývoj sebe samého, a to v rámci systémů, do nichž je vnořen, tedy i na různých úrovních: jako jednotlivec, jako společenství, jako účastník ekosystému.
Čo z tohto chápania reziliencie vyplýva pre demokratické inštitúcie?
Pokud demokratická teorie mluví o rezilienci demokracie, musí do své definice zahrnout tuto složku života a nesmí jakýmsi specifickým bypassem navázat na starou ekologickou teorii systémů, která o životě člověka a způsobu lidského vládnutí neuvažovala detailně. Demokratická rezilience tedy vyjadřuje, zda jsou v daném politickém systému občané schopni žít žitelné životy, rozvíjet své životy a obnovovat životní vývoj po šocích za podpory sociálního prostředí, veřejných politik a institucionálních opor. Demokratické instituce tedy nejsou nejsilnější, když jsou stabilní, ale když odpovídají na nové problémy svou proměnou ve prospěch zajištění žitelného života všech občanů. Zároveň platí, že tato charakteristika je aspirativní, tedy že neexistuje žádná demokracie na světě, v níž by nedocházelo k institucionálnímu násilí na některých společenských skupinách a k jejich faktickému prožitku, že život, který žijí, není k žití. Demokracie je procesuální systém, který je charakteristický tím, slovy Frédérica Wormse, Davida Runcimana či Michaela Ignatieffa, že se staví proti vnitřnímu násilí, proti násilí, které si způsobují lidé vzájemně, společnost lidem nebo instituce lidem, a její jediný smysl je v permanentní sebeopravě, konfliktu, demokratizaci demokracie. V této procesualitě, sebepodezření, nikoli v morální nadřazenosti se liší od stabilní autokracie, která vnitřní násilí naopak legitimizuje.
Ako zo svojich filozofických pozícií vnímate koncept antropocénu? Je koncept reziliencie adekvátnou odpoveďou na výzvy, hrozby a riziká, ktoré tento koncept prináša?
V průběhu holocénu se planetární systém Země udržoval v jedné oblasti rovnovážného stavu (Planet Earth Holocene Basin), přičemž rezilience systému v tomto stavu byla dostatečná na to, aby různé typy krizí a vnitřních narušení nevedly k bodu zvratu a k překlopení celého systému do nového režimu. S nástupem antropocénu se však právě tento charakter globálního ekosystému mění. Způsob a míra, jakými se lidstvo účastní dynamiky socio-ekologických systémů, soustavně snižují rezilienci planetárního systému. Přibližují nás k bodům zvratu. Tato místa zvratu popsal v roce 2009 švédský vědec a ředitel Stockholm Resilience Centre Johan Rockström a skupina dalších vědců jako soubor devíti planetárních mezí (planetary boundaries). Planetární meze ohraničují bezpečný prostor pro život nesčetného množství biologických druhů včetně člověka. Po jejich překročení se celý planetární ekosystém nevratně přesune do odlišného režimu, jenž s jistotou vyloučí ze sítě života život lidský.
Akú úlohu v týchto úvahách zohráva reziliencia?
V úvahách těchto vědců hraje rezilience naprosto centrální úlohu. Ukazují, že co je hodno posilování a podpory, tedy zjevně není nějaká individuální rezilience člověka tváří v tvář klimatické krizi, nýbrž rezilience socio-ekologického systému, vposledku rezilience globálního systému planety Země, jehož dynamiky se člověk účastní jako nesmírně vlivný a zjevně (sebe)destruktivní aktér. Nejde o žádnou ochranu přírody při zachování vlastního životního stylu zvyšováním „osobní odolnosti“ vůči změnám klimatu, na jejichž úpravu se rezignuje. Jde o transformaci správy společenských vztahů, institucí, práv a sdílení vědění o světě, které sekundárně podpoří rezilienci socio-ekologických systémů v různých stavech socio-ekologické smrti zaživa. Ukazuje se, že přijmout právě tento fakt je společensky, kognitivně i paradigmaticky nejtěžší. Nejsme v tom totiž nevinní. Musíme připustit, že musíme změnit své jednání, svou představu o úspěchu, svou touhu mít klid.
Vo Vašej knihe rozhovorov s názvom Síla odolnosti (2026) v polemike s nemeckou feministickou autorkou Evou von Redecker naznačujete, že moderný kapitalizmus „zabíja“ alebo „umŕtvuje“ život na planéte v mene „rozvoja“ a „pokroku“. Podobne uvažuje Justin McBrien, ktorý o našej epoche píše ako o „nekrocéne“, teda o „veku smrti“ či „epoche vymierania“. Kapitalistická akumulácia, podľa neho, vytvára bohatstvo prostredníctvom ničenia života a podmienok jeho reprodukcie.
Ano, výzkumy rezilience podle mě na různých úrovních upozorňují na to, co nazývám double-bind, tedy situaci, v níž člověk ve jménu pokračování své existence dělá věci, které pokračování jeho existence katastrofálně ohrožují, a kdy ve jménu prospívání života člověk dělá taková rozhodnutí, jejichž vlivem kvalita života upadá. Moderní společnost, zaměřená na maximalizaci vlastního bezpečí, činí již dlouhá staletí kroky ke kontrole přírody, ovládání jejích procesů tak, aby nás nic nepřekvapilo a vše sloužilo naší představě prospěchu. Výsledkem je klimatická krize, geopolitická krize a politicko-psychologická krize.
Prejavuje sa táto sebadeštruktívna logika aj v našom úsilí o šťastie?
Ideálem moderní společnosti je permanentní sebezlepšování, víra, že můžeme žít stále šťastněji. Stahujeme si aplikace na wellbeing, kontrolujeme spánek, počet kroků, minuty meditace, obsah proteinů v jídle. Klademe si další a další cíle a toužíme jich brzo dosáhnout. V takové bezmeznosti touhy po štěstí je jen otázka času, kdy zkolabujeme. Výsledkem je úzkost, pocit selhání, nenávist k sobě samému. Touha po bezmezném štěstí vede k hlubokému neštěstí. Podobně to je i na úrovni politiky: zvláštní iluze pozdně moderní společnosti o tom, že dosáhla ideálu liberální demokracie, a představa, že některé pomalejší země (například postkomunistické) se jen musí trochu posnažit, aby doběhly Západ, a vše bude vyřešeno, vedly nakonec, jak dnes vidíme, k obrovské deziluzi a krizím. Problém ale je, že to, kam jsme se dostali, je výsledkem mylné iluze, a pokud teď cítíme zklamání, resentiment a vnitřní vztek, tak by bylo dobré si říct, že se nám neděje křivda na našich právech a nárocích, ale že zažíváme důsledky své fatální iluze o konci dějin. Musíme si uvědomit, že dějiny neskončily a že jsme se ve jménu života, který měl dosáhnout ideálu, stali ničiteli žitelnosti svého reálného života.
V anotácii Vašej najnovšej publikácie Filosofie žitelného života: K principům teorií resilience (2026) sa píše, že kniha ponúka originálnu filozofickú koncepciu žiteľného života, ktorá sa vymedzuje voči kritickému vitalizmu, teórii biopolitiky a fenomenológii konečnosti, a je prínosná nielen pre pochopenie ľudského utrpenia a šťastia vo všeobecnosti, ale predovšetkým pre zachytenie kľúčových problémov našich spoločností.
Rezilience se, jak už jsem zmínila, objevila jako vědecký pojem primárně v aplikovaných vědách. Tyto vědy zachytily nějaký těžko pojmenovatelný fenomén, zavedly do svého slovníku neologismus, aby se danému pozorovanému fenoménu přiblížily, a podél výzkumu tohoto fenoménu se transformovaly. To již samo o sobě považuji za filozofickou událost par excellence, které se podle mě zatím nikdo filozoficky a dostatečně komplexně nezhostil. Ve své knize se proto věnuji reflexi filozofických objevů plynoucích z vědeckých analýz rezilience více než demaskování diskurzu rezilience v politické, správní a akademické oblasti. Neptám se výhradně na to, zda a jakým způsobem správní dokumenty o rezilienci podsouvají občanům dominantní mocenský diskurz, jak na tom spolupracuje věda a jaká biopolitika se tím uskutečňuje, ale snažím se primárně sledovat, jak lze z tohoto pojmu myslet, když systematicky rozvinu objevy psychologie, ekologie a demokratické teorie.
Akú filozofickú perspektívu teda otvára pojem „žiteľného života“?
Dospívám k filozofii, která není dialektická, nýbrž ludická a v tomto postoji zvládá myslet nejvyšší možnou intenzitu ambivalence, s jakou může být přítomna smrt uprostřed života a život se rodit uprostřed smrti. Snažím se celkem detailně popsat, co znamená pro živou lidskou bytost, společenství či demokratickou společnost umřít zaživa. Ukazuji, že nejde jen o to, že se život redukuje na něco jako bare life, ale že jde o stav, který je horší nežli bare death. Dokládám, jak se na generování tohoto stavu podílí pozdně moderní společnost tím, že v její normativitě jsou takzvané dvojné vazby, double-bindy. Zároveň zde ale výklad nekončí a stejně podrobně se zabývám podmínkami toho, co nazývám obnovou života v životě. Snažím se dokázat, že obnovy nedosáhneme dialektickým zápasem s protistranou, protože pro stav postrezistence je třeba jiných strategií, jiného myšlení, jiné sociality. Jde o možnost narodit se podruhé v životě, přičemž to není metaforická možnost, je to reálná možnost. A za třetí se zabývám tématem prospívání. Ukazuji, že způsob, jakým se živé systémy hroutí, není zrcadlovým opakem způsobu, jakým se rozvíjejí a prospívají. Dobře je to vidět na takových základních životních kategoriích, jako je třeba důvěra. I proto kritizuji absolutizovanou podobu kritické teorie, která svým fokusem na různé formy zneužití moci a principiálně na koncept rezistence eliminuje ze zorného pole reflexi toho, za jakých okolností je lidský život vlastně žitelný a smysluplný i v neideálních podmínkách, co činí životní vývoj (což je něco jiného než růst nebo pokrok) vlastně možným.
Čo musíme urobiť na obnovu životnej sily, keď náš život preruší trauma, šok, alebo akékoľvek iné „chronické narušenie“ v spoločnosti, v ktorej rastie násilie, eroduje demokracia, čeliac ekologickej kríze? Ako zvýšiť našu „odolnosť“ práve na individuálnej úrovni?
Teorie rezilience vždy mluví o obnově životního vývoje, nikoli síly. Jde o to, že některé události způsobují, že život člověka, společnosti či demokratického systému je zmrazen minulou zkušeností. Žije, ale zároveň vlastně spíš přebývá v minulosti, u té události, kde se to všechno přerušilo, kde smrt převzala vládu nad jeho existenciálním prožíváním. Obnova životního vývoje znamená, že daný člověk, společnost, demokratický systém může vidět před sebou nějakou otevřenou budoucnost, která není jen duchem minulosti.
Čo môže túto obnovu umožniť?
První, co je důležité říci, je, že obnova životního vývoje z tohoto stavu, který někdy popisuji jako smrt zaživa, není nikdy nikým a nijak zaručena. Nejde o to, tvrdit, že ten, v kom se životní vývoj neobnovil, se dost nesnažil, je slabší kus, není dost odvážný. Tento proces je nesmírně komplexní a trajektorie neobnovy je jednou z jeho zcela legitimních a výmluvných forem. Past je v tom, že v rámci diskurzu traumatu dochází také k opačné epistemologické, etické a politické tendenci: lidé, kteří prožili traumatickou zkušenost, jsou označeni za nevyléčitelné. Cílem je dát traumatu dostatečnou váhu, ukázat, že existují zkušenosti, jež člověka, společnost, politický režim prostě zabijí zaživa. A je to tak, toto se opravdu stává. Problém je v tom plošném tvrzení, že ve všech případech jde o ireverzibilní smrt. To vlastně okolí paradoxně uvolňuje ruce, zbavuje jej to jakéhokoli úsilí a odpovědnosti. Nemusí se snažit – stejně to je absolutní. A teorie rezilience ukazuje, že je to velmi alibistické a rovněž velmi kruté tvrzení, protože otázka obnovy právě stojí a padá s tím, jak se ke zraněnému chová jeho okolí. Pokud mu tvrdí, že se jeho život už nikdy neobnoví, že bude navždy nemocný, a kdoví jestli ne i nebezpečný, tak daného člověka odsuzuje k smrti a sociálnímu vyloučení. A teprve toto gesto je opravdu absolutní. Je to navíc rétorické gesto, které bohužel často přijímají kriticky myslící teoretici ve zvláštní snaze doložit krutost vztahů moci a biopolitiky. Není ale fér využívat traumatizované pro účely kritiky systému jako chodící oběti – pokud se člověk z traumatu vrátí k životnímu vývoji, nijak to neumenšuje krutost systému, který ho do stavu smrti zaživa dostal. Obnova životního vývoje je možná, byť není garantovaná. A téma krutosti a násilí je jiné téma, které se tím neeliminuje. K faktorům, jež se na obnově musí podílet, patří připravenost sociálního okolí a institucí zůstat dotyčnému nablízku, vydržet případně i jeho a jejich bezmocnost, dostatečně pozorně poslouchat, vyslovit jeho příběh a tím potvrdit, že jsme jej všichni slyšeli a stává se součástí naší paměti, měnit normativitu, institucionální praxe a veřejné politiky. Ze strany člověka, který daným prožitkem prošel, je možné zaujmout nesmírně složitý a těžko definovatelný postoj, který Boris Cyrulnik nazývá „zradou traumatu“. Ve stavu traumatu smrt ovládá celé naše fenomenologické pole, nejde ji popřít, nejde ji přebít (není čím), nejde jít proti ní dialektickou protisilou. Je možné ji obehrát, dělat, že jste její, ale podvádět ji se životem, který člověku nabízí jeho trpělivé a pozorné okolí. V jednu chvíli pak může – možná – nastat moment, kdy se smrt v životě stane minulou minulostí a život začne pokračovat.
Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike