Od ideologie peněz k moci umění (a zpět?)

Roman Kanda9. mája 20181483

Ve středověku byl vztah mezi vlastníkem a majetkem svázán s konkrétní osobou a místem. Jak uvádí jeden ze zakladatelů sociologie Georg Simmel ve slavném eseji Peníze v moderní kultuře (Das Geld in der modernen Kultur [1896]), s nástupem kapitalismu ztrácí personální i lokální vazba na významu a dosavadní forma majetkového vztahu se rozpadá. Do hry vstupují peníze coby zprostředkující objektivní instance. To s sebou přináší rozporné důsledky: vlastník je na jedné straně osvobozen od svého místa (díky penězům může vlastnictví uplatňovat na dálku), na straně druhé však dochází k odosobnění majetkového vztahu, k jeho zvěcnění. Narůstající moc peněz přitom pramení právě z jejich zprostředkující funkce, která reálně určuje jejich hodnotu.

Simmel se ve svých úvahách přibližuje epochálním zjištěním, která před ním formuloval autor Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844. Prohlašuje-li Karl Marx, že peníze jsou „předmětem v eminentním smyslu“, má tím na mysli jejich vlastnost proměňovat všechny ostatní předměty na kupní vztah, přičemž tato vlastnost peněz je univerzální – a univerzálnost znamená všemocnost. Peníze ovlivňují to, co jest (filozoficky vyjádřeno, mají ontologickou sílu), protože nezprostředkovávají jen předměty (zboží), nýbrž i jsoucno druhých lidí pro nás. Zpochybňují také stálost vášní, charakterů či morálních hodnot. Marx říká: „Kdo si může koupit statečnost, je statečný, i když je zbabělý.“ Jinými slovy, moc peněz převrací hodnoty a svět.

Produktivní a neproduktívní práce

Není bez zajímavosti, že Marx svůj výklad o moci peněz ilustruje příklady z oblasti vrcholného písemnictví, jmenovitě citáty ze Shakespeara a z Goetha; postupuje podobně jako Slavoj Žižek nebo Mark Fisher, kteří však své teze dokládají nejčastěji díly populární kultury (zejména filmu). Ale pro Marxe nemá umění pouze okrajový, ilustrativní význam. Stává se mu samo předmětem analýzy a rozsáhlých interpretací sociální skutečnosti. Týká se to zejména postavení umění a umělecké tvorby v procesu kapitalistické výroby. Marx například klade otázku, co je z hlediska kapitalistické ekonomiky produktivní a neproduktivní práce? A vzápětí odpovídá: produktivnost nebo neproduktivnost nezávisí na obsahu práce (čili na tom, co konkrétně děláme), nýbrž na tom, do jaké míry se naše práce podílí na tvorbě kapitálu, což je v kapitalistické ekonomice všestranně určujícím měřítkem produktivnosti. „Např. Milton,“ poznamenává Marx, „který napsal Ztracený ráj, byl neproduktivním dělníkem. Naproti tomu spisovatel, který pracuje po továrnicku pro svého nakladatele, je produktivní dělník. Milton vytvořil Ztracený ráj z téhož důvodu, proč bourec vyrábí hedvábí. Bylo to činné uplatnění jeho přirozenosti.“

Je celkem snadné si domyslet, že ve světě, v němž se jako produktivní uznává tvorba kapitálu a nikoli tvorba myšlenek, nemá umění na růžích ustláno. Nechat průchod své přirozenosti, aktivně ji rozvíjet – to zdaleka nezaručuje, že práce, již vykonávám, bude produktivní. Má to však přece jen i pozitivní efekt: umělec, obohacující svou tvorbou kapitalistu (nakladatele), se námezdní prací vyvázal z patriarchálních vztahů a vůbec ze struktur starého světa. Přes všechno utlačovatelské působení kapitalistické ekonomiky jde totiž o systém historicky progresivní, překonávající to, co Friedrich Engels v článku Občanská válka ve Švýcarsku označuje jako „prostota mravů“ a čím má na mysli předmoderní hodnotové systémy. Postavení umělce v postpatriarchální kapitalistické společnosti může být sice ekonomicky svízelné, nicméně skýtá jistou ideologickou volnost, prostor pro kritiku starých i stávajících společenských pořádků.

Umění jako estetický trezor

Právě přítomnost sociálněkritického momentu v literárních textech nalezla v Marxovi a Engelsovi své interprety a hodnotitele. Kladného přijetí se u nich dočkali zejména romanopisci, kteří – řečeno jazykem novinových článků – zobrazovali společenské problémy dneška. Tak se v prvním díle Kapitálu mihne zmínka o Balzakovi jako autorovi, který „důkladně prostudoval všechny odstíny lakoty“. Ostatně je známo, že Marx byl spisovatelovým velkým ctitelem; kupříkladu v dopise z 25. února 1867 adresovaném Engelsovi označuje dvě Balzakovy novely za malá mistrovská díla (chef-d’oeuvres) a nabádá přítele, aby si je přečetl. Engels sám oceňoval román Eugèna Sue Tajnosti pařížské a spolu s Marxem jej ve spise Svatá rodina podrobil detailnímu rozboru. Ten je dodnes pozoruhodným i čtivým dokladem Marxova (a Engelsova) zájmu o povahu literárního textu, byť principy jeho výstavby oba myslitelé odhalují skrze obsahovou rovinu, představovanou barvitým líčením života pařížské spodiny.

Vraťme se však k problému umění a ideologického působení peněz. Zopakujme, že peníze – které přitom nemají svou vlastní hodnotu, neboť jsou pouhým prostředkem – mění a převracejí vše kolem nás: předměty, vztahy, hodnoty, individua. O jejich ideologickém působení můžeme mluvit tehdy, když toto proměňování a převracení chápeme jako přirozený jev a když penězům začneme přiznávat samostatnou hodnotu. Nejenže ideologii peněz přizpůsobujeme své individuální jednání, ale ideologie peněz přímo spoluutváří naše chápání sebe sama jakožto individua v jeho určité, historicky podmíněné podobě. Tak je individuum příslušníka střední a vyšší třídy definováno soukromým vlastnictvím, a proto komunistický požadavek na zrušení soukromovlastnických vztahů považuje reprezentant střední nebo vyšší třídy za pokus o zrušení jeho vlastní individuality.

Umění a literatura vstupují do tohoto ideologického univerza peněz s pozoruhodnou dvojznačností: literární text nebo obraz se může snadno stát předmětem peněžní směny, jak ostatně dokládá provoz aukčních síní; dražba umělcova rukopisu je příkladem takového zvěcnění díla. Z tohoto hlediska je umění zdrojem produktivní práce, protože zmnožuje kapitál jejich vlastníků – jsou jakýmsi estetickým „trezorem“, v němž se vklad dlouhodobě zhodnocuje. Avšak z hlediska samotného umění tu existuje ještě síla, která se pohledem ekonoma jeví jako slabá nebo nedůležitá; má nicméně potenciál rozrušovat ideologické působení peněz. Nazvěme tuto sílu vznosně mocí umění. Umělecké dílo přesahuje vlastnický vztah. V už citovaných Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844 chápe Marx vlastnění jako znesvobodnění lidských smyslů a vlastností. Dílo proto, že útočí na naše smysly, dovolává se jejich aktivity – sluchu, zraku nebo hmatu –, nelze zúžit na pouhý předmět k vlastnění. Můžu sice vlastnit sochu, obraz nebo vzácný tisk či paperback, avšak významový svět, který díla produkují, a  samo vnímání díla na vlastnický vztah v úzkém smyslu převézt nelze. Penězi lze zprostředkovat předmětnou stránku díla, nikoli estetické významy, jejich produkování a oběh.

Obrácení avantgardního snu

Přesvědčení o moci umění, přesahující kapitalistické majetkové vztahy, vedlo řadu modernistických estetiků a literárních teoretiků, kteří se hlásili k marxismu (nebo i k formalismu nebo strukturalismu), k tomu, že hledali v umění zdroje a možnosti lidského osvobození. Nejzřetelněji je toto přesvědčení formulováno v manifestech evropských avantgard, ale právě v nich stíhá umění podobný osud jako proletariát. Jestliže Marx zdůrazňuje likvidaci proletariátu jako třídy a nastolení totálně svobodné beztřídní společnosti, ohlašuje Karel Teige nutnost likvidace umění jakožto předpoklad osvobození tvůrčích sil člověka.

Byla však tato modernistická sázka na osvobodivou moc umění skrze jeho hegelovskou negaci správná? Není právě princip negace (proletariátu, umění) takříkajíc neviditelným břevnem idealismu v oku materialistické teorie marxismu? Ještě v šedesátých letech 20. století uvažoval Robert Kalivoda o avantgardě jako jedné z cest k totálnímu humanismu. Jednou z mnoha hodnot následující kultury postmodernismu je právě zpochybnění či narušení onoho modernistického patosu, zakletého i v radikální rétorice avantgardistů – že moc umění podstatně zasahuje do společenských změn. Kultura postmodernismu vyjevila, jak vágní jsou hranice mezi uměleckým a mimouměleckým, potažmo estetickým a mimoestetickým, a jak se estetické vplétá do zbožních vztahů, je jimi dokonce korumpováno. Zde se opět potvrzuje aktuálnost Marxovy diagnózy o převracející moci peněz. Estetično se stává jakýmsi „přívěškem“ zboží, což nakonec znamená, že dochází k obrácení avantgardního snu o emancipující síle lidské imaginace a tvořivosti. Snu, na který bude obtížné v 21. století navázat, ale kterého je neméně obtížné se vzdát, nechceme-li upadnout do dystopie kulturního pesimismu a bezbřehého ekonomického cynismu.

Autor je literární historik

Tento článek vznikl s podporou grantu GA ČR 17-22913S, „Český literárněvědný marxismus: Nový pohled“.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: