Obraz, skutečnost a přízrak

Problém vztahu literatury a třídy má dvě strany. Na jedné straně pojem třídy funguje jako nástroj společenského vysvětlení a historické interpretace vzniku díla. Na straně druhé je tento pojem vnímán jako omezující v perspektivě vnímání díla. Otázka pak zní: Jak z hlediska třídní analýzy vysvětlíme, že nás oslovují významy děl, která vznikla ve společnostech odlišného charakteru, než je společnost naše?

Obraz a skutečnost

Naznačená dvojstrannost problému souvisí s tím, jak byla otázka třídy v myšlení o literatuře a umění tradičně tematizována. Týká se to zejména roviny vzniku díla. Zdůrazňoval se třídní původ autora, charakter jeho ideologie či – poněkud zastarale vyjádřeno – jeho třídně podmíněného světonázoru, jejž svou tvorbou potvrzoval nebo přesahoval. Fakt, že autor dílem vlastní třídní zakotvení přesáhl, vždy působil v logice takto postaveného výkladu poněkud rozvratně. Uveďme jako příklad Engelsovo hodnocení Balzaka. Engels nazval dílo francouzského romanopisce „neustálým žalozpěvem nad neodvratným rozkladem vyšší společnosti“. A ačkoli Balzakovy sympatie stály na straně této vyšší společnosti, spisovatel ji podle Engelse popsal způsobem natolik nemilosrdným, že si lepší osud – literární ani historický – nezasluhovala. Kritičnost uměleckého realismu tak triumfovala nad autorovou třídní náklonností.

V Engelsově argumentaci získává převahu druhý možný způsob tematizace vztahu literatury a třídy. Nevztahuje se k autorovi, nýbrž k významům, které v sobě text nese. Pojí se s představou literárního díla jako obrazu společnosti, jehož detaily lze z textových významů odvodit. Uvedená představa však uvaluje na vztah literatury a třídy další omezení. Dílo je totiž – i samotným Engelsem – posuzováno především jako poznání svého druhu, jako bezmála „sociologický“ dokument. Jeho umělecká přesvědčivost závisí na tom, nakolik přesvědčivě zachycuje soudobé společenské tendence. Naznačený přístup dílo pevně připoutává k době jeho vzniku, zatímco tázání po vnitřních předpokladech dlouhodobějšího působení uměleckého výtvoru zůstává nezodpovězené.

Filozof Karel Kosík se zmíněná omezení pokusil překlenout pomocí argumentu odkazujícího k povaze skutečnosti. Upozornil, že každé teoretické úvaze o vztahu literatury a společenské skutečnosti (zahrnující i otázku třídy) předchází určité pojetí skutečnosti. To znamená, že představa literatury jako obrazu společnosti předpokládá takové pojetí skutečnosti, které se takříkajíc nechá literárně zobrazit. To ale dělá z díla skutečnost nižšího řádu – odvozenou od prvotní skutečnosti společenské, již zobrazuje. Kosík proti tomu namítá, že umělecká tvorba jako specifický typ lidské praxe není pouhou reprodukcí skutečnosti, ale že sama svými prostředky skutečnost produkuje. Dílo tak nabývá dvojí povahy: je výrazem skutečnosti, ale zároveň je vytvářením skutečnosti, která před dílem nebo mimo dílo neexistovala, protože je právě v něm.

Spor o Dickense

Pokusme se dvojí pojetí literatury jako obrazu i jako výrazu a skutečnosti ilustrovat na jednom starém sporu. Jeho účastníky jsou George Bernard Shaw a Gilbert Keith Chesterton. Předmět sporu: dílo Charlese Dickense. Chesterton četl Dickense jako komického autora, svébytného pokračovatele chaucerovské tradice. Soudil, že Dickensovo umění je živé ne proto, že je kritické, nýbrž proto, že je „nezodpovědné“ a „neuvěřitelné“ jako život sám. Z toho důvodu Chesterton vyzdvihoval ranou část Dickensova díla, kupříkladu Kroniku Pickwickova klubu, kdežto pozdní práce údajně postrádaly brilantní lehkost, karikaturní zkratku a vtip. Naproti tomu pro Shawa byl Dickens fascinujícím kritikem společnosti, byť šlo o kritiku intuitivní, postrádající ucelený filozofický základ. To Shawovi nebránilo v tom, aby srovnal fikci s filozofickým textem, když Malou Dorritku zhodnotil jako ještě více pobuřující než Marxův Kapitál. Pozoruhodným způsobem Shaw interpretoval román Zlé časy jako tvůrčí mezník, kdy se Dickensova kritika individuálních špatností, jejichž nositeli byly expresivně vykreslené negativní postavy, prohlubuje v kritiku systémového zla, jaké představuje společnost založená na třídním vykořisťování.

Zhodnocení sporu obou velikánů o třetího velikána anglické literatury není tak schematicky jednoznačné, jak by se mohlo nabízet. Je pravda, že Chesterton chápe Dickensovy romány jako výraz i skutečnost, čemuž by odpovídalo jeho analogizování Dickensových próz se životem. Shaw je čte jako obraz společnosti a podobně jako Engels v případě Balzaka i on zdůrazňuje nemilosrdnost, satirickou tvrdost Dickensovy společenské kritiky. Avšak v tomto případě paradoxně nelze nedodat, že ačkoli je v Shawově čtení zakódováno ono výše zmíněné omezení koncepce literatury jako odvozené skutečnosti, působí přece jen moderněji než Chestertonovo staromilské vychvalování chaucerovského humoru.

Třída a vnímání díla

Obraťme však nyní svou perspektivu od vzniku díla ke druhému pólu jeho existence. Jaký je vztah pojmu třída a následného vnímání díla? Kategorie třídy zde může sloužit k tomu, abychom svou odpověď historicky konkretizovali. Čtenářská působnost díla tak přestane být přívěskem spekulací o existenci či neexistenci „nadčasových“ hodnot. Právě důraz na kategorii třídy a společenské zakotvení vnímání výtvoru nás může vést ke zkoumání toho, jak jsou hodnoty společensky produkovány. Jednou z takových „výroben“ hodnot je nepochybně vzdělávací systém. Ten lze sotva považovat za neutrální prostředek předávání informací či dovedností. Zahrnuje totiž formy mocenské nadřazenosti a reprodukce třídně podmíněných způsobů jednání. V tomto smyslu je školní vzdělávání soukolím, které společenskou nerovnost rozhodně nepřekonává, spíše ji naopak kulturně a institucionálně potvrzuje a prohlubuje.

To, co platí pro vzdělání, můžeme vztáhnout na oblast vnímání tvorby. Uznání Joyceova Odysea, Musilova Muže bez vlastností, Proustova Hledání ztraceného času, stejně jako Homérovy Iliady, Shakespearova Hamleta nebo Beethovenových symfonií, Mozartových oper či Picassových obrazů jako děl „nadčasové“, tedy stálé aktuální hodnoty, není jen důsledkem autonomní kvality těchto těl. Je též výsledkem heteronomního procesu jejich kanonizace, která se po většinu devatenáctého a dvacátého století odehrávala pod taktovkou třídně zvýhodněných heterosexuálních bílých mužů. Proces přisuzování hodnot zahrnuje zřetele, které se vůči hodnocenému dílu zdají být vnější, takzvaně mimoestetické. Což by byl další z argumentů účinně podkopávajících iluzi o estetické autonomii – pokud bychom ji definovali jako odpojení umění od bezprostředních společenských zásahů. Ale jak dávno řekl Theodor W. Adorno, estetická autonomie je společenská kategorie – je to společnost, kdo estetickou autonomii stvrzuje a uznává. Prvotnost společnosti je něco, co podle Adorna zasahuje i takové oblasti, jako je kupříkladu psychologie. Napřed je tu společenské chápání jednotlivce, psychického zdraví a podobně a teprve potom přichází psychologie se svými terapeutickými metodami. Můžeme tudy vést analogii s vnímáním umělecké tvorby: nejprve je tu společností uznaný pojem umění a teprve potom se dostává ke slovu hodnocení uměleckého výkonu. Žijeme v době pozdního kapitalismu. A platí-li, že kapitalistická společnost je společností třídní, pak – řečeno zkratkou – třída předchází hodnotu.

Znamená to, že jsme se jednou provždy zbavili otázky „nadčasových“ hodnot v umění? Spíše jsme zjistili, že otázka společnosti a třídy je podstatná v pochopení vyvstávání díla, jeho vzniku i vnímání, tedy oběhu uměleckých významů, které by bez napojení na společenskou skutečnost byly nesrozumitelné nebo nepodstatné. Dílo však jistě přetrvává také v našem hledání obecných významů a poukazů, jako je zrození a smrt, láska a nenávist, soucit a násilí a tak dále. Nicméně sázet jen tyto obecné významy by znamenalo, že dílo ztrácí své obrysy. Mění se v abstraktní přízrak vznášející se nad dějinami a ztrácející lidské měřítko – což je koneckonců pocit, který se občas dostavuje, procházíme-li galeriemi nebo vzhlížíme-li na věže chrámů. Lákavý by byl závěr, že jistá „přízračnost“ je dílu vlastní. Jde však spíše o důsledek našeho získaného, společensky naučeného vnímání děl, které obecné povyšuje nad částečné a trvalé nad pomíjivé. Přitom o obecnosti a trvalosti tohoto našeho vnímání bychom mohli vyslovit nejednu historicky (a pravděpodobně i třídně) podmíněnou pochybnost.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.