Laurie Anderson je americká multimediální umělkyně, která se za desetiletí svého působení prosadila na poli populární hudby, umění a filmu. Hudební slávu jí zaručila deska Big Science, která vyšla před 40 lety, v roce 1982, a zejména píseň O Superman. Z filmové produkce zmiňme videoesej Psí srdce z roku 2015. Spolupracovala s umělci jako John Zorn nebo Terry Riley. Během covidu nahrála pro Harvardovu univerzitu sérii přednášek, v nichž umělecky reflektovala nastalou světovou situaci. Dlouhodobě se hlásí k buddhismu. V září odehraje několik koncertů s brněnskou filharmonií a 11.9. vystoupí v Bratislavě na festivalu Viva Musica. V souvislosti s touto příležitostí vznikl – mezi zkouškami – i tento rozhovor.
Vystoupíte na Ars Electronica. Téma je Planeta B. Co pro vás znamená představa planety B v kontextu budoucnosti naší planety?
Představa planety B se pro mě pojí se spoustou věcí, které teď vnímám jako únik. Protože hory byly pojmenovány, věci prozkoumány. Co můžete dělat jako mladý člověk dnes? Všude na světě jsou kamery. A není to tak, že byste mohli jít pokořit Mount Everest. Už to udělalo mnoho lidí. Tak si řeknete, budiž, vylezu tam bos nebo tak něco, samozřejmě můžete udělat „něco“, ale co je tím novým světem k dobývání, když už jsme s přírodou tady udělali to, že jsme ji zničili. Přírodu člověk dneska musí opravdu hledat. Všude něco je.
Takže jsem si vědoma skutečnosti, že to nevypadá na této planetě moc dobře. A je tu touha planetu opustit. Jasně, takže se teď snažíme dostat na Mars. Dostat se na Mars není snadné. Je 300 milionů mil daleko a cesta zabere šest měsíců. Uběhne 10 tisíc let, než budeme schopni teraformovat Mars. To není zítra. A když přemýšlíme o teraformaci Marsu, budeme se snažit udělat ho obyvatelným pro lidi. Ale je to zneklidňující, když se zamyslíme nad tím, jak se staráme o naši planetu. Budeme se takto starat i o Mars? Je to velmi, velmi zneklidňující. „Pojďme se postarat o Mars,“ uf.
Obzvlášť vezmeme-li v potaz, kdo ten Mars plánuje kolonizovat.
Ano, přesně, Elon Musk atd. A co se stane se zbytkem lidí? Tohle není řešení, osm lidí v kolonii na Marsu. Není to řešení pro nás. Čas dochází. A samozřejmě toto je myšlenka planety B, že musíme někam jít. Kam jinam tedy můžeme jít? Do metaverza? Do země Marka Zuckerberga, který zorganizuje vaši budoucnost za vás?
Pro mnoho lidí je to dneska problém, už nevíme, co je reálné. Ve spojených státech na tom stojí politický systém. V tuto chvíli jedna strana říká – nejste skuteční. Druhá strana odpovídá – ne, vy nejste skuteční. Volby nebyly skutečné. Co je skutečné? Nic není. A lidé žijí v zóně nereálnosti a hlubokého zmatení. Vím, že v Evropě to není úplně stejné, ale cítím zde stejný typ chaosu. Velkého chaosu. Cítím tu velmi silně dopady války na Ukrajině. Dopady toho, že ceny benzinu rostou. Kdyby jeho cena vzrostla desetkrát, ve Spojených státech by byla revoluce, povstání. Lidé nechápou válku, jsou paralyzovaní. Cítím tu chaos a nestabilitu.
Co tedy mohou dělat umělci? Co mohou dělat hudebníci ve světě, jako je tento, který je na hranici rozpadu? Myslím, že je tu mnoho věcí, které můžeme dělat, ale nesmíme si myslet, že nás zachrání technologie. Můj oblíbený citát je od kryptografa (Bruce Schneiera – pozn. red.), který řekl: „Pokud si myslíte, že technologie vyřeší vaše [bezpečnostní] problémy, tak nerozumíte svým problémům a nerozumíte ani technologii.“ Bude to snad lepší, když to bude rychlejší? Nemyslím si. Budeme mít rychlejší bankovní účty. To korporace se pohybují vpřed tak rychle. Líbí se mi myšlenka Marka Fishera, že je snadnější si představit konec světa než konec kapitalismu (jedná se o citát Frederica Jamesona, kterého Mark Fisher citoval v Kapitalistickém realismu – pozn. red.).
A jsme u mé další otázky. Umíte si představit budoucnost na Zemi v rámci globálního kapitalismu?
Ano, bohužel si ji představit dokážu. Dokážu si představit, že kapitalismus bude ještě více rozbujelý. Víte, jsem z jiného světa. Jsem ze světa šedesátých let a tehdy bylo považováno za příšerné pracovat pro korporátní Ameriku. Ukazuje se, že teď též dělám totéž, protože pracuji s nahrávacími společnostmi. Pracuji s velkými korporacemi, všichni to děláme v té či jiné formě, pokud neobýváme chatrč někde v lese. To je realita, v níž žijeme. Takže když mluvíme o něčem jako planeta B, musíme zpochybňovat vše, protože to není samozřejmé, že na poslední chvíli dorazí požární vozy a zachrání svět před tím, aby shořel.
Nemáme možnost tomu fyzicky zabránit. A tak žijeme v zajímavé době. Když vyprávíme příběh o konci světa, jako to teď dělají všichni – všechny filmy jsou o klimatu a konci světa, utopíme se, uhoříme atd. –, je to velmi zvláštní, protože příběh je obvykle něco, co vyprávíme někomu. Když vyprávíte konec příběhu o konci světa, komu ho vyprávíte? Nikomu.
Jsme první lidé v dějinách Země, kteří toto dilema prožívají. To je teprve příběh! A je to velmi rozmazaný příběh. Nikdo ho neumí moc dobře artikulovat. Je to jako počátek života na Zemi. Vše je schováno ve stínu mýtů a pověr. Ale je jasné, že se posouváme směrem k vyšší komplexitě. Jak tedy máme přemýšlet o čase? A pokud si skutečně myslíme: „Páni, jsme poslední lidé,“ jak můžeme zanechat nějaký monument nebo zprávu? Lidé to jednoduše neumějí uchopit.
Není úkolem apokalyptické fikce v dnešní době varovat nás před tím, co se děje, abychom to mohli zastavit?
Hodně štěstí. Myslím, že každý má na světě nějakou roli a odpovědnost přemýšlet o budoucnosti a definovat si vlastní způsob přemýšlení o ní. Co mohou dělat umělci a hudebníci – tvořit, pokračovat v tvoření, umění, které souvisí se svobodou, vytvářet pocit svobody, abychom v této pasti neuvízli.
To je velmi podstatné, zejména ve fašistické éře, jako je tato. Nepoužívám toto slovo lehce. Pocházím ze země, která je stále více fašistická – neexistuje způsob, jak to říct hezky – a ve které volby nemají žádný smysl. Příští volby, tzv. midterms, budou považovány za neplatné, ať se stane cokoli. A co pak? Do čeho vložíme důvěru, do jakého systému?
Spojené státy se teď nacházejí na kontinuu svobody a smrti. Dvě velké otázky poslední doby – střelné zbraně a potraty. Obě se týkají tohoto kontinua. Pro někoho zbraně představují svobodu, pro někoho smrt. Pro někoho přestavují svobodu potraty, pro někoho zase smrt. A mezi těmito postoji se odehrává boj. Co je svoboda a co je smrt? To mě nejvíce zaujalo na Planetě B od BBC – bylo to více o smrti než o životě. Všichni jakožto lidé máme společný strach. Ten bývá obecně spojen se zmizením nás samých nebo – když to rozšíříme – se zmizením všech lidí. A to je něco, co neumíme dobře definovat, přijmout ani pochopit. I když o tom mluvíme, téma jako takové je odstrčeno stranou – když mluvíme o smrti planety, mluvíme o čemkoli jiném kromě smrti planety. Protože je to zdrcující.
Řekla byste tedy, že cítíte environmentální žal, klimatickou úzkost atd.?
Ano, samozřejmě. Svět je toho plný. Ale mojí jedinou odpovědí na to jsou vždy slova mého učitele, který doporučuje zkoušet cítit se smutní, aniž bychom ve skutečnosti smutní byli. To je velmi dobré rozlišení, které musíme udělat. Na světě je tolik věcí. Zmíněný environmentální žal člověku může znemožnit normálně žít. Všechna ta zvířata, všechny ty druhy vymírají a lidé se topí a hoří, kdo by to vydržel? Pokud předstíráte, že se to neděje, tak jste idiot, děje se to. Ale můj učitel by řekl, že jste ještě větší idiot, pokud se necháte smutkem z toho pohltit. Nebuďte smutní sami. Trik je to procítit. Neodstrkuje ten smutek, zcela ho prociťte, ale nebuďte smutní. To jsou slova, kterými se v životě řídím, jelikož jsem optimistka. Musíme najít odvahu k tomu, abychom nebyli plní beznaděje. Procítit ji, ale nestát se jí.
Spolupracovala jste letos s filozofem*kou Timothy Morton. Jsou nějací další filozofové či filozofky, kteří vás inspirují?
Mám ho*ji ráda, protože je zábavný*á. Považuji za naprosto zásadní, aby filozof měl smysl pro humor. Pokud ho nemá, je moc temný. Spoustě z toho, co Tim píše, nerozumím. Co takový hyperobjekt? Opravdu lze přesvědčivě definovat hyperobjekt? Ne, asi ne. Mám ráda jeho*jí hravost. Co se týče jiných autorů a autorek, filozofii moc nečtu. Poslední dobou mě baví čínská poezie.
Čínská poezie? V překladu, nebo v originále?
V překladu. David Hinton zpravidla dělá velmi kvalitní překlad do angličtiny. Líbí se mi, jak moc je čínská poezie lidská. I abstraktnější básně vždy zůstávají velmi lidské a to je nádherné.
Ráda mluvíte o příbězích a jejich vyprávění. Kdo je v tuto chvíli vaším oblíbeným vypravěčem či vypravěčkou?
V tuto chvíli Salman Rushdie.
Kvůli posledním událostem?
Je to můj dlouhodobý přítel. Miluju jeho knihy a považuji je za svého druhu povídky. Když na něj zaútočili, byla jsem v Dánsku.
Nedávno váš hit Big Science zremixovala Arca, jak se k tomu stavíte? Jak se vám Arca líbí?
Líbilo se mi to. Líbí se mi, co dělá Arca, její hudba je melancholická a velmi ambientní. Je to fajn, líbí se mi, že ji můžu poslouchat jiným způsobem. Poslouchám ji, když dělám jiné věci.
Jakou další hudbu ráda posloucháte?
Poslouchám hodně tuvinský hrdelní zpěv. Je to zajímavý způsob využití hlasu, moc se mi to líbí. Co ještě? Poslední dobou poslouchám Terryho Rileyho. Zejména jeho improvizaci. Obecně mám improvizaci ráda.
Rozhovor viedol Ivan Loginov
