Anarchista, švec, bojovník a nakladatel Michal Kácha
Obraz anarchistů přelomu století se často redukuje na zábavnou kuriozitu, zapadající do lehce pitoreskní nostalgie, s níž se zpodobňuje konec c. k. monarchie. Takový obrázek pomíjí mnohé skutečně tragické dimenze posledních dekád habsburského mocnářství (od potlačování stávek až po nakomandování „mých národů“ do světové války). A opomíjí také velikost zapomínaných idealistů, jako byl Michal Kácha.
Na Káchu narazíme v souvislosti s mnoha zvučnými jmény české literatury, ať už jde o tzv. generaci buřičů (Neumann, Mahen, Gellner, Šrámek, Toman, Těsnohlídek…), osobité prozaiky (Bass, Hašek, Franta Sauer nebo třeba Emil Vachek), či příslušníky meziválečné avantgardy (Seifert, Halas). Do jejich životů zasáhl jako neúnavný organizátor anarchistického hnutí a později coby zosobnění této radikální kapitoly naší historie.
Začalo to na Žižkově
Český anarchismus přelomu devatenáctého a dvacátého století byl menšinovým, ale výrazným proudem. Spojoval dělníky, zejména horníky ze severu Čech a textiláky ze severovýchodu, s intelektuální mládeží v Praze. Vedle antikapitalismu a organizování pracujících do nezávislých odborů patřil k jeho hlavním tématům boj proti náboženství a militarismu. Michal Kácha se narodil 6. ledna 1874 v osadě Zlíchov (dnes jedna z pražských čtvrtí). Když mu bylo dvanáct let, zemřel ve vězení jeho starší bratr František Vendelín Kácha, perzekvovaný aktivista dělnického hnutí. Politické angažmá Michala Káchy začíná v devadesátých letech devatenáctého století na Žižkově, kde se už jako vyučený švec trvale usadil. Seznamuje se zde s S. K. Neumannem a začíná tak jedinečná mnohaletá spolupráce výbojného intelektuála s odhodlaným autodidaktem, jejímž svorníkem bude celoživotní boj za sociální spravedlnost. Oba ji tehdy vidí v naplnění myšlenek anarchismu.
Kácha se stává redaktorem, administrátorem i kolportérem anarchistických časopisů. Začíná roku 1900 spíše epizodně v časopisu Omladina. Nejznámější je pak působení v časopisech Práce a Zádruha, tiskových orgánech České anarchistické federace, založené v roce 1904. Vydával ale také dětský anarchistický časopis Klíčení, kam přispívaly i děti samy. Do této doby se datují také počátky Káchovy činnosti nakladatelské (Šrámkova sbírka Života bído, přec tě mám rád s obálkou Františka Gellnera), jíž se bude po zániku zdejšího anarchistického hnutí věnovat po zbytek života.
Debatovalo a schůzovalo se zpočátku v proslulé Neumannově olšanské vile, odkud se pak podnikaly bohémské výpravy do noční metropole. Po Neumannově odchodu z Prahy se anarchisté scházeli ve svých pověstných havelocích v kavárnách (například ve vinohradské Demínce), kde přes den diskutovali u sklenice vody. U vody vždy samozřejmě nezůstalo, jak připomíná známá báseň Anarchisti Josefa Macha. A častým místem setkávání a bouřlivých diskusí byl přímo Káchův domov (tam ovšem vždy o vodě). „Když to již trvalo dlouho, Kácha u verpánku začal zpívat a zpívalo se všecko. Od písní revolučních až po písně naprosto sentimentální, i na slova od Jablonského. Zpívali jsme krásně a s citem jako služky,“ líčí atmosféru „této společnosti kdysi neumannovské“ další z jejích příslušníků, výtvarník a knižní grafik V. H. Brunner.
Nezdolný anarchista
Podle jedné ze vzpomínek byl Kácha „svérázně jadrný a krásný člověk, jenž za svým podivným prskavým smíchem a naježeným výpadem ukrýval své citlivé srdce, svou osobní nesmírnou čistotu“ (Lidové noviny 8. 6. 1941). A právě takový byl i jeho úsporný, sevřený, ba rytmizovaný styl, obrazné vyjadřování a expresivita hodná poezie. Nenapsal mnoho textů, ale i v občasných časopiseckých komentářích dokázal na pár řádcích vystihnout cynismus doby i podstatu aktuálních událostí, účelově prezentovaných mocí, politiky i novináři různých proudů. Jako když glosoval konec rusko-japonské války: „A žurnály hájící zájmy proletariátu? Opatřují krev z bojiště pro své čtenáře z druhé ruky od šťastnějších žurnálů burziánů, vedoucích válku. Kšeft je kšeft. A v té mumraji vzniká nová idea o dobrých kaprálech s rudou kokardou a budoucím státem – kde volnost, rovnost, bratrství bude na každé šibenici napsáno…“
Zdá se, že nejvíc energie bylo při vydávání tiskovin třeba vynaložit na odolávání neustálé policejní a úřední šikaně – cenzura, konfiskace časopisů (po ní muselo vycházet „vybílené“ vydání, s chybějícími zabavenými částmi, což pro časopisy znamenalo značný náklad), policejní prohlídky, zatýkání a žaloby, pokuty a krátkodobá věznění… Podle pamětníků však anarchisté dokázali uchránit aspoň část zabaveného nákladu svých časopisů a kolportovat ho ilegálně. Být redaktorem takového časopisu nicméně představovalo neustálý zápas. „Káchův život byl plný bídy. Když nebyly peníze pro tiskárnu, odnesl do zástavárny peřiny; získal je zpět teprve, až se situace trochu vylepšila,“ napsal o něm historik českého anarchismu Pavel Koukal v knize Trubači revolt.
Kácha spojoval oba proudy hnutí – jako švec, samouk a obyvatel dělnického Žižkova a zároveň přítel básníků buřičů. Jím vedené časopisy měly vysokou úroveň, přitom nijak nekolísaly ve své radikalitě. Rakousko-uherskému státu, který ho šikanoval a deptal, nezůstal Kácha nic dlužen: vracel mu údery nejen na stránkách anarchistických časopisů, ale také ukrýváním zahraničních revolucionářů. Podle některých svědectví se u něj ukrývala i Naděžda Krupská. Policie Káchu zatýkala nejen pro tiskové delikty a ve snaze najít ukrývané výtisky zabavených časopisů, ale také pro podezření, že se účastní pašování zakázaného umělého sladidla cukerínu, které sloužilo řadě anarchistů jako alternativní zdroj výdělku. Franta Sauer ve svých memoárových Pašerácích ovšem připomíná, že právě Kácha patřil mezi ty, které pašerácká romantika neoslovila. Prý proti pašování vystupoval, vadil mu přesun pozornosti k pašování a velkému, byť riskantnímu výdělku, čímž se podle něj „zastavil tep téměř celému hnutí“.
Začátek konce
Mezníkem v Káchově životě byla první světová válka, ale ještě před ní ideový spor v anarchistickém hnutí. Mladší generace vedená zubním lékařem Bohuslavem Vrbenským rekapitulovala důvody dosavadních neúspěchů a navrhla lék, který u anarchistů překvapí: vytvoření anarchokomunistické… politické strany! Strana to měla být „svérázná“, nekandidující do parlamentu, ale jen do obecních zastupitelstev. Nástin programu ale prozrazoval velké ambice: inspirovat, strhnout a „politicky organisovati svůj národ“, rozbít Rakousko-Uhersko a položit základy pro bezstátní existenci Čech. Kácha proti návrhu sepsal protest, rozsáhlou kritiku z pozic zásadového anarchismu. „Slovo politický může snad samo o sobě značiti snažení za určitým společenským cílem, ale jakmile toto slovo vázáno je se ‚stranou‘, má význam jiný… Politika tu znamená činnost vyvěrající z dnešního státního řádu, činnost v jeho mezích, podřízenou dalšímu vývoji tohoto státu. V tomto smyslu proto nelze vůbec mluvit o politické anarchistické straně, protože to znamená protimluv.“ Politická strana představovala pro Káchu protiklad anarchistického způsobu jednání, tedy přímé akce. Anarchismus mu nebyl jen záležitostí rozumu, ale také „věcí citu“. Návrh na anarchistickou politickou stranu označil za kompromis a za „zárodek… budoucích kompromisů“, které mohou hnutí pouze kompromitovat.
Sjezd českých anarchistů v dubnu 1914 nicméně příznačně skončil… kompromisem. V zásadě byl přijat návrh Vrbenského, nespěchalo se ale s přijetím názvu „strana“, prozatím byl přijat název Federace českých anarchistů komunistů. Kácha z hnutí poodstupuje… O pár měsíců později ale vypukne velká válka a Kácha je jako jeden z čelných anarchistů a nesmlouvavý antimilitarista hned v září 1914 zatčen a po několikaměsíční vazbě poslán do internace, spolu s dalšími vyhlášenými antimilitaristy, především anarchisty a mladými národními sociály. Je aktivní v různých projevech odporu, samosprávě internovaných a psaní stížností. Zadržení anarchisté neztráceli humor, jak dokládají příspěvky Káchy a Vrbenského do Hlasů z Čubárova, časopisu, který si političtí vězni internovaní v Göllersdorfu tajně vydávali: „Michael Kácha, narozen, redaktor, zavřen jsem, ani nevím proč. Důvody k propuštění: mám v Praze ještě osm lístků do Žofínských lázní a nechci tvrditi, že mi je pražská státní policie koupila jen proto, aby se na ně nyní chodil koupat pan okresní hejtman Chum. Připomínám, že jsem zanechal doma velké aquarium a pejska Šotka. V případě mého propuštení jsem ochoten dáti k disposici svoji zlatou žílu… M.U.Dr. Bohuslav Vrbenský: připomínám, že za moje propuštění žádala ,Česká lékařská komora‘ a p. dvorní rada Univ. prof. Hlava se za mne osobně zaručil. Léčil bych třeba choleru, svrab a neštovice dohromady – jen kdyby mne pustili na svobodu. Třebaže jsem anarchistou, neztratil jsem ještě víru v platnost zákonů a v to, že se nacházím v právním státě. Protestuji a chci do Prahy.“
Po propuštění z internace byl Kácha poslán na frontu. „Ani jedinkrát nevystřelil na bratry na druhé straně, takzvané nepřátele. A navzdory všemu byl antimilitarista a anarchista opravdovým válečným hrdinou. Za nejstrašnějších podmínek zachraňoval kamarády, zraněné je nosil k ošetření a zachránil tak i svého poručíka, který by jinak podlehl těžkému zranění. To vše vedlo k tomu, že neunikl, jak říkal, hanbě vysokého válečného vyznamenání. Byl vyznamenán před nastoupenou čestnou jednotkou, c. a k. pěším plukem. Nakonec však byl na italské frontě zmrzačen a dostal se do lazaretu v Salcburku. Jednomu vojákovi polské národnosti, který tam také ležel, ukradli vyznamenání, kříže a medaile. Haličan je trpce oplakával a Kácha ho utěšoval: ‚Pšakreve, co řveš? Na, tady si vem moje. Dám ti velkou i malou stříbrnou medaili, nejen tu za odvahu, ale i tu, která vynáší sedmdesát pět korun měsíčně.‘ Pochopitelně se za to Kácha musel zodpovídat před soudem, takřka válečným,“ vzpomínal po letech spisovatel a novinář Michal Mareš.
Nemůžeme se stát jinými
Z války se Kácha vrátil do jiné reality. Tou nebyl jenom samostatný stát, ale také splynutí anarchistického hnutí s národními sociály do Československé strany socialistické. Káchův předválečný oponent Vrbenský se v první Kramářově vládě dokonce stal (snad aby potvrdil Káchova čtyři roky stará slova o „zárodku budoucích kompromisů“) ministrem výživy lidu. Vrbenský se také stal poslancem, spolu s S. K. Neumannem, který rovněž získal významné místo na ministerstvu školství a národní osvěty.
Michal Mareš vzpomíná, že když přišli s nabídkou práce na některém ministerstvu za Káchou, odpověděl jadrně: „A políbit prdel byste mi nechtěli?“ Potvrdit ani vyvrátit tu vzpomínku nelze. Jisté je, že na posledním sjezdu českých anarchistů v únoru 1919 nepatřil Michal Kácha k přímým kritikům sloučení s národními sociály, byť vyjadřoval pochybnosti. Postup ve válce hájil nutností nezmeškat „okamžik činu“. Už neprotestoval proti stranictví, ale o to více zdůrazňoval věrnost kořenům. „My můžeme přenést svou činnost do jiných organizací, ale lidé s anarchismem v srdci nemohou se státi jinými, ledaže by se stali plytkými pleticháři nebo neznali zásady.“
Vrbenský na sjezdu tvrdil poněkud komicky: „Jako ministr hájím zásady anarchistické při chodu státu, ve vládě nezadávám si…“ A snažil se přesvědčit své anarchistické kamarády představou vlivu na velkou politickou stranu a tím i československou společnost jako celek. Kácha byl rezervovaný. Řekl, že Vrbenského naděje jsou „snad dobré“, ale představují pouhé naděje, pro anarchisty musí existovat především jejich zásady: „My se nezastavíme před stranou ani před ministry. Neumíme poslouchat a to je naše ctnost. Nebudeme poslouchat výkonný výbor.“ Vyzval především k tlaku proti sociálním nešvarům, bídě, lichvě či prostituci (zejména dětské). Mělo jít o aktivitu zdola, „kde nutno, pohroziti i terorem“. Některé podobné aktivity čelící sociálním problémům zdola se v prvních letech nové republiky opravdu rozvinuly (třeba Černá ruka spoluorganizovaná Frantou Sauerem a reagující na bytovou nouzi), anarchisté rozpuštění ve straně národních sociálů jim ale nedokázali dát určitější a dlouhodobější tvar. Sami totiž už svůj tvar ztratili.
Z redaktora nakladatelem
Po válce Kácha krátce navázal spolupráci s S. K. Neumannem v časopise Červen, jehož byl redaktorem. Tento časopis se brzy stal agitačním nástrojem Svazu komunistických skupin, který propagoval ruskou revoluci, Lenina a bolševiky a usiloval o co nejrychlejší založení komunistické strany v českých zemích. Zpětně se Kácha označil za „talmi-redaktora“ časopisu, tedy v podstatě osobu, na niž byl list napsán, aniž by příliš mluvila do jeho obsahu. V Červnu publikoval naprosté minimum vlastních textů a v době jeho vydávání byl více než rok upoután na nemocniční lůžko. Účastnil se nicméně zakládání Svazu komunistických skupin, byl dokonce jeho pokladníkem. Zda vstoupil i do komunistické strany, tak jako v roce 1921 Svaz komunistických skupin a o čtyři roky později i mnozí další bývalí anarchisté kolem Vrbenského, nevíme, ale lze o tom spíše pochybovat.
Červen přestal vycházet v roce 1921 a o rok později obdržel Kácha nakladatelskou licenci (jako dělník a řemeslník a „pouhý“ autodidakt nedostal živnostenské oprávnění automaticky, ale až po přezkoumání úrovně jeho všeobecného vzdělání v odvolacím řízení). Pod značkou Družstva Kniha vydával v originální knižní úpravě díla Kropotkinova, Neumannova, Vančurova, Václava Hlaváčka, Běly Vičarové a dalších. Poslední publikace Družstva Kniha vyšla v roce 1927, ale za několik málo let zahájilo v Praze činnost německé nakladatelství Michal Kácha Verlag. Kácha tehdy propůjčil svou vydavatelskou licenci uprchlíkům z hitlerovského Německa a pomáhal jim organizačně i s distribucí. Během dvou let se podařilo vydat nejméně patnáct protifašisticky orientovaných titulů.
Další, komu Kácha ve třicátých letech poskytl licenci (tentokrát knihkupeckou), byla Liesl Deutschová, kolem níž se vytvořil kroužek levicových, převážně židovských emigrantů z Vídně. Deutschová byla na podzim 1941 poslána transportem do Lodže, ale to už byl Michal Kácha po smrti. Zemřel 12. května 1940.
Inspirující odkaz
Co po sobě Kácha zanechal? Jednak vysoce ceněné publikace. Trochu paradoxně se díla vydávaná anarchisty převážně pro proletářské publikum stala předmětem zájmu bibliofilů, na jejich sběratelskou hodnotu upozornil už rok po Káchově smrti jeho dlouholetý přítel, právník a sběratel krásných tisků Kamill Resler. Jednak obraz ve vzpomínkách současníků. Obraz silný, strhující a inspirativní. „Celý Káchův život byl hrdinským třením nouze. Nakladatelské podnikání – samá ztráta. A tak byly časy, kdy vytahoval poslední knížky z knihovny, aby bylo na živobytí, a bylo těžko nám i jemu. Bylo také neveselo z krizí, kterými procházel socialismus, přátelé a svět vůbec. A přece přes všechen ten pelyněk byl spalován nekonečnou vírou v spravedlnost. Sedával doposledka s námi a jeho zrzavá, prošedivělá bradka vyrážela a zase klesala v souhlase i nesouhlase, s živostí, která nebyla ani v nás mladších.“ (František Halas) „Křišťálově čistý charakter, bezbožný svatý František z Assisi. Ale když na to přišlo, dokázal tento z gruntu dobrý člověk ironickými a sarkastickými poznámkami lidi, kteří mu nebyli po chuti nebo mu byli podezřelí, rozvrátit a rozdrtit… vypadal… jako ve válce zraněný Mefistofeles. Dokázal se ďábelsky radovat a dokázal se ďábelsky smát. Jeho smích zněl výhrůžně, ale kdo uměl dobře naslouchat, rozeznal… smích trpícího, dobrosrdečného, veskrze ušlechtilého člověka.“ (Michal Mareš) Smrt anarchisty Káchy za okupace znemožnila ucelené zhodnocení jeho osobnosti a působení, později zapadl zas proto, že se příliš nehodil do příběhu levice, jíž dominovali komunisté. Obnovené anarchistické hnutí po roce 1989 ale v Káchovi našlo pozoruhodnou postavu a inspiraci.
Vedle vzpomínek současníků vyvstává z nemnoha jeho vlastních textů obraz politické zásadovosti, důrazu na přímou akci a emancipaci zdola. Kácha nebyl literátem, ale dokázal být i největším literátům své doby rovnocenným partnerem. Nebyl teoretikem anarchismu, ale dokázal myšlenky teoretiků příhodně používat, uplatnit v životě a politické aktivitě. Byl zásadový, ale jeho zásadovost nestála v cestě schopnosti prostě jednat, když nastane „okamžik činu“, s rizikem chyb a neúspěchů, bez svatouškovské snahy o dokonalost.
Autorka je bohemistka, autor je politológ
Číslo Zabudnutá ľavica bolo podporené Nadáciou Rosy Luxemburg.
