Nedávno v Česku hostovala jedna z novějších inscenací režiséra Olivera Frljiće GORKI: Alternativa pro Německo? šitá na míru berlínskému Gorki Theater. V inscenaci se jeden z herců s německo-africkým původem, který na začátku tvrdí, že jeho dědeček byl v SS, ptá: „Sind Faschisten Menschen?“ (Jsou fašisti lidé?) Ta otázka se několikrát opakuje, pokaždé o něco naléhavěji, až se nakonec zdá, jako by performer ani nečekal na odpověď z publika. Ne proto, že by ji nechtěl znát, ale spíš proto, že svým rozhořčením a (hraným) smutkem dává najevo, že neočekává, že by byl někdo schopen nebo ochoten odpovědět. Nikdo mu ani neodpovídá, a tak otázka zaznívá znova a znova do ticha. A vyvolává přirozeně další otázky: Je vůbec možné se takto ptát?
Otázku je nutné vyslovit, protože zcela zjevně rezonuje uvnitř spousty lidí. Kdyby na ni existovala jednoduchá odpověď, někdo v sále by se pravděpodobně nechal vyprovokovat (pokřikování na herce v průběhu představení je alespoň v Česku čím dál častější jev). Hercova otázka je ale docela záludná. Prostou odpovědí NE totiž paradoxně sebe sami stavíme na úroveň fašistického (nacistického) vidění světa, čímž tedy rovnou tvrdíme, že sami nejsme lidé. Prostou a letmou odpovědí ANO se zase můžeme přihlásit k absolutní apatii. Pokud člověk přemýšlí dál, napadne ho odpověď ANO, TAKÉ – ve smyslu, že fašisté jsou jednoduše také lidé. Ale hned vzápětí se vynoří otázka – jaképak „také“? Jakto „také lidé“ – nedělíme tím opět lidskou podstatu do několika hierarchizovaných kategorií?
Toto „také“ se nebezpečně podobá propagandistickému jazyku režimu před rokem 1989, skvěle popsaném v knize Jazyk a moc Petra Fidelia. Tehdy se ustáleně tvrdilo, že například umělci jdou s lidem, cítí s lidem, rozumějí lidu apod. Ať tedy umělec dělal cokoli, ať už například psal prorežimní literaturu, nebo tajně hrál protirežimní divadlo, nikdy nemohl být součástí lidu. Při bližším zkoumání bylo lze dojít k závěru, že do pojmu lid se při troše „dobré vůle“ může vejít vlastně kdokoli kromě umělce, který může maximálně s lidem „bok po boku kráčet“, za což je případně odměněn jakýmsi pamlskem shovívavosti. (Stranou nechávám úvahu, jakou úlohu mohl takový jazyk sehrát v postavení umělců v česko-slovenské společnosti dodnes.) Tato situace nebezpečně připomíná odpověď, která se člověku drala na jazyk při Frljićově inscenaci. Umělec v minulém režimu totiž byl podobným „taky-člověkem“. A ačkoli si jistě představujeme podstatu konání umělce a esesáka do značné míry protichůdně, označování za „taky-lidi“ je nebezpečné dělení bez ohledu na to, kdo je tak označován.
Po chvilce (a možná dřív, než herec na scéně skončí s opakováním dané otázky) tedy člověk dochází k prosté odpovědi: „Samozřejmě že fašisté jsou lidé, pouhou nálepkou, vlastně čímkoli, o co bychom se pokoušeli, nemůžeme nikoho vyřadit ze souboru lidí.“ Přirozeně záleží na té které definici lidské podstaty, ale tato zatím poslední (i když nikoli uspokojivá) odpověď (a v důsledku tedy vlastně žádná odpověď) vede diváka alespoň k přijetí, že i nepředstavitelné zlo je součástí lidské podstaty. Vztaženo na Frljićovu inscenaci jsme nuceni žít s určitým chucpe: Buď jsme všichni tak trochu fašisté, nebo nikdo z nás není člověk.
Divadlo po Brechtovi, nazvěme ho zjednodušeně třeba postdramatické, může ovšem jednoho přivést ještě dál. Nejdále snad k tomu, že žádná lidská přirozenost vlastně neexistuje. Tím více je ale nutné se ptát po příčinách lidského chování. Jeden ze zásadních autorů postdramatického psaní, Peter Handke, zakončuje příznačně svou Hru o ptaní aneb Cestu do Sonorní země monologem postavy Domorodce: „… Už žádné otázky. Ptaní je pod moji důstojnost. Podívejte se na mě: Jsem tady doma a nikoho se na nic neptám a nikdo se neptá po mně… Žádné otázky. Ptát se zakázáno. Musíme na všechno přijít sami. A teď za tmy je na to ten pravý čas – neboť viz náš druhý vojevůdce: ‚Vše sporné se nejlépe vyjasní za noci.‘ (Chodí v kruhu.) Vejít do tmy: Světlo oslepuje, temnota uzdravuje. (Uhrabává půdu kolem pramene.) Naším způsobem ptaní byla vždycky práce. Jen tak jsem dokázal být ztělesněním samotného ptaní. Čím víc jsem se zabral do práce, tím víc nehotových výrobků se přede mnou vršilo jako otazníky a tím víc jsem se sám divil…“ (ukázka z překladu Zuzany Augustové – Peter Handke: Pět her, Praha, Transteatral 2012).
Tuto část monologu si vykládám zhruba takto: 1. Vždy se blíží noc; je nutné klást co nejvíce znepokojivých otázek. 2. Kladení otázek je plnohodnotná práce, která musí rozrušovat dosavadní stav věcí. 3. Pokud tato práce temnotu nezmírní, nastalá tma otázky položí za nás, ovšem bolestněji. 4. Když vstoupíme do tmy, není nutné klesat na mysli.
Text si ale samozřejmě můžete vykládat docela jinak.
Autor je divadelní režisér a spisovatel
