Michael Hauser: Žijeme v době přechodu 

„Metapopulismus je krizí liberální demokracie,“ argumentuje v rozhovore nielen o liberálnej demokracii, filozofii, dejinách, antropocéne, socializme a teórii lásky český ľavicový filozof Michael Hauser. Michaela Hausera vyspovedal politický filozof Peter Daubner.

Vo svojej najnovšej knihe Metapopulistická demokracia ponúkate komplexnú diagnózu liberálnej demokracie. Pokúšate sa dokázať, že toľko oslavovaná liberálna demokracia je v štrukturálnej kríze. Prečo je tomu tak? 

Položme si nejprve otázku, zda dnes někdo tvrdí, že liberální demokracie v krizi není. Od roku 2016, kdy došlo k brexitu a ke zvolení Trumpa, strmě narůstá počet článků a knih, které se zabývají krizí liberální demokracie a vzestupem populismu. Není těžké dokázat, že liberální demokracie je v krizi, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Těžší je tuto krizi vysvětlit a vyvodit nějaké závěry. Co tato krize vlastně znamená? Je to konec demokracie jako takové, nebo konec určité podoby demokracie, která se označuje jako liberální demokracie? Záleží pak na tom, zda považujeme liberální demokracii za jedinou možnou podobu demokracie, nebo v ní spatřujeme specifický politický systém, který navazuje na předchozí a je výsledkem určité historické konstelace. V širším slova smyslu můžeme tímto slovem nazvat západní parlamentní demokracii řekněme od doby, kdy se na začátku dvacátého století prosadilo všeobecné volební právo, ale tím nám uniknou specifické rysy politického systému, který se v západních zemích rozvinul na konci sedmdesátých let minulého století. 

S čím konkrétne sa teda tento politický systém spája? 

Obvykle se spojuje s lidskými právy jako svou ústřední hodnotou. Práva a svobody občanů byla dříve jistě také respektována, ale řekneme o Velké Británii, Francii, Nizozemí, Portugalsku a dalších koloniálních mocnostech, že byly liberálními demokraciemi, když ve svých koloniích uplatňovaly rasovou, a dokonce genocidní politiku? Prohlásíme o Spojených státech, že byly liberální demokracií, když v nich do šedesátých let minulého století probíhala segregace černošského obyvatelstva? Prohlásíme, že Spolková republika Německo byla liberální demokracií, když ještě v sedmdesátých letech žena potřebovala od manžela souhlas, aby byla přijata do zaměstnání, a homosexualita byla trestná? Nazveme meziválečné Československo liberální demokracií, jestliže národní hledisko v podobě lidu československého bylo výchozím ústavním principem? Byly to parlamentní demokracie s různými ústředními hodnotami či státními ideologiemi, jakými bylo šíření pokroku a civilizace jako ideologie koloniálních říší nebo řád a rodina v konzervativní politice Spolkové republiky Německo. Tyto ideologické hodnoty tvořily určitý jednotící společenský princip, který byl později vystřídán lidskými právy. Jak to chápu, až v tomto okamžiku vzniká liberální demokracie ve specifickém slova smyslu. 

Takže liberálna demokracia vznikla vtedy, keď sa presadil koncept ľudských práv? 

Jsou však různá pojetí lidských práv. V liberálním pojetí jsou hlavní individuální práva, která mají zaručit, že jedinec bude mít co největší možnost volby a bude co nejméně omezován ze strany státu nebo jménem vyšších společenských zájmů. Je také rozvojové pojetí lidských práv, které se objevilo v období dekolonizace ve třetím světě. Lidská práva předpokládají celkový rozvoj dané země. A je tu také socialistické pojetí lidských práv, podle něhož je třeba individuální práva doplnit právem na práci, právem na bydlení, právem na důstojný život. A našli bychom další pojetí. V liberální demokracii převládá liberální pojetí lidských práv, které se mnoha lidem jeví jako jediné možné. 

Je tomu tak aj v dvadsiatom prvom storočí?

Od počátku nového století se liberální lidská práva stále více kříží s jinými hledisky. Válka s terorismem a „vlastenecký zákon“ ve Spojených státech umožnily například věznění podezřelých islamistů bez soudu na libovolně dlouhou dobu, což je v rozporu s lidskými právy. V době uprchlické krize přijaly mnohé země restriktivní politiku vůči imigraci a omezily právo na azyl. V době covidu byla přijata opatření na omezení pohybu, která striktně vzato byla v rozporu s lidskými právy. V době války na Ukrajině dochází kvůli boji s dezinformacemi k omezení svobody slova a v podobě sankcí se omezují či ruší vlastnická práva osob spjatých s druhou stranou konfliktu. 

A je to tak správne? Je to legitímne? 

Nehodnotím, pouze uvádím příklady, že liberální lidská práva jsou z různých důvodů upozaděna a rozhoduje něco jiného: národní bezpečnostní zájem, ochrana obyvatel před pandemií, válečný konflikt a další věci. V tom podle mne tkví legitimizační krize liberální demokracie. Její ústřední princip, liberální lidská práva, který aspoň minimálním způsobem sjednocoval společnost, je překřížen jinými hledisky a hodnotami a bortí se. Jsme v době přechodu či interregna, v němž jeden sjednocující princip přestává plnit svou funkci a nový sjednocující princip se dosud plně neprosadil. Vypadá to, že jednotlivé země nebo geopolitické celky si v chaotických pohybech vytvářejí své vlastní státní ideologie a my zažíváme vznik politického systému nového typu. 

Je to metapopulizmus. Ako sa metapopulizmus líši od populizmu? A aké sú globálne dôsledky metapopulizmu? Môžeme ich pozorovať aj v krajinách strednej Európy?

Metapopulismus nebo metapopulistická demokracie, tak navrhuji – poněkud provizorně – nazývat vznikající politický systém, který přichází po liberální demokracii, jak jsme ji znali od konce sedmdesátých let. Populismem se označují určitá politická hnutí či politické postupy, které vstupují do zavedeného politického systému. Ponechme nyní stranou starší formy populismu, které bychom našli už ve starořeckých obcích. Mimochodem, co se tehdy nazývalo demokracií, to bychom dnes nazvali populismem. Doporučuji nedávno vydané Nářky starého oligarchy aneb Athénská demokracie očima lepšího člověka z pátého století před naším letopočtem. Elitářský oligarcha jako „lepší člověk“ zde kritizuje lidovládu pro její nezodpovědnost a chaotičnost a mluví podobně jako dnešní tzv. obránci demokracie. Liberálnědemokratické strany vyhlašují zápas demokracie s populismem. 

Nie je to v istom zmysle paradoxné? 

Ano, v tomto zápase se vyjevuje paradox liberální demokracie. Pokud liberálnědemokratické strany chtějí obstát, musí samy přijmout některé prvky populismu. Zavádějí dělicí linii mezi demokraty a populisty a tím konstruují obraz „nepřítele“: na jedné straně jsme my, demokraté, na druhé straně jsou populisté. Jenže rozdělení na my a oni je základním znakem populistické politiky. Vzniká paradox, z něhož není úniku: čím více chceme bránit demokracii, rozuměj liberální demokracii, tím více budeme bojovat s populismem a tím více se budeme podobat populistům. Budeme totiž prosazovat vylučovací politickou linii, která nepatří k povaze liberální demokracie. Liberálnědemokratické strany jménem boje s nepřáteli demokracie zavádějí opatření, která striktně vzato omezují liberální práva a svobody, například se snaží blokovat weby šířící dezinformace. Zároveň jsou nuceny hledat hesla, pojmy, hodnoty, které mohou sjednotit aspoň část společnosti na jiném základě, než jsou liberální lidská práva, jež jsou kvůli boji s nepřáteli demokracie částečně omezována. Ve své rétorice používají termíny „národní zájmy“ nebo „obrana západní civilizace“, ale tím dělají něco podobného jako populističtí politici. Zároveň se ukazuje, že populističtí politici, kteří se dostanou k moci, přejímají některé principy liberálnědemokratického vládnutí, například se dovolávají ústavy a snaží se ji nově interpretovat. V politické teorii byl zaveden termín populistický konstitucionalismus. Liberálnědemokratické strany přejímají prvky populismu a populistická hnutí přejímají prvky liberálnědemokratického vládnutí. Tím vzniká metapopulistická demokracie, v níž se mísí populismus a liberální demokracie. Hlavním strukturálním znakem metapopulismu je pak proděravění dělicích linií, které označuji jako perforovaný antagonismus.

Je nedávne znovuzvolenie krajne pravicového amerického miliardára Donalda Trumpa za prezidenta Spojených štátov signálom toho, že americká demokracia je vo finálnej fáze svojej krízy a nemôže preto viac slúžiť ako exportný artikel? 

Donald Trump je především příkladem metapopulistického politika. Reaguje na finální krizi liberální demokracie ve Spojených státech. Vždyť američtí demokraté přejali některá Trumpova opatření, například antiimigrační zeď mezi USA a Mexikem. Trump vytváří politiku, která ovlivňuje metapopulistické politiky po celém světě. Trumpovy politické postupy se stávají exportním artiklem Spojených států. 

V monografii Doba přechodu: Tranzitní ontologie a dílo Alaina Badioua rozvíjate pojem „interregnum“, koncept, ktorého autorom je Antonio Gramsci. Je to doba, v ktorej etablované inštitúcie a globálny kapitalistický systém nedokážu riešiť svoju vlastnú existenčnú krízu. Je to tiež epocha, v ktorej sa postmodernizmus a neoliberalizmus definitívne vyčerpali; no nič nové, čo by ich nahradilo, ešte nevzniklo. Ako tvrdil Gramsci: „Starý svet umiera a nový svet sa snaží zrodiť: teraz je čas príšer.“ 

Ano, tak se to dá vyjádřit. Ve své teorii současné doby jako interregna dokládám, že v našem interregnu můžeme rozlišit několik období. V prvním období od konce sedmdesátých let s kulminací v roce 1989 a v letech devadesátých se liberální demokracie a neoliberalismus jeví jako vítězové, které nemůže nic ohrozit. Patří k nim také postmoderní kultura. Ptal jsem se, díky čemu získaly takovou přesvědčivost a proč je přijaly také neprivilegované vrstvy. Objevila se v nich určitá stínová utopie, která byla zmutovanou podobou komunistické emancipační vize dvacátého století. Například Margaret Thatcher nebo Václav Klaus na začátku slibovali, že všichni se stanou akcionáři a získají podíl na ekonomickém bohatství. 

A čo liberálna demokracia a postmodernizmus? 

Liberální demokracie slibovala, že bude vzkvétat pluralita a rozmanitost a všichni lidé si budou moct vybrat, jak chtějí žít. Postmodernismus dával lidem pocit osvobození od tíže dějin a vytvářel imaginární představu o světě, kde všechno je možné. Tyto stínové utopie se na začátku milénia začaly rozpadat kvůli válce s terorismem, finanční krizi, rostoucímu povědomí o klimatickém rozvratu a dalším krizím. Přichází druhé období interregna, v němž liberální demokracie, neoliberalismus a postmodernismus postrádají svůj utopický stín. Kdo dnes věří tomu, že bohatství překapává od nejbohatších k širokým vrstvám, jak zněl utopický příslib neoliberalismu? Liberální demokracie, neoliberalismus a postmodernismus mutují a nastává rozdvojení. Politický systém se rozdvojuje na liberální demokracii a populismus. Ekonomický systém se štěpí na neoliberalismus a neokeynesiánství. Kulturní sféra se rozdvojuje na postmodernismus a neomodernismus či premodernismus. Tyto dva póly se pak různým způsobem skládají dohromady, jak vidíme u metapopulismu. Podle mne pomalu přichází třetí období interregna, v němž se budou stále více vyjevovat vnitřní rozpory celého systému a zesílí antagonistické linie. Toto období může být interregnem válečným, v němž se rozepře snadnou změní v otevřené konflikty. 

Koniec studenej vojny a rozpad Sovietskeho zväzu, podľa Francisa Fukuyamu, nebol len koncom určitého dejinného obdobia, ale aj koniec dejín ľudskej civilizácie ako takých. Bol to akýsi konečný bod ideologickej evolúcie ľudstva a univerzalizácie západnej liberálnej demokracie ako konečnej formy ľudskej vlády. Je zjavné, že sa Fukuyama mýlil. Prečo? A čo z toho vyplýva? 

Fukuyama se mýlil proto, že zaujal pozici vítězů, ne poražených. Věřil tomu, že kdo zvítězí, má pravdu. V tomto postoji vychází svým způsobem z Hegela, který psal, že co je skutečné, tedy co se uskuteční, je rozumné. Který politický systém zvítězí v soutěži s ostatními, ten je třeba přijmout jako rozumný. Fukuyama zároveň tvrdí, že zvítězil ten systém, který dává práva a svobody jednotlivcům, vládne v něm zákon a roste blahobyt. Tímto systémem byla liberální demokracie a všechno najednou hrálo dohromady. Fukuyamovi se vyjevilo, že liberální demokracie je systém, který je historicky nejschopnější a zároveň nejlepší z těch, které lze uskutečnit. Liberální demokracie obsahuje ideály, jež se budou postupně naplňovat. Fukuyama si však neuvědomil, že v samotné liberální demokracii jsou překážky, které brání uskutečnit ideály liberální demokracie. 

Ktoré prekážky to podľa Vás sú?

Liberální demokracie je propojená s neoliberálním kapitalismem, který vytváří stále větší nerovnosti a vede k extrémní koncentraci bohatství a moci v rukou stále menšího počtu lidí. Jak však postupovat v rámci liberální demokracie, kde se individuální vlastnické právo považuje za jedno z hlavních lidských práv? Jak formulovat právo, které omezí extrémní nerovnosti? Jménem čeho? Jménem liberálních lidských práv? I Fukuyama dnes tvrdí, že liberální demokracie vyžaduje určitou socialistickou politiku, která povede ke zmenšení extrémních nerovností a k omezení přílišné moci oligarchie. Jenže v liberální demokracii jako ve specifickém politickém systému, který existuje od konce sedmdesátých let, je takové omezení prakticky nemožné. Takové omezení by muselo proběhnout jménem obecného zájmu či jménem kolektivního subjektu, jakým je lid nebo národ. Pro liberální demokracii jsou to však cizorodé prvky, které v liberálnědemokratických institucích a procedurách nemají místo nebo mají místo zcela okrajové. Tento rozpor uvnitř liberální demokracie Fukuyma dodnes nevidí. Jeho slabina je v tom, že pokud se reálně existující liberální demokracie vzdalují od svých ideálů, Fukuyama tyto ideály oddělí od reálných dějin a řekne nám: počkejme, ony se jednou uskuteční. Jeho současný postoj připomíná marxistické ideology v době pozdního socialismu. Všichni věděli, že reálná podoba režimu se vzdaluje od ideálů socialismu, ale hlásali, že lidé mají být trpěliví a čekat, až se tyto ideály začnou naplňovat. Jenže lidé si v určitém okamžiku uvědomili, že jsou to plané sliby a ohlupování, a začali volat: „Pryč s komunistickou garniturou!“ 

Nielen Francis Fukuyama, ale aj Karl Marx alebo G. W. F. Hegel tvrdili, že dejiny majú svoj konečný cieľ. Domnievam sa, že eschatologická predstava, že ľudské dejiny zo svojej podstaty smerujú k nejakému cieľu alebo „zmyslu“, je len pozostatok hegeliánskej výbavy, ktorá v dvadsiatom prvom storočí nemá žiadnu relevanciu a ani vedeckú hodnotu. Platí to, alebo sa mýlim? 

Můžeme rozlišit trojí pojetí cíle dějin. Jeden je metafyzický nebo tradičně náboženský. Podle něj tu je síla, zákon, duch či Bůh, který je zárukou toho, že všechno dobře dopadne a dějiny skončí vítězstvím dobra, pravdy, spravedlnosti, lásky. Takové pojetí je problematické hlavně proto, že vede k politické pasivitě, věčnému čekání a ke konformismu. Sociálnědemokratické strany na přelomu devatenáctého a dvacátého století věřily tomu, že v dějinách působí objektivní zákon, který vede k nastolení socialismu podobně, jako kámen nutně padá k zemi. Tyto strany čekaly, že zákon dějin vše zařídí, a neuvažovaly o sobě jako o politickém aktérovi společenské změny, na kterém vše záleží. Čas ještě nenastal, a tudíž je třeba přizpůsobit se daným poměrům a jednat v jejich rámci. Jenže tento postoj vedl až k podpoře národních vlád, které vyhlásily první světovou válku. Pak tu je druhé pojetí, které nazvěme normativně-idealistickým nebo utopickým. Známe ho od Kanta, Rawlse, Habermase a dalších autorů, kteří představují určité principy jako svoboda, mravní zákon, férovost, participace, k nimž bychom měli směřovat. V utopické variantě vyjadřuje určitý sen o budoucnosti. Je to projev touhy po životě, který bude lepší, než je ten dnešní. V tomto pojetí není jasné, kdo nebo co takový ideál uskuteční. Vybízí však k tomu, abychom jej začali uskutečňovat tady a teď v podobě komun a různých společenství. Třetí pojetí nazvěme reálně dialektickým. Spočívá v tom, že se zabýváme reálnými silami v dané společnosti a zkoumáme jejich rozpory. Může to být tak, že politika, ekonomika a kultura tyto rozpory dokážou mírnit a překonávat. Pokud to dokážou natrvalo, žijeme ve společnosti po konci dějin. K žádným zásadním změnám a revolucím už nedojde. Tak Fukuyama chápal liberální demokracii a tržní kapitalismus. Pokud to však vypadá tak, že je překonat nedokážou, dříve nebo později zesílí volání po zásadních systémových změnách. To slyšíme už dnes z mnoha stran, například od klimatických aktivistů. Neřešené krize a rozpory dané společnosti vyvolávají odpověď. 

Čo to znamená? Alebo čo z toho vyplýva? 

Vzniká myšlenka nové společnosti, která naváže na nosné principy té předchozí a vytvoří lepší formy ekonomiky, politiky, kultury. Podoba nové společnosti není dána předem jako u pojetí utopického, nýbrž vyvstává jako odpověď na reálné krize a rozpory. Není však spojena s vírou, že tu působí síla, zákon, duch či Bůh, který zaručí šťastný konec. Změna nastane pouze tehdy, pokud tu bude sociální a politický aktér, který ji bude schopen uskutečnit. Ten se objevit může, a také nemusí. Není tu žádný zákon, že se vynoří aktér změny, i když se tato změna jeví jako nutná. 

Majú teda dejiny nejaký cieľ? 

Dnes mnoho lidí říká, že nemají. Jenže ve všech dobách působí určitá utopická touha po lidském životě bez útlaku a v dobrých společenských vztazích. Ta se projevuje v mýtech, náboženství, umění, politických a sociálních hnutích, jak to detailně vylíčil marxistický filozof Ernst Bloch. Utopická touha se vynořuje vždy znovu a znovu, když se svět stává nelidským a plným krajních nerovností a arogance mocných. Určitý telos jako cíl se pak objevuje. Je jím osvobození od útlaku a vytvoření lidské společnosti, kde se můžeme rozvíjet jako lidské bytosti.

Ako by sme tento cieľ mohli nazvať? 

Badiou jej nazývá ideou komunismu. Je to představa společnosti, která zruší třídní hierarchii a nastolí rovnost. Je to vlastně relační pojem, neboť vzniká ve vztahu k útlaku, násilí, vykořisťování, frustraci, nespravedlnosti, které lidé zakoušejí v určité společnosti. Co pak znamená, že dějiny nemají žádný cíl? Ano, nemají ho v metafyzickém či tradičně náboženském smyslu. Není tu předem určený a zaručený cíl dějin. Znamená to však, že nikam nelze směřovat, že máme předem odmítnout každý historický cíl jako metafyziku? Jestliže odmítneme každý historický cíl, nepřímo tím tvrdíme, že je nesmyslné mluvit o jiné společnosti, než je ta, ve které právě jsme. Stáváme se ideology daného řádu. Telos můžeme chápat jako ideu, která se vynořuje jako odpověď na negativitu daného světa a poskytuje nám určitou orientaci a směr. Je to iluzorní orientace? Směrovka k bodu, který nikde neexistuje a existovat nebude? Není tu žádný důkaz, že k tomuto bodu někdy dospějeme. Takový důkaz je v principu nemožný. 

Takže je to záležitosť voľby. Správne? 

Ano, v poslední instanci je to věc ničím nezdůvodnitelné volby. Na základě různých úvah, poznatků, zkušeností dospějeme k tomu, že je logické a etické usilovat o překonání kapitalismu. Pak je třeba ještě něco: rozhodnout se neboli skočit, jak říkal Kierkegaard, a tuto orientaci přijmout za svou. Až pak se začnou v plné síle vyjevovat krize a rozpory našeho světa a budeme rozpoznávat tendence, které ukazují k cíli. 

Vo svojich knihách sa často odvolávate na Marxa a marxistické myslenie. Vo všeobecnosti sa tvrdí, že marxizmom inšpirované myslenie už v šesťdesiatych rokoch minulého storočia narazilo na svoje intelektuálne hranice a dostalo sa do slepej uličky. Dáva marxizmus nejaké odpovede na reálne problémy, ktorým čelíme v dvadsiatom prvom storočí? 

Čemu čelíme ve dvacátém prvním století? V ekonomice a sociálních vztazích je to extrémní majetková a příjmová nerovnost, o které mluví snad všichni jako o velkém problému. O čem psal Marx? O tendenci kapitálu ke stále větší koncentraci, která souvisí s monopolizací. V ekologii je to rozpor mezi imperativem nekonečného růstu a omezeným ekosystémem planety. Marx popsal, že nekonečná akumulace je životní potřebou kapitálu. A také rozpoznal neopravitelnou trhlinu mezi přírodou a kapitalistickou společností. Čelíme důsledkům globalizace. Marx psal o vytvoření jednoho světového trhu, který změní kulturu ve všech zemích. A další věc. Trpce zjišťujeme, že rozšiřování technologií a automatizace výroby, které šetří lidskou práci, nevedou ke snižování počtu hodin, jež musíme trávit prací, a že pracovní doba se reálně spíše zvětšuje. Přesně tak to popsal Marx. Mohl bych pokračovat dál a dál. Znáte jiného myslitele, který by se v tolika věcech trefil? 

Nie. 

Jenom určitou dobu to vypadalo, že svět se vyvíjí jinak, než předvídal Marx. Bylo to v době, kdy existoval sovětský blok a západní země budovaly sociální stát. Kapitalismus se pod tímto vlivem proměnil a odklonil se od své trajektorie. Zdálo se, že Marx neměl pravdu, nýbrž že pravdu měl Keynes, podle něhož je možné natrvalo regulovat rozpory kapitalismu. Pokud si člověk uvědomuje, čemu dnes čelíme, a mentálně neuvízl někde v šedesátých až devadesátých letech minulého století, nejspíše uzná, že základní Marxovy analýzy a předpovědi se v dnešní době začínají potvrzovat. Stačí málo: zbavit se předsudků vůči Marxovi a číst ho čistýma očima ve světle současnosti. 

V knihe Manifest socialistického hnutí sa otvorene hlásite k socializmu. Socialistickú pozíciu považujete za racionálnu odpoveď na problémy a krízy súčasného sveta. 

Racionální argument pro socialismus je celkem zřejmý, pokud se o něm vůbec odhodláme přemýšlet. Je evidentní, že ve všech společnostech všech geopolitických okruhů za poslední desetiletí vznikla krajní sociální, ekonomická a mocenská nerovnost. Demokracie mutuje v oligarchii. Volný trh se mění v nadvládu monopolů. 

Čo by malo byť cieľom socialistického hnutia?

Je jím zmenšení nebo překonání nerovností, které jsou nezasloužené a plynou z třídní pozice. Pokud tyto nerovnosti považujeme za problém, logicky bychom měli uznat, že tento cíl je oprávněný, a tedy že je oprávněné také socialistické hnutí. Pak záleží na tom, kdy se najde dostatečné množství lidí, kteří si uvědomí oprávněnost socialismu a začnou takové hnutí vytvářet. Zvláště na začátku to není jednoduché. Vyžaduje to určité dispozice, schopnosti a vlastnosti, bez kterých to nejde. 

Ktoré konkrétne? 

Je to schopnost být dlouhodobě v opozici proti mocným tohoto světa, být odolný vůči neporozumění a odmítání, být houževnatý při „kopání do žuly motykou“, jak tomu říkám, a další věci. Je tu však jedna vzpruha: žijeme s tím, že se podílíme na vzniku hnutí, které se jednou možná rozšíří a vyvolá ekonomickou, sociální, kulturní i uměleckou proměnu společnosti. Je to však nezdůvodnitelná volba a pascalovská sázka: nemáme jistotu, zda to tak bude. 

Čím by sme sa mali inšpirovať? 

Pro mne je inspirací období renesance. V něčem jsme v podobné situaci jako raná renesance, v níž se pomalu objevovalo nové pojetí světa, umění a života, aniž bylo hned jasné, co to vůbec je. Je to míšení pozdně středověkých postupů s antickými motivy, nebo je to něco nového? Stejně tak zatím není jasné, zda se v současné politice, kultuře a umění rodí něco nového, nebo je to pouze nějaká variace na staré motivy. Věřím tomu, že něco nového vzniká, ale nevím, kdy to nové dostane určitý tvar a stane se viditelným. 

Erich Fromm tvrdil, že láska je odpoveď na problém ľudskej existencie. V knihe Doba přechodu venujete rozsiahly priestor teórii lásky francúzskeho mysliteľa Alaina Badioua, podľa ktorého existujú dve základné poňatia lásky: liberálno-pravicové poňatie lásky ako „zmluvného vzťahu“ a liberálno-ľavicové poňatie lásky ako „túžby“, ktorú máme právo naplniť. Badiou navrhuje tretie poňatie lásky ako „minimálneho komunizmu“. Čo to znamená? 

Podle Badioua komunismus obsahuje myšlenku, že kolektivita do sebe může začlenit všechny diference, jako je jazyk, země původu, kultura, třída. Událost lásky, tedy vzájemné zamilování se, vytváří vztah mezi dvěma lidmi, kteří mohou pocházet z odlišných zemí, odlišné kultury nebo třídy. Při pohledu zvnějšku bychom řekli, že mezi nimi převažují diference všeho druhu. Společenství dvou, které Badiou nazývá subjektem lásky, do sebe tyto diference začleňuje a mění jejich význam. Už nejsou pouze tím, co náleží k jedné nebo druhé osobě, nýbrž jedna osoba se učí dívat na svět očima té druhé a tím do ní vstupují její diference. Vzniká tu zvláštní identická diference, v níž svět zakoušíme z hlediska dvou, nikoli z hlediska jednoho. Badiou ji přirovnává ke dvěma zvukově zcela odlišným nástrojům v orchestru, které se mysteriózně propojí a sjednotí ve skladbě velkého skladatele. Společné hledisko získá převahu nad egoistickými zájmy a díky tomu se každá osoba stane něčím víc, než byla. Účastní se budování společného vztahu a mění se v subjekt lásky. Tím se láska podobá komunismu, jenž může v kolektivu vyvolat podobný vztah, jako je mezi milující se dvojicí. 

Vo Vašej novej štúdii Od posthumanismu k hyperhumanismu interpretujete posthumanizmus ako neskorú verziu postmoderného myslenia, ktoré sa sústredí na subverziu ustálených štruktúr v našej spoločnosti, ale samo inherentne končí v neriešiteľných vnútorných rozporoch. Ako reakciu zameranú na riešenie týchto vnútorných rozporov posthumanizmu ponúkate hyperhumanizmus. Nie je však hyperhumanizmus formou myslenia, ktoré je blízke antropocentrizmu? 

Uvažoval jsem tak, že všichni, včetně posthumanistických kritiků antropocentrismu, nepochybně uznají, že lidstvo se liší od všech ostatních živočišných druhů přinejmenším jednou schopností. Tou je schopnost narušit globální ekosystém a vyvolat ekologickou krizi. To nedokážou lidoopi, mravenci ani žádný jiný druh. Pokud tvrdíme, že lidé si jsou v principu ve všem rovni s ostatními živočišnými druhy, kdo potom vyvolal antropocén a způsobil globální ekologickou krizi? Všechny druhy rovným dílem? Pokud odpovíme ano, všechny jsou si rovny, a tudíž ji způsobily všechny rovným dílem, jsme na stanovisku, že lidská činnost jako taková ekologickou krizi nezpůsobila, neboť ji stejně tak způsobily ostatní živočišné druhy. 

To potom však znamená, že nemá žiadny zmysel o antropocéne vôbec hovoriť. 

Ano, pokud řekneme, že ekologickou krizi způsobila samotná lidská činnost, připouštíme, že lidé se vyznačují aspoň jednou schopností, kterou nemají ostatní živočišné druhy: schopností ovlivnit a narušit globální ekosystém. Tudíž jsme blízko antropocentrismu. V tom spatřuji vnitřní neřešitelný rozpor posthumanistické kritiky antropocentrismu. Přinejmenším uzná negativní antropocentrismus, podle něhož se lidstvo vyznačuje specifickou diferencí vůči ostatním živým bytostem, která je destruktivní. 

Súhlasím. 

Zamysleme se pak nad skutečností, že lidstvo je jedinečné tím, že dokáže rozvrátit globální ekosystém. Plyne z ní totiž závěr, že lidstvo má jako jediný živočišný druh zároveň schopnost ovlivnit globální ekosystém také pozitivně a odvrátit jeho úplný rozvrat. To nedokáže žádný jiný druh. Otázka zní, jak to máme udělat? Domnívám se, že je třeba napnout všechny lidské schopnosti a využít všech klimatických znalostí, technologií a ekonomických prostředků, abychom v krátké době zavedli opatření směřující k ekologické záchraně planety. Nejde to však v rámci neoliberálního kapitalismu či vůbec kapitalismu ani v rámci oligarchického politického systému. Posthumanisté nás však vyzývají k tomu, abychom své specificky lidské schopnosti oslabili a rozpustili je v různých biotických sítích. Jenže tím prakticky zmenšují naše šance na záchranu planety. 

Takže čo máme ako ľudstvo robiť? 

Naše schopnosti a civilizační prostředky je naopak třeba akcelerovat, abychom byli schopni změnit oligarchický kapitalistický systém a odstavili ekonomické a mocenské struktury, které brání tomu, abychom globálně nasměrovali dostatečné množství zdrojů k urychlenému zastavení klimatického rozvratu. Pokud tedy chceme zachránit planetu, měli bychom co nejvíce rozvinout svůj rozum, vůli, vnitřní energii, odhodlání, nezištnost, tvůrčí síly, imaginaci, schopnost kolektivní organizace a také militantní optimismus, jak to nazval Ernst Bloch. Tento akcelerovaný humanismus, tedy hyperhumanismus, považuji za směr, který aspoň hypoteticky může vést k takovým společenským změnám, které umožní záchranu planety. Jak řekl Badiou v rozhovoru, který nedávno vyšel v Kapitálu, čelíme diktatuře negativismu, a co nám chybí nejvíce, je pozitivní společenská vize. Doplním ho v jedné věci. Tuto vizi potřebujeme nejenom my jako členové lidské společnosti, nýbrž ji potřebuje také příroda. Taková vize může zachránit nejen lidstvo, ale také naši planetu. 

Michael Hauser je filozof. V súčasnosti pôsobí vo Filozofickom ústave Akadémie vied ČR a na Karlovej univerzite v Prahe. Vo svojej odbornej práci sa zameriava na súčasnú kontinentálnu filozofiu, dejiny ideí, politické a sociálne myslenie. Jeho najnovšou vedeckou monografiou je Metapopulistická demokracie: Politika doby přechodu (2024).