Bohumír Šmeral mezi sociální demokracií a komunismem
„Je mi pomalu čtyřicet let, nemám naprosto žádného majetku, žiji tak, jak jsem žil jako student u nemajetné rodiny v podnájmu v jednom pokoji, nemám naprosto žádného zajištění pro stáří a nikdy jsem si na tyto věci ani nevzpomněl. Naopak, skrýval jsem se v rozpacích před známými a byl jsem spokojený, když jsem se mohl věnovat věcné veřejné práci podle svého přesvědčení,“ psal v roce 1919 Bohumír Šmeral historikovi a profesorovi na pražské Karlově univerzitě Jaroslavu Gollovi. Tehdy proti muži, který byl jen o několik málo let dříve ústřední postavou nejen Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (ČSSDSD), ale také celé české politiky, vrcholila nactiutrhačná tisková kampaň. Jeho prorakouská orientace během války byla příčinou mediálního lynče, k němuž patřilo mimo jiné i (falešné) obvinění z konfidentství. Přes tento neslavný konec patřilo válečné období k vrcholům Šmeralovy politické dráhy. Druhý vrchol, jehož hodnocení je z dnešního pohledu ještě méně jednoznačné, měl tehdy teprve před sebou. Byl to totiž právě Šmeral, kdo svým obratným manévrováním dovedl v roce 1921 do lůna Komunistické internacionály třísettisícihlavou KSČ.
Mladý Šmeral
Bohumír Šmeral se narodil 25. října 1880 v Třebíči v rodině učitele na německé měšťance. Z Třebíče se v době jeho mládí stávalo regionální průmyslové centrum, rostl počet obyvatel, a co bylo obzvlášť důležité, i dělnictva. Při slavném prvním máji roku 1890 ve městě manifestovalo 4 000 dělníků a dělnic, což vzhledem k tomu, že až v roce 1900 dosáhla Třebíč dvanácti tisíc obyvatel, nebylo zrovna málo a dojem z této historické události musel silně zapůsobit i na mladého Bohumíra. Jeho rodina však patřila mezi maloměstskou honoraci a se socialismem se Bohumír nesetkal v továrně, ale prostřednictvím literatury. Četba Tolstého a řady politických brožur z něj dle jeho vlastních slov udělala v sextě „marxistu tělem i duší“.
Když v roce 1898 odešel do Prahy studovat práva, rychle zapadl do sociálnědemokratického prostředí. Mladý Šmeral byl prototypem angažovaného studenta své doby – byl aktivní ve studentských spolcích, dělal redaktora periodického Studentského sborníku, zapojil se do hilsneriády na Masarykově straně. Ve stejné době se stal redaktorem hlavního tiskového orgánu sociální demokracie, Práva lidu (přezdívaného tehdy antisemity „Právo židů“). Působil hlavně jako reportér a lokálkář, tedy na těch nejnižších příčkách tehdejší žurnalistické hierarchie, novinařina se ale, na rozdíl od práva, stane jedním z jeho životních osudů. V roce 1904 sice získal v této oblasti titul doktor, započatou koncipienturu ale nikdy nedokončil a advokátem, jak snad plánovala jeho rodina, se nestal. Namísto toho se zcela vrhl na politiku. Patřil k nejzapálenějším aktivistům a úspěchy sklízel i coby řečník, a to dle svědectví jednoho policejního komisaře dokonce „řečník nebezpečný“. Svým talentem, spojeným s nevšední pílí a výše zmíněnou osobní skromností, si záhy vydobyl nepřehlédnutelné postavení v sociální demokracii a v roce 1909 byl jako devětadvacetiletý zvolen členem jejího výkonného výboru.
O dva roky dříve, v roce 1907, se v Předlitavsku konaly první volby do Říšské rady podle všeobecného rovného hlasovací práva (což tehdy znamenalo pro muže od čtyřiadvaceti let). Byly to předposlední volby, které mocnářství zažilo. Když o čtyři roky později parlament neodhlasoval rozpočet, byl rozpuštěn a byly vypsány volby nové a v těch byl zvolen za 12. žižkovský okres i Bohumír Šmeral. Stefan Zweig sice ve svých vzpomínkách Svět včerejška psal o tom, že před válkou platilo spíše heslo „stáří vpřed“, Šmeralův osud je nicméně důkazem, že přinejmenším v případě mužů s dobrým vzděláním to nemuselo platit vždy. A nesmíme zapomínat, že dělnické strany neměly z očividných důvodů vzdělaných představitelů nazbyt, díky čemuž se Bohumír Šmeral mohl stát ještě před třicítkou jednou z nejvýraznějších postav ČSSDSD.
Volební cesta
V době, kdy Šmeral vstupuje do politiky, má za sebou socialistické hnutí tzv. spor o revizionismus, spojený se jménem Eduarda Bernsteina. Jeho požadavek odvrhnout revoluční tradici a soustředit se na prosazení evoluční, reformní cesty se sice stal předmětem vášnivých polemik, jejich podstatu ve středoevropské politické realitě však do značné míry vystihl tajemník německé sociální demokracie Ignac Auer, když Bernsteinovi napsal: „Můj milý Edo, něco takového, co Ty žádáš, se ani neusnáší, ani neříká, to se dělá.“ Dokonce i přední teoretik Druhé internacionály a Bernsteinův kritik Karl Kautsky nakonec sám prohlásil, že sociální demokracie je „revoluční stranou a nikoli stranou dělající revoluci“. Dobový význam debaty o revizionismu překryl pozdější střet komunismu a sociální demokracie, který především komunisté interpretovali jako její pokračování, ve skutečnosti se však většina evropských socialistů dlouho pohybovala na kontinuu mezi revolucionismem a reformismem.
S tou druhou pozicí se dlouho ztotožňoval Šmeral, přesvědčený, že ke svému cíli má sociální demokracie kráčet „cestou zákonnou“. I když chce „dosíci úplného zvrácení dnešních, kapitalistických řádů, je tedy svým cílem stranou vpravdě revoluční“, přesto jí nic není vzdálenější než „revoluční romantismus, který myslí, že k nové úpravě společnosti stačí taktika atentátů, boje na barikádách atd.“. Sociální demokraté se zkrátka chtěli k socialismu „prohlasovat“, a jejich bezprostředním cílem tudíž bylo dosažení všeobecného rovného volebního práva a parlamentarismus. Parlamentaristický optimismus do značné míry vycházel z deterministického pojetí marxismu, které bylo tehdy mezi socialistickými politiky běžné – sám Šmeral své texty a projevy často proplétal obraty o „železné nutnosti dějinného vývoje“ či „neúprosné logice dějin“.
Historik Otto Urban právem o Šmeralovi prohlásil, že „jeho myslitelské a politické dílo bylo svým způsobem vyvrcholením českého socialistického myšlení devatenáctého století“, tento výrok je ale nutné chápat v patřičném kontextu. V českém prostředí se nikdy neustavil, na rozdíl od toho rakouského, svébytný proud marxistického myšlení a teorie vždy stála ve stínu praxe, či ještě spíše každodenního politického zápolení. Na to se orientovaly i „teoretické“ brožury, v nichž se marxismus dostával k masám. Výstižně to shrnul Šmeralův životopisec Jan Galaundeur: „Vliv marxismu v českoslovanské sociální demokracii byl výrazný a rozsáhlý, v převážné většině měl však povrchní, někdy až vulgární ráz.“ Sám Bohumír Šmeral mezi českými „marxisty“ nepochybně vyčníval, přesto jej můžeme považovat nanejvýš za zdatného popularizátora, kterého intelektuální nuance historického materialismu nikdy příliš nezajímaly. K marxistické teorii sám nic nepřidal a do diskusí, jež byly v Internacionále vedeny, nezasahoval.
Nemalou část své intelektuální energie věnovali předlitavští socialisté problému, který štěpil Rakousko (a Uhersko) i jejich vlastní strany – otázce národnostní. Šmeral byl v českoslovanské straně považován za odborníka na tuto problematiku a na IX. sjezdu ČSSDSD v roce 1909 k ní měl obsáhlý referát, v němž se přihlásil k Palackého pozici a souhlasně citoval proslulý výrok „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho stvořit“. Přestože byl přesvědčen, že „jenom v republikánské, socialistické federaci evropských národů všichni národové dojdou plného uplatnění i svých národnostních cílů“, než se tak ovšem stane, považoval za nejúčelnější řešit národnostní otázku v rámci soustátí. O toto řešení ovšem neměly vládnoucí elity monarchie po rakousko-uherském vyrovnání zájem, o moc úspěšnější v tom však nebyli ani sami socialisté. V letech 1910–1911 se rozpadla jednota celorakouské strany oddělením českoslovanské sociální demokracie, která navíc byla na mezinárodní scéně považována za viníka rozkolu a zůstala do značné míry izolována. Než mohlo dojít ke smírnému řešení problémů, vypukla válka.
Válka a revoluce
Když 4. srpna 1914 hlasovali němečtí sociální demokraté pro válečné úvěry, znamenalo to prakticky konec Druhé internacionály. Rakouští socialisté příležitost k podobnému popření vlastních ideálů nedostali – Říšská rada nebyla až do 30. května 1917 svolána –, demoralizace ale postihla i je. V českých zemích to mimo jiné znamenalo obrat dělnického hnutí k národním zájmům. V této situaci se Bohumír Šmeral stává nejen takřka výhradním architektem politiky sociální demokracie, ale spolu s Antonínem Švehlou i nejvýraznější postavou české politiky vůbec.
To však neznamená, že jeho prorakouská politika byla populární. V roce 1915 si ostatně mnozí představovali, že kozáci budou během pár měsíců v Praze. Když se tak nestalo, dlouho nikdo nedokázal přijít s politicky životaschopnou alternativou podpory Rakouska. V rámci socialistického hnutí se svým vládám postavili krom srbských socialistů jen ruští bolševici – a jejich vliv byl až do roku 1917 prakticky nulový. Šmeral si byl své nepopularity vědom, ale držel se předválečnými sjezdy narýsované linie, přesvědčen, že „kdo chce veřejné mínění vytvářeti, musí mít odvahu proti němu stát“. Jeho austromarxismus měl ovšem své meze. Na přelomu července a srpna 1917 odmítl císařovu nabídku stát se ministrem, což nejlépe dokazuje, že poválečná obvinění z oportunismu byla nespravedlivá. Šmeral dělal to, co v dané chvíli považoval za nejlepší pro dělnické hnutí.
Tato zásadovost se mu však nakonec stala osudnou. Ještě před koncem války musel odstoupit ze všech významnějších pozic, v říjnu 1918 zůstal pasivní a po válce se, jak už bylo řečeno, stal terčem štvaní a pomluv. Když citovaný Otto Urban načrtává paralelu mezi prorakouským postojem Františka Palackého z roku 1848 a tím Šmeralovým z roku 1914, hlavní rozdíl vidí v tom, že zatímco Palacký byl kaceřován především německými liberály, Šmeral byl za své „rakušáctví“ ostouzen českou buržoazií – ovšem až po válce, když už bylo jasno. Vznik Československa přijal bez hořkosti a realisticky, byť musel být vývojem událostí zklamán. Mnohonárodnostní monarchii vnímal jako daleko příznivější socialistickému internacionalismu než její nástupnické národní státy s velkými, obtížně vstřebatelnými menšinami.
Nový řád
Už v průběhu války byli čeští sociální demokraté postaveni před výzvu Říjnové revoluce a o něco později i Třetí internacionály, kterou bolševici formulovali jako rozhodnutí mezi věrností a zradou proletářské věci. Šmeral, který byl v prosinci 1918 znovu zvolen do předsednictva strany, se stal asi jediným čelným představitelem předválečné sociální demokracie, který se rozhodl pro komunismus. Nešlo ale o rázné (a oportunistické) přehození výhybky, ale spíše o pozvolný posun. Do značné míry na něm nejspíš měla podíl jeho prorakouská válečná politika a následný odsun na politickou periferii, ale nepochybně šlo i o vliv revoluce a étosu, na němž ještě v roce 1920 neulpěly pozdější stíny. V březnu 1920 totiž Šmeral odjel na dva měsíce do Ruska a není pochyb, že tamní pobyt na podsaditého třicátníka, který byl i svou povahou spíše usedlým a rozvážným politikem, silně zapůsobil – ostatně stejně jako na mnohé jiné. Podle historika Jacquese Rupnika byl Šmeralův příklon ke komunismu „klidný a bez nadšení, došlo k němu z ‚nedostatku něčeho lepšího‘“. Vlastní Šmeralovy zápisky z jeho ruského pobytu, vydané knižně pod titulem Pravda o Sovětovém Rusku, ale svědčí o čemsi jiném. Hned v jejich úvodu emfaticky píše: „Přicházím z jiného světa, přicházím jiný člověk. Co se děje v Rusku, je ohromné, závratné, poctivé, rozumné, nutné, nepřemožitelné. Novarum rerum nobis nascitur ordo. Nových věcí rodí se nám řád!“
Přestože jako vůdce marxistické levice v československé straně přikývl revoluci, byl odhodlán k ní doputovat značně neleninskou cestou. V podstatě chtěl v nových podmínkách uplatnit starou taktiku: „pozvolné dobývaní strany“ je reprízou plánu dojít k socialismu volební cestou z dob „rakouské internacionály“. Šmeral se dlouho pokoušel vyhnout některým z jednadvaceti podmínek Kominterny a vzdoroval i tlaku její exekutivy (EKI) na okamžité založení komunistické strany. A to dokonce i poté, co stranická roztržka skončila na konci roku 1920 prosincovou generální stávkou a jejím potlačením. Krvavý přeryv nebyl v Československu tak hluboký jako v Německu, kde na likvidaci Spartakovců dohlížela SPD, ale i u nás došlo na mrtvé a zraněné, o desítkách odsouzených nemluvě.
Ve službách strany
Sjezd sociálnědemokratické levice, původně plánovaný na březen 1921, se Šmeralovi povedlo, k nelibosti EKI, odložit o dva měsíce. Díky obratnému manévrování a pozvolnému postupu potom v květnu došlo k ustavení Komunistické strany československé. Vlastní Komunistická strana Československa vznikla v říjnu, sloučením s německou stranou vedenou Karlem Kreibichem, jako jedna z absolutně i relativně největších evropských komunistických stran. Jejích tři sta tisíc členů byl do značné míry Šmeralův úspěch, výsledek jeho přesvědčení, že by v taktice budování strany „bylo škoda napodobit ruský bucharinský vzor“ (dobově zavádějící přívlastek ve skutečnosti odkazoval k leninismu). Že se z něj nestal leninista, ilustruje, že na ustavujícím sjezdu prohlásil, že považuje za „přímo šílené“, aby někdo byl vylučován ze strany za odchylný názor. Šmeralův komunismus se v mnohém podobal komunismu Rosy Luxemburg, což stejně jako u řady dalších „evropských komunistů“, třeba Karla Korsche, nemohlo zůstat bez následků. Byť po další tři léta zůstával vůdcem KSČ, už na III. kongresu Kominterny v létě 1921 se objevuje hanlivý termín „šmeralismus“. Lenin tehdy ale nechtěl riskovat, že komunistická internacionála přijde kvůli „levicovému sektářství“ o velkou evropskou stranu, a tak kritika utichla. Ovšem jen na čas. Znovu se vrátí v době, kdy Klement Gottwald a další „karlínští kluci“ převezmou v roce 1929, po V. sjezdu, vedení strany.
Tehdy byl ovšem Šmeral už dávno odstaven. Těžko říct, zda to mohlo dopadnout jinak. V mnoha směrech zůstal středoevropským sociálnědemokratickým politikem. Jeho rozhodnutí přidat se ke komunistickému hnutí bylo v jistém smyslu pokračováním jeho prorakouské orientace – spíš než revoluční romantismus jej motivoval smysl pro velké celky, které jediné jsou přiměřeným jevištěm pro dějinný úkol vybudování socialismu. Jak napsal na počátku třicátých letech: „Jest jediná skutečná totalita na této zeměkouli: totalita samé kulaté Země a lidské společnosti na ní.“
V roce 1926 byl zvolen do prezidia EKI, v té době už to byla však funkce do značné míry formální. Bolševici se smiřovali s tím, že evropská revoluce není na pořadu dne, nastávala doba budování „socialismu v jedné zemi“ a z Kominterny se stával nástroj sovětské zahraniční politiky. Ať už si o tom Šmeral coby typický představitel západní socialistické tradice myslel cokoli, byl poslušným vykonavatelem zadaných úkolů v Rusku, Německu či Mongolsku; v době moskevských monstrprocesů veřejně vyjadřoval důvěru ve vinu obviněných. Jestliže měl nějaké pochybnosti, nechal si je pro sebe. Když se v roce 1935 Komunistická internacionála vrátila k taktice jednotné fronty, kterou na počátku dvacátých let prosazoval, stal se ještě se v Československu senátorem. Po Mnichovu se jako řada dalších významných komunistů uchýlil do Moskvy, kde 8. května 1941 zemřel.
V dějinách československého komunismu představoval Šmeral jeho evropské a sociálnědemokratické kořeny. Zájem o jeho osobnost tudíž vždy signalizoval snahu nalézt alternativní zdroj komunistické legitimity, než bylo Gottwaldovo vedení, zodpovědné za instalaci stalinismu v Československu. Přísně vzato, dobově Šmeral takovou alternativu nepředstavoval – přes všechny zvraty politické linie Kominterny, s nimiž často nemohl souhlasit, zůstal disciplinovaným komunistou. Byť tato věrnost nastoupenému kurzu do značné míry patřila k jeho povaze, v dějinách českého socialismu jí těžko lze nepřičítat destruktivní vliv. Přesto zatratit příliš snadno Bohumíra Šmerala znamená zablokovat si jednu z významných přístupových cest k pochopení spletitých dějin dělnického hnutí na rozhraní dlouhého devatenáctého a krátkého dvacátého století. A rovněž k významné peripetii českých dějin, kterou souběh místních a dovezených tradic komunistického hnutí zcela zásadně poznamenal.
Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku
Číslo Zabudnutá ľavica bolo podporené Nadáciou Rosy Luxemburg.
