Máma mě celou první třídu vynášela do patra

Zdeněk Uldrych studuje v posledním ročníku bakalářského studia na vysoké škole. „Studium mě baví. I když je někdy obtížné skloubit učení s dalšími zájmy,“ usmívá se. V Praze bydlí na univerzitní koleji, a protože má od narození potíže s rovnováhou, jediný bezpečný pohyb pro něj představuje vozík. Ve městě přitom naráží na různé typy překážek.

Čtyřiadvacetiletý Zdeněk má postižené obě nohy, v levé ruce má omezenou hybnost. Ovládat vozík zvládá sám, ale na některé situace nestačí. Kvůli docházce na základní školu, za níž dojížděl z vedlejšího města, museli rodiče Zdeňkovi sehnat asistentku: „Byla to průkopnická aktivita. Na této škole doposud žádná asistentka nepůsobila. Na škole zůstala i poté, co jsem odešel na střední, dokonce jich poté přibylo ještě víc. Naši tím předběhli dobu (směje se).“

Složitější začátky

Pomoc rodiny byla pro Zdeňka zásadní i v mnoha jiných ohledech. Aby se žák prvního stupně mohl účastnit školní docházky, potřeboval schodolez. „Pojišťovna sice částečně vypomohla, ale škola žádnou finanční pomoc nenabídla. Máma mě musela celou první třídu vynášet do patra. Jak jsem rostl, už to nebylo fyzicky možné. Nechci znít egoisticky, ale naši brali pořízení schodolezu jako investici. V rodině jsem měl a mám velkou podporu. Nevím, co bych bez nich dělal. Život mi nepopsatelně usnadňují a pomáhají mi.“

Děti na základní ani později na střední škole nebraly Zdeňkův vozík jako bariéru. U vyučujících panoval určitý ostych. „Uvědomil jsem si to až zpětně, jako dítě jsem to nevnímal. Když vyučující přijdou poprvé v životě do styku s člověkem na vozíku, nevědí, jak k němu přistupovat, jak moc bude potřebovat pomoc. Byli ostýchavější, ale naštěstí jsem byl pro ně především člověk,“ vzpomíná Zdeněk. To považuje za nedocenitelný pocit: být přijímán skrze to, kým je, ne s čím se narodil.

Povznášející pocit

Zdeněk vyrůstal s mladší sestrou, s níž má dodnes blízký vztah. „Dokáže mi v každé situaci ukázat jen to lepší, to zábavné. Umí to i v těžkých chvílích.“ Jako malá chtěla dělat všechno, co uměl starší brácha; kamarádi a kamarádky na základní škole si také chtěli zkusit, jak se jezdí na vozíku. „Bylo pro mě neskutečně povznášející, že z vozíku nikdo nemá strach, že se od něj nedrží dál,“ usmívá se Zdeněk. Se sestrou i dalšími dětmi podnikali projížďky, pořádali závody. „Pár kaskadérských kousků jsem za svůj život zažil. Nemůžu říct, že bych se jen nudil a takříkajíc seděl na zadku,“ směje se.

Nejhorší zkušenost přišla ve chvíli, kdy chtěl nastoupit na gymnázium. Ve školství nefungoval inkluzivní přístup, školy neusilovaly o bezbariérovost a v budově gymnázia nebyl výtah. Kromě toho narazil na ředitele s předsudky. „Máma se účastnila informačních schůzek pro nové uchazeče a uchazečky o studium. Ředitel školy věděl o mém zájmu nastoupit, ale prohlásil, že pro mě bude lepší chodit do jiné školy, mezi sobě rovné. To mě naštvalo: jak si někdo může dovolit mě soudit a naznačovat, že mu nejsem rovný, aniž by mě vůbec kdy poznal? Odmítl mě přijmout, doporučil mi, abych se o studium vůbec neucházel,“ kroutí Zdeněk hlavou.

Hledání cest a usnadnění

Nešel hlavou proti zdi. Místo toho nastoupil ve stejném městě na obchodní akademii. Zpětně tento krok hodnotí jako svoje nejlepší dosavadní rozhodnutí. „Prostředí a přijetí školy byly absolutně skvělé, vedení se rozhodlo provozovat výuku v přízemí. Měl jsem velké štěstí i na třídní kolektiv a vyučující, rád na středoškolská studia vzpomínám.“

Během studia na střední, stejně jako dříve na základní škole, se Zdeněk neobešel bez pomoci asistentky. Šlo hlavně o přesuny, byť jen ze třídy do třídy: „V prostorách školy nejste sama, na všech stranách se pohybuje spousta lidí a to je stresující. Máte-li být někde včas a přestávky mezi hodinami jsou krátké, nebyl bych za daných podmínek schopný být tam, kde je potřeba. Kromě toho jsem potřeboval pomoc na toaletě, která nebyla uzpůsobená pro lidi na vozíku.“

Na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde studuje, funguje Centrum pro studující se specifickými potřebami. Tady Zdeňkovi přidělili asistenta, jehož služeb využívá především při pohybu městem. „V rámci ubytování na koleji si vše zvládnu obstarat sám, ale pořád existuje řada situací, v nichž se bez asistenta neobejdu.“ Na mysli má třeba dopravu na delší vzdálenosti nebo pohyb na mechanickém vozíku. Kvůli snížené hybnosti levé ruky je pro něj jeho řízení bez pomoci hodně náročné. „Mám po ruce i elektrický, ale je neforemný. Sedám na něj jen v případech, kdy si čas od času potřebuju něco zařídit sám za sebe,“ usmívá se.

Společenský přínos hendikepu

Nalezení asistenta Jakuba Pohana bylo pro Zdeňkův život zásadní. „Jeho pomoc je skvělá a nesouvisí jen s věcmi, které potřebuji obstarat v rámci školy. Stali se z nás přátelé, ale především se na něj mohu spolehnout, což mi neskutečným způsobem ulehčuje život.“ Ulehčením Zdeněk nemyslí jen fyzické bariéry, ale především zbytečné překážky mentální. Ve městě naráží při setkávání s náhodnými kolemjdoucími na určitou odtažitost. „Lidi si vás prohlížejí, protože vypadáte jinak než ostatní. Na některých je vidět, že s lidmi na vozíku nepřicházejí a možná ani nechtějí přicházet do styku. To je za mě škoda. Je dobře, když vás lidi vnímají jako normálního člověka, aniž by se vám vyhýbali.“

Tento požadavek mimochodem zaznívá také od dalších marginalizovaných skupin. Na debatě Otevřené město, kterou pořádala iniciativa Open House Praha, si na nedostatek vstřícnosti a nezájmu stěžovali lidé se sluchovým postižením. Bariérám pro rodiče (většinou matky) a děti se věnovala výstava Vadí × nevadí: Jak se žije dětem a rodičům v Praze? v pražské galerii VI PER. V českých ulicích obecně schází empatie, nejsou tu totiž za normální považováni lidé s jakoukoli formou omezení.

Pravidla prostoru pro majoritu

Může to být mimo jiné tím, že plánování měst leží v rukou mužů ve středním věku, kteří se po městě pohybují především vozem, zpravidla z práce do práce. Nemají tedy přímou zkušenost s veřejným prostorem a jeho bariérami, které naopak zakoušejí ostatní skupiny obyvatelstva. V důsledku město vyhovuje jen zdravým, silným jedincům. Není vstřícné vůči chodcům a chodkyním, rodičům s kočárky, lidem v seniorském věku, kteří se pohybují o berlích, a tak dál. Na tento typ překážek pochopitelně mnohokrát narazil i Zdeněk.

„Kočičí hlavy nebo chodníky z kostek nejsou nejlepší povrch, po němž bych se mohl pohybovat,“ zmiňuje a přidává další nástrahy: velká převýšení před budovami, interiéry bez opěrného madla, příliš úzké uličky. „Tohle si lidé, kteří navrhují prostory, nedovedou představit. Standardní je situace, že umístí umyvadlo přímo k toaletě, takže nezbývá prostor k manipulaci. Spousta lidí si tyto úpravy spojuje s hendikepovanými, ale stejně důležité jsou pro seniory a seniorky. Myslím, že v tomhle je moje situace přínosná: lidi kolem mě si limity města a prostoru díky mé zkušenosti najednou uvědomují.“

Cítit se soběstačný

Platí přitom, že pokud je prostor lépe přizpůsobený lidem se specifickými potřebami, spoustu věcí zvládají sami, bez pomoci asistentů či asistentek. „Každý prostor okamžitě vnímám v kontextu přístupnosti. Hledám si cesty, jak bych si mohl pomoci. Znám limity svého těla a vím, co dokážu vlastními silami zdolat. Jsem zvyklý využít ve svůj prospěch to, co je k dispozici. U interiérů obecně platí, že madel není nikdy dost (směje se). Venku každopádně potřebuju pomoc někoho dalšího,“ popisuje Zdeněk svou každodennost.

Kromě systémových opatření, která předpokládají dlouhodobou změnu v myšlení o městě a prostoru, ale může každý či každá z nás přispět k tomu, aby se lidé s různými formami omezení cítili lépe. Jak již zaznělo, stačí je vnímat nikoli na základě jejich limitu, ale jako svébytné osobnosti s mnoha vrstvami. Dospělému člověku je nepříjemné, získá-li z reakcí svého okolí pocit nedostatečnosti. „Vždycky je mi milejší pobavit se o tom, kam se dostanu či nedostanu, než aby za mě rozhodoval někdo jiný. Nechci odrazovat lidi od toho, aby mi pomáhali, ale existují situace, které zvládnu sám. Potřebuju si připadat nezávislý. Bylo by fajn, kdyby si to lidé nechali vysvětlit a na případnou pomoc se předem zeptali.“

Největší dar

A čeho si Zdeněk váží, co má rád? „Baví mě život samotný, všechno, co je s ním spojené. Velkým darem je moje rodina, moje ségra. Kamarádi, kamarádky a společenský život jsou taky velká vzpruha – tam nepociťuju žádné bariéry,“ usmívá se. Na Praze oceňuje především dopravu: díky bezbariérovým tramvajím a autobusům může vyrážet na průzkumné cesty. „Díky nim mi připadá, že limity neexistují. Neznám lepší pocit než se někam dostat bez cizí pomoci, moct se spolehnout sám na sebe.“

Praha Zdeňkovi v tomto smyslu otevřela nové obzory, díky nimž v sobě našel dost síly také pro druhé: „Už nevnímám vlastní život jako omezení. Za dobu studia na vysoké škole jsem zjistil, že se na sebe mohu spolehnout, umím se o sebe postarat a nadto mohu pomoct druhým, když je potřeba. To je pro mě největší dar: zjištění, že na tom nejsem zas tak špatně, jak jsem si myslel.“

Autorka je matka, feministka a fotografka

Text je súčasťou série textov o študentstve so špecifickými potřebami. Sme zvedaví aj na váš príbeh. Ozvite sa nám na: komentare@kapital-noviny.sk

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.